ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Kapitola 15 - Den (část první) - 2/2

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál:
http://www.fanfiction.net/s/3585313/15/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
Věkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
Překlad: dvemuchomurky
Upozornění: Prvních 7 kapitol přeložila Nirtyn, po níž to měla převzít binah - jejich překlad naleznete zde: http://www.binah.ic.cz/isem.html. Shrnutí povídky a většinu názvů kapitol jsem převzala také z těchto stránek. Pouze jsem opravila těch několik překlepů, které jsem našla, upravila skloňování jmen a používání velkých/malých písmen - vycházím při tom z pravidel, jež zavedla Pyriel se svými betami při překladu Kamene manželství. Od kapitoly 8 se už jedná o můj překlad. Nemám souhlas binah k dokončení překladu, ale ne protože bych se ho nesnažila získat, nýbrž protože binah není nikde k zastižení a na emaily ani vzkazy nereaguje. Nirtyn souhlasila s převzetím jí přeložených kapitol i s dokončením překladu.

ooOoo

„Probuďte se, slečno Grangerová!"

Do vědomí se jí prodral prosebný hlas. Ucítila, že se něco tiskne k jejím ústům. S brbláním se to pokusila odehnat, ale jedna ruka ji pevně uchopila za zátylek a přinutila ji znovu položit hlavu. Pak jí něco mokrého steklo na rty a ona je reflexivně sevřela.

„Musíte to vypít, slečno Grangerová!"

Zase ten hlas. Odněkud ho znala, ale nedokázala k němu připojit nic skutečně přátelského. Spíš nenávist a nejistotu. Vůbec nechápala, proč by měla tomuto hlasu nebo muži (protože si byla jistá, že se jedná o muže) věřit.

„Slečno Grangerová…"

Očividně se mu moje jméno líbí.

Ve své mysli se škodolibě usmála. Stejně mu to k ničemu nebude.

„Hermiono, prosím!"

Och… ach ne!

Ach ne, teď bude těžké vytrvat. Nazval ji Hermionou. Samozřejmě že znala své jméno
(něco jí říkalo, že momentálně to není tak normální, jak by se dalo předpokládat), ale on ho přece ještě nikdy neřekl. Znělo to tak nějak… neobvykle. Ale nepochybně dobře. Přála si, aby to dělal častěji.

A poprosil ji. To bylo něco, co předtím také nikdy neudělal. Ten muž, kterého si z nějakého důvodu spojovala s tímto hlasem, nikdy nikoho o nic neprosil. Poroučel, požadoval, nařizoval, ale prosit? Ne. Možná to s ní opravdu myslí dobře?

Hermiona cítila, jak její odpor ochabuje a první kapky tekutiny stekly do jejích úst. S nechutí polkla a po několika okamžicích se její myšlenky vyjasnily.

Jako první ji napadlo: Profesor Snape!

A potom: Chce mi pomoct.

Otevřela ústa a protijed pomalu stékal do jejích úst. Chutnalo to odporně a Hermiona musela bojovat s nutkáním zvracet. Začala kašlat a snažila se posadit. Profesor Snape jí pomohl tak, že ji pevně uchopil za rameno a druhou rukou jí poklepal po zádech.

„Já vím, že ten lektvar chutná hrozně a že se může stát, že se vám z něj udělá špatně. Ale pokuste se ho v sobě udržet co nejdéle, jinak nebude působit," promluvil na ni a sotva si přitom všimlul, že je už napůl při vědomí.

Hermiona přikývla, aby dala najevo, že mu rozuměla. Nevolnost, o které mluvil, nenechala na sebe dlouho čekat. Hermiona si přitiskla ruku na ústa. Neustále měla nutkání zvracet a stálo ji hodně sil, aby pokud možno dýchala klidně. Oči jí slzely tak, že měla mokré tváře. Druhou ruku zatnula do polstrování pohovky a přála si, aby to už konečně přestalo.

