ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál: http://www.fanfiction.net/s/3585313/1/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
Věkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
Překlad: Nirtyn

Upozornění: Prvních 7 kapitol přeložila Nirtyn, po níž to měla převzít binah - jejich překlad naleznete zde: http://www.binah.ic.cz/isem.html. Shrnutí povídky a většinu názvů kapitol jsem převzala také z těchto stránek. Pouze jsem opravila těch několik překlepů, které jsem našla, upravila skloňování jmen a používání velkých/malých písmen - vycházím při tom z pravidel, jež zavedla Pyriel se svými betami při překladu Kamene manželství. Od kapitoly 8 se už jedná o můj překlad. Nemám souhlas binah k dokončení překladu, ale ne protože bych se ho nesnažila získat, nýbrž protože binah není nikde k zastižení a na emaily ani vzkazy nereaguje. Nirtyn souhlasila s převzetím jí přeložených kapitol i dokončením překladu.

Vymazanou scénu k této kapitole najdete v rubrice ISEM - Missing Scenes

ooOoo

If you'r a thought
You will want me
To think you,
And I did and did
(Tori Amos - Scarlet's walk)

ooOoo

Byl to zvyk, nebo lépe řečeno spíš rituál. Hermiona Grangerová si pokaždé, když se blížily ke konci letní prázdniny, dopřávala pocity radostného očekávání a spokojenosti. Veškeré její myšlenky na nadcházející setkání s hradem, učiteli, žáky a všedním životem se tím stávaly tak nějak… slavnostnějšími.

Běžně se její těšení na nový školní rok projevovalo zvýšenou potřebou pracovat. Po všech těch volných týdnech, během kterých vlastně ani nevěděla, co by měla dělat, konečně před sebou zase měla cíl. Hermiona se vždycky ráda vracela do školy.

Letos se ale její myšlenky na návrat do Bradavic vlastně točily jen kolem jedné věci. Doufala v odpovědi.

Od okamžiku, co se Harry setkal s Voldemortem, už uběhly tři měsíce a od té doby nikdo nic nezjistil. Ani Ron, který vlastně po dobu prázdnin tvořil její jediné spojení s kouzelnickým světem. Všude byl klid, nedělo se nic hrozného. Přinejmenším nic, co by se nedělo i jiné prázdniny.

To ticho před bouří ji popuzovalo. Něco na tom nebylo v pořádku. Voldemort byl zpět a bylo prostě nemyslitelné, že by vše zůstalo bez následků. Harry přece celý rok bránil tomu, aby se Temný pán opět dostal k moci, protože by to mělo hrozné následky.

Hermiona na ně čekala. Chtěla vědět, co je před nimi. Co ví profesor Brumbál. Co kdokoli ví. Měla spoustu otázek a nikoho poblíž, komu by je mohla položit. Tohle byly ty nejdelší měsíce v jejím životě.

Hermioně dalo spoustu práce, aby překonala ten nepokoj a donutila se ke svému rituálu. První večer v Bradavicích vždycky patřil okolí hradu. Procházet se v klidu, sama, jen se toulat přírodou a připomenout si, že Bradavice jsou víc než jen škola, že jsou pomalu jejím druhým domovem.

Obvykle se její přání, projít se sama po pozemcích školy, velmi rychle splnilo. Harry a Ron byli obyčejně spolu, příliš zaměstnáni famfrpálem a zavazadly na to, aby se nějak divili, že na nějakou dobu zmizela. Člověka by nenapadlo, že strávili poslední dva týdny diskusemi zrovna o famfrpálu. Při tomhle pomyšlení se musela usmát.

Dnes jí to ale oba ztěžovali. Události, které se během prázdnin stát měly a nestaly, ve všech vzbudily potřebu po vysvětlení. Hermiona žádostivě pokukovala hodiny z okna na Bradavické pozemky a slibovala si, že na ně ještě dnes zajde. Později. Večer. Pokud to bude nutné, tak i v noci.

No, noc ještě nepadla. Západ slunce začal sotva před půl hodinou a ještě teď zářil horizont, jako vzpomínka na teplý letní den.

Ve vysoké trávě kolem ní cvrkali cvrčci, voda v jezeře tiše šplouchala a mohla zahlédnout chapadla olihně, která v něm bydlela. Po tmavnoucím nebi letěly první sovy a podnikaly hony na myši a ostatní hlodavce, o kterých teď ale Hermiona nechtěla přemýšlet. Bohatě jí stačily ty úlovky, které pravidelně nosil Křivonožka.

