ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál:
http://www.fanfiction.net/s/3585313/14/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
Věkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
Překlad: dvemuchomurky
Upozornění: Prvních 7 kapitol přeložila Nirtyn, po níž to měla převzít binah - jejich překlad naleznete zde: http://www.binah.ic.cz/isem.html. Shrnutí povídky a většinu názvů kapitol jsem převzala také z těchto stránek. Pouze jsem opravila těch několik překlepů, které jsem našla, upravila skloňování jmen a používání velkých/malých písmen - vycházím při tom z pravidel, jež zavedla Pyriel se svými betami při překladu Kamene manželství. Od kapitoly 8 se už jedná o můj překlad. Nemám souhlas binah k dokončení překladu, ale ne protože bych se ho nesnažila získat, nýbrž protože binah není nikde k zastižení a na emaily ani vzkazy nereaguje. Nirtyn souhlasila s převzetím jí přeložených kapitol i s dokončením překladu.

ooOoo

Trundle my troubles away,
drown my sorrows same way.
It seems no matter how hard I try,
it feels like  there's something just missing inside.

(Brandie Carlile - What can I say)

ooOoo

Druhého dne ráno zvýšila Hermiona dávku svého lektvaru. Noc strávila tím, že se převalovala z boku na bok v marné touze usnout, což přinutilo její postel ji okolo půl třetí ráno náhle shodit na zem -  opatření proti těm druhým postelovým aktivitám.

Byla frustrovaná z toho, že je zase vzhůru. Snažila se zůstat ležet klidně, což nebylo tak jednoduché - její tělo bylo unavené, ale její myšlenky se naproti tomu řítily závratnou rychlostí. Bylo jedno, jaký měl mít lektvar účinek; po událostech několika posledních večerů se cítila znovu tak zmatená a ztracená jako tu noc, kdy ji Hagrid ukázal zrcadlo z Erisedu.

Zrcadlo z Erisedu… Na chvíli ji přepadla touha sebrat Harrymu plášť a vyzkoušet tajnou chodbu do srubu. Ještě jednou to chtěla vidět, zažít náznak pocitu, který by v ní vyvolaly jeho ruce na jejím těle. Představa jeho dechu na jejích prstech jí způsobovala závratě, a představa, že tentýž dech by chtěla cítit na svém krku, ji přiměla vzdychat.

Bylo to poprvé po dlouhých měsících, kdy se Hermiona dotýkala sama sebe - postel jí to naštěstí dovolila -, a když vlny rozkoše ustaly, dostavilo se špatné svědomí a zaseklo do ní své drápy. Neměla by tohle cítit ke svému učiteli; vlastně by už vůbec neměla k němu nic cítit.

Se slzami v očích se dívala na ciferník budíku, snažila se ovládnout třas svého těla a čekala na ráno. Protože potom si bude moci vzít svou dávku lektvaru. Protože potom se zase všechno vrátí do svých kolejí. Protože potom konečně přestane po něm toužit.

Když se jí s prvními slunečními paprsky vrátilo rozumné myšlení, ulehčeně si vydechla. Krátká bolest hlavy už patřila k denní rutině a ona jí nepřisuzovala žádný význam.

A už vůbec ne dneska!

Dnes měli lektvary a ona se na tu hodinu a půl, kterou stráví za dohledu profesorova velkého nosu v jeho laboratoři, obrnila lhostejností. Díky bohu bude obklopena svými spolužáky a bude se soustředit na zadání.

Přesto se poslední dvouhodinovky obávala a před dveřmi do třídy postávala s nervozitou a strachem. Co bude dělat, jestli lektvar nebude účinkovat? Co když se do něj znovu zamiluje i navzdory této magické pomoci a už teď je jedno, jak moc se bude snažit? Co když je její touha po něm tak silná, že s tím nemůže vůbec nic udělat?

