ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál:
http://www.fanfiction.net/s/3585313/18/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
Věkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
Překlad: dvemuchomurky
Upozornění: Prvních 7 kapitol přeložila Nirtyn, po níž to měla převzít binah - jejich překlad naleznete zde: http://www.binah.ic.cz/isem.html. Shrnutí povídky a většinu názvů kapitol jsem převzala také z těchto stránek. Pouze jsem opravila těch několik překlepů, které jsem našla, upravila skloňování jmen a používání velkých/malých písmen - vycházím při tom z pravidel, jež zavedla Pyriel se svými betami při překladu Kamene manželství. Od kapitoly 8 se už jedná o můj překlad. Nemám souhlas binah k dokončení překladu, ale ne protože bych se ho nesnažila získat, nýbrž protože binah není nikde k zastižení a na emaily ani vzkazy nereaguje. Nirtyn souhlasila s převzetím jí přeložených kapitol i s dokončením překladu.

ooOoo

I've tried to go on like I never knew you.
I'm awake but my world is half asleep.
I pray for this heart to be unbroken
but without you all I'm going to be is incomplete.

(Backstreet Boys - Incomplete)

ooOoo

Z vodovodního kohoutku odkapávala voda. Perličky tekutiny se shromažďovaly na konci kovové trubky, zachycovaly měkké světlo měsíce a v nádherných odlescích ho odrážely zpět do místnosti. V pravidelných odstupech se ozývalo tiché plesknutí, když se kapky rozprskly na dně vany do tisíce malinkých kapiček.

Kapání vody bylo občas přerušeno tichým vzlyknutím. Zdi ho zachycovaly a odrážely zkreslený zpět do místnosti, kde bylo ponecháno samo sobě. Zvuky se mísily, překrývaly své předchůdce a vytvářely neviditelnou vlnu, která se se zdánlivě burácející silou převalovala přes hlavu mladé ženy, schoulené na dně vany.

„Pro pána krále, děvče! Vzpamatuj se konečně!" povzdychla si malá soška na kohoutku a otáčela se sem a tam, až se několik kapek divoce rozletělo do okolí.

Hermiona Grangerová pohlédla zakaleným zrakem na svou nedobrovolnou pozorovatelku a přála si, aby prostě jen zůstala potichu. Měla pocit, že už dál nesnese jakýkoliv zvuk. Ticho bylo to jediné, po čem toužila, protože její nitro ječelo, vřískalo, bědovalo a zoufale naříkalo a ona se to už dva týdny pokoušela překonat.

Čtrnáct zatracených dní…

Dva týdny už uplynuly od doby, kdy s Harrym a Ronem přijela do Doupěte; první letní prázdniny, které nechtěla trávit se svými rodiči. Minulý rok si přála získat odstup; letos se nechtěla kouzelnickému světu tolik vzdálit. Chtěla být u toho, až se něco stane… něco, co by Severuse Snapea očistilo od vraždy.

V břiše se jí usadila nová vlna bolesti, příčina toho, proč uprostřed noci seděla v koupelně a pokoušela se potlačit cvakání zubů. O slovo se přihlásila silná menstruace a jak ji jindy nesnášela, teď se nějak hodila k její celkové náladě.

Zpráva, že profesor Snape zabil Albuse Brumbála, byla pro ni zpočátku stejně málo věrohodná jako pohádky, jež jí kdysi vyprávěla babička. Doteď marně čekala na ono A žili šťastně až do smrti…

Byla polapená ve vzpomínce na jejich poslední setkání. Okamžik, kdy jí na tvář položil svou dlaň a kdy se staral o její bezpečí. Byla to opravdu jen vypočítavost? Aby ho nechala odejít a nesnažila se ho zastavit? Chtěl splnit příkaz, který mu dal Voldemort?

Hlučně popotáhla nosem a ještě víc se schoulila. Nechtěla se vzdát bláznivé naděje, že to uvolní bolest v břiše, i když už z mnoha předchozích zkušeností věděla, že to nepomůže. Bylo to jako s nadějí ohledně náklonnosti profesora Snapea vůči ní.