Hrad ležel za ní, klidný a majestátní, na zelených pozemcích a světly v oknech osvětloval pomalu nadcházející noc. Okamžiky, ve kterých se tak impozantní zdivo hradu zdálo tiché, byly velmi zřídkavé a Hermiona byla dost chytrá na to, aby si tyto okamžiky v sobě uchovala. Už ráno hrad ovládne ruch vyučování a ona si bude užívat pomíjivých pocitů jistoty a zaměstnanosti. Jako všichni, měla potřebu se odlišit. Někteří se chtěli odlišovat více, jiní méně. Ona sama na nejvyšší míru.

Hermiona si potlačovaně povzdechla a pokračovala v chůzi. Její první procházka po pozemcích probíhala každý rok jinak. Vloni zašla za Hagridem, vzpomněla si. Ta nervozita, kterou v jeho obličeji při večeři viděla při ohlášení Turnaje tří kouzelnických škol, ji přiměla, aby ho navštívila.

Dnes jeho chalupu obešla velkým obloukem. Už před tím s ním prohodila pár slov, aby vyloučili pomluvy a fámy a došli k názoru, že jim nezbývá nic jiného, než čekat. Na to, až se Voldemort odhodlá k akci. Na to, až jim profesor Brumbál řekne, co ví. Na to, až se cokoliv stane.

Ne, dnes k Hagridovi nepůjde. Nohy ji nesly směrem k vnějším hranicím pozemků. Nějak se ocitla před neobyčejným plotem. Nikdo, kdo neznal Bradavice, by nehádal, kolik magie prochází tímhle obyčejným dřevem. Tady končilo bezpečí takové, jaké ho cítila.

Hermionino srdce se rozbušilo, když natáhla ruku a nejistými prsty přejela po hrubých plaňkách. Pak se zarazila a její ústa se protáhla k úsměvu, který nedokázala zadržet. Nakonec se začala tiše smát a sama nad sebou zakroutila hlavou. Bylo neuvěřitelné, kolik důležitosti přikládala téhle první procházce. To, co procházelo jejím tělem, byla hluboká úcta.

Ty jsi ale hloupá, Hermiono!

Zkřížila ruce na prsou, obrátila se a vyrazila dál podél plotu.

A přesto… Jako by se něco změnilo. Život ve světě kouzel byl na okraji převratu a ona by byla hloupá, kdyby to nechtěla vidět. A nedalo se dělat nic jiného, než se bránit proti změnám, které  by jí mohly ublížit.

Tím nejlepším příkladem byl Kornelius Popletal. Všechny je uvedl do velkého nebezpečí, svou odmítavostí, iracionální reakcí na neovladatelný strach ze ztráty kontroly. A Voldemort toho beze studu využil. A ona mohla jen doufat, že profesor Brumbál zasáhl včas. Někdo musel ministrovi otevřít oči, ale přesto by bylo chytřejší, kdyby to nebyl profesor Brumbál. Právě ministr měl nepochybně dost možností pro to, aby jim ztížil jak životy, tak i boj proti Voldemortovi.

Jak byla ponořená do svých myšlenek, vyděsila se, když se za plotem ozvalo tiché lupnutí. Otočila se a schovala - z nedostatku jiných možností - za dubem, který stál vedle ní.

Postava, která se přemístila za plot, byla oblečená v černém hábitu; ve světle měsíce zářila bílá maska. Tichem znělo sípavé dýchání. Hermiona mohla vidět, jak třesoucí se prsty sklouzly po dřevě a nekoordinovaně za něj zatáhly. Tělo zavrávoralo, když se postava opřela o plot a pak se na něj potácivě vyšplhala a přepadla na druhou stranu, kde vyčerpaně padla na kolena.

Hermioninou hlavou vířily myšlenky stejně splašeně, jako její puls. Klid její procházky - jejího rituálu - byl ten tam. Musí něco podniknout. Ta osoba je očividně zraněná. Na druhou stranu se mohla sotva schovat lépe, tak pozdě a tak daleko na pozemcích. Nerozhodně přešlapovala z jedné nohy na druhou, kousala se do spodního rtu a zatínala prsty do hrubé kůry stromu.