„Neptej se zrcadla, moje drahá! Vodovodní kohoutek a jiné obyčejné věci nejsou těmi nejlepšími učiteli v této oblasti," zašeptalo jí ráno její zrcadlo téměř uraženě, než potemnělo a nedovolilo jí se znovu podívat na svoje ospalé já.

Zdálo se, že se proti ní spikl celý zatracený svět! Sakra, byl to Snape!

To JE profesor Snape…

Uvěřili by jí Harry s Ronem a snad jí i nějak odpustili, že se zamilovala do jednoho z jejich největších nepřátel? Pochopili by, kdyby… co? Kdyby se Harryho dohady staly pravdivými a ona by se přidala ke Smrtijedům? Zašla by až tak daleko, jen aby mohla dohlížet na profesora Snapea?

Její myšlenky skončily náhle, když jmenovaný učitel přispěchal chodbou a s obvyklým zavlněním hábitu otevřel dveře do třídy. Očima na chvíli spočinul na Hermioně, která mu pohled oplatila a ... nic. Chladná logika a pravidelný srdeční tep ji neopustily a držení jejího těla se viditelně zpevnilo, když kolem něj procházela a sedala si na svoje obvyklé místo v první lavici.

„Léčivý lektvar!" zahřměl profesor Snape a začal rozdávat učebnice. Tentokrát návod nenapsal na tabuli jako obvykle a Hermiona mohla jen hádat, proč.

Její mozek se ale rozhodl, že by nemělo cenu příliš dlouho uvažovat o takových banálních věcech. Nalistovala tedy příslušnou stránku, připravila si kotlík a došla si pro přísady, jež bude pro tento lektvar potřebovat.

„Her-Hermiono…," kňučel už po deseti minutách vedle ní Neville a ona na chvíli zavřela oči. Potom se podívala na profesora Snapea, jenž je oba s podezřením v očích sledoval. Mezi ní a jejich učitelem vzplál boj pohledů, který se mezi nimi odehrál už nejednou.

Spokojeně se ušklíbla, když profesor Snape svůj pohled odvrátil a ona vyhrála. „Ano, Neville?", zeptala se ležérně svého spolužáka, jenž v panice vykulil oči a podíval se na profesora Snapea, jen aby se přesvědčil, že je zaměstnaný něčím jiným.

Tahle vyučovací hodina by mohla být opravdu změnou.

ooOoo

Dny utíkaly a netrvalo dlouho, než Harry mohl konečně opustit ošetřovnu. Hermiona se mu vyhýbala ještě víc než jindy a ignorovala ho pokaždé, když k tomu měla příležitost - i když ji to podle všeho bolelo víc než jeho. Už jen toho pouhá představa, že by se s ním měla bavit a riskovat, že se situace dále vyostří, jí stahovala krk.

„Hermiono, prosím, mluv s ním!" žadonil už poněkolikáté Ron, protože mu už lezlo na nervy, že se jeho dva nejlepší kamarádi spolu nebaví.

„Ne," odpověděla mu pokaždé a většinou ani nevzhlédla od své práce. A práci si dokázala najít vždycky, když ho zahlédla přicházet.

„Potřebuje tě, Hermiono."

„Přestaň ji konečně otravovat, musí se učit!" vyštěkl pohotově vrásčitý človíček na obalu učebnice Věštění z čísel a Ron polekaně o několik kroků ustoupil.

Hermiona musela potlačit úsměv, rozhodla se ale, že bude lepší, když celý rozhovor ukončí sama: „Už mi nevěří, Rone. Vůbec nepovažoval za nutné, aby mi řekl o profesoru Brumbálovi a myslí si, že nejsem důvěryhodná a dokonce že jsem potenciální Smrtijed. Omluv mou tvrdohlavost, ale nebudu s ním mluvit!"

Její odpověď zrzka zarazila a ona zadoufala, že se ho konečně zbaví. Cílevědomě kolem něj prošla k otvoru ve zdi a chtěla odejít, ale Ron ji následoval.

„On to tak určitě nemyslel," zapřísahal ji. Jeho hlas se odrážel od stěn.