Od té doby, co se dozvěděla o smrti profesora Brumbála, sužovaly ji výčitky svědomí. Vlastně pojem výčitky svědomí nebyl dostatečně obsáhlý, aby opsal, co se v ní dělo. Albus Brumbál byl kouzelník, ke kterému vzhlížela, jehož obdivovala a respektovala. Určitě si nepřála, aby zemřel. Byl nějakým zvláštním způsobem jejím vůdcem, protějšek Voldemorta. Jeho smrtí se celá válka stala mnohem beznadějnější.

A třebaže profesora Snapea milovala, chtěla s ním mluvit, vědět, co se stalo. Proč ředitele zabil. Zdráhala se přijmout, že by to udělal ze své vlastní svobodné vůle.

Se stejnou zarputilou tvrdošíjností přišla další křeč a donutila ji lapajíc po dechu překulit se na bok. Po tvářích jí stékaly slzy. Vzpomněla si, že naposledy, kdy byla v podobné situaci, ležela na jeho podlaze. Snape jí pomohl, vzal ji do náruče a znovu položil na svou pohovku. Držel ji rukama, které byly měkké a jemné, které dokázaly precizně provést i tu nejjemnější práci a které ji přinutily se chvět. Rukama, které zabily.

Hermiona se kousla do spodního rtu a namáhavě se zase posadila. Profesor Snape tentokrát nepřijde a nepomůže jí. Musí se postavit sama.

Najednou se otevřely dveře a na podlahu před jejíma nohama dopadlo slabé světlo. Hermiona se mrkáním zbavila slz v očích, přesto rozeznávala pouze siluetu, která se k ní blížila nemotornými kroky.

Teprve, když se posadila vedle ní, poznala Ginny. Srdce jí několikrát rozrušeně poskočilo. Nechtěla, aby ji nejmladší Weasleyová takhle viděla.

„Co tu děláš, Ginny?" zeptala se zaraženě a rukama si přejela přes obličej ve snaze se začít znovu ovládat.

„Bydlím tady," vysvětlila zbytečně Ginny tónem, který dal Hermioně jasně najevo, že nehodlá brzy odejít. „A nechci, aby moje kamarádka brečela v mojí koupelně." V utěšujícím gestu ji pohladila po tváři a pak si ji přitáhla do náruče.

Hermiona se opravdu snažila se vzchopit. Nechtěla brečet před Ginny, skutečně ne. Ale jakmile ji objaly ochranné ruce mladší dívky, slzy jí samy od sebe vytryskly z očí a její ruce se omotaly kolem těla její kamarádky.

„Ach, Hermiono, kdybych nevěděla, že toho zatracenýho chlapa miluješ, osobně bych mu usekla hlavu."

„To není kvůli němu… jenom kvůli němu," popotáhla a pokusila se ovládnout svůj třesoucí se hlas. „Bolí to, Ginny," vyhrkla. Nedokázala nevidět ironii dané situace; tělesná bolest překryla psychickou, jen si nebyla jistá, která z nich se jí líbila víc.

„Co bolí?" zeptala se starostlivě Ginny a trochu se od ní odtáhla. Hermiona si položila ruku na břicho a kousala se do spodního rtu, aby opět dokázala jasně formulovat věty.

„Snědla jsi něco špatného?"

Hermiona se krátce zasmála, její smích však kvůli slzám vyzněl velice groteskně a Ginny pravděpodobně přinutil začít pochybovat o jejím zdravém rozumu. Skutečnost byla taková, že v posledních dnech sotva něco snědla, a pokud ano, tak rozhodně nic špatného. Rukou si rázně odhrnula vlhké vlasy z obličeje. „Ne, mám menstruaci. Ale šíleně mě bolí břicho." Opravdu dnes byly její bolesti horší než jaké obvykle bývaly.

„Ach." Zrzka chvíli rozpačitě mlčela. „Mamka na to zná skvělé kouzlo. Můžeš vstát? Odvedla bych tě do postele a pak přivedla mamku," nabídla se a podala Hermioně ruku.

Mohla vstát? Nohy se jí třásly a upřímně řečeno, nejraději by si znovu lehla na bok a stočila se do klubíčka, než jakkoliv namáhat svoje svaly. „Myslím, že ne," zamumlala a začervenala se.

