ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál:
http://www.fanfiction.net/s/3585313/13/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
Věkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
Překlad: dvemuchomurky
Betaread: nebetováno
Upozornění:
Prvních 7 kapitol přeložila Nirtyn, po níž to měla převzít binah - jejich překlad naleznete zde: http://www.binah.ic.cz/isem.html. Shrnutí povídky a většinu názvů kapitol jsem převzala také z těchto stránek. Pouze jsem opravila těch několik překlepů, které jsem našla, upravila skloňování jmen a používání velkých/malých písmen - vycházím při tom z pravidel, jež zavedla Pyriel se svými betami při překladu Kamene manželství. Od kapitoly 8 se už jedná o můj překlad. Nemám souhlas binah k dokončení překladu, ale ne protože bych se ho nesnažila získat, nýbrž protože binah není nikde k zastižení a na emaily ani vzkazy nereaguje. Nirtyn souhlasila s převzetím jí přeložených kapitol i s dokončením překladu.

ooOoo

Will you be a friend of mine
to remind me what is real?
Hold my heart and see that it bleeds
'cause I'm out of my mind.

(James Blunt - Out of my mind)

ooOoo

Když Hermiona vešla do společenské místnosti, odložila stranou svoje úkoly a odhrnula si zabloudilý pramen vlasů z obličeje. Ron seděl u stolu a rozmrzele psal svoje domácí úlohy. Jen letmo vzhlédl, když se k němu posadila.

Pohodlně se opřela v židli a na chvíli zavřela oči. Její léčba pomocí lektvaru působí bezchybně; už jí nedělalo problémy přistupovat k profesoru Snapeovi rezervovaně a klidně, a tuto schopnost netratila, ani když se zdálo, že jeho věrnost profesoru Brumbálovi získala trhliny. Bezpochyby hrál svou roli Smrtijeda hodně dobře, protože Harry i Ron se v posledních měsících shodli, že v žádném případě nemůže stát na straně profesora Brumbála. Harry ho odposlouchával při jeho rozhovoru s Dracem Malfoyem a všechno, co bylo řečeno, mluvilo jednoznačně proti němu.

A přestože teď měla vůči svému učiteli neutrální postoj a vlastně stála za Harrym, pochybovala o nebezpečnosti Severuse Snapea. Mohl si přát dobře zahrát Smrtijeda, ale na skutečného přívržence Pána Zla toho pro profesora Brumbála dělal až příliš hodně.

Zhluboka se nadechla a opět otevřela oči. Ron byl pořád ponořen do svého pojednání. Na několik minut se jí začala místnost točit před očima. Hermiona soustředila svůj pohled na pevný bod a krátce na to víření ustalo. Během těch dvou měsíců, po které užívala lektvar, se už naučila, jak se vypořádat s vedlejšími účinky. Na začátku se jí stalo, že jednou málem omdlela. Domnívala se, že si její tělo mezatím na účinky lektvaru zvyklo. Jedině rtěnka, kterou si pořídila, nevydržela na jejích rtech tak dlouho, jak potřebovala. Musela se kvůli tomu naučit několik kouzel, aby přečkala celý den. Upřímně, kdo by neustále myslel na to, aby si znovu nanesl růž?

„Kde je Harry?" přerušila najednou své myšlenky. Ron lehce pokrčil rameny.

„Určitě u Brumbála," zamumlal a pokračoval v psaní na pergamen.

„Profesor Brumbál je tady?" Hermiona zvýšila hlas a několik studentů se k nim otočilo. Měla za to, že profesor Brumbál do Bradavic přichází jen na porady sboru profesorů. Už dlouho ho neviděla a nemohla popřít, že si dělala vážné starosti o věci, jež se děly v zákulisí. Nahlodávalo to její klid, když nevěděla, co se děje, především proto, že i když profesor Snape pozvolna přijal její pomoc, neinformoval ji o tom, co se dozvěděl a co viděl. A jí nenáleželo se vyptávat.

Konečně Ron s rozpačitým výrazem zdvihl hlavu. Hermiona tenhle pohled znala - řekl jí něco, co by neměla vědět. „Ups," potvrdil její tušení a její oči se rozšířily.