„Tak se ho zeptej! Jsem si jistá, že ti to zopakuje," zvyšovala Hermiona postupně hlas, domnívala se ale, že to stojí za námahu, udržet v hlase odhodlaný tón. Nejraději by se ovšem stulila na podlaze do klubíčka a zapomněla na celý svět.

Což by také fungovalo, kdyby svět nebyl tak otravně přítulný!

„Proč by ses měla přidat ke Smrtijedům? To je ale absolutní nesmysl," začal ještě hlasitěji argumentovat Ron, chytil ji za ruku a otočil ji. Hermiona narazila zády o zeď. Ozvala se rána, když se na obraze za ní převrátila váza s květinami, a dáma ze sousedního obrazu s kárajícím výrazem ve tváři přiběhla do rámu, aby se postarala o střepy na teď už prázdném plátně. Hermiona by nejraději od té pohromy i od rozhovoru utekla, ale Ron ji pevně držel.

„Já vím, Rone! Ale vysvětluj to Harrymu! Nechce nic slyšet."

Ronovi došla slova. „No dobře, je vůbec zvláštní, kolik času trávíš se Snapem…," dostal ze sebe nakonec. Hermiona rozhořčeně zalapala po dechu, než ho rukama praštila do hrudníku.

„Teď s tím začínáš i ty, co? Proč si nezaložíte klub?" Ron ustoupil o dva kroky a Hermiona akorát chtěla kolem něj proběhnout ven do chodby, když ji znovu pevně chytil.

„Neřekl jsem, že mu věřím, Miono! Řekl jsem, že se do jeho pochybností dokážu aspoň trošičku vžít," pokrčil omluvně rameny.

„To je to samé, Rone! U něj to začalo úplně stejně. Jako kdybych měla nějakou nakažlivou nemoc!" S jejími slovy zmizela všechna zloba i zklamání a oni zůstali v tichosti stát proti sobě a jen se navzájem měřili svými pohledy. Hermiona polkla a Ron polekaně pustil její ruku. Hermiona rozpačitě odvrátila zrak a třesoucí se rukou si přejela po čele. „Běž za ním, Rone. Teď potřebuje nějakého přítele víc než já." S odhodláním se na něj podívala a přikývla, jako by chtěla sama sobě navzdory potvrdit, že to tak má být. Pak se otočila a odešla.

ooOoo

Zůstala sama docela dlouhou dobu a velice si to užívala. Hlava jí nepříjemně pulzovala a cítila se, jako by jednotlivé části jejího těla spolu nepasovaly. Co jí ale způsobilo opravdovou starost, bylo to, že s jejími pocity to nebylo také tak.

Najednou přestala utíkat a místo toho šla pomalými kroky, s rukama zkříženýma na hrudi. Nechala se vést svými pocity (pro změnu; doufala, že se v nich naprosto neztratí), ignorovala vrzající brnění a najednou se ocitla před kamenným chrličem.

Zůstala před ním bezradně stát. Část z ní si přála dostat radu od profesora Brumbála. Jiná její část ho nenáviděla, protože byl příčinou jejího boje s Harrym.

Potichu si odfrkla a přejela si rukou po obličeji. „Existuje nějaká… nepatrná možnost, že se dostanu dovnitř bez hesla? Tak nějak… výjimečně?" zamumlala k neživému zvířeti a marně zatlačila rukama proti němu.

Několik minut stála uprostřed chodby a doufala, že se teď neobjeví ani Protiva ani paní Norrisová. To bylo to poslední, co by dokázala snést.

Nestalo se nic. Chrlič se ani nepohnul, ačkoliv si Hermina byla jistá, že výraz jeho obličeje je ještě nervóznější než obvykle. S hořkým pocitem rozčarování se otočila a vydala se zpět do svého pokoje. Mezitím se dost připozdilo a Hermiona si nemyslela, že by ve společenské místnosti ještě někdo byl.