Ginny se zatvářila znepokojeněji, než bylo nutné. Hermiona kvůli tomu přece neumře, ne doopravdy. To by bylo moc snadné.

„Jdu pro mamku a taťku," rozhodla se Ginny a bez ohlédnutí vyběhla.

Hermiona začala fňukat. Do čeho se to zase sakra nechala tak snadno vmanévrovat? Chtěla mít jen dost času sama pro sebe. Trochu plakat, jak se patřilo na zklamanou důvěru. Trochu se litovat a potichu nadávat na toho chlapa, který…

Odehnala své myšlenky a čelem se opřela o kolena. Celý její život se zdál tak strašně neskutečným, jakmile začaly prázdniny. Při ředitelově pohřbu si připadala jako ve snu. Celou dobu očekávala, že se odněkud vynoří a s úsměvem na rtech jim sdělí, že se jednalo o omyl… že si jen odskočil do Prasinek pro citrónové bonbony. Ale nepřišel. Severus Snape ho opravdu zabil.

„Hermiono! Co se proboha děje?"

Lekla se, když do koupelny přišel pan Weasley, a překotně zavrtěla hlavou. „Nic hrozného, vážně," popotáhla nosem a zamítavě mávla rukou. Nechtěla dát před ním najevo, co skutečně cítí.

„Vezmi ji jen do postele, tati! Mamka se o všechno ostatní postará," řekla mu Ginny a protočila oči.

„Ale ona nejspíš potřebuje pomoct," otočil se ke své dceři pan Weasley. V jeho hlase zaznívala panika.

„Arture, odnes ji jednoduše do postele, Ginny má pravdu!" zapojila se paní Weasleyová. Ginny jí očividně pošeptala, o co se jedná.

„Molly, skutečně si myslím, že…" začal znovu pan Weasley, ale dál se nedostal.

„Arture Weasley, poslechni svou ženu a odnes to ubohé děvče do postele, dřív než vzbudíš celý dům!" Ani se přitom vůbec nesnažila snížit intenzitu svého hlasu.

Hermiona potichu zasténala a položila si hlavu na kolena. Měla vstát, bez ohledu na to, co by si myslely její svaly. Tahle situace je vážně trapná.

Naštěstí pan Weasley poslechl svou manželku, s tichým reptáním se sehnul a opatrně vzal Hermionu do náruče. Nedokázala si pomoct, ale musela to porovnávat s případem, kdy to samé učinil profesor Snape. V náručí svého učitele se cítila podstatně lépe.

Proto byla ráda, když znovu ležela v posteli. Roztřeseně vklouzla pod peřinu a několikrát zamrkala proti jasnému světlu, které nechala Ginny svítit. Zrzka ji s obavami v očích pozorovala.

„Vrať se do postele, Arture, přijdu hned za tebou," poručila svému muži paní Weasleyová a vlídně ho poplácala po hrudi. Pan Weasley se ještě jednou podíval na Hermionu. Na očích mu bylo jasně vidět, že to dělá nerad, ale pak odešel.

Paní Weasleyová zavřela dveře a přešla k Hermioně. Se svým typickým mateřským výrazem se posadila k ní na postel a položila jí ruku na čelo. „Hermiono, drahoušku, proč jsi za mnou nepřišla, když ti nebylo dobře?" zeptala se lehce vyčítavě, ale očividně došla k závěru, že teplotu nemá.

„Nepovažovala jsem to za nutné," nesměle odpověděla Hermiona a otočila se na bok. Necítila se příjemně, když ji ošetřovala matka její nejlepší kamarádky. Zatoužila po své mamince. Ta by jí teď dala ohřívací láhev a uvařila teplý čaj a na chodbě by nechala přes noc rozsvíceno.

„Tak to jsme stejné," odbyla paní Weasleyová její nepřesvědčivou odpověď a vytáhla hůlku. Stáhla peřinu až po Hermioniny boky a dvakrát jí hůlkou poklepala na břicho.