K rozhodnutí ji přivedl tupý náraz na plot. Ptáci vylétli z korun stromů a s třepotáním křídel zmizeli na noční obloze. Postava se zhroutila na zem a se zachroptěním zůstala ležet. A vzápětí se zase rozhostilo ticho.

Hermiona rychle vyběhla z úkrytu a otočila toho člověka na záda. Při tom sejmula bílou masku. Už ji viděla, to když se Smrtijedi objevili na Turnaji tří kouzelnických škol minulý rok. Odhalila bledý obličej profesora Snapea. To zlé tušení, které se jí formovalo v hlavě, bylo tedy správné. A naděje, že jen on, i když je Smrtijed, se může dostat na školní pozemky, také.

Profesor Snape byl očividně těžce zraněn a v bezvědomí. Když Hermiona třesoucími se prsty zkusila jeho puls, našla ho, slabý a kolísající, vyhrnula mu levý rukáv. Temné znamení na jeho předloktí rudě žhnulo a vypadalo to, že se propaluje jeho kůží zevnitř ven. Jako by z jeho kůže vystupovalo. Hermiona nakrčila nos, když jí do něj vnikl pach pálícího se masa.

S rozhodným potřesením hlavy se probrala a vytáhla hůlku.

„Mobilicorpus!" zamumlala a tělo profesora Snapea se zvedlo vedle ní, do výšky jejích boků. Ten pohled v ní vzbudil podivný pocit beznaděje. Neměla tu být a on neměl být v situaci, kdy by jej musela zachraňovat.

Na druhou stranu, při pomyšlení na to, že se bude muset dostat s bezvědomým profesorem přes celé Bradavice, byla ráda, že byla tak dlouho venku.

„Madame Pomfreyová!"

Teď, když se dostala až k nemocničnímu křídlu, zněla jí v hlase panika a neovládala jej. Lékouzelnice vyběhla ze své kanceláře, růžové pantofle jen zpola obuté, takže musela těžce bojovat o rovnováhu. Její kouzelnické natáčky se pokoušely udržet na hlavě a zběsile se otáčely kolem své osy.

„Co se stalo?" zeptala se hlasitě a přitáhla si župan přes ramena.

Hermiona zatím nechala tělo svého učitele klesnout na jednu z volných postelí a přešlápla neklidně z nohy na nohu.

„Profesor Snape… na pozemcích… v bezvědomí…" koktala nesouvisle a zmlkla, když ji lékouzelnice zarazila pohybem ruky.

„Výborně, Hermiono, ještě ani nejsi ve třídě a mozek ti už stihl emigrovat! Snad ti pošle alespoň pohled, nějaká podpora se bude hodit!"

Když madame Pomfreyová profesora Snapea spěšně vyšetřila a při tom na jeho horní polovině těla odhalila silně krvácející rány, zasténala.

„Dojděte pro profesora Brumbála!" nařídila a tlačila Hermionu od postele, až narazily na skříň s lektvary a mastmi.

„Ale…" Hermiona zírala na poničenou hruď svého učitele. Bílá kůže byla hluboce zbrázděná a pro ni bylo nepochopitelné, jak si mohla venku nevšimnout toho krvácení.

Měl tolik vrstv oblečení…

„Ven!" zahartusila v tu chvíli madame Pomfreyová.

Hermiona  se vylekala a trhla sebou. S přihlédnutím k tomu, že byla v tuhle nekřesťanskou hodinu venku z postele, mohla být jen ráda, že z toho vyvázla tak snadno. Ani profesor Brumbál se jistě nebude zlobit, až zjistí, co se stalo.

Snad.

Ředitel jí vyšel vstříc na půl cesty rychlými, ale přesto ne překotnými kroky. Bílý hábit za ním vlál a díky tomu víc než kdy jindy připomínal hrdiny z mudlovských komiksů.  Ozvěna kroků se odrážela od stěn chodby a na obvykle dobrosrdečné tváři měl výraz vzteku.

Hermiona si s ulehčením oddechla. Nejen že ušetřila čas, ale předtím ji napadlo, že nezná heslo k profesorově kanceláři, takže byla zcela bezradná.

„Profesore Brumbále…" začala spěšně.

„Já vím, slečno Grangerová," kývl na ni konejšivě a chytil ji za paži.

„Ale… odkud?"

„Mám  své zdroje." Profesor Brumbál se k ní naklonil a na pár okamžiků se na jeho obličej vrátil dobromyslný výraz.