Její očekávání se vyplnilo. Místnost byla tichá a prázdná a ona nejistě přešla ke schodišti, jako by měla strach, že by mohla někoho vzbudit.

„Byla jsi se s někým potají líbat?"

Hermiona zůstala nehybně stát a se zasténáním zvrátila hlavu dozadu. S kamenným výrazem se otočila k porcelánové sošce. „Jaký nevýslovný hlupák dostal ten nápad, postavit tě přímo sem?"

Dívka pokrčila rameny. „Už ani nevím, je to už tak dávno. A? Byla jsi?"

Hermiona se odloudala s podle svého názoru zmateným výrazem ve tváři ke krbu, aby sošku nechala několik kroků za sebou. „I kdyby ano, tobě do toho nic není," řekla sladce a rty sevřela do úzké linky. Lákalo ji ukončit kouzlo, které bylo na sošce umístěno. Ale to by nebylo vůbec výchovné.

„Takže ano!" Soška nadšeně zatleskala rukama.

Silencio!" Hermiona vytáhla svou hůlku tak rychle, že všetečná postavička neměla nejmenší šanci zareagovat. Vzápětí spokojeně sledovala, jak dívka němě běduje a rozhazuje rukama a dokonce jí hrozí pěstí. „Tak se mi líbíš víc," řekla Hermiona do ticha společenské místnosti a se spokojeným úsměvem odešla.

Ve svém pokoji se těžkopádně posadila na postel a tělo si ovinula rukama. Cítila, že se rozpadne. Po dlouhé minuty nebo možná i hodiny nehybně seděla, až ji z jejích myšlenek vytrhlo tiché ťukání.

Hlavu otočila k oknu a na parapetu uviděla sedět nádherného sýčka, který měl k noze přivázaný pergamen. Stálo ji hodně sil se zvednout a pustit sovu do pokoje. Křivonožka zamňoukal na protest, a tak si Hermiona vzala rychle dopis, dala sově několik pamlsků a pustila ji zase ven do noci.

Unaveně se posadila ke stolu a dopis otevřela. Ostrý rukopis profesora Brumbála se jí rozplýval před očima a Hermiona si je promnula rukou, aby zase jasně viděla.

Slečno Grangerová,

Je mi líto, že jsem dnes večer nijak nezareagoval na vaši přítomnost. Dost jsem toho zaslechl a doufám, že se vám daří pokud možno dobře.
Nyní mě události kolem Voldemorta udržují od věcí, které bych vlastně měl udělat, jako je vaše uvedení do Řádu. Od Severuse vím, že se stále stejně staráte o jeho blaho, a buďte si jistá, že vám mezitím začal důvěřovat. V jeho pokojích už nejste nevítaným hostem, i když ve vás rád vzbuzuje právě tento pocit.
Pokud by vaše prosba nesnesla odkladu, neváhejte se u mě znovu zastavit. Ministr kouzel již odešel a já myslím, že nějaký čas ještě najdu.

Albus Brumbál

Hermiona upustila dopis na stůl a bez mrknutí zírala na svou knihovnu. Samozřejmě, mohla si to myslet. Profesor Brumbál měl skutečně na práci jiné věci, než se o ni starat. A protože mu profesor Snape neřekl nic znepokojujícího…

Smutně se zasmála. Několik minut seděla u stolu, než jí z očí vyhrkly první slzy a ona se musela kousnout do spodního rtu, aby nad sebou opět získala kontrolu.

Tohle všechno bylo vážně směšné. Zamilovala se do profesora Snapea, dobrá. Nebo raději ne, ale to je jiný příběh. Užívala kvůli tomu nějaký pitomý lektvar, který ale zcela ztrácel účinnost v nouzových situacích, jako byl jeho návrat před dvěma týdny. Zvýšila kvůli tomu dávky a teď si připadá jako zombie. Nějak její plán nevycházel. A měla vůbec nějaký plán?