Hermiona si ulehčeně oddechla, když přestaly křeče a bolest zmizela z jejího těla. Hlava ji sice bolela dál, ale věděla, že to je kvůli pláči. Přesto poděkovala. Paní Weasleyová se dobrotivě usmála.

„Rádo se stalo. Jinak je všechno v pořádku?"

Hermiona rychle přikývla. „V nejlepším," zalhala.

„Ano, já vím…" povzdechla si paní Weasleyová. Očividně poznala, že Hermiona neříká pravdu, přisoudila to ale Brumbálově smrti a zmatku, který právě teď panoval v kouzelnickém světě. „Pokus se ještě usnout. Zítra bude všechno lepší."

„Ano, určitě," souhlasila Hermiona slabým hlasem. Zítra to bude úplně stejné jako dneska. Je to tak už dva týdny. Ale to starší ženě neřekla.

Paní Weasleyová se postavila, letmo políbila svou dceru na čelo a rozloučila se. Když se za ní zavřely dveře, sedla si Ginny vedle Hermiony.

„Je mi líto, že jsem tě tak vyděsila," zamumlala Hermiona a její kamarádka to odmávla rukou.

„Ne tak moc, jak si myslíš. Hlavně že je ti už líp."

„Jde to. Jsem strašně unavená." Na podporu svých slov zazívala a doufala, že Ginny její tichou prosbu pochopí.

A skutečně, zrzka se postavila a zhasla světlo. Ještě jí popřála dobrou noc a pak se v pokoji rozhostilo ticho. Jen dole na dvoře bylo slyšet tlumené šelestění zahradních trpaslíků, kteří se vraceli zpátky do záhonu červené řepy, a pod střechou vrtícího se ghúla.

ooOoo

Druhého dne ráno se slunce vyhouplo nad horizont a bezelstně pošimralo Hermionu na nose. Dívka si mrzutě přetáhla peřinu přes hlavu a doufala, že si bude moci ještě trochu pospat.

Celou noc byla vzhůru. Nejdřív kvůli tomu, že nedokázala přestat přemýšlet. Občas měla takové noci, kdy se její mozek rozhodl, že na všechno musí existovat jednoduché řešení a nebyl ochotný přestat myslet, dokud na to nepřijde. Navzdory její nevoli. Nečekala, že by někdy mohla svou žízeň po vědění považovat za negativní vlastnost.

Když se jí konečně podařilo na nic nemyslet, ležela s bolestí v hlavě a potmě zírala na zeď. Slzy už dávno všechny vyplakala, dech se jí zklidnil a svaly se uvolnily. Jednou rukou sevřela polštář, zaujala svou oblíbenou polohu při spánku, a přesto se nic nestalo. Nesnášela takové noci.

A teď jí slunce bránilo  v tom, aby si ukradla poslední dvě hodiny spánku před tím, než v domě nastane velký zmatek.

Když pod peřinou vydýchala téměř všechen vzduch, stáhla ji s povzdechem dolů a podívala se na Ginny. Mladší dívka ležela na břiše, s pootevřenými ústy a jednou rukou visící přes okraj postele. Hermiona se tlumeně zasmála. Byla to příjemná změna, vidět někoho tak důvěřivě spát.

Ginny neměla důvod, proč by neměla dobře spát. Po Brumbálově smrti se s ní Harry krátce rozešel z falešné ušlechtilosti, ale Ginny měla své vlastní způsoby, jak ho přesvědčit, že ji potřebuje.

Chvíle, kdy ho s ní viděla šťastného, byly chvíle, ve kterých se nenáviděla za to, že se zamilovala do profesora Snapea. Všechno mohlo být tak nádherně nekomplikované, kdyby si vybrala nějakého svého vrstevníka, který by navíc nebyl tak cynický, nebyl by Smrtijed a nebyl tak často pryč. A především by nezabil profesora Brumbála.

Povzdechla si a rozhodla se vstát. Dole v kuchyni slyšela paní Weasleyovou. Určitě už pro svou rodinu připravuje snídani. Mohla by jí pomoct a revanšovat se tak za minulou noc.