„Jděte do nebelvírské věže. Řekněte Harrymu, že vám to oběma vysvětlím později, jakmile to bude možné."

Hermiona přikývla a sledovala ředitele, jak dál spěchá chodbou. Byla ráda, že z celé věci vyvázla tak dobře. Vydala se na cestu do věže. Nechtěla pokoušet štěstí.

ooOoo

Když dorazila do společenské místnosti, ticho v ní jako by ji udeřilo. Srdce jí bušilo a tep duněl v hlavě. Bylo by snesitelnější, kdyby ho neslyšela tak zřetelně.

Harry s Ronem byli jediní, kdo tu ještě byl. Oba seděli v křeslech u krbu a spali. Hermiona přešla rovnou k Harrymu a nešetrně s ním zatřásla, aby se probral.

„Harry, vzbuď se!" Nejraději by na něj zakřičela, ale představa, že by vzbudila i Rona, ji od toho odradila. Dost stačilo, že to bude muset vysvětlovat jednomu z nich, a i když se za to styděla, neměla právě teď chuť zodpovídat Ronovy otázky.

„Co… Hermiono, kdes byla?" Chlapec na ni dezorientovaně mžoural a narovnal se v křesle. Zívl si a protáhl ztuhlé svaly.

„Venku. Pravděpodobně jsem profesoru Snapeovi zachránila život." Její šeptání bylo hektické a bez dechu. Přejela si rukou po čele. Bylo zpocené.

Její informace ale způsobila, že na ni Harry zmateně zíral.

„Hermiono, o čem to vlastně mluvíš?"

Na křesle vedle se s mumláním otočil Ron a ona s prstem na rtech naznačila Harrymu, aby nechal kamaráda spát. Už dost špatné bylo to, že se k nim shlukly všechny portréty a nepokrytě zvědavě naslouchaly.

Když Harry přikývl, zavřela oči a zhluboka se nadechla.

„Profesor Snape se přenesl před hranice hradu. Zraněný. Vzala jsem ho do nemocničního křídla. Madame Pomfreyová se o něj stará. Harry, má to co dělat s Voldemortem!"

Harry na ni chvíli němě zíral. Pak potřásl hlavou a vstal. Hermiona využila příležitosti posadit se na židli a uklidnit zběsilý tlukot srdce.

„Jak jsi na to přišla?"

Frkla. „Jaký jiný důvod by mohl mít profesor Snape, aby zmizel z Bradavic ještě před začátkem školního roku? Co asi musel udělat, že se vrátil zraněný."

Harryho oči se mnohoznačně rozšířily a přes obličej mu přeběhl z části rozpačitý, z části pobavený úsměv. Hermiona si opřela hlavu.

„Informovala jsem profesora Brumbála a on nám to pak vysvětlí. Krom toho měl na sobě Snape masku Smrtijeda a jeho znamení bylo aktivní. A nikdo by si nenechal způsobit taková zranění dobrovolně. Takže zapomeň na svoje zlomyslné  teorie!"

„Dobrá, dobrá. Omlouvám se," prohrábl si oběma rukama vlasy a na okamžik se zadíval do téměř vyhaslého ohně.

„Jenom ta moje teorie byla mnohem zábavnější."

Hermiona sklonila pohled.

„Na tohle jsme celé prázdniny čekali, nebo ne?" V podstatě byla ráda, že se konečně něco stalo. Nebylo to nijak zvlášť příjemné, především pro profesora Snapea, ale to bylo něco, co mohla jen těžko ovlivnit.

Je to lepší, než to zatracené ticho před bouří.

„Jistě," pokrčil Harry rameny.

Hermiona vstala a přešla k němu.

„Profesor Brumbál je teď v nemocničním křídle. Kdybychom si opravdu měli dělat starosti s Voldemortem, nestaral by se o profesora Snapea," položila mu ruku na rameno.

„Jo, asi máš pravdu," zasmál se namáhavě.

„No, a teď pusu!" zavřeštěla pastelově vybarvená selka v obraze nad krbem a oni oba se k ní rozčileně obrátili.

„Sklapni!" vykřikli oba najednou; Hermiona celá zrudlá.

„Tsss...," urazilo se děvče na obraze a otočilo se k nim zády.