Profesor Snape seděl vedle ní a ona viděla skrz záclonu slz, že v ruce drží misku. Upřela na ni pohled, zatímco se pokoušela dostat do plic dost vzduchu. Dlouho to už nevydrží, nebo se udusí.

Nakonec rukou chňapla po misce. Bylo pro ni vysvobozením, když mohla konečně podlehnout nutkání, i když nijak zvlášť nebyla nadšená tím, že znovu na jazyku cítí chuť lektvaru. A to všechno před profesorem Snapem!

Slzy a zvratky se mísily v misce, jíž se Hermiona zoufale přidržovala. Připadalo jí, že musí plakat už hodiny. V hlavě jí pulzovala bolest, pálily ji oči, teklo z nosu a sotva se mohla nadechnout. A ke všemu si všimla, že jí znovu záleží na tom, co si o ní myslí profesor Snape. Nádherná prázdnota, kterou díky lektvaru získala, byla znovu zaplněná nechtěnými pocity, rozpačitostí a studem. Nesnášela tuhle situaci a přála si, aby se mohla zase vrátit do blaženého bezvědomí.

Pak všechno přestalo a ona jen občas potichu posmrkávala. Neodvážila se zdvihnout pohled. Tohle nebylo to, co by někdy chtěla prožít s profesorem Snapem. Přesto, když už jakž takž zřetelně dokázala zaostřit na jeho obličej, nebyla si jistá, jak si má vyložit jeho výraz. Byl to odpor? Nebo hněv? Dokázala by to pochopit, vždyť se právě vyzvracela v jeho bytě.

Na druhou stranu tam bylo to škubání kolem jeho očí. Obavy? Možná dokonce strach?

No, ale to už zacházíš příliš daleko!

Hřbetem ruky si otřela nos a na chvíli tím zahnala své myšlenky. Pohyb ruky přivedl profesora zpět do přítomnosti - viděla ho vůbec někdy duchem nepřítomného? Natáhl se pro druhou misku. Byla plná čisté vody, do které byl ponořený hadřík. „Tady, tímhle se můžete očistit," vysvětlil jednoduše a druhou misku jí sebral z ruky. Jedním mávnutím hůlky ji vyčistil a odložil na druhou židli. Pak se opět posadil do svého křesla.

„Proč to děláte?" zeptala se ochraptělým hlasem, zatímco držela v ruce vlhký hadřík. Pocit studené vody na kůži byl velice příjemný.

Jeho obličej byl částečně ukryt ve stínu, když se na ni úkosem podíval. „Považujte to za vyrovnání." Zarazil se a pak dodal: „Kromě toho bych musel řediteli hodně vysvětlovat, kdybyste zemřela na mé pohovce."

Hermiona přikývla a odvrátila oči. Vyždímala hadřík a pak si jím přejela po obličeji. Byl to úžasný pocit. Voda příjemně chladila a odstraňovala nepříjemný zápach. Zhluboka dýchala. „Děkuji," zamumlala. Namočila hadřík znovu do vody a pak si ho přiložila k čelu.

„Slečno Grangerová, musím vědět, jestli jste s tím lektvarem neprováděla něco, co není popsáno v tom návodu. Především, odkud ho máte? Lektvar znám, ale ne v této úpravě."

Profesor Snape nedal nijak najevo, jestli její úpravu považuje za lepší nebo horší než původní recept; jen se na ni se zájmem díval. Hermiona mu byla vděčná za změnu tématu. Musela si zase nejprve zvyknout, že je do něj znovu zamilovaná.

„Změny jsem provedla sama. Tenhle recept je moje práce," odpověděla unaveně a zavřela oči. Nechtěla vůbec vědět, jak na to bude reagovat.

Chvíli bylo ticho. „Udělala jste s tím ještě něco, kromě toho, co je tu uvedeno?"

Musela se hodně snažit, aby si nahlas neodfrkla. I když by se jednalo jen o tiché odfrknutí, protože na hlasitější neměla sílu. „Ne," odpověděla bez přemýšlení. Zaznamenala si všechny změny.

