ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál: http://www.fanfiction.net/s/3585313/2/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
Věkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
Překlad: Nirtyn
Upozornění: Prvních 7 kapitol přeložila Nirtyn, po níž to měla převzít binah - jejich překlad naleznete zde: http://www.binah.ic.cz/isem.html. Shrnutí povídky
 a většinu názvů kapitol jsem převzala také z těchto stránek. Pouze jsem opravila těch několik překlepů, které jsem našla, upravila skloňování jmen a používání velkých/malých písmen - vycházím při tom z pravidel, jež zavedla Pyriel se svými betami při překladu Kamene manželství. Od kapitoly 8 se už jedná o můj překlad. Nemám souhlas binah k dokončení překladu, ale ne protože bych se ho nesnažila získat, nýbrž protože binah není nikde k zastižení a na emaily ani vzkazy nereaguje. Nirtyn souhlasila s převzetím jí přeložených kapitol i dokončením překladu.

ooOoo

 

O dvě hodiny později byl konečně ten pravý čas a všichni tři si s očekáváním dřepli před krb. Harry se díval, lehce předkloněný, do plamenů a Hermiona ho s úsměvem sledovala. Byla ráda, že i on se setká s alespoň kouskem své rodiny.

 

Zahleděla se na tančící odstíny žluté, na jiskřičky a ohořelé dřevo. Teplo jí příjemně pálilo do obličeje a do rukou a ona se začala cítit ospale. Opřela se lokty o křeslo, které stálo za ní a hlavu složila do dlaní.

Než se ozvalo lehké prásknutí, málem usnula. Ale Harry s Ronem ji lehce vzbudili. V první moment se lekla, když uviděla v plamenech Siriovu hlavu, ale pak se usmála a Harryho kmotra pozdravila.

„Jak se máte?" zeptal se upřímně a se zájmem a vypadal při tom právě tak nadšený jako Harry.

„Skvěle," odpověděli Ron s Hermionou a hodili na sebe výmluvné pohledy.

„Je něco nového s Voldemortem?"

Siriův výraz nepatrně zvážněl.

„Na to jsem se chtěl právě zeptat já vás. Sedíte přeci rovnou pod nosem profesora Brumbála a ne v tom zatraceném domě. I v té jeskyni v Bradavicích jsem měl víc kontaktů s vnějškem!"

„To přeháníš," namítl Harry. „Vím, že dostáváš Denního proroka a že se tam konají setkání Řádu."

Sirius trochu provinile mrkl. „Ale i tak..."

„A krom toho nám Brumbál nic neříká. Od toho prvního setkání Smrtijedů na začátku školního roku se nic nestalo," povzdechl si Harry frustrovaně a přejel si rukou po čele.

„Je všechno v pořádku, Harry?" Jak se zdálo, nejen Hermiona tomuhle gestu pozoruměla. Harryho kmotr vypadal ustaraně a určitě ne poprvé litoval, že nemůže za nimi.

„V nejlepším!" odpověděl Harry trochu naštvaně. „Pojďme mluvit o něčem jiném, ano? Jsou Vánoce a tohle téma mě rozčiluje."

Hermiona se prudce nadechla a zadržela dech. Rozčilení nebylo to, co ji napadlo při pomyšlení na Voldemorta, a to, že Harry tak prudce změnil téma poté, co o něm sám začal, to ji iritovalo.

„Jak... eh... se vede Klofanovi?" zeptala se konečně do nastalého ticha a zadoufala, že tím trochu vylepší náladu.

Nakonec si ještě čas, který strávili se Siriusem, užili. Vyprávěl jim o Klofanově nové zálibě v kouzelném vrtkavém pudinku, který v ústech mění chuť s každým kousnutím. Všichni se ale snažili vyhnout hovoru o Voldemortovi nebo podobným tématům. Přinejmenším o Vánocích se chtěli věnovat jiným věcem a to, že se jim to podařilo, je všechny trochu překvapilo.

„Omlouvám se Harry, ale musím už jít," podíval se na něj Sirius lítostivě a Harry s porozuměním přikývl.