Nakonec zase poskládala ředitelův dopis a schovala ho do zásuvky. Její prosba snese odklad, snese hodně odkladu. Tak jako tak nevěděla, jak by mu to měla vysvětlit, když tomu nerozuměl ani Harry, nemluvě o tom, že jí ani nedůvěřoval.

„Zbabělče!" zasyčelo na ni zrcadlo.

„Zrádce!" vrátila mu Hermiona a postavila se, aby tu na nervy jdoucí věc zakryla.

Pak si lehla do postele. Deku vytáhla až pod bradu a zírala na nebesa nad sebou, dokud Křivonožka nevyskočil k ní, nestulil se u její ruky do klubíčka a nezačal příst.

Hermiona se smutně usmála, cítila ale, že se uvolňuje. Její ruka si našla cestu do měkkého kožíšku jejího kocoura a začala ho drbat a hladit, dokud se neunavila a vyčerpáním neusnula.

ooOoo

Probudila se druhého dne ráno krátce předtím, než zazvonil budík, a nedokázala si ani připustit svoje problémy, ani si vzpomenout na předešlou noc. V hlavě měla přesný plán, který z větší části spočíval v koncentraci. Nemohla si už dovolit, potácet se hradem ponořená do svých myšlenek. Musela znovu vzít svůj život do svých rukou, a to tím způsobem, kterým chtěla ona.

Prsty přeběhla po lahvičce s lektvarem a zjistila, že bude muset brzy uvařit další. Zbývaly jí ještě tři čtvrtiny lahvičky, to vystačí sotva na měsíc.

 

S povzdechem si vzala dnešní dávku, jen hodně malou, protože dnes neměli mít hodinu s profesorem Snapem. Potom si znovu lehla a čekala na krátkou bolest, která, i když by si to nikdy dobrovolně nepřiznala, byla stále silnější a trvala déle.

Když trhání a řezání přešlo, rychle se posadila, aby vypnula budík, který mezitím začal zvonit, a získala tak ještě několik minut, než bude muset vstát a jít se umýt. Sprchování byla úžasná věc, hlavně to, které si od té doby, co začala se sebeléčbou, vydatně dopřávala každé ráno. Bylo požitkem cítit, jak se odplavuje bolest z jejího těla a dívat se, jak mizí v odpadu. I když se tento obrázek každý den o trochu víc rozostřil a ona se často musela držet, aby se jí nepodlomila kolena.

Koukej se vzchopit!

ooOoo

O hodinu později opustila společenskou místnost, bez zaváhání přešla kolem Harryho a Rona a vydala se hradními chodbami do Velké síně. Ke snídani toho moc nesnědla, neměla na nich chuť. Což jí dnes ráno přišlo velice vhod.

Profesor Snape seděl u učitelského stolu a rozmrzele pozoroval svou snídani, která stejně většinou sestávala pouze ze šálku kávy. Dnes si k tomu vzal ještě namazaný krajíc chleba a pomalu ho přežvykoval.

Hermiona potřásla hlavou, vyhnula se hlubokomyslnému rozhovoru s Ginny a jen ze slušnosti vyčkala ještě několik minut poté, co profesor Snape opustil Velkou síň. Na druhé straně uličky mezi jednotlivými stoly seděly tři mrzimorské třeťačky a Hermiona zkroušeně natahovala uši, když jedno z děvčat rozčileně prohlásilo: „Ano, sir Cadogan prý zničil vázu, která stála v chodbě k učebně studia mudlů. Myslím, že je to k vzteku. Váza prý byla Merlinovým dárkem Helze z Mrzimoru."

Kvapně se postavila. Když následovala příkladu svého profesora, vstoupili do Velké síně Harry s Ronem, a ona se jim musela vyhnout. Znovu nijak nereagovala, na což oba zůstali bezradně stát. Hermiona s rukama zkříženýma na hrudi pospíchala dále.

Hlas profesora Snapea zněl velmi rozzlobeně, když zaklepala na dveře jeho pracovny. Nicméně ji vyzval, aby vstoupila, a Hermiona se nečekajíc na další pobídku posadila.