„Harry celou dobu věděl, co profesor Brumbál dělá a co se vůbec děje?" Hermiona byla očividně pobouřená. Opět se hodně hlav zatoulalo k jejich stolu - jedna z nich dokonce doslovně. „Frede, odnes si ten krám pryč, jestli chceš, aby ještě někdy fungoval!" nakvašeně ho napomenula Hermiona, aniž by odvrátila pohled od Ronovy tváře.

Oslovený dlouhými kroky přistoupil k jejich stolu. Sem tam se někdo zachichotal, jiní dali najevo odpor, když zjistili, co se to plazilo po zemi. „Prvotřídní vynález, co? Další vylepšení Lepivých očí - Bloudící hlava!" představil starší Weasley se širokým úsměvem svůj nejnovější vynález nebelvírským studentům a položil si ji na ruku.

„Pěkně šílené," reptala Hermiona a rozhodla se mu věnovat ještě jeden káravý pohled. Jeho úsměv ztuhnul způsobem, který Hermiona předtím viděla jen v reakci na Molly Weasleyovou.

„Myslím, že to musíme s Georgem ještě trochu vypilovat," zamumlal Fred pohotově a vyklidil pole.

„Proč o tom nevím?" obrátila se nakonec Hermiona stěží ovládaným hlasem na Rona, tentokrát ale šeptem, což dodalo jejím slovům na důraznosti.

„Netuším," pípnul zrzek a zavrtěl se na židli. „Harry mi jen řekl, že ti nemám říkat, že má spojení na Brumbála. Všechno je prý v pořádku." Při téhle frázi protočil očima. „Nedozvím se o nic víc než ty!" dodal a rozhněvaně odložil brk stranou. Vypadalo to, jako by se jeho pergamen vrtěl na stole a jen rychlé uchopení zabránilo jeho pádu na zem. Ron si povzdechl. „Když už se ptáš, tak se stal trochu paranoidním s těmi svými bludy. Myslím tím, vždycky jsme si všechno říkali. Co má znamenat tohle tajnůstkářství?"

Hermiona cítila svůj srdeční tep až v konečcích prstů. Paranoidní, to sedělo. Moc dobře si všimla Harryho rostoucí nelibosti kvůli jejímu vztahu k profesoru Snapeovi a nedalo jí žádnou práci, aby jí všechno došlo. Harry nevěřil profesoru Snapeovi a teď nevěřil ani jí. Ron se alespoň dozvěděl, že se něco děje.

Tělem se jí rozlilo velké zklamání. Postavila se tak náhle, že se židle za ní převrhla a s rámusem spadla na zem. Odhodlaně uchopila svoje úkoly a chtěla odejít rovnou do svého pokoje, ale ještě jednou se otočila k Ronovi: „Řekni mu, že… víš co, neříkej mu vůbec nic!" řekla rozhněvaně.

„To určitě nebude problém. Hermiono, je ti dobře?" naklonil Ron zkoumavě hlavu.

„Skvěle! Všechno je to stejně tak dětinské!" Krátce na to byla pryč.

ooOoo

Když přišla do svého pokoje, zabouchla za sebou dveře a uvalila na ně protiodposlouchávací kouzlo. Věci hodila na postel a rozčileně pochodovala sem a tam.

Harry ji skutečně vyloučil z důležitých událostí této války. Dělala si starosti o profesora Brumbála a o Harryho, především poslední dobou. Novinky týkající se profesora Snapea, Malfoyovy úlohy, o které tak jako tak nic nevěděla a mohla ji odhadnout jen se značnými spekulacemi, to všechno jí nahánělo strach. A nepřítomnost profesora Brumbála nedělala situaci vůbec lehčí.

To, že Harry věděl, že ředitel není pryč, ale je celou dobu na škole, a přesto jí to zamlčel, ji rozběsnilo! Harry mluvil s profesorem Brumbálem, měl informace, dostalo se mu vysvětlení a ji - a očividně i Rona - nechal se plácat v nevědomosti. Věděl o jejích starostech, ale ani v nejmenším ho nezajímaly.

„Aaaa! Tenhle… tenhle…"

Vztekle dvěma velkými kroky přistoupila ke knihovně a naštvaně z ní vyhazovala knihy. S rámusem dopadaly na zem a Hermiona pocítila zadostiučinění. Ruce se jí třásly a lákalo ji ještě víc knih vyhodit, zničit a vypustit tak ze sebe nahromaděnou energii.

„Tobě přece vůbec nejde o profesora Brumbála nebo o válku!"