„To je v pořádku. Určitě se zase brzy uvidíme, ne? V krbu, myslím..." Oběma rukama si objal kolena a Hermiona si všimla, jak se mu lehce třesou prsty.

„Určitě. Musíme jen dávat pozor, abychom nevzbudili pozornost," zasmál se Sirius.

„Dobrá."

Rozloučení bylo opravdu krátké a i Hermiona cítila lítost, když Sirius zmizel. Atmosféra byla najednou o trochu chladnější a napjatější, než před tím.

Nemohla se ale dlouho oddávat svým pocitům. Harry si najednou přitiskl pěsti na čelo a začal bolestivě sténat.

„Harry, co se děje?" Klekla na kolena a ignorovala protestující brnění v přesezených nohou, zatímco se pokoušela Harryho ruce odtáhnout od obličeje.

„Zavolej Brumbála," zamumlal sípavě a Hermiona se na něj rozpačitě podívala.

„Jak dlouho už tě bolí jizva?" zeptala se místo toho, aby ho poslechla.

„Dost dlouho! Hermiono, prosím..." klesl dozadu ke křeslu a Ron ho rychle chytil za rameno, aby se neuhodil o opěradlo.

„Přiveď Brumbála, Hermiono! A nejlíp i madame Pomfreyovou!" přikázal nyní Ron a Hermiona s bušícím srdcem přikývla, když v jeho očích uviděla nefalšovanou hrůzu.

Rychle vyrazila, neposlouchala rozzlobené volání Tlusté dámy - „Když už musíš uprostřed noci strašit po hradu, zavři za sebou alespoň dveře!" - a letěla rovnou ke kanceláři profesora Brumbála.

Jen o pár minut později stála, úplně bez dechu, před kamenným chrličem a pokoušela se vzpomenout si na heslo. Otočila se v naději, že jí portrét na protější zdi opět pomůže. Ale starý rytíř zmizel i se svým mečem. Na obraze stál jen starý dub.

„No dobrá," zamumlala. „Každý pokus se cení. Arašídy!" řekla nahlas a zřetelně. Ale heslo se už muselo změnit.

„Zatracená smůla!" zanadávala tiše a nervózně přecházela sem a tam.

Sladkosti... profesor Brumbál miluje sladkosti.

„Eh... cukrkandl?" Nic.

„Kyselé bonbóny?" Zase nic.

„No tak! Já nemám čas na hračičky!" Zalomila vztekle rukama a překvapeně uskočila o krok zpět, když se průchod otevřel.

„Hračičky? To si musím pamatovat."

Nejistá, zda to opravdu bylo heslo nebo zda profesor Brumbál prostě otevřel, vystoupala schody nahoru a vyjekla, když před ní najednou stanul ředitel.

„Co pro vás můžu takhle pozdě udělat, slečno Grangerová?" zeptal se klidně a očividně nechápavě.

„Harry! Jeho jizva... ve společenské místnosti," vypadlo z ní nesouvisle, ale profesoru Brumbálovi to zřejmě stačilo, protože bez dalších slov vyrazil.

„Dojděte pro madame Pomfreyovou!" přikázal přes rameno a Hermiona spěšně přikývla.

Když o několik minut později dorazila do nemocničního křídla, hořely jí plíce a proklínala bradavické schody.

Když je kouzelnický svět tak pokrokový, proč ještě nezavedli výtahy?

A zrovna teď, když tak pospíchala, se schody v hlavním sále přestavěly do naprosto nemožných úhlů a nevedly tam, kam potřebovala. Byla by přísahala, že je ve třetím patře. Ale poté, co vystoupala dvoje schody nahoru, našla chodbu vedoucí ke třídě Studií mudlů - a ta byla v přízemí. K jejímu nebetyčnému znechucení jí ještě zkřížil cestu Protiva, pro kterého byla ohromná zábava, podtrhávat jí pod nohama koberec. Aby neupadla, musela se kolem krku chytit starého brnění. Nakonec skončila s velkými šrámy od ostrých rohů rytířské výstroje na obličeji.

Zatracenej duch!

„Slečno Grangerová, co se vám stalo?" zeptala se lékouzelnice, když vyšla z kanceláře, tentokrát o hodně tišší než na začátku školního roku.