S otázkou v očích se na ni podíval. „Nuže, co pro vás mohu udělat, slečno Grangerová?" Jeho podrážděnost téměř zcela zmizela a Hermiona začala věřit slovům profesora Brumbála; možná opravdu získala jeho důvěru, kterou jí dával najevo tímhle distancovaně zdvořilým způsobem.

Odkašlala si. „Chtěla jsem vás poprosit, jestli byste mě mohl v budoucnosti informovat, kdy se budou konat setkání Smrtijedů a jestli si přejete, abych čekala na váš návrat." Poblahopřála sama sobě; lektvar působil perfektně, když byla schopná zformulovat takovou prosbu.

I profesor Snape vypadal její vzletnou formulací zaskočen, protože odpověděl s mírným zpožděním. „Jak jste se o tom dozvídala až doteď, smím-li se zeptat?"

Hermiona se zhluboka nadechla. „Buď jsem to náhodně poznala z vašeho nebo Harryho chování, nebo mi to Harry sám řekl, když něco tušil." Bolelo ji, že tenhle zdroj informací je pryč, nebo alespoň mimořádně těžce dostupný, přesto rychle svoje pocity a především náznak Ronovy metafory odsunula stranou.

„A teď už to nedělá?" vrtal se v tom profesor dál, aniž by dal najevo jakoukoliv reakci. Hermiona se marně hledala nějakou stopu po škodolibosti, kterou jí jinak hojně zahrnoval.

„Ne, už ne. Harry a já máme… nějaké názorové rozdíly a já nevím, jak se to bude dál vyvíjet. Přesto bych jen velice nerada riskovala, že se vám něco stane." Vyčkávavě na něj hleděla a opět na klíně popotáhla svou školní tašku trochu výš; neustále jí klouzala dolů přes kolena.

Profesor Snape udiveně zdvihl obočí. Dlouho mlčel a zamyšleně ji pozoroval. „Jak, jestli jste o tom přemýšlela, bych vás měl o nastávajících setkáních informovat, aniž bych vám to dal písemně nebo ztratil příliš mnoho času?"

I na to Hermiona myslela. Vytáhla z tašky dvě mince a položila je před profesora na stůl. „Myslím, že vám nemusím vysvětlovat, jak fungují, nebo ano?" naklonila zvědavě hlavu a jeho bezvýrazný pohled spočinul na jejím obličeji. Zdálo se, že ho něco hodně zmátlo, a Hermiona se začala ptát sama sebe, co to je.

„Ne, to nemusíte." Vzal si jednu minci a jakmile ji v dlani začal silně třít, její se okamžitě změnila a ona podle toho pozná, že by měla být připravená. „Dala jste si s tím hodně práce, slečno Grangerová," řekl potichu a otáčel minci v ruce. Hermiona uchopila svou a uložila ji do vnitřní kapsy svého saka.

„Je to pro mě důležité," řekla jednoduše.

„Proč?" chtěl vědět Snape. Hermiona si vzpomněla, že jí už tuto otázku jednou položil. Už to byl téměř rok a tenkrát mu řekla, že by se měl víc snažit, jestli chce znát důvod.

Vlastně si myslela, že se snažil dost. Večery, které s ním strávila, byly vcelku příjemné a ona se už v jeho přítomnosti nebála. Jenže si ty důvody nechtěla přiznat ani sama sobě, potlačovala je pomocí lektvaru a přesto se jich nedokázala zbavit. „To vám nemůžu říct," odpověděla s prosebným pohledem, který snad profesorovi Snapeovi dojde.

„Proč si myslíte, že tu minci opravdu využiji?" Oči přimhouřil tak, že z nich zůstaly jen úzké škvírky.

„Věřím ve váš zdravý rozum, pane."

Po několika vteřinách ne příliš ochotně přikývl. „Měla byste jít na vyučování, slečno Grangerová. Až vás příště budu potřebovat, použiji minci."