Hermiona si nahlas povzdechla, když za sebou zaslechla pokárání. Zlostně se otočila k zrcadlu na stěně. „A o co mi asi tak jde, hm?" Ruce si založila v bok a pomalu kráčela k ukecanému kusu nábytku.

„Jde o to, že ty sama máš před Harrym tajemství. Tajemství, které sahá mnohem hlouběji. Pokud má Harry také svá tajemství, a skutečnost, že se setkává s profesorem Brumbálem, je jen špičkou ledovce, co se asi tak nachází pod hladinou? Co by to mohlo znamenat? Pro tebe? Pro Harryho? Pro důvěru mezi vámi dvěma?"

Hermiona nesnášela, když to směšné zrcadlo vědělo o jejích přáních a říkalo jí tak bezcitně, co se s ní děje. „To nechci vědět," odpověděla a její vztek začal mizet.

„Ale ty už to přece víš. Jen odpověděl stejným způsobem, jakým ses ho zeptala, moje drahá." Na obličeji jejího odrazu se objevil téměř zatrpklý úsměv.

Hermiona v zamyšlení ztuhla a podívala se z okna. Modré únorové nebe jí opětovalo pohled a ona cítila, že ji zloba přešla a místo ní se objevilo prosté zklamání.

Proč vůbec reagovala tak agresivně? Copak nebyla víc ten typ, co roní slzy a mlčky se trápí?

Teprve když se uklidnila natolik, aby těch několik jasných myšlenek dostalo šanci proniknout až k jejímu rozumu, uviděla souvislost s lektvarem, který užívala. Představoval přímý zásah do jejích pocitů a očividně se do nich zaryl víc, než se dalo odhadnout z bledých rtů.

Na chvíli zapochybovala o cestě, po které se vydala. Potom si ale vzpomněla na možnou alternativu a všechny pochyby ze sebe setřásla. Nemohla si dovolit všímat si profesora Snapea žádným způsobem. Zdálo se, že má pevnou vazbu na Malfoye a Voldemorta, a ona musela zjistit, jestli se nejedná o víc než jen o pouhé špehování ve jménu dobra.

To jediné, co musela udělat, bylo dávat pozor. Jestli se něco takového ještě přihodí, musí se vzchopit a hned si vzpomenout, co ji k tomu vedlo. Musí si uvědomit zákonitosti kolísání svého změněného citového života a pak nebude mít žádné problémy.

To ale nic neměnilo na tom, že ji Harry jednoduše ignoroval a očividně si i myslel, že dělá správnou věc! Neboť jeho tajemství jsou jednoznačně větší a důležitější než její.

Rozvážlivě a s neutrálním výrazem vytáhla hůlku a namířila ji na knihy ležící na zemi. Jedna po druhé se zvedaly do vzduchu, opravovaly se a ukládaly zpátky do knihovny. Za několik minut vypadal její pokoj jako předtím a Hermiona zdvihla z postele svoje školní věci.

ooOoo

Další dny fungovala mezi Harrym a klidem. Hermiona čekala na to, až k ní Harry sám od sebe přijde a všechno jí řekne. Ale jak se zdálo, právě tomuhle se Harry vzpěčoval. Jako kdyby mezi sebou vedli nějakou hloupou válku, kdo déle vydrží.

Ron mezi nimi málem skončil jako prostředník, role, kterou si Hermiona už předtím několikrát vyzkoušela. Přesto se Ronovi v naprostém protikladu k ní podařilo včas uniknout.

Jednoho dne uprostřed týdne spolu společně obědvali ve Velké síni a Hermiona a Harry spolu vedli strojený rozhovor prostřednictvím Rona. Minimálně tak činili do té doby, než se Ron beze slova postavil, vzal si svůj talíř a přesedl si k Levanduli na druhém konci stolu. Oba za ním nevěřícně zírali a pak se tvářili, jako by se nic nestalo - a především, jako by ten druhý ani neexistoval.

Dva týdny poté, co se Hermiona dozvěděla o Harryho tajemstvích (alespoň o té části nad hladinou), konal se další famfrpálový zápas. Nebelvír proti Mrzimoru - sama o sobě žádná mimořádná událost, přesto ji Ron donutil se jít dívat. Upřímně řečeno, Hermiona sama chtěla jít. Bylo jedno, co se mezi nimi stalo, až dosud bezdůvodně nevynechala žádný zápas, ve kterém hráli Harry nebo Ron. A nebude s tím začínat ani teď.