„Dobře. Předpokládám, že tento lektvar užíváte od vánočních prázdnin, kdy jste v laboratoři prováděla svůj výzkum?"

Byla překvapená, že to formuloval jako otázku. Hermiona na něj koukla jedním okem. „Ano." Kdyby se jí zeptal přímo na dobu užívání, lhala by mu.

Snape přikývl. „Nuže, tento lektvar i jeho vedlejší účinky znám. Nebyl zamýšlen pro dlouhodobé používání. Jeho autor vycházel z toho, že člověk se začne někomu, do koho je nechtěně zamilován, co nejdříve vyhýbat. Všechno ostatní by totiž hraničilo se sebemrskačstvím." Dlouho se na ni díval. Hermiona polkla. „Dlouhodobé používání nepochybně způsobilo vaše zhroucení, které by u původního receptu nastalo mnohem dříve. Jak se zdá, podařilo se vám lektvar vylepšit," pokračoval věcně a v jeho hlase zaznělo uznání. Hermiona zvedla obočí, čehož vzápětí litovala, protože ji začala ještě víc bolet hlava. „Ovšem díky tomu nevím, do jaké míry se projeví jeho vysazení."

Hermiona se posadila. „Vysazení lektvaru má vedlejší účinky? Ale já si myslela, že ten lektvar nevytváří závislost!" Její výbuch jí přivodil větší bolesti a ona se znovu s tichým fňukáním položila.

„To není závislost, slečno Grangerová! Měla byste skutečně dávat větší pozor." A už tu byl zpět, její cynický učitel. Nepatrně se usmála. „Tento lektvar zasáhne vaši psychiku, jak jistě víte. Pokud se používá dlouhodobě, tělo si na to zvykne a žije s ním, jako kdyby ho samo vytvářelo. Teď, když jste lektvar přestala užívat, dostane se ze dne na den do původního stavu, který ale zpočátku vyhodnotí jako něco špatného. Obvykle tento… zmatek trvá jen asi jeden den."

Hermiona si sundala hadřík z čela a ponořila ho do misky. Pak se podívala na profesora Snapea a řekla: „Upřímně, nerozuměla jsem vám ani slovo." Lehce zavrtěla hlavou a na obličeji se jí objevil výraz plný utrpení. Docela ji vyřídilo, že se nedokáže moc soustředit. Do očí jí znovu začaly stoupat slzy.

„Ano, myslel jsem si to. Pomocí protijedu se vaše tělo zbavilo vlivu lektvaru a nyní začíná proces odvykání. Nejlepší bude, když si ještě trochu zdřímnete. Já dám zatím Minervě vědět, že zítra nepřijdete na vyučování."

Dívala se, jak se postavil a odešel do svého kabinetu. Poslední informaci rozuměla moc dobře, ale vůbec se jí nelíbila. Jen to vyvolá otázky, nad jejichž odpověďmi nechtěla vůbec přemýšlet.

Znovu se položila a tiše vzlykla. Bylo tak krásně jednoduché tady ležet a na nic nemyslet. Zavřela oči a po tváři jí stekly dvě slzy. Krátce poté usnula.

ooOoo

Byla sama a byla tma, když se znovu probudila. Nepochybně se stále nacházela v pokojích profesora Snapea. Nadšení, že je znovu při smyslech, jí vydrželo jen chvilku. Sice byla v pokojích profesora Snapea, ale přestože si moc přála, aby se jí od něj dostalo náklonnosti a něhy, pořád to byl její učitel, který ji na to nenechá v žádném případě zapomenout.

Posadila se. Fyzicky se již cítila lépe, dokonce mnohem lépe. Nohy měla sice stále slabé, ale už se odvážila se postavit. Nejistě přešla obývací pokoj a začala hledat svého profesora. Váhavě nahlédla i do ložnice, ale ta byla prázdná. Postel byla ustlaná a poměrně jednoduchá (polštář, tenká deka, obojí v černém povlečení). Kromě toho tu byla jen skříň a několik polic s knihami. Knihy byly očividně jedinou věcí, kterou bylo možné u profesora Snapea označit jako osobní. Neviděla nikde žádné obrazy, sošky nebo něco, co by tyto místnosti jednoznačně definovalo jako jeho.