Hermiona věděla, že tím tenhle rozhovor ukončil, a postavila se. Odešla dřív, aniž by se jedinkrát ohlédla. Další bod z jejího plánu je splněn. Harry už není pro její úkol důležitý.

ooOoo

Uběhlo téměř tři a půl týdne, než profesor Snape poprvé použil minci. Hermiona nedokázala zabránit tomu, aby nadále pozorně nesledovala Harryho a nepokoušela se zjistit, jestli se náhodou nekoná další setkání, o kterém jí profesor Snape neřekl.

Neušla jí jeho zadní vrátka, která si ve svém slibu ponechal. Slíbil, že ji zavolá, až ji bude potřebovat. Tato formulace se jí ani trochu nelíbila, ale musela se s tím vyrovnat.

Čím déle mince mlčela, tím nedůvěřivější se Hermiona stávala a stálo ji hodně úsilí a sebeovládání, aby se každý večer nevydala do sovince a neověřila si, zda mu může věřit. Sovy ji během posledních dvou let začaly pozorovat s nedůvěrou a více než jednou našla na svém hábitu jejich výtrusy. Neuměla si představit, že to pokaždé bylo jen nedopatřením.

V ten večer, kdy se mince konečně rozehřála a rozzářila, vedla právě vášnivou diskusi se svým zrcadlem („Lezeš mu na nervy, hergot!" - „Tak to jsem se musela naučit od tebe!").

Na obličeji se jí objevil spokojený úšklebek. Zlatý kotouček uložila do kapsy u kalhot a potom si vzala další dávku lektvaru. Jestli ji profesor Snape dobrovolně zavolal, může vycházet z toho, že má před sebou dlouhý večer v jeho společnosti. A jestli bude jen náznakem probíhat tak jako ten poslední, pak bude svou dávku skutečně potřebovat. Přečkala na známou bolest hlavy a potom vypjala držení těla.

S obvyklou rutinou si oblékla tmavý hábit a opustila nebelvírskou věž. Společenská místnost již byla prázdná, za což byla velmi vděčná. Nohy ji samy nesly ven na pozemky a až k hranici Bradavic.

Profesor Snape tam ještě nebyl. Opřela se o velký strom, ten samý, za nímž se skryla první večer. Téměř znuděně vytáhla svou hůlku a vyzkoušela několik jednodušších kouzel, které považovala za užitečné. Přestala s tím, teprve když se jí začala třást ruka.

Trochu ji to znepokojilo, přesto tomu nepřikládala velkou váhu. Hůlku opět schovala do hábitu a palce zahákla za poutka na džínech. Ani ona ani nikdo jiný tak nepozná, že se jí třese ruka.

Zhluboka dýchala, dívala se na tmavou oblohu a radovala se z toho, že je jaro. Vzduch byl vlahý a suchý a už nebude dlouho trvat, než bude venku zase skutečně teplo a příjemně.

Lupnutí po její levici jí vyvolalo úsměv na tváři. Hermiona sledovala, jak profesor Snape přelezl plot. Jeho postoj byl vzpřímený a vyrovnaný a zdálo se, že se tentokrát vrátil bez zranění.

„Těší mě, že se vám daří dobře," přivítala ho. Profesor se zastavil. Hermiona se odlepila od stromu a zamířila k němu.

Několik prvních kroků jí nečinilo žádné problémy. Potom se její tělo začalo přetáčet a ona ztuhla. Napřim pohled, myslela si a dívala se do profesorova překvapeného obličeje.

„Slečno Grangerová?" Jeho hlas zněl zkresleně.

Závrať nezmizela ani po několika vteřinách, spíš naopak. Věci se jí rozplývaly před očima a Hermiona spíš vytušila než si skutečně všimla, že padá. Náraz na zem už nevnímala.

Poslední, na co si vzpomínala, bylo to, jak jí před očima proběhl celý její život.
12.10.2014 12:22:45
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one