Vklouzla do svých bačkor, natáhla si župan a potichu vyšla z ložnice.

ooOoo

Snídala později toho rána s ostatními. Její hlad se nijak výrazně nezvětšil od té doby, co skončil školní rok, takže neměla žádný problém počkat.

Pak si ale přála, aby byla nečekala na ostatní. Jakmile všichni usedli ke stolu, někdo se do kuchyně přemístil. Strašně se lekla a skoro převrhla svůj hrníček s čajem, zatímco se profesorka McGonagallová rozhlédla a pak zůstala nerozhodně stát. Objevila se tak těsně za Ronovou židlí, že když se ohlédl, měl přímo před nosem zapínání jejího hábitu. Profesorka McGonagallová mu věnovala omluvný pohled a nervózně o krok ustoupila.

„Dobré ráno," pozdravila. „Je mi líto, že vás vyrušuji, ale jsem v časové tísni."

„Minervo, co pro Vás můžeme udělat?" zeptala se paní Weasleyová, postavila se a odložila do dřezu, ve kterém byla ještě voda po nádobí, pro sebe si potichu mumlající kuchyňskou utěrku. Utěrka popuzeně brblala a zmítala sebou ve špinavé vodě, načež ji paní Weasleyová rychle vytáhla a s varovným pohledem ji položila na stranu. Utěrka, nebo spíš postavičky na ní vytištěné, jak si nyní Hermiona všimla, okamžitě ztichly.

Pak se červenovlasá čarodějnice otočila znovu k profesorce McGonagallové a tázavě zdvihla obočí. Z jejího pohledu se daly vyčíst obavy.

„Nemějte strach, Molly, nejsem tu v záležitosti Řádu. Tedy ne přímo," položila Minerva v uklidňujícím gestu ruku na rameno paní Weasleyové. „Přišla jsem jako ředitelka Bradavic a chtěla bych mluvit se slečnou Grangerovou." Vážně se podívala na Hermionu, která sebou pod jejím pohledem  trhla.

„Do-dobře," zakoktala Hermiona nejistě a postavila se.

„S Hermionou? Ale co se tedy stalo?" Paní Weasleyová vypadala víc znepokojená než předtím.

„Nic, Molly. Ještě nic…" Profesorka McGonagallová si potichu povzdechla a pokynula Hermioně, aby ji následovala do obývacího pokoje.

Hermiona se s nepříjemným pocitem posadila do křesla před krbem, zatímco ředitelka její koleje zůstala raději stát a několik dlouhých vteřin se nerozhodně dívala na svou studentku. Hermiona nevěděla, co si má myslet. Stalo se něco? Provedla něco? Přišla snad na to, co se mezi ní a profesorem Snapem stalo? A pokud ano, byl by to dostatečný důvod k tomu, aby ji kvůli tomu vyhledala uprostřed prázdnin?

„Slečno Grangerová," začala pomalu McGonagallová a Hermiona na ni upřela pohled. „Portrét profesora Brumbála se probudil."

Hermioně se rozbušilo srdce. Portrét… Vůbec nepomyslela na to, že ředitel s nimi zůstane aspoň v této formě. Bude v ní také schopný postupovat podle svého plánu, který dle Harryho měl?

„A dále?" zeptala se, když se zdálo, že profesorka McGonagallová nemíní pokračovat. Možná ji od toho odradil její překvapený pohled.

„Chce s vámi mluvit."

Tato informace Hermionu utvrdila v tom, že se ředitel hodlá i nadále řídit podle plánu. „Se mnou?" bylo ale to jediné, co ze sebe dokázala dostat. Co po ní může profesor Brumbál chtít, když si ji během minulého školního roku k sobě ani jednou nezavolal?

„Neřekl mi, o co se jedná, ale věřte mi, že je stále stejně odhodlaný." Shovívavě se usmála a Hermiona si pomyslela, že i ona je asi ráda, že zcela neztratili jeho vedení.

„Potom tedy…" odpověděla s pokrčením ramen, „bude to… mám si sbalit věci?" Už to bylo dávno, kdy se naposledy cítila tak zmatená.

„Nemyslím, že to bude nutné. Kdyby to mělo trvat déle, můžeme vám je vyzvednout později."