Asi půl hodinu před začátkem zápasu se vypravila na hřiště a posadila se k Nevillovi a Ginny. „Vsadil jsem pět čokoládových žabek, že Nebelvír vyhraje s náskokem padesáti bodů," řekl Neville s nadšeným výrazem.

Ginny, která seděla přímo před nimi, se ohlédla a rozlobeně se na něj podívala. „Padesát bodů? To máš tak málo důvěry v Harryho a Rona? To je skandální!" Pak se začala taky smát a směrem k Hermioně řekla: „Já vsadila tři čokoládové žabky na dvě stě bodový náskok."

Hermiona pokrčila rameny. Sotva by dokázala vyjádřit, jak lhostejná jí tahle hra je. Po celou dobu měla pocit, že se děje tolik jiných důležitých věcí, a nikdo si jich nevšimne. „Samozřejmě že vyhrajeme. Výše náskoku je beztoho stejně vedlejší," odpověděla a věděla, že bude svou mrzutostí nápadná. Začala chápat profesora Snapea; nejvyšší prioritu mělo hraní role. A když to člověka zlomilo, tak to tak holt dopadlo.

V návalu sympatie ke svému učiteli zalétla očima k tribuně profesorů a našla lektvarového mistra v jeho typickém černém hábitu sedět relativně vysoko. Pohledem přejížděl hřiště, ale po pár vteřinách se podíval na ni. Hermiona se na něj tvrdošíjně dívala dál a on jí oplácel stejným způsobem. Oba odvrátili pohled, až když na hřiště nastoupili hráči.

Zápas probíhal jako všechny ostatní: rychle, brutálně a výjimečně napínavě. Hermiona se několikrát přistihla, jak se zatajeným dechem mává rukama a povzbuzuje oba své přátele. Přitom Harryho sledovala pozorněji než Rona a když okolo protihráče udělal přemet, hlasitě vydechla.

Mrzimorští tentokrát hráli dobře; často se jejich hráčům podařilo bez velkého zpoždění vyrovnat se nebelvírským a občas dokonce jejich kolej prohrávala - dnes nebyli ve své nejlepší formě.

Pak se Harry položil na svoje koště a prudce zrychlil. Hermiona měla oči přilepené na jeho těle a těsně před ním rozeznala zlatý třpyt. Harry natáhl ruku, neustále se přibližoval ke Zlatonce, Hermiona zadržela dech…

Pak se mu začaly třást prsty a ona uviděla, jak krátce zaváhal, jako kdyby se chtěl chytit za čelo. Její srdce jako by vynechalo jeden úder. Kolem ní bylo úplné ticho a ona sledovala, jak na posledních metrech ještě víc zrychlil, pak sebou hodil dopředu a prsty sevřel okolo Zlatonky. O necelé tři vteřiny později se pustil koštěte a spadl.

Teprve při tupém nárazu jeho těla na zem ticho zmizelo a Hermiona se silně vyděsila, když bouře jásání a zděšeného křiku zasáhla její uši. Vyskočila a nechala se unášet davem dolů z tribuny.

ooOoo

Když ji madame Pomfreyová pustila k Harrymu, venku akorát zapadlo slunce. Hermiona se celé odpoledne potácela mezi strachem a zlobou. To, že Harryho jizva dala o sobě vědět krátce před jeho pádem, ji znervózňovalo a dráždilo. To, že se při tom těžce zranil, ji navzdory všem událostem naplnilo starostí a obavami.

Přesto, když vstoupila na ošetřovnu, v ní převládala zloba - částečně i proto, že se tak rozhodla. Se zarputilým výrazem přistoupila k jeho posteli a zkřížila ruce na hrudi. „Bolela tě jizva?" dožadovala se.

Celý, proklatě obrovský, skutečně, skutečně obrovský masiv ledu pod hladinou… Když můj ledový masiv tvoří potlačovaná zamilovanost do profesora Snapea, co pak tají on?

„Dík, daří se mi dobře," odpověděl stejně zarputile. Jeho obličej se zkřivil zuřivostí. Bože, byl tak bledý a ona by si o něj mohla dělat obavy. Mimo to byli ve válce, bojovali na stejné straně; nemohl jí jednoduše všechno zatajovat. Nemohl se svévolně rozhodnout, kterých informací je hodna. Ne po tom, co vydržela kvůli svému objektivnímu chování.