Když se Hermiona opět soustředila na Harryho, všimla si, že pořád ještě přemýšlí o jejích slovech a není zcela přesvědčený. Jako by jí chtěl něco zamlčet, napadlo ji.

„Harry, je všechno v pořádku?" nakrčila čelo.

„Jistě! Proč by nemělo? Když nebereš v úvahu to, co je očividné," odpověděl a jeho poslední věta byla plná sarkasmu.

„Já nevím, to mi řekni ty," opáčila.

Povzdechl. „Je mi dobře, Hermiono. Vážně."

Zkoumavě naklonila hlavu.

„Co jsi vlastně dělala v tuhle dobu venku?" změnil téma a zkřížil ruce na prsou.

Hermiona zrudla. Nechtěla se nikomu svěřit se svým rituálem, ne dřív než sama zjistí, co pro ni vlastně znamená. Pohled jí těkal od Harryho k Ronovi.

„Asi je opravdu všechno v pořádku," odvětila trochu nesouvisle. Harry se spokojeně zašklebil.

„Tak to máme stejný názor."

To, že by měli stejný názor, si Hermiona opravdu nemyslela, ale teď se s tím musela spokojit. Může maximálně doufat, že profesor Brumbál bude výřečnější než obvykle, až za ním půjdou.

ooOoo

Cesta k profesorově kanceláři proběhla v tísnivém tichu, dokud konečně nestanuli před ohavným chrličem a trochu bezradně se zadívali na vchod. Jak se mají dostat dovnitř bez hesla?

Šramot za nimi je přiměl se otočit a starý muž na portrétu, který si právě mečem drbal záda, k nim tiše zašeptal: „Buráky!"

Harry a Hermiona se na sebe zmateně zadívali.

„Eh?" řekl Harry a portrét teatrálně potřásl hlavou.

„Heslo je buráky. Albus chtěl, abych vám to vyřídil," objasnil jim tónem, jakým by hipogryfovi vysvětloval Věštění z čísel.

„Ty má dobroto, ti mladí dneska..." zabodl meč do země vedle sebe. Meč se roztřásl a udeřil ho do kolena.

„Au!"

Ale Hermiona i Harry už byli pryč a stoupali po schodech do Brumbálovy kanceláře. Bylo tam ticho a Hermiona se cítila dost nesvá pod zkoumavými pohledy bývalých ředitelů. Napravo seděl na bidélku Fawkes a mžoural po nich jedním okem.

Dřívější ředitelé na portrétech naskýtali opravdu úžasný pohled. Někteří měli zavřené oči, zamžourali vždy na pár sekund a pak je zase zavřeli. Někteří měli v hábitech schovaná naslouchátka, která byla dobře střeženou a za normálních okolností neviditelnou věcí. Oproti tomu jiní se vykláněli ze svých obrazů, aby viděli, kdo to přišel.

„Je mi líto, že mám příležitost teprve teď vás zpravit o stavu věcí, ale ještě před dvěma hodinami se nic zvláštního nedělo," profesor Brumbál se na ně omluvně díval zpoza brýlí a předklonil se. Vzal misku s malými, kulatými bonbóny a nabídl oběma Nebelvírům.

„Kyselé ječivky?" zeptal se s nadějí. Bonbóny vyděšeně vyjekly a začaly se mlít v misce, doufajíc, že právě ony nebudou snědeny. S ulehčením se uklidnily, když Harry s Hermionou jen zavrtěli odmítavě hlavami.

„Jak je profesoru Snapovi?" zeptala se Hermiona tiše a zavrtěla se na židli.Naopak Harry byl zcela potichu a ujal se pozice pozorovatele.

Opravdu měla o učitele strach, když se tak svezl v bezvědomí k zemi. Snape byl bezpochyby bastard jako vyšitý, ale přesto mu nepřála smrt.

Bojuje přece na naší straně.

Nebo ne?

„Je v pořádku. Vrátil se do svých pokojů a zítra už bude vyučovat," přikývl významně ředitel a Hermiona se zasmála.

„Důvod, proč jsem vás sem zavolal, je stejný jako to, co tak zranilo profesora Snapa."

„Voldemort," využil Harry krátkou pauzu v ředitelově řeči a Hermiona lehce nadskočila.

„Vskutku. Voldemort svolal svoje příznivce poprvé od Turnaje tří kouzelnických škol," oči starého muže dostaly ustaraný výraz.