Hermiona zatřásla hlavou. „Harry... společenská místnost..." opřela se sípajíc o zárubeň dveří.

„Co je s ním? Posaďte se přece!" dovedla děvče k jedné z postelí. Hermiona se proti své vůli posadila. Madame Pomfreyová zahojila její šrámy jedním mávnutím hůlky a pak se na ní s očekáváním zadívala.

„Musíte tam! Jeho jizva... profesor Brumbál už tam je," dokázala nakonec zformulovat smysluplnou odpověď.

Madame Pomfreyová si rychla sbalila tašku a pak se s nabádavým pohledem obrátila k Hermioně.

„Zůstanete tady a odpočinete si. Jasné?"

Hermiona přikývla a sledovala, jak madame Pomfreyová mizí ve dveřích. Ani trochu se jí to nelíbilo. Chtěla vědět, co je s Harrym a co to všechno má znamenat.

Ztěžka dýchajíc vstala a přešla k oknu. Pozemky, pokryté sněhem, byly osvětleny světlem z oken a její pohled opět zabloudil k hranicím.

Voldemort! Smrtijedi! Profesor Snape!

Neklid uvnitř ní se vystupňoval. Pokud Harryho jeho jizva tolik bolela, musel mít Voldemort opravdu špatnou náladu a hodně přebytečné energie. Co když se z toho profesor Snape dostal a opět se vrací zraněný, jako na začátku roku? Co když ho Voldemort odhalil jako špióna?

Jenom nakouknout, to přece nemůže škodit... a Harry se teď určitě obejde bez dalšího člověka, který by se o něj staral.

Ačkoli se její nohy bránily a sotva ji dokázaly nést, vydala se Hermiona opět na cestu hradem. Jen teď byla jejím cílem vstupní hala, pozemky a konečně i jejich hranice.

Tentokrát jí byly schody příznivě nakloněny a když uhnaná a zpocená vyšla ze vstupní haly ven, chladný prosincový vzduch ji doslova udeřil. V první chvíli si nevšimla, že už se setmělo a že její pantofle nejsou do sněhu nejvhodnější. Když dorazila na místo, kde poprvé našla profesora Snapea, obě věci jí byly víc než jasné.

Nikdo tam nebyl. Studený vzduch províval větvemi stromů a ve vzduchu vířilo jen pár osamělých vloček. Hermiona stála až po kotníky v napadaném sněhu a horečně prohlížela okolí. Ve sněhu byly dobře patrné stopy. Ty ale vedly jen k plotu a ne zpět ke hradu. Bylo jednoduché odlišit své vlastmí stopy od velkých mužských, a to ji utužovalo v domněnce, že opravdu bylo další setkání Smrtijedů.

Zatímco přemítala, jestli v téhle zimě dál čekat a riskovat zápal plic, uslyšela prásknutí a vedle ní se objevila černě oblečená postava profesora Snapea, který si ji, jakmile ji uviděl, ostře změřil pohledem. V ruce držel masku, kterou měl nepochybně ještě před chvílí na sobě. Jeho pohled byl chladnější než sníh, který ji zábl až téměř po kolena a vsakoval se jí do oblečení. A zdál se být opravdu vzteklý.

„Co tu k čertu děláte, slečno Grangerová?" podlezl plot a hrubě ji chytil za nadloktí.

„Já..." absolutně netušila, co by mu na to měla odpovědět. Co tu vlastně chtěla? Měla starost o učitele? Ještě k tomu o Snapea? Přešlápla z nohy na nohu.

„Já... eh... Harry je... takže... zhroutil se a já... chtěla vědět, jestli je všechno v pořádku."

Tak to ho tedy opravdu přesvědčí!

„Ale pan Potter těžko leží na pozemcích školy, že?" Pod rachocením jeho hlasu si připadala menší. Polkla.

„Ne, profesore Snape," řekla tiše a cítila, jak sevření její ruky povolilo.

„Pak jistě pochopíte, že Nebelvíru za tento přestupek odeberu padesát bodů. Nemáte absolutně žádný důvod být v tuto hodinu venku, slečno Grangerová! Rozumíme si?"