Se zkříženýma rukama se otočila a odhrnula si vlasy z obličeje. Cítila se zvláštně, ani ne nemocně, ale ani ne zdravě. Něco tu nesedělo, něco jí chybělo a ona nevěděla, co to je. Měla plačtivou náladu a vůbec nechápala, proč. Cítila se nevítaná, ale zároveň nechtěla odejít.

Ze všeho toho zmatku a otázek dostala strach. Zůstala jednoduše stát a nechala pocit úzkosti v hrudním koši, aby se změnil na velký knedlík v krku. Nakonec jí z očí vytryskly slzy.

Plačící stála několik minut uprostřed obývacího pokoje, než jí pohled padl na dveře do profesorova kabinetu. Pravděpodobně tam pracuje, aby ji nerušil. Dostala kvůli tomu špatné svědomí. Nechtěla mu být břemenem, a ještě míň si přála, aby byl nucen to snášet.

Nebo ji už na začátku dopravil do svého obývacího pokoje, aby měl alespoň ve svém kabinetu klid a mohl tam nerušeně pracovat. Což ovšem vedlo ke stejnému výsledku: nechtěla, aby ji byl nucen tady trpět.

Přešla proto ke dveřím a stále vzlykající vstoupila dovnitř. Profesor Snape vylekaně vzhlédl od své práce a zkoumavě si ji prohlížel od hlavy až po paty. „Slečno Grangerová, vzhledem k tomu, že již prospíváte na zdraví, mohla byste raději klepat!"

Hermiona se upřeně dívala na brk v jeho ruce. Po obličeji jí stékalo stále více slz, a když se na špičce pera shromáždilo dost inkoustu, až ukápl na pergamen, zaskučela jako nakopnutý pes. Teď ještě mohla za to, že má zničený pergamen.

„Přestaňte brečet!" vyštěkl profesor Snape, když se ani nepokusila mu vysvětlit svoje chování. Jízlivý tón, kterým to řekl, ji jen donutil plakat ještě hlasitěji. „Sakra, Grangerová! Vzpamatujte se!"

Když se postavil a zůstal stát u svého psacího stolu, jen stiskla pevně rty a roztřásla se. Místností se ozvalo několik hlasitých vzlyků a pak se tiše ozvalo: „Já chci domů!" Sotva tu větu vyslovila, začala znovu brečet.

„Obávám se, že to není možné. Ne ve vašem stavu," zavrtěl hlavou a opřel se o desku stolu.

Hermiona naříkala a plakala. Cítila se absolutně neschopná, učinit přítrž slzám. Její pocity byly silnější než kdykoliv předtím. Tak moc si přála, aby ji objal a řekl jí, že všechno bude zase dobré. Aby ji políbil a pevně držel, dokud nebude dost silná na to, aby se mohla znovu hájit sama. Aby tam jednoduše byl pro ni, aby jí dal pocit bezpečí a jistoty.

„J-já… a-ale… chci!" vykoktala a slova skoro zanikla v jejím pláči. Když se jí nemůže splnit přání, aby jí dal pocit bezpečí a jistoty, nechce tu být vůbec. Tolik to bolelo, vidět ho tam stát, tvrdě a odmítavě. Připadala si jako malá a hloupá holka a nemohla proti tomu vůbec nic dělat.

„Věřte mi, slečno Grangerová, zítra mi budete vděčná, že jsem vás nenechal v tomto stavu courat po škole."