„Dobře. Já… půjdu se jenom rychle rozloučit." Ukázala na dveře do kuchyně a profesorka McGonagallová přikývla.

ooOoo

O několik minut a mnoho otázek později (které Hermiona neuměla zodpovědět stejně jako profesorka McGonagallová) stály obě před Doupětem. „Přemístíme se. Zkoušky jste už přece složila."

Hermiona přikývla a soustředila se na cíl: hranice bradavických pozemků. Před očima se jí zcela automaticky vynořil obrázek plotu, přesně to místo, které využíval k odchodům a příchodům profesor Snape. Na chvíli ji přemohl pocit nepříjemného tahu, a když skončil, rukama se pevně držela hrubě opracovaného dřeva.

Profesorka McGonagallová se objevila asi dvacet metrů napravo od brány. Hermiona se k ní těžkopádně prodírala skrze houští. „Nebylo to špatné na tu vzdálenost," řekla profesorka a Hermiona se začervenala. Také by zvládla přenést se přímo před bránu, kdyby jí v hlavě pořád nestrašil profesor Snape. „Můžeme?"

„Ano." Cokoliv, jen ať jsem pryč od téhle brány, pomyslela si vděčně.

Profesorka na ni třikrát poklepala hůlkou a zašeptala nějakou inkantaci. Krátce na to se brána pootevřela natolik, aby se mohly protáhnout.

Rychlou chůzí přecházely prázdné pozemky. Hermionou přešel zvláštní pocit stísněnosti - Bradavice obvykle nebyly tak tiché. Vždycky se tu něco dělo. Ale už krátce před odjezdem žáků na konci školního roku neuvěřitelně ztichly, až to vyvolávalo pocit, že jsou lapeni v nějaké noční můře. Nic už nebylo tak jako dřív, bez Albuse Brumbála jako ředitele.

Možná právě proto se Harry rozhodl, že se sem už nevrátí. A Ron se svou averzí vůči úplně všemu, co má něco společného s učením, se k němu přidal. Oba se rozhodli, že by měli pracovat na plný úvazek pro Řád a bojovat proti Voldemortovi. Nevěděla, jestli jim bude v jejich záměrech dělat společnost. Nepovažovala se za bojovnici a ani se tak necítila. A když si připomněla ty pohledy, které na ni Harry při každé zmínce Snapeova jména vrhal, nebyla si ani jistá, jestli vůbec chce tuhle roli zaujmout. Může bojovat proti muži, kterého miluje? Jednou by mohla nastat situace, kdy k tomu bude nucená.

„Běžte nahoru, slečno Grangerová. Profesor Brumbál žádal o rozhovor mezi čtyřma očima." Profesorka McGonagallová jí přátelsky pokynula a teprve tehdy si Hermiona uvědomila, že stojí přímo před kamenným chrličem. Nervózně vstoupila na nejnižší schod točitého schodiště, které se vzápětí dalo do pohybu a se skřípáním ji vyvezlo až nahoru.

Krátce zaklepala na dveře. Tichý hlas ji vyzval, aby vstoupila. Chvíli bojovala se slzami, než konečně otevřela dveře.

Profesor Brumbál se na ni přívětivě usmál. Hermiona slabě zaštkala s rukou přiloženou na ústech.

„Ale no tak, slečno Grangerová! Nemáte žádný důvod k pláči," napomínal ji s lehce nakloněnou hlavou ředitel, zatímco si sedala na židli před portrétem. Byla to děsivě groteskní situace.

„Ale ano, existuje," zamumlala si pod nos, popotáhla a otřela si rukama oči.

Profesor Brumbál si povzdechl. „Časy mohou být možná těžké, ale my se nesmíme vzdávat naděje. Rád bych vám nabídl nějakou sladkost, ale obávám se, že by chutnala spíš po oleji." Nedůvěřivě si prohlížel misku před sebou.

„Děkuju, nejsem nijak zvlášť hladová," odmítla Hermiona a pokusila se zvyknout si na to, že Albus Brumbál je portrét. Musela uznat, že vypadá dobře. Zdravě a svěže, lépe než jako ho vídávala v posledních letech. To dělalo věci trochu jednodušší.