Hermiona o kousek ustoupila, když se k ní při řeči naklonil. Pár vloček se jí uchytilo ve vlasech a nos jí chladem zrudl.

„Ano, pane. Já..."

„Co?" přerušil ji nevrle a rozzlobeně se na ni díval.

Hermiona to nenáviděla, krčit se před jeho pohledem strachy. Sebrala všechnu odvahu a oči se jí zúžily do štěrbinek, než profesoru Snapeovi vyklopila svoje důvody.

„Měla jsem strach, že Vám mohl Voldemort něco udělat, a protože se celý hrad stará o Harryho, zdálo se mi přiměřené podívat se za Vámi. To je všechno! Pane!"

Snape polkl.

„To není vaše věc!"

„Já vím! Ale znáte mě přece, profesore! Ráda si beru povinnosti navíc!"

Oh! Pitomá, zatracená, idiotská vyřídilka! Sakra...

„Ještě jednou dvacet bodů odečet Nebelvíru! A teď se hleďte vrátit na hrad! Pokud vás ještě jednou uvidím v noci na pozemcích, budete vyloučena ze školy. Je to jasné?" Jeho hlas neztratil nic ze své ostrosti a Hermiona měla co dělat, aby zadržela slzy.

„Ano, pane," odpověděla proto krátce a nechala se bez odmlouvání odvést zpět na hrad. K jejímu ulehčení zabočil na chodbu ke sklepením a nechal ji, aby se sama vrátila do nebelvírské věže. Patrně to tím skončilo.

ooOoo

Harry seděl v křesle před krbem, přímo naproti profesoru Brumbálovi. Madame Pomfreyová kolem něj pobíhala a pokoušela se jej vyšetřit, což se nezdálo jako příliš lehký úkol. Harry podával report profesoru Brumbálovi o tom, co se stalo a lékouzelnice jej neustále přerušovala.

„Je mi dobře!" zahartusil v tu chvíli, kdy Hermiona vstoupila do společenské místnosti. Madame Pomfreyová se šokovaně zarazila. Hermiona si ještě v chodbě předvídavě usušila svršky a tak se teď jen třásla zimou. Nechtěla, aby někdo věděl, kde byla. To, že jí profesor Snape odebral sedmdesát bodů, to byla daň, kterou musela nést.

Rozhlédla se, aby našla Rona, ale nemohla ho nikde objevit. Tak se posadila na křeslo k Harrymu a profesoru Brumbálovi a přitom si dala záležet, aby se nepřipletla do cesty madame Pomfreyové.

Ta dokončila vyšetření a rozloučila se. Její pohled na chvíli nesouhlasně spočinul na Harrym a pak doputoval k Hermioně. Ta se na ni konejšivě usmála, což lékouzelnice považovala za znamení k opuštění místnosti.

Jak Harry, tak profesor Brumbál mlčeli, a tak si Hermiona odkašlala. Ředitel se na ni tázavě podíval.

„Kde je Ron?" zeptala se opatrně a přitáhla si nohy na sedačku.

Profesor Brumbál sklonil zrak. „Profesorka McGonagallová ho vzala k otci."

Hermioniným tělem se rozlil neurčitý pocit strachu.

„Pan Weasley byl na Ministerstvu kouzel napaden a zle zraněn."

„Ne," vydechla.

„On žije, Hermiono," zamumlal Harry tiše, ale na dívku se nepodíval.

„Tys to... viděl?" zeptala se bez dechu a její kamarád přikývl.

„To a další věci..." opět se odmlčel a Hermiona se neodvážila znovu ptát.

„Konalo se setkání Smrtijedů," pokračoval profesor Brumbál dál a Harry, který se právě zhluboka nadechoval, jen přikývl.

„Ano. Byli tam všichni, nejužší kruh."

„Odkud to víš?" zeptala se ho.

„Cítil jsem to. Voldemort byl moc spokojený. Měl u sebe všechny svoje příznivce." Harry zvedl hlavu a věnoval profesoru Brumbálovi naléhavý pohled. Ten přikývl a vybídl chlapce, aby pokračoval. „Chtěl, aby všichni viděli, co dělá se zrádci. Jednoho z nich mučil a … zabil." Harryho hlas se zadrhl. „Pak se vydal za panem Weasleym."

