ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Kapitola 15 - Den (část první) - 1/2

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál:
http://www.fanfiction.net/s/3585313/15/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
Věkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
Překlad: dvemuchomurky
Upozornění: Prvních 7 kapitol přeložila Nirtyn, po níž to měla převzít binah - jejich překlad naleznete zde: http://www.binah.ic.cz/isem.html. Shrnutí povídky a většinu názvů kapitol jsem převzala také z těchto stránek. Pouze jsem opravila těch několik překlepů, které jsem našla, upravila skloňování jmen a používání velkých/malých písmen - vycházím při tom z pravidel, jež zavedla Pyriel se svými betami při překladu Kamene manželství. Od kapitoly 8 se už jedná o můj překlad. Nemám souhlas binah k dokončení překladu, ale ne protože bych se ho nesnažila získat, nýbrž protože binah není nikde k zastižení a na emaily ani vzkazy nereaguje. Nirtyn souhlasila s převzetím jí přeložených kapitol i s dokončením překladu.

ooOoo

You might think it's strange,
for all my wild ideas.
But I do not believe that change
can ever happen without tears.

(Katie Melua - I do believe in love)

ooOoo

Hermiona si byla jistá, že zemřela. Přinejmenším ta věc s Tvůj život ti proběhne před očima pro to jednoznačně hovořila. Zmátlo ji ovšem to, že byla stále schopná přemýšlet, když její mozek měl už dávno přestat pracovat. Může člověk přemýšlet, i když už je mrtvý?

Jinak řečeno: Můžu přemýšlet, když jsem mrtvá? To je rozdíl… možná jsem duch a strávím zbytek svého živ... posmrtného života na vyučování profesora Binnse.

Po důkladném zvážení došla k závěru, že to není možné. Za což byla vděčná, protože se nechtěla tak brzy ničeho vzdávat.

A tohle byl přesně ten bod, ve kterém se rozpomněla na to, co se stalo. Omdlela. Před profesorem Snapem.

Myslím, že bych byla raději mrtvá.

Když přicházela k vědomí, uniklo jí bolestné zasténání. Ležela na něčem měkkém, ale ne příliš pohodlném. I tak to bylo lepší než tvrdá zem v lese. Hermiona se rozhlédla a okamžitě se zcela probudila. Byla v obývacím pokoji svého učitele lektvarů. Ležela na jeho pohovce.

Od kdy má profesor Snape pohovku?

Byla si jistá, že posledně, když mu ošetřovala paži, ji tady nikde neviděla (ze dveří koupelny totiž rychle nakoukla do jeho soukromých pokojů. Musela přece využít příležitost - a to, že ji tohle napadlo právě teď, se jí vůbec nelíbilo). Proč ji vzal do svých soukromých pokojů? Proč ne do kabinetu?

„To je pěkné, že jste znovu nabyla vědomí, slečno Grangerová," ozval se z křesla u krbu jeho hlas. Natočil ho tak, aby ji mohl pozorovat. K jejímu překvapení plál v krbu v jindy obvykle tmavé místnosti oheň.

„Co se stalo?" nesrozumitelně zahuhňala a doufala, že to, na co si předtím vzpomněla, byl jen hrozný sen. Příjemnější alternativou by byla rána čajovou konvicí. A také by to vysvětlovalo tu příšernou bolest hlavy.

„Zkolabovala jste."

Skvělé, žádná konvice.

„Je mi to líto," řekla tichým hlasem a posadila se. Připadala si velice zranitelně, když tam tak ležela. Vlastně to bylo úplně špatně - to on tu měl ležet a ona mu měla vysvětlovat, co se stalo; takový byl aspoň její plán.

„Opravdu? Existuje snad něco, čeho by vám mělo být líto?" Zdvihl jedno obočí a zaklapl knihu, kterou měl položenou na klíně. Hermiona se začervenala.

„Že jsem vám způsobila takovou nepříjemnost," začala rychle vysvětlovat. Snape přimhouřil oči.

„Ano, bylo to svým způsobem… nevhodné." Rukou si mnul bradu a zamyšleně ji pozoroval. Hermiona polkla. Když se chtěla postavit a odejít, opět promluvil.

„Jaký lektvar užíváte, slečno Grangerová?"

Zmateně vydechla. „Co…" Ale větu nedokončila.

„Opravdu si myslíte, že bych si nevšiml, že moje studentka, jež navíc trvá na úzkém kontaktu se mnou, pravidelně užívá nějaký lektvar? S podobnými věcmi mám dost zkušeností, slečno Grangerová. Vaše symptomy mluví samy za sebe. Otrávila jste se lektvarem a já musím vědět, který to byl. Jinak by to pro vás mohlo dopadnout velice nepříjemně. A výjimečně mluvím o vážnějších věcech než je školní trest."