„Chtěl jste se mnou mluvit?" zeptala se opatrně, protože měla pocit, že ji její hlas zase zradí.

„Zajisté. Myslím, že víte o čem?"

Zavrtěla hlavou. „Opravdu nevím. Profesorka McGonagallová mi nemohla nic říct."

„Nemohla, to máte pravdu. Nepovažuji za moudré ji do této věci zasvěcovat bez vašeho souhlasu." Na chvíli se odmlčel a ruce sepnul do stříšky. „Nejprve vás musím poprosit, abyste si všechno, co tu teď vidíte, především mou existenci na tomto portrétu, nechala pro sebe. Neměli bychom Voldemortovi připomínat, že se tu vyskytují bývalí ředitelé Bradavic." Mrknul na Hermionu, která přikývla. „Tím důvodem, proč jsem vás sem zavolal, je profesor Snape."

Hermiona se zakuckala. Byla to trefa do černého, to musela uznat. A bolela. „Nevím, jestli jsem tou nejlepší kontaktní osobou," řekla nevýrazným hlasem a sklopila zrak.

„Myslím, že jste. Slečno Grangerová, doufám, že je vám jasné, že profesor Snape jednal na můj příkaz."

Hermiona vzhlédla a jeho naléhavý pohled ji donutil cítit se jako malá hloupá holka. „Měla jsem nějaké pochybnosti," dodala a rozpačitě polkla. Samozřejmě že je nikdy nedala najevo před Harrym nebo Ronem. Vlastně se vyhýbala rozhovoru s nimi na toto téma. Bylo jedno, jaký postoj by zaujala, nikdy by to nedopadlo dobře. Harry a Ron by nikdy nepřijali obhajobu profesora Snapea a ona… neměla nic, co by mohla říct proti němu.

„Toho jsem se obával. Nu, myslím, že budu muset začít od začátku." Krátce se zamyslel a pak pokračoval: „Slečno Grangerová, víte, co je neporušitelný slib?"

Hermiona přikývla. „Takový slib, který musí být dodržen, protože toho, kdo ho poruší, zabije."

Profesor Brumbál pokýval hlavou. „Profesor Snape takový slib složil. Přísahal Narcise Malfoyové, že dá pozor na jejího syna a postará se, aby mu Voldemort neublížil. Neměl žádnou jinou možnost, než do toho slibu vstoupit, rozumíte? Šlo o krytí a on nemohl riskovat, že ho někdo prohlédne."

Hermiona polkla.

„Draco se minulý školní rok snažil dostat do užšího kruhu Smrtijedů. Podle chování jeho otce mi bylo jasné, že je pro nás možnou hrozbou, a proto jsem ho bedlivě sledoval. Voldemort považoval za přiměřené, aby mu dal takový úkol, který by mu otevřel bránu k jeho cíli." Profesor Brumbál se na chvíli odmlčel. „Tím úkolem bylo mě zabít."

Hermiona zavřela na chvíli oči. Čekala, že tohle bude tím důvodem, proč profesor Brumbál začal mluvit o neporušitelném slibu.

„Když už to došlo tak daleko, aby splnil tenhle úkol, ztratil odvahu. Draco není špatný člověk, slečno Grangerová. Je ovlivňován svým otcem." Bělovlasý muž si povzdechl. „Samozřejmě že Voldemort příliš neoceňuje, když jeho příkazy nejsou vyplněny. Nad Dracem se vznášelo velké nebezpečí a to je přesně ten okamžik, kdy do děje vstoupil profesor Snape…"

Odmlčel se, přesto Hermiona přesně věděla, co tím chtěl říct. „Profesor Snape byl donucen vás zabít místo Draca, aby neporušil svůj slib."

Bývalý ředitel přikývl. „Jeho úloha v této válce je příliš důležitá a už několikrát jsem mu to říkal. Když to došlo tak  daleko, poznal, že žádná jiná cesta není." V hlase mu zazněl smutek a Hermiona se domnívala, že ani jemu se tenhle vývoj nelíbil. Pak svoje myšlenky zahnala potřesením hlavou. Samozřejmě že se mu skutečnost, že bude zabit, nelíbila.

„Jsem tu proto, že mě chcete zbavit pochybností ohledně profesora Snapea? Nikdy jsem doopravdy nevěřila, že stojí na Voldemortově straně. Ale… takhle nemůžu před Harrym vystupovat." Potlačila bolest, která se vynořila při vzpomínce na jejího nejlepšího přítele. Najednou se cítila strašně osamělá.

„Ne, zavolal jsem vás kvůli něčemu jinému. Severus mě zpravoval o vašich setkáních. Při popisu byl velice… povrchní, dá-li se to tak říct, ale podle způsobu, jakým o vás mluvil, jsem poznal, že vás respektuje. Nevím, co se mezi vámi přihodilo. Ale potřebuji vaši pomoc, slečno Grangerová."

Hermiona se ve své židli napřímila. Výhled, že bude moci pomáhat, ji uvedl do pohotovosti. „S čím?"

„Profesorka McGonagallová mi řekla, že Severus zmizel. Doufal jsem, že navzdory událostem bude udržovat kontakt a že najde způsob, jak přesvědčit Řád o svých úmyslech. Ale jelikož to tak není, musím vycházet z toho, že už není ani ve Voldemortových řadách. Nemůžeme si dovolit, přijít o Severusovo postavení v této válce. Je nanejvýš důležité, aby i nadále vystupoval jako věrný Smrtijed."

Znovu přikývla. To znělo logicky, i když to bylo tvrdé. Kdyby se nacházela v situaci profesora Snapea, neuměla si představit, že by jednoduše pokračovala dál.

„Slečno Grangerová, chtěl bych vás poprosit, jestli byste ho nenašla. Je jen velmi málo lidí, kterým důvěřuje, a já se obávám, že vy a já jsme ti jediní, kteří stále věří, že stojí na té správné straně. Musíte ho přesvědčit, aby se vrátil do Bradavic a společně s Řádem postupoval podle plánu."

Hermiona jen zřídka slyšela profesora Brumbála mluvit tak naléhavě. Trochu se stáhla do sebe a polkla.

„Já přece vůbec nevím, kde ho mám hledat," zamumlala bojácně. Představa, že by v tomhle stavu měla předstoupit před profesora Snapea, se jí ani v nejmenším nezamlouvala. Měl sklony být nesnesitelný a chladný, když byl sám se sebou nespokojený, a ona si vůbec neuměla představit úroveň jeho současné nespokojenosti.

„Na severu Anglie má dům. Patřil jeho rodičům, dokud nezemřeli. Pokud vím, tak ho neprodal. Myslím, že to bude nejlepší místo, kde vaše hledání započít." Profesor Brumbál se na chvíli odmlčel, než pokračoval. „Vím, že od vás požaduji hodně. Přesto vás prosím, abyste o tom aspoň přemýšlela. Je důležité, aby Severus dál hrál svou roli."

Když se na ni teď téměř prosebně díval, uvědomila si, kolik sil ho musí stát, ji o něco takového prosit. Ještě před třemi týdny tuto úlohu zastával sám a ona ani jednou nezjistila, že s profesorem Snapem není něco v pořádku. Teď musí posílat studentku za psychicky vyčerpaným učitelem, který by jí mohl ublížit. Tenhle úkol nebyl jenom téměř nesplnitelný, ale také velice nebezpečný.

A pak si vzpomněla na okamžik, kdy se s ní loučil. Pršelo, a on věděl, jaký úkol před ním s největší pravděpodobností stojí. Věděl, že pak už nic nebude takové jako dřív. Možná i litoval toho, že jí nemohl nic říct. I přes riziko, že se bude muset vzdát jednoho ze svých největších přání, jaké kdy měla, chtěla věřit, že mezi nimi něco existovalo. A chtěla mu dokázat, že se na tom nic nezměnilo.

„Najdu ho," podvolila se tichým hlasem přání svého bývalého ředitele a jednou rukou si projela vlasy. Na žaludku se jí usadil pocit otupělosti a napovídal jí, že nadcházející týdny budou ještě horší než ty uplynulé.

12.10.2014 11:55:18
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one