„Co plánuje?" opřela se Hermiona do křesla. Ne kvůli tématu, které začalo být opravdu choulostivé a tísnivé. Spíš proto, že se právě stala pouhým pozorovatelem, jako před tím Harry.

Viděla, jak Harry s odevzdaným povzdechem zavřel oči.

On přežil.

Polkla.

„Proč Voldemort Snapea tak zřídil? Je přece jedním z nich. Oficiálně..." namítl Harry.

„Profesor Snape," udělal Brumbál významnou pauzu a podíval se na Harryho, „nebyl přítomen na první schůzce Smrtijedů. Voldemort měl podezření, že sešel z cesty. Obávám se, že nám začínají tísnivé časy."

Bylo to poprvé, kdy Hermiona slyšela ředitele si povzdechnout.

Harry okamžik mlčel a pak zamumlal: „Voldemortova moc roste," přejel si prsty po jizvě a zamračil se, „cítím to."

Hermioniny oči se rozšířily a ona se dovtípila, že tohle byla ta věc, o které nechtěl ve společenské místnosti mluvit. Otřásla se, jak se přes ni přehnala vlna strachu, ale rychle se ovládla. Tázavě se zadívala na profesora Brumbála.

„Toho jsem se bál," přikývl zamračeně. „Teď nám ale nezbývá nic jiného, než čekat. Voldemort má, jak se domnívám, plán. Nemůžeme nic podniknout, dokud nevíme, kde se zdržuje a co má v úmyslu. Na profesoru Snapeovi teď leží velká část odpovědnosti. Krom toho, Popletal se stále pokouší dostat do úřadu a tuhle okolnost bychom také měli zvážit." Brumbál vypadal naštvaně a Hermiona se musela, navzdory jeho slovům, trochu usmát.

Harry odmítavě frkl a potřásl hlavou.

„Úžasné... Voldemort je zpátky, nikdo tomu nevěří a všechno závisí na Sn... profesoru Snapeovi!"

Hermiona zvedla obočí nad takovou nevolí. Samozřejmě věděla, že Harry nemá profesora Snapea v lásce, ale to, že to takhle otevřeně dá na vědomí profesoru Brumbálovi, to ji přesto překvapilo.

„Je více než jasné, že profesorovi Snapeovi nijak zvlášť nedůvěřuješ, Harry, ale udělej mi laskavost..." Profesor Brumbál počkal, dokud se Harry nezklidní a nevěnuje mu plnou pozornost. Hermiona bezděky zadržela dech.

„Neberte si jeho nevrlost osobně. Ta antipatie spočívá ve vaší rozdílnosti a já vás pro svůj plán potřebuji oba. Nemůžeme vyhrát, pokud nás budou oslabovat sváry ve vlastních řadách."

Hermiona polkla a vydechla, když profesor Brumbál domluvil. Nálada v kanceláři byla napjatá a podrážděná, takovým tím těžko popsatelným způsobem, jako když v létě zhoustne před bouřkou vzduch. Nejraději by byla odešla.

„Budu se snažit," přisvědčil Harry lehce neochotně a Hermiona měla pocit, že padly první kapky a pročistily vzduch. Pak nad svojí metaforou sama potřásla hlavou a zvedla se.

„Dobrá, takže teď je pro vás oba čas jít do postele. Za několik hodin musíte vstávat a prosím, abyste si všechno, o čem jsme mluvili, nechali pro sebe." Profesor udělal pauzu, než dodal: „Samozřejmě můžete informovat pana Weasleyho." Mrknutím jim dal najevo, že mohou jít a Hermiona se na něj vděčně usmála, když následovala Harryho ke dveřím.

„Slečno Grangerová..," požádal ji najednou, jako by jej ještě něco napadlo, „na slovíčko, prosím."

Harryho tázavý pohled těkal od ředitele k Hermioně.

„Počkám na tebe dole," zamumlal a ona přikývla. Krátce poté zůstala s ředitelem sama.

„Posaďte se ještě na okamžik."

Udělala, co chtěl, a nepříjemný pocit v žaludku se jí vrátil. Když byla jenom pozorovatel, byl to výjimečně dobrý pocit.

„Jistě víte, že není povoleno, abyste se v těchto hodinách zdržovala na školních pozemcích," začal a Hermioně se rozšířily oči. Už skoro zapomněla na porušení pravidel, kterého se dopustila. Když chtěla něco říct, profesor Brumbál ji pohybem ruky zarazil.

„Jsem si ale vědom toho, že to pro profesora Snapea bylo štěstí, že jste tam byla. Přesto vás chci poprosit, abyste se v budoucnu tak pozdě nezdržovala venku. Obzvláště v těchto časech je to velmi nebezpečné, i tady, v Bradavicích," zadíval se na ni nabádavě.

„Ano, profesore. Omlouvám se, že jsem byla tak lehkomyslná," sklonila pohled.

„Nu, dopadlo to všechno dobře," mrkl znovu a Hermiona ulehčeně vydechla.           „Ale prozraďte mi ještě, co jste tak pozdě dělala venku." Jeho káravý tón byl zlehčený troškou humoru, díky kterému se cítila trochu jistější. Očividně tentokrát vyvázne jen s napomenutím.

"Já... eh..." zrudla, „no, já se ráda první den po prázdninách procházím po pozemcích. Takové jako... přivítání." Viděla, jak se mu v koutcích očí objevily pobavené vrásky.

„Je to hloupé, já vím."

„To si nemyslím. Myslím, že je to moc hezké gesto. Jen to přeložte na dřívější hodiny, ano?"

„To udělám," přikývla Hermiona horlivě.

„Tak si pospěšte, abyste už byla v posteli. Je opravdu pozdě!"

Rychle vstala. Postavy na obrazech podezřele rychle zavřely oči a některé z nich i nezvykle hlasitě chrápaly. Než došla Hermiona ke dveřím, ještě jednou se zastavila.

„Děkuji, profesore Brumbále."

Místo odpovědi přikývl a ona rychle zmizela na schodech.

Harry čekal u chrliče a ještě než se vydali zpět chodbou, sledovali oba, jak se vchod ke kanceláři profesora Brumbála zase zavírá.

„Co od tebe chtěl?" zeptal se Harry cestou zpátky.

„Nic důležitého. Jen mi říkal, abych dávala větší pozor." Neměla náladu vyprávět Harrymu o svých procházkách.

„Co myslíš, povíme to Ronovi?" změnil téma a na Hermionu se při tom nepodíval.

„Myslím, že bychom měli. Stejně to někdy zjistí. Jsme v tom prostě příliš hluboko. Ron by byl v nebezpečí, kdyby nevěděl všechno."

Harry okamžik mlčel. „Asi máš pravdu."

„Samozřejmě že mám pravdu," ušklíbla se Hermiona. Byla ráda, že se Harry alespoň trochu zasmál. Když dorazili před portrét tlusté dámy, Harry ji zadržel.

„Měla bys jít do postele, než vzbudím Rona. Jestli zjistí, žes bůhví proč byla v noci na pozemcích, nedá pokoj, dokud ten důvod nezjistí. Možná by mohl ještě vybájit, že máš něco s Hagridem."

Hermiona se pobaveně zašklebila. „To je dost dobře možné. A ty nebájíš?"

„Ne, na to já nemám buňky," pokrčil rameny.

Hermionin úšklebek se změnil ve vděčný úsměv a ona krátce Harryho objala.

„Tak co bude, dovnitř nebo ven?" zeptala se dáma na obraze a Harry protočil oči.

„Dovnitř," odpověděl krátce a přidal heslo - Hvízdající jednorožec - dřív, než mohla mít další poznámky.

Jak slíbil, počkal, dokud Hermiona nezmizí na schodech ke svému pokoji, než vzbudil Rona.

Navzdory pozdní hodině měla Hermiona problém usnout. Přemýšlela o Voldemortovi a především o jeho metodách, které používal na své přívržence. A myslela na profesora Snapea a na trápení, které snášel kvůli Světlé straně. A na nedůvěru, kterou mu obě strany projevovaly. Řekl mu vůbec někdo, že to ona ho našla?

Její myšlenky se ale vrátily do vyjetých kolejí, když následující ráno seděla, unavená a rozlámaná, vedle na její vkus až příliš dobře vyspaného Rona.

Profesor Snape seděl u učitelského stolu a s úšklebkem hleděl na kupu žáků, profesor Brumbál seděl v čele stolu a povídal si s profesorkou McGonagallovou. A když vedle ní Ron přejedeně zasténal a postěžoval si, že první hodinou jsou dějiny čar a kouzel s profesorem Binnsem, bylo všechno jako dřív.

Navenek...

12.10.2014 12:02:18
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one