Jeho výrok nebyl nic jiného než konstatování, které bylo zřejmě i pravdivé. Přesto to Hermiona vnímala, jako kdyby dostala facku. Její nohy to vzdaly a ona se složila na podlahu. Její učitel stál příliš daleko, aby ji mohl zachytit, a tak se nepříjemně udeřila do lokte. Bolestí začala brečet ještě hlasitěji a zoufaleji. Pak se stočila do klubíčka a pevně objímala nohy rukama.

Jako miminko, kterému někdo vzal dudlík! To je tak žalostné!

V zoufalém pokusu o znovunabytí kontroly se zahanbeně kousala do spodního rtu tak silně, až na jazyku ucítila krev. Začala se rytmicky pohupovat dopředu a zpět a kvílela vysokým tónem.

Viděla, jak k ní profesor přešel a dřepl si k ní. „Ztište se, slečno Grangerová," přikázal jí podivuhodně klidným tónem, ale ona jen zavrtěla hlavou. Nemohla se teď uklidnit. Rozpadne se, jestli to udělá. Pohyb udržoval její tělo pohromadě a funkční. Nikdy s tím nemůže přestat.

„Slečno Grangerová, prosím! Jinak nebudu moci použít Mobilicorpus a vy tu budete ležet na zemi ještě zítra!" V jeho hlase zazněla překvapivě pevná výčitka, která měla naprosto opačný účinek, než v jaký doufal. Hermiona se začala pohupovat ještě víc a také si začala pobrukovat rozechvělým hlasem. Rozzlobila ho.

To je to jediné, čeho u něj mohu dosáhnout: hněv a vztek.

Nehnutě vedle ní seděl hodně dlouhou dobu. Hermiona ho pozorovala zpod přivřených víček. Vypadal zamyšleně a zdálo se, že se hádá sám se sebou. Jednou rukou si unaveně přejel po obličeji - gesto, které u něj ještě neviděla. Jeho tvrdá vnější skořápka znatelně povolila za tu dobu, co tu byla, a věděla, že se mu to nebude líbit.

Další nářek, další slzy.

Nakonec si povzdechl a Hermiona vzápětí ucítila jednu jeho ruku pod svými zády a druhou pod oběma nohama. Profesor Snape ji zdvihl a ona překvapeně vyjekla a oběma rukama se ho chytla kolem krku. „Je mi to tak líto…" vyhrkla. „Vůbec nerozumím tomu, co se mi stalo, pane."

Profesor Snape se krátce zakymácel a pak chvíli počkal, než s ní v náručí znovu našel rovnováhu. Hermiona přitiskla obličej k jeho rameni a ucítila směs několika velice zajímavých vůní. Věděla, že někde pod tím musí být jeho vlastní vůně, ale jeho oblečení bylo tak nasycené aromatickými přísadami, že ji nedokázala najít.

„Já také ne, slečno Grangerová. Já také ne…" odpověděl potichu.

Měla podezření, že jeho slova se vůbec nevztahovala k jejím abstinenčním příznakům.

Odnesl ji zpět do obývacího pokoje a položil ji na pohovku. V zoufalém pokusu ho přinutit zůstat s ní se ho stále pevně držela kolem krku a prosebně se na něj dívala.

„Pusťte se, slečno Grangerová," poprosil ji. Zdál se být spíš v rozpacích než rozzlobený.

„Neodcházejte!" poprosila ho Hermiona a po tvářích jí začaly téct další horké slzy.

Profesor Snape na chvíli zaváhal, ale pak potřášl hlavou. „Budu sedět hned tady vedle."

Hermiona se krátce zahleděla na křeslo a rozhodla se, že je dostatečně blízko. Pustila se ho a Snape se narovnal, uhladil si hábit a posadil se do křesla.

„Pokuste se usnout. Bude to pak lepší."

Hermiona hlasitě popotáhla nosem, ochotně zavřela oči a řídila se jeho slovy, jak nejvíc to šlo. Dlouhou dobu ještě poslouchala, co se kolem ní děje, a občas, ale se stále většími přestávkami, hlasitě škytla. Nakonec upadla do neklidného spánku plného zmatených snů.
12.10.2014 11:59:27
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one