„Nech toho, Harry! Musím to vědět! Bolela tě jizva?" Brzy bude čas. Jestli opravdu bylo setkání, bude muset brzy dohlédnout na profesora Snapea.

„To je opravdu osvěžující, jak jsi kvůli mně znepokojená," odpověděl. Ještě pořád neodpověděl na její otázku. Hermioně přišlo stále těžší udržet si svou kontrolu.

Cena je tak vysoká a on se ani neodplatí trochou důvěry.

„Nehraj se mnou žádné další hry," napomenula ho hlasitě a byla překvapená, jak hrozivě její hlas zněl, když si na tom dala záležet.

„Řekni, co to s tebou vlastně je, Hermiono? Zníš úplně jako on."

Na chvíli ztuhla. Ano, co s ní vlastně je? Jak by se jí měl Harry odplatit něčím, o čem ani neví? Jak jí může věřit, když mu nevěří ona?

Lektvar! Bylo to tím lektvarem. Musela se sebrat, jestli nechtěla, aby zrovna teď všechno vybouchlo. Konečně si vzpomněla na to jediné, co byl její mozek ještě schopný zformulovat: „Co?"

„Snape. Zníš přesně jako on. Není divu, že ho považuješ za tak přitažlivého."

Hermioniny oči se rozšířily a ona se náhle začala rozhlížet po ošetřovně. Nikdo jiný, kdo by je mohl poslouchat, tu nebyl - ne že by to bylo tak špatné ve srovnání s tím, že si toho Harry všiml. Že její tajemství očividně znal, ale svoje tak účinně chránil. Připadala si před ním nahá. „Vůbec ho nepovažuju za přitažlivého!" podrážděně mu odsekla, potlačovala zoufalství a cítila, že od hněvu zrudla.

„Ale no tak, Hermiono! Co asi děláš? Fascinuje tě. Nejraději bys byla pořád v jeho blízkosti, jen abys ho mohla obdivovat. Možná mu dokonce vypravuješ všechno, co kde zaslechneš. Aby mohl informovat Voldemorta a stát se jeho nejvěrnějším služebníkem. Možná sama směřuješ k tomu, abys vstoupila do Voldemortova klanu!"

Myslela si, že nemůže věřit svým uším. Zoufalství se úplně ztratilo a zůstala hrůza a šok. Několikrát se nadechla k odpovědi, ale pokaždé zavřela pusu. Nakonce znovu našla řeč: „Víš vůbec, co říkáš, Harry?" Hermiona stála nevěřícně tři metry od jeho postele a zírala na svého nejlepšího přítele. Ruce neschopné pohybu visely po jejích bocích a tížily ji jako dvě těžká závaží. „Vůbec nemáš ponětí, o čem mluvíš…"

A ty sis taky nedala tu námahu, abys to zjistila.

Hněv ji přešel a místo něj nastoupila nevíra, která způsobila, že její hlas nejvíc připomínal chraplavé šeptání.

„Hermiono…," začal Harry a měl aspoň tu slušnost, že v jeho hlase zazněla lítost. Přesto ho zvednutím ruky přinutila zmlknout. Už překročil všechny hranice.

„Neexistuje nic…" Zarazila se a nasucho polkla. „Nech to být, Harry. Už je příliš  pozdě." Byla vyčerpaná a unavená, v jejím hlase znělo hluboké zklamání. „Jestli mi pořád ještě aspoň trochu věříš, odpověz mi na jednu otázku: je dnes večer setkání Smrtijedů?" Zamrkala, rozhodnutá uzavřít to nejdůležitější a nenechat na sebe působit jeho řeč těla. Žádné zoufalé zatínání pěstí, žádné prosebné pohledy k ní nepronikly. Musela chránit sama sebe.

Jako by to pochopil, odevzdaně si povzdechl. „Ano, je setkání,"odpověděl nakonec na to jediné, co celou dobu chtěla vědět.

Hermiona se na něj ještě několik vteřin dívala, potom se otočila a opustila ošetřovnu. Ještě byl čas, aby se připravila. Dnes nepůjde do sovince. Jestli byl Voldemort tak naštvaný, že dokázal Harryho shodit z koštěte, nacházel se profesor Snape v nebezpečí života. Bude na něj čekat přímo na hranicích bradavických pozemků.

12.10.2014 12:21:01
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one