Hermiona měla pocit, že se celá místnost otáčí. Zavřela oči, šťastná, že sedí.

Proto byl profesor Snape tak podrážděný.

To hořké poznání zapříčinilo, že se jí zvedl žaludek a chuť žluči ji zapálila v krku.

„Víš, kdo byl ten zrádce?" zeptal se profesor Brumbál znepokojeně a napřímil se.

Nemůže jim říct, že to nebyl profesor Snape. Nikdo by neměl vědět, že byla dnes v noci venku.

„Ne, jména jsem nerozuměl a hlasy... hlasy neznám."

Bylo jí na zvracení. Představa, že musel bezmocně přihlížet, jak byl špión z jejich řad mučen a pak popraven, bez možnosti cokoli udělat. Muselo to být hrozné jak pro Harryho, tak pro profesora Snapea.

Profesor Brumbál jen přikývl a pak dlouho zůstali potichu. Nakonec se zvedl a stiskl Harrymu rameno.

„Děkuji ti, Harry. Teď by ses měl vyspat. Madame Pomfreyová ti tu nechala lahvičku bezesného spánku."

Chlapec přikývl a s dalším přikývnutím Hermioně opustil společenskou místnost.

Když se vstupní portrét za profesorem Brumbálem zavřel, zvedla se z křesla a šla nahoru za Harrym. Dřepla si vedle něj.

„Jak je ti?" zeptala se tiše a pokusila se ignorovat vlastní třesoucí se ruce.

Harry trhl rameny.

„Dělám si starosti o pana Weasleyho." V hlase mu zněla vina. Jizva ho musela pálit celý den, nebo přinejmenším od večeře.

„To není tvoje vina, Harry. Nemohl jsi dělat nic jiného," pokusila se ho uklidnit. On ale potřásl hlavou.

„Měl jsem něco říct."

„Ty sám jsi přece věděl jen to, že možná bude setkání Smrtijedů! To věděl profesor Snape taky. A jsem si jistá, že to řediteli řekl," vzala ho za ruce.

„Já u toho byl, Hermiono..." zašeptal a jí na rukou naskočila husí kůže. „Cítil jsem to, jako bych to udělal já sám."

„To jsi ale nebyl ty!" Bylo to k zbláznění, bezmocně sledovat Harryho sebeobviňování. Prsty měl studené a vypadal unaveně a bledě. „Měl bys spát, Harry."

Stáhl svoje ruce zpátky a vehementně potřásl hlavou.

„Musím počkat na Rona. Musím vědět, jak se vede panu Weasleymu."

Tomu se nedalo odporovat a tak jen rezignovaně přikývla a sedla si vedle Harryho na gauč.

ooOoo

Ron se vrátil za svítání. Harry mezi tím usnul a budil se každých pár minut. A pokaždé byl o trochu bledší.

„Rone!" vyskočila Hermiona a krátce kamaráda objala. Stále ještě byl v šoku.

„Jak je tátovi?"

Ron pokrčil rameny a přešel pokoj. Bez ohledu na Harryho, který právě vstal, se posadil a vjel si rukama do vlasů.

„Ještě pořád je v komatu, ale prý bude v pořádku," odpověděl konečně, a jak Harry, tak Hermiona si oddechli.

„Je mi to líto," zašeptal Harry. Ron ale potřásl hlavou.

„Ty za to nemůžeš." Znělo to ale tak, jako kdyby nevěřil vlastním slovům. „Byl to Ty-víš-kdo."

Hermiona těžce polkla. Bolelo ji vidět oba kamarády takhle.

„Měli bychom jít spát. Všichni jsme unavení," donutila se proto říci a Ron přikývl. Harry ne, ale připojil se k nim.

Když konečně leželi v posteli, pracně se donutila odsunout všechny myšlenky stranou. Ani profesor Snape, ani pan Weasley, ani Ron nebo Harry jí teď nezabrání ve spánku.
12.10.2014 12:05:51
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one