Hermiona tiše naslouchala. Jeho hlas zněl klidně a rozvážně, ani v nejmenším se nezdálo, že by si o ni dělal starosti. Zvláštním způsobem ji to zlobilo, a kdyby se nesložila zrovna kvůli mistru lektvarů - a doslova i před jeho očima -, určitě by se rozhodla znovu zvýšit dávku. Nicméně…

„Proč jste mě nevzal k madame Pomfreyové?"

Snape se zachmuřil a jednou se zhluboka nadechl. Očividně se mu nelíbilo, že se vyhnula odpovědi na jeho otázku, ale jí stačil jen krátký okamžik na rozmyšlení, jak odpoví, aby si zachovala aspoň zbytek své důstojnosti.

„Jak už jsem vám jednou vysvětloval, Poppy Pomfreyová je sice velice schopná, ale také bohužel velice zvědavá osoba. Nepovažoval jsem za… vhodné, abych vás jí vydal na milost, poté, co jste respektovala mé přání. Jestli je vám to ale milejší, můžu vás samozřejmě odvést na ošetřovnu. Tak nebo tak se nevyhnete tomu, abyste neprozradila, jaký lektvar užíváte. A mohu vám slíbit, že madame Pomfreyová sama protijed neuvaří."

Způsob, jakým s ní mluvil, ji rozčiloval. Byl zdvořilý, ale odtažitý. Pečlivě volil slova a věděl, co říká. Nebylo v nich žádné zaváhání, žádné očekávání, a jen tu a tam zazněl jemný náznak překvapení. Od kdy je profesor Snape tak trpělivý se studenty? Kdy odložil ten svůj sarkastický tón a začal ji akceptovat jako rovnocenného partnera?

Rovnocenného partnera? Jsi na něm závislá, moje drahá! A to hned ve dvojím významu.

„Mám vás odvést na ošetřovnu, slečno Grangerová?" zeptal se důrazně se zdviženým obočím.

Hermiona krátce zavrtěla hlavou, protože si uvědomila, že stále ještě neodpověděla, a pokusila se soustředit své myšlenky na současnou situaci. Musela se hodně koncentrovat. A především musela otevřít pusu a přestat na něj zírat. „Ne, prosím," odpověděla nakonec a zkřížila ruce na prsou.

„A budete tak laskavá a sdělíte mi, který lektvar užíváte?" Začal být netrpělivý, rozhodnější v řeči a jeho rysy v obličeji se napjaly. Tohle zjištění způsobilo, že se Hermioně nějakým zvláštním způsobem ulehčilo; ne, že by neměla ráda jeho klidnou stránku, jenom se z ní cítila zmatená. Věděla, jak má zacházet s tím sarkastickým cynickým mužem, ale tahle na jeho poměry milá stránka byla pro ni hádankou. A ona zrovna nebyla v tom správném rozpoložení na luštění hádanek.

„Návod na přípravu mám ve svém pokoji." Několikrát zamrkala, ale i tak viděla lehce rozostřeně. „Dojdu pro něj," dodala a chtěla vstát. Netrvalo jí dlouho, než zjistila, že ji nohy neunesou. S hrůzou v obličeji se pevně chytila opěrky a těžce dýchajíc dosedla zpět. „Co se mi stalo?" vyjekla v panice a vyděšeně se podívala na svého učitele, který tím, co se stalo, nebyl očividně nijak překvapen.

„Jak už jsem se zmínil, otrávila jste se lektvarem, slečno Grangerová. I za to, že jste při vědomí, můžete děkovat mně. V žádném případě nejste ve stavu, abyste se vrátila do nebelvírské věže a přinesla mi návod."

Hermiona cítila, jak její panika ustupuje, a v hlase jí zazněla zlost, když odpověděla: „No, tak se tu hezky pohodlně uvelebte a připravte se na to, že mě uvidíte umírat. Zpaměti ten recept neznám."

Profesor Snape si ji chvíli měřil pohledem a pak zvolal: „Dobby!"

Hermiona podrážděně mrkla. Za dvě vteřiny se ozvalo prásknutí a v pokoji se objevil bývalý domácí skřítek rodiny Malfoyů, na hlavě měl nasazeno několik ‚čepiček' na čajové konvice, mezi nimiž vykukovaly jeho velké uši.

„Profesore Snape, pane?" pozdravil lektvarového mistra a klopýtl dozadu, když si všiml Hermiony. Jednu čepičku si stáhl hluboko do obličeje a pronikavě pištěl, dokud nebyl opřený o knihovnu, v níž se povážlivě zakymácely knihy.

„Odkud znáte Dobbyho?" zeptala se Hermiona a nakrčila čelo.

„Proč bych ho neměl znát? Je to velice nápomocný chlapík." Přátelsky na Dobbyho kývl a skřítek mu oplatil nesmělým úsměvem. Než mohla Hermiona něco namítnout, dodal: „Dobby, mohl bys jít, prosím, nahoru do pokoje slečny Grangerové a přinést odtamtud jeden recept? Určitě ti ráda řekne, kde ho má uložený."

Hermiona potřebovala asi minutu, než rozdýchala skutečnost, že Dobby velice dobře vychází se Snapem (nebo obráceně). Pak si vzpomněla, že je její život v ohrožení a raději udělala, co řekl profesor Snape.

Nesnáším, když má pravdu!

„Je v nočním stolku v nejspodnějším šuplíku. Je to to jediné, co v něm je." Poslední větu dodala jen proto, že profesor Snape už otvíral ústa, aby k tomu něco podotkl.

Teď jen pokynul domácímu skřítkovi, aby si pospíšil. Dobby zmizel. V následujícím tichu se Hermiona nejprve pokoušela nedívat se na svého profesora. Postupně začala chápat, proč vždycky tak nesnášel, být jí vydán na milost, zraněný a neschopný pohybu, neschopný sám bez cizí pomoci něco změnit. Byl to děsivý pocit.

Nakonec už nebylo možné prohlížet si dál vybavení pokoje. Cítila na sobě jeho pohled. Měla potíže s tím, zaostřit na jeho obličej, ale po několika vteřinách se jí to podařilo a začala se cítit jistěji. Bylo to, jako kdyby zase vedli souboj v pohledech. A to ve velice napjaté atmosféře.

Oba se navzájem pozorovali, jako kdyby počítali s tím, že každou chvíli ten druhý udělá něco nepředvídatelného. Ne že by Hermioně po této stránce nepřipravil už dost překvapení na jeden večer. Byli v jeho soukromých pokojích…

Přesto Hermioma očekávala, že ji nějakou svou kousavou poznámkou přesvědčí o tom, že se nezměnil a pouze vyčkává, až padne do pasti jeho vrtochů, aby ji pak mohl o to hlouběji zasáhnout.

Co čekal on, to mohla jenom hádat. Ale vlastně to ani raději nechtěla vědět.

Ticho se mezi nimi nepříjemně vznášelo a Hermiona měla pocit, že pulzování v její hlavě je stále silnější. Hrudník měla jako ve svěráku a mělce dýchala ústy. V očích musela mít skelný výraz. Cítila se slabá a určitě měla horečku. Možnost, že by lektvar mohl mít tak výrazné vedlejší účinky, nevzala nikdy v potaz. Stejně jako možnost, že by se jím mohla otrávit.

Zdálo se to jako celá věčnost, než se Dobby konečně vrátil. Ve skutečnosti mu to trvalo jen tři minuty, jak se přesvědčila pohledem na hodiny. „Prosím, pane profesore Snape, pane!" Dobby podával se skloněnou hlavou profesorovi pergamen (jedna čepička na konvici mu přitom sklouzla podezřele daleko na stranu). Snape pergamen s děkovným pohledem přijal.

„Můžeš už jít, Dobby," poznamenal, zatímco přejížděl očima seznam přísad a postup přípravy.

Hermiona naproti tomu viděla, že ji Dobby neklidně pozoruje a bojuje sám se sebou. Zdálo se, že není zcela přesvědčen, že by ji tu měl nechat s profesorem Snapem. „Všechno je v pořádku, Dobby. Můžeš klidně odejít," řekla mu proto a přemohla se k úsměvu. Domácí skřítek se zřejmě uklidnil, přesto než zmizel, vrhl ještě jeden poslední skeptický pohled na profesora Snapea.

„Zdá se, že vás má ve vysoké úctě," podotkl jen tak mimochodem a postavil se. Hermiona sledovala, jak přechází ke skříni a otvírá ji. Skrývaly se v ní dlouhé regály, na nichž stály skleničky s přísadami, pečlivě označené štítky. Profesor Snape si vzal tác a začal na něj zdánlivě nahodile pokládat jednu flaštičku za druhou, a čas od času nahlédl do návodu.

„Ano, je velice přátelský." Hermiona měla obavy, že její odpověď se moc s jeho prohlášením neshoduje, ale nebyla schopná jasně přemýšlet.

Jemu to ale neuniklo. „Prostředek, který jsem vám předtím podal, zřejmě přestává působit. Raději byste se měla znovu položit, než uvařím protijed."

Pokušení, aby zůstala tvrdohlavě sedět a pozorovala ho, bylo velké. Ale její tělo ji nechtělo poslouchat. Téměř bezmocně spadla na bok a s posledními silami položila nohy na pohovku a stočila se do klubíčka. „Oukej," vydechla, šíleně unavená a vděčná za to, že smí zavřít oči.

12.10.2014 12:23:43
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one