ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál:
http://www.fanfiction.net/s/3585313/24/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
Věkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
Překlad: dvemuchomurky
Betaread: Aiden
Upozornění: Prvních 7 kapitol přeložila Nirtyn, po níž to měla převzít binah - jejich překlad naleznete zde: http://www.binah.ic.cz/isem.html. Shrnutí povídky a většinu názvů kapitol jsem převzala také z těchto stránek. Pouze jsem opravila těch několik překlepů, které jsem našla, upravila skloňování jmen a používání velkých/malých písmen - vycházím při tom z pravidel, jež zavedla Pyriel se svými betami při překladu Kamene manželství. Od kapitoly 8 se už jedná o můj překlad. Nemám souhlas binah k dokončení překladu, ale ne protože bych se ho nesnažila získat, nýbrž protože binah není nikde k zastižení a na emaily ani vzkazy nereaguje. Nirtyn souhlasila s převzetím jí přeložených kapitol i s dokončením překladu.

ooOoo

Walk the talk of my mistakes.
Can't blame anyone
For anything I've done.
They're my mistakes.

Nevyhýbám se svým chybám.
Nemohu nikoho vinit
za to, co jsem udělal.
Jsou to moje chyby.

 (Anthony Stewart Head - Owning my mistakes)

ooOoo

Čím déle zůstávala v tomto domě, tím více měla Hermiona pocit, že život tady se skládá jen z otřesných událostí a spánku. Noci byly někdy plné odpočinku, někdy nepříjemné, ale to jí nevadilo. Ta dnešní byla ale téměř neúnosná.

Probouzela se každých dvacet minut, převážně poté, co se ve spánku pohnula. Bolelo ji celé tělo a intimní partie měla odřené a extrémně citlivé. Na spodním rtu našla malou ranku, které si předtím vůbec nevšimla. Celkově vzato se její poprvé změnilo z aspoň trochu dobrovolného sexu na znásilnění.

Když došla k tomuto závěru, posadila se v posteli, pokrčila nohy a bradu si opřela o kolena. Lehce se kolébala ze strany na stranu s pohledem upřeným před sebe a po tvářích jí stékaly slzy. Jakmile pochopila, co se stalo, zkřivila obličej. Udělalo se jí špatně a několikrát namáhavě polkla, aby se zbavila hořké pachuti v ústech. Nakonec si před ústa dala třesoucí se ruku a rozhodla se navštívit koupelnu.

Nebyla si jistá, jestli se dokáže ovládnout a nepozvracet se. V žádném případě nestála o to, aby k tomu došlo v jejím pokoji. Posadila se tedy na okraj vany a snažila se potlačit třas celého těla.

Nakonec se její žaludek uklidnil, a protože nestála o to, probdít zbytek noci v posteli, rozsvítila a kouzlem ohřála vzduch v koupelně. Potom napustila vanu vodou, nejprve vlažnou, aby si její odřeniny a modřiny mohly zvyknout.

Vyhnula se přílišnému prohlížení svého těla a také vědomě odmítla odstranit známky minulého večera kouzlem.  Chtěla si pamatovat, co mu dovolila dělat s jejím tělem. Chtěla si připomínat opovržení, které se objevilo v jeho hlase, když se jí zeptal: Je tohle to, co chceš, Hermiono?

Začala znovu plakat. Zavrtěla hlavou a sklouzla hlouběji do vany. Prsy se bolestivě udeřily o do vodní hladinu a jednou rukou si téměř ochranně položila na ohanbí. „Ne," nesrozumitelně zasténala a kousla se do spodního rtu. Ne, tohle nebylo to, co chtěla.

Docela určitě ne.

Chvíli zhluboka dýchala, potom vzala do ruky hůlku a ohřála vodu tak hodně, až bolestí nevěděla, jak se má uložit. Teď to takhle potřebovala. Potřebovala teplo, které by ji zahřálo, protože ve svém nitru necítila nic než mráz.

ooOoo

Druhý den časně ráno odešla z domu. Oblékla si teplý svetr, neboť přestože léto právě vrcholilo, takhle brzy po ránu bylo venku chladno. Před ústy se jí vytvářely bílé obláčky. Nechala za sebou pozemky usedlosti a zamířila k výběhu, jenž před necelým týdnem objevila, když hledala Snapeův dům. Opravdu to bylo teprve před týdnem?

Koně vesele pobíhali, hlasitě frkali a rozstřikovali kolem sebe vodu, které se před chvílí napili. Hermiona je dlouhou dobu pozorovala a přála si, aby mohla také tak bezstarostně strávit celý den. Bylo jí ovšem jasné, že právě bezstarostnosti se nedočká.

Jeden z koní, velká majestátní klisna, ji zvláštním způsobem, téměř zamyšleně, sledovala. Když přišla k plotu, Hermiona o krok ustoupila.

„Nic proti tobě, ale dneska nemám náladu na žádné sbližování," vysvětlila jí potichu. Klisna si odfrkla, jako by jí rozuměla.

Hermiona věděla, že se dřív nebo později bude muset vrátit. Snape - zatím se jí nepodařilo mu v duchu říkat Severus, a profesor Snape bylo teď naprosto nepřiměřené - byl včera u Voldemorta a nepochybně se stalo něco, co ho hluboce zasáhlo. Když jí začal oplácet polibek, nebyl rozzlobený nebo zlý. Spíš přecitlivělý, a jeho pohyby dávaly najevo touhu po důvěrnějším vztahu. Teprve když zjistil, koho to vlastně líbá, se změnil.

A ona dovolila, aby se to stalo.

Když došla v myšlenkách až sem, potřásla hlavou a rozhodla se, že se projde po cestě podél výběhu. Potřebovala víc času, aby si pročistila hlavu. A až se jí to podaří, vrátí se zpátky. Musí splnit své poslání, a ona nebyla ženou, která by se od toho nechala odradit sexem.

Pocit, že právě teď chápe Snapeovo chování neuvěřitelně dobře, jí ale naháněl strach. Nutkání vystavět si před ním zeď bylo obrovské. Měla by se před ním nějak chránit - před jeho slovy, jeho jednáním, jeho existencí. Může znovu začít užívat lektvar, aby jí její emoce nestály v cestě.

Jenže kdyby to udělala, byla by to za prvé zbabělé a za druhé by nebyla o nic lepší než on. Snape byl muž, který se z neschopnosti vyrovnat se s emocemi distancoval ode všeho, co by se mohlo označit jako lidské. Když byl pod vlivem kletby Frigus, a také včera večer, podařilo se jí na chvíli jeho odstup rozlomit. Nevzdá to teď jenom proto, že jí vrátil úder. Bude pokračovat. Musí k tomu najít sílu.

S povzdechem se odvrátila od koní, přetáhla si rukávy svetru přes dlaně a dala se do běhu.

ooOoo

Do domu se vrátila až odpoledne. Bolely ji nohy a odvracely tak pozornost od jejích dalších bolestí. V krku měla vyprahlo, a tak hned zamířila do kuchyně. Vypila tři sklenice vody a hlasitě oddechujíc si z vrchního rtu otřela několik kapek vody. Potom vyběhla schody nahoru do svého pokoje. Zula si boty a svetr hodila na postel. Svlékla si ho už během dopoledne, protože stoupající slunce zalilo krajinu kolem Scarborough svými paprsky.

Potom se vrátila do přízemí a před pánským salonkem zaváhala. Ani za nic by se tam neposadila a nečetla si, ale chtěla si půjčit aspoň nějakou knihu. Takže sevřela ruce v pěsti a vstoupila dovnitř.

Snape seděl před vyhaslým krbem. Hermiona se zarazila, ale pak se rozhodla ho ignorovat. Zatímco si prohlížela svazky v knihovně, všimla si, že se ani nepohnul, a jakmile našla knihu, která ji zaujala, okamžitě s ní zmizela do obývacího pokoje. Stočila se do klubíčka v křesle, ve kterém strávila svůj první den v tomto domě, a otevřela knížku.

„Opovaž se říct i jen jediné slovo!" zasyčela na svazek ve své ruce, ale nedočkala se žádné reakce.

Spokojeně pokývala hlavou a trochu se uvolnila. Hlavu si podepřela rukou, loket položila na opěradlo křesla, a jak už se stalo jejím zvykem, strávila několik hodin čtením.

ooOoo

Snape vstoupil do místnosti, když přečetla půlku knihy. Srdce jí začalo zrychleně bít a zpotily se jí dlaně, přesto nedala nijak najevo, že by se o jeho přítomnost nějak zajímala.

Posadil se do druhého křesla, jež stálo šikmo proti jejímu, a Hermiona koutkem oka zjistila, že se dívá na ni. Pokračovala ve čtení s nápadnou zaujatostí, přesto nedokázala vnímat, co vlastně čte. A jak si zděšeně uvědomila, týkalo se to celé knihy.

„Jak se vám daří?" zeptal se najednou Snape bezvýrazným hlasem.

Jeho otázka ji bodla. Ani nevzhlédla, když odpověděla: „Tobě."

Snape nakrčil čelo. „Co prosím?"

Teprve teď zavřela knihu a podívala se na něj. „Hermiono. Tobě. Jak se ti daří. Neurážej mě tím, že se mnou budeš jednat zase jako s nějakou školačkou," řekla ostrým hlasem. Ke svému překvapení viděla, jak nasucho polkl.

Po chvíli ticha opatrně přikývl. „Jak se ti daří?" zopakoval svou otázku. Hermiona pokrčila rameny.

„Jde to." Chtěla mu zalhat. Ve skutečnosti mu chtěla říct, že se jí daří skvěle a že se sotva může dočkat, až si zopakují minulou noc. Ale na cestě z mozku do úst se slova sama od sebe změnila a to, co vyslovila, byla čirá pravda.

„Hermiono, je mi…"

„Ne!" vykřikla a zamračila se na něj. Snape zdvihl obočí. Ve tváři měl lhostejný výraz, který se snažil skrýt. „Nikdy ses neomlouval za nic, co jsi mi udělal. Tak s tím teď nezačínej." Prsty pevně sevřela svazek, jejž měla položený v klíně tak, že to nemohl vidět, a doufala, že nezaslechne jeho zakňourání.

Knihy v tomhle domě nic nevydrží!

Všimla si, že zadržel dech. Očividně se snažil ovládnout, a sledovat to dělalo Hermioně dobře. Už nikdy nepřijme znovu roli jeho žákyně a nebude předstírat, že se nic nestalo. Choval se k ní jako k děvce a ona neměla v úmyslu to mlčky přejít. Musí jenom najít sílu, aby ve svém záměru vytrvala.

„Jak můžeš vědět, že jsem se chtěl opravdu omluvit?" Snape se zúženýma očima naklonil hlavu a ruce si založil na hrudi.

Hermiona šla do vývrtky. Slyšela slova, kterými začal a která mohla končit jen omluvou. Jenže tohle vysvětlení nepřijme. „Ty jsi ale bastard, Severusi." Odmlčela se a nechala svou nadávku zapůsobit. „Ale jsi čestný bastard. Poznáš, kdy jsi zašel příliš daleko. A víš, kdy se sluší se omluvit."

Souboj upřených pohledů přerušil Snape tím, že řekl: „Možná." Přikývl stejně obezřetně jako před chvílí. „Ale nemůžu, když mi to nedovolíš."

„Nechci žádnou omluvu za sex," řekla na rovinu a trochu ho tím šokovala. „Já jsem to dovolila, dokonce jsem to chtěla!"

„Za co bych se pak měl omlouvat?" zeptal se Snape ostře. Hermioně dělalo dobře vidět ho, jak se téměř přestal ovládat, zatímco ona proti němu seděla naprosto v klidu. Jindy by to bylo přesně naopak. Kladným vedlejším účinkem tohoto rozhovoru bylo, že Snape jednou pozná i tu druhou stranu.

Pěkně si uvědom, jak se člověk v téhle pozici cítí, bastarde!

„Nejsi hloupý. Zjisti si to." Hermioně se v očích usadil výraz potěšení z hádky. Nejradši by teď vstala a odešla. Obávala se však, že by ji násilně zastavil. Sice měla v tomto rozhovoru zatím navrch, ale nebyla to ona, kdo rozhodoval o jeho začátku a konci. On ho začal, a respekt, o kterém přísahala, že ho k němu bude vždy mít, od ní vyžadoval, aby ho také nechala rozhovor ukončit.

„Možná jsem hloupější než si myslíš, Hermiono."

S křivým úsměvem zavrtěla hlavou. „Ty víš úplně přesně, co mám na mysli, Severusi. Jenomže jsi moc pyšný na to, aby sis to přiznal. Ale já se s tím vypořádám. Věděla jsem, do čeho jsem se pustila, když jsem se rozhodla i nadále ti zůstat nablízku."

Díval se jí přímo do očí, když jí položil otázku, kterou od něj slyšela už dvakrát: „Proč mi to děláš, Hermiono?" Tentokrát v jeho hlase zazněla hořkost a nenávist vůči své osobě, a to ji donutilo naprázdno polknout.

Zaváhala. Už to bylo dlouho, co si nachystala odpověď na tuto otázku, co slovy vyjádřila své skutečné motivy. Snape jí tím, jakým způsobem se na ni díval, odhalil tu svou část, kterou ukázal jen hodně málo lidem. Zasloužil si úplnou a upřímnou odpověď. Potlačila svou nervozitu, zhluboka se nadechla a řekla: „Odi et amo."

Jeho pohled se změnil. Otevřenost zmizela a nahradilo ji něco, co u něj ještě nikdy neviděla. Nejprve nevíra, potom šok. Nakonec se krátce smutně zasmál. „Catullus, hmm?"1)

Jen mlhavě si vzpomínala na jméno muže, který řekl tato slova. Našla je v jedné knize, kterou tenkrát trochu pochroumala poté, co jí o hlavu omlátil svou úplnou a upřímnou odpověď.

Byl to Catullus? Pravděpodobně ano.

Přikývla.

„Víš taky, jak zní ten citát úplně celý, Hermiono?"

Snape se znovu začal chovat jako učitel, a to se jí vůbec nelíbilo. Ztratila převahu v tomto rozhovoru - ztratila kontrolu. Znovu se objevil strach a do popředí její mysli se prodraly emoce z předchozí noci.

„Ne," odpověděla nejistě. Už nedokázala vydržet jeho pohled. Prsty přejížděla po knižní vazbě a zkoumala všechny nerovnosti. Jazykem si navlhčila spodní ret. Musela se uklidnit.

Odi et amo", opakoval Snape její slova, ale pak pokračoval: „Quare id faciam, fortasse requiris. Nescio. Sed fieri sentio et excrucior."

Hermioně začalo bušit v hlavě. Neměla ani tušení, co ta slova znamenají. Znala jen první tři. Nenávidím a miluji. Přestože ale neznala význam zbylých slov, nějak cítila, že jsou správná. Způsob, jakým je vyslovil - tak nějak laskavě a zoufale a zároveň s neuvěřitelně konečnou platností - měla účinek jako nějaké kouzlo. Jako kruté kouzlo, které se jí usadilo na srdci a nemilosrdně ho stisklo. Zalapala tlumeně po dechu.

„Co to znamená?" zeptala se nakonec a očima znovu zalétla k jeho obličeji. Snape se na ni soucitně díval a ona ho kvůli tomu nesnášela. Zároveň to byl ale dobrý pocit - že kvůli ní dokáže cítit něco takového. Raději široce rozevřela oči, aby nezačala plakat. Nechtěla brečet před ním. Nechtěla brečet kvůli nějakému citátu, který byl starý několik století a tak nemožně trefný, že ji úplně vykolejil.

Nenávidím a miluji," začal znovu mluvit a pak se na chvíli odmlčel. Hermiona stiskla knihu tak pevně, až dostala strach, že ji tím zabije. „Možná se ptáš, proč tak činím?" Očima sklouzla z jeho tváře a zadívala se do prázdna. „Nevím." Polkla. „Ale cítím, že tomu tak je." Stiskla pevně rty. „A mučím se."

V pokoji i v jejím vnitřku se rozhostilo ticho. Nemělo by být tak naplňující, jako kdyby se na ni ta slova hodila. Jenže ona se k ní skutečně hodila. Těch několik slov tak přesně vyjádřilo všechny ty myšlenky, které v posledních měsících potlačovala, kvůli kterým se skoro zbláznila, že se jevily skoro jako bezcenné a nicotné. Nevýznamné.

Nic, co by mělo někoho tak moc zranit…

Spíš cítila, než si uvědomovala, že přikývla. Celá ta situace byla tak nějak neskutečná, jako kdyby realita klopýtla. S námahou uvolnila sevřené prsty a odložila knihu na stranu. Ta nejprve zareagovala ulehčeným povzdechem a potom rozzlobeným mumláním. Postavila se a odešla. On sice ten rozhovor začal, ale také někdy v polovině nad ním převzal kontrolu. Mohla ho proto ukončit.

ooOoo

Snape citátem z Catulla zasáhl něco, co bolelo víc než její intimní partie. Potřebovala několik hodin, než dostala své tělo znovu pod kontrolu, než se mu znovu odvážila přijít na oči.

Když přišla večer do kuchyně, našla Snapea stát u plotny. Zůstala stát překvapeně ve dveřích a sledovala, jak se snaží udržet pod kontrolou obsah několika hrnců a dosáhnout tak téměř nemožného.

„Ty vaříš?" vyrušila ho z jeho činnosti.

„Hermiono…" otočil se k ní Snape.

Toto prosté oslovení přineslo zpátky všechno, na co se jí podařilo na dvě minuty zapomenout. Po tu směšně krátkou dobu si mohla představovat, že by možná přece jen všechno nakonec mohlo být jednoduché. Sklopila oči. Nemohla by všechno prostě ignorovat? Zapomenout?

Snape ji tohoto rozhodování zbavil. Mávnutím hůlky „zmrazil" dění na plotně a utřel si ruce do utěrky. „Posaď se. Musíme si promluvit."

Hermiona potlačila nutkání utéct. Měl pravdu. Musejí si promluvit. Ale ne o tom, co udělali. Ne o sexu, Catullovi nebo jak to teď bude dál.

„Ano, to musíme. Ještě jsi mi neřekl, co se stalo na včerejším setkání."

Očekávala, že odmítne, ale on jenom přikývl. Napadlo ji, že asi myslel na to samé. Posadila se tedy k malému stolu a nechala ho, aby jim uvařil kafe. To její bylo s mlékem.

On si toho všimnul.

Tělem jí proběhlo teplé zachvění a stálo ji dost sil, aby se mu dívala přímo do očí.

„Temný pán si mě včera zavolal. Jenom mě." Odmlčel se a usrkl kávu.

„Co chtěl?"

„To se ti právě pokouším vysvětlit." Vyčítavě se na ni podíval a Hermiona se omluvně kousla do rtu. Snape viditelně potlačil úsměv, ale pak se vrátil k tématu rozhovoru. „Chtěl vědět, jak to bylo s tou přísahou. Můj pohled na věc. Vím, jak je moje pozice v Bradavicích důležitá, a on chtěl vědět, proč jsem ji tak lehkovážně dal v sázku."

Znovu se odmlčel. Hermiona vzala do ruky svůj hrníček, aby mu znovu neskočila do řeči. Dal zřetelně najevo, že tenhle rozhovor povede on a ona že má mlčet.

„Nechci se omlouvat za to, co se stalo včera večer, Hermiono. Chci jen, abys pochopila, proč se to stalo." Důrazně se na ni podíval a ona se náhle cítila velice nepohodlně. Nechtěla to chápat. Chtěla ho aspoň pro teď nenávidět za způsob, jakým se k ní choval. Když jí to vysvětlí, nebude už moci tenhle vítaný pocit odporu dál udržovat.

„Ne. Prosím, Severusi. Nechci to vědět," řekla se zaváháním potichu.

„Musíš to vědět. Řekla jsi, že se už nemůžeš vrátit. Řekla jsi, že už nechceš ignorovat svůj strach z Pána Zla a jeho činů, nýbrž s ním bojovat."

Brnění v šíji ji donutilo podívat se mu do očí.

„Ale pak musíš vědět, co mi udělal. A jaké to má důsledky. Protože jestli zůstaneš se mnou, budeš tyto důsledky pociťovat více než často." V jeho naléhavém pohledu byla skryta otázka, jestli to tak opravdu chce.

Opravdu mučení, pomyslela si sarkasticky. Ale nemohla jinak: „Dobře. Udělej to!"

Zopakovala výzvu z předešlého večera a všimla si, že volba slov přinesla účinek. Snapeova rozhodnost na okamžik zakolísala, pak se ale znovu vzpamatoval a pokračoval: „Temný pán je mistrem v nitrozpytu. V případech jako tento nikomu neuvěří, dokud se nepodívá na odpovídající vzpomínky. A tak to udělal." Napil se znovu kávy a připomněl jí tak, že i ona má před sebou hrneček.

„Rád svou oběť rozptyluje. Vyvolává vzpomínky, které oběti přebíhají před očima, zatímco se sám zaobírá něčím úplně jiným. Nevím, jak to dělá, ale daří se mu to výtečně." Lehce kývl hlavou a Hermiona ztuhla.

„Zjistil, že nestojíš na jeho straně?"

Snape se krátce zasmál. „Hermiono, tys to nepochopila, že?"

Hermiona na něj zmateně zírala.

„Je jedno, jestli mé myšlenky prohledává ředitel nebo Pán Zla… oba najdou záchytné body. Všechno, co dělám, mohu oběma stranám zdůvodnit. A obě strany jsou ochotné mi důvěřovat."

Jeho slova nelítostně udeřila do její mysli jako kladivo. Nikdo, skutečně nikdo nemůže dokázat, na čí straně Severus Snape stojí. Pouze on věděl, kde se mu líbí víc a čí špion ve skutečnosti je. Přesto někde hluboko uvnitř věřila, že zná odpověď, i když ji nikdy nebude moci dokázat nebo zdůvodnit.

„O co ti tedy jde?"

Snape sklopil zrak. „Temný pán mi chtěl ukázat vzpomínky, které podle něj musím považovat za obzvlášť pěkné. Nemusím ti vysvětlovat, co on považuje za pěkné. Zaplnil mě sebenenávistí a odporem a já jsem se před tím schoval. Nebylo to poprvé, už to znám. Obvykle pak potřebuju celou noc a pokaždé se vrátím ve stavu, který se dá označit jako příčetný. Minulou noc jsi do toho vstoupila ty."

Věděla, že jí řekl všechno. Nabídl jí náhled do své duše, do svých způsobů, do sebe samého. Udělal to jen proto, aby věděla, proč se choval tak, jak se včera choval. Seděl tu před ní obnažený a jeho slova měla přesně ten účinek, kterého se obávala. Její odpor vůči tomuto muži mizel jako voda mezi prsty, kterou Hermiona tak naléhavě potřebovala pro své přežití.

„Je mi to líto," zašeptala, neschopná se tomu vyhnout, a chvatně odešla z kuchyně. Vyběhla ven do zahrady a za dům. Pocit dušení zmizel a ona mohla zase normálně dýchat.

Poslední dva roky si přála, aby se jí Snape svěřil s věcmi jako tahle. Že tím dostane důkaz, na čí straně stojí. Že jí tím dá důvod, proč ho vlastně miluje. Ale teď, když to udělal, se s tím nedokázala vyrovnat. Bylo to moc náhlé, moc ukrutné, moc tvrdé.

Zády se opřela o velký kaštan a sklouzla do sedu jako nějaká hromádka neštěstí. Chtělo se jí brečet a odstranit nesnesitelný knedlík v krku, ale slzy nepřišly. Frustrovaně udeřila rukou do země a zaklela. Nenáviděla Snapea. Nenáviděla Catulla. A ze všeho nejvíc nenáviděla, že mají oba pravdu.

ooOoo

Do domu se vrátila, až když se venku setmělo. Nedokázala se přestat třást. Nerozhodně zůstala stát na chodbě. Nemohla odtud nahlédnout do pánského salonku, ale tušila, že tam Snape je. 

Proto bez velkého přemýšlení zamířila do obývacího pokoje. Ve dveřích se zastavila. Na stole ležela kniha. Když zjistila, že ji Hermiona pozoruje, s ustrašeným fňukáním se snažila přelézt na druhou stranu.

Hermiona protáhla obličej. Stejně neměla chuť si číst. Nedokázala by klidně sedět a předstírat, že je v pořádku. Musela něco dělat, nějak se pohybovat.

A pak si všimla křídla ve vzdáleném rohu pokoje. Než odešla studovat do Bradavic, učila se hrát na klavír. Tento hudební nástroj měla moc ráda, i když hraní na něj nepatřilo mezi její vášně. Když zanechala hodin, nijak zvlášť jí to nechybělo. Koneckonců v Bradavicích neměl člověk nikdy dost času na to, aby něco takového postrádal.

Teď si ale vzpomněla, že dřív ráda hrávala, když byla zahlcená myšlenkami. Když se nechala unášet notami a akordy, všechno se zdálo být najednou jasnější a jednodušší. S nadějí, že jí klavír opět pomůže, přešla pokoj a posadila se na sedátko.

Na víku ležela slabá vrstvička prachu a Hermiona ji setřela, než ho otevřela. Černá a bílá, naprosto srozumitelné rozložení, systém a kontrola, pomyslela si spokojeně a ulehčeně se nadechla.

Už přešlo téměř šest let, co naposledy cítila pod prsty klaviaturu. Nebylo mnoho skladeb, které by ještě dokázala přehrát zpaměti, jen několik klasických. Bez velkého přemýšlení začala hrát. Beethovenovu Pro Elišku, Jaro z Vivaldiho Čtvero ročních dob a Pachelbelův Kánon v D-dur.

Hudba se rozléhala celým domem. Hermiona se vůbec nenamáhala hrát tišeji. Snape by měl přece vědět, že umí hrát na klavír. A že teď hraje, aby se odreagovala. Nebo aby si dala dohromady myšlenky. Důvodem si nebyla moc jistá.

Hrála dílo za dílem, některá zahrála vícekrát nebo si s nimi pohrála, ale to jí nedělalo starosti. Musela hýbat prsty, musela se soustředit. Na hru, nikoliv na život. Na noty, nikoliv na Snapea. Na udržení taktu, nikoliv na jeho chování.

A najednou stál Snape vedle ní a na chvíli ji vyvedl z rovnováhy. Několik tónů zaznělo falešně, pak přestala hrát a podívala se na něj. Bez výrazu v tváři pozoroval klávesy. Hermiona polkla. Nechtěla si s ním teď povídat. Zřejmě ani on nestál o rozhovor. Když se mlčení pomalu stávalo nesnesitelným, začala se skladbou, kterou bylo možné hrát čtyřručně.

Snape zbystřil a všiml si, že se posunula víc ke kraji. Naznačila mu tím, že může hrát s ní, a doufala, že tu má klavír, protože na něj umí hrát. Možná se tu na něj učil hrát.

Po chvíli otálení odvrátil zrak od kláves a obešel ji. Jeho pohyb se nedal nazvat jinak než jako poddajný. Tiše se vedle ní posadil a čekal, až ve hře dojde k místu, kde se bude moci připojit. Nedělalo mu to žádné problémy, a Hermiona se nechala pohltit nádherným zvukem nástroje, na něž hrály čtyři ruce v perfektní harmonii. Něco těžkého dosedlo na její hruď a přání, aby si tak skvěle rozuměli i v jiných věcech, spustilo slzy, které předtím nedokázala přivolat.

Nejprve je nechala téci a pokračovala v hraní, jako by se nic nedělo. Potom už ale přes ně neviděla a stiskla špatnou klávesu - tuto skladbu ještě nikdy popaměti nehrála. Pak ukončila hru a ruku si dala před ústa. Přání normálně dýchat doprovázelo vzlykání, než se konečně opřela druhou rukou o klavír.

Snape vedle ní nehybně seděl, pohled stále upřený na klávesy. Zdálo se, že ho stojí hodně sil se na ni pouze dívat.

Hermiona pevně přitiskla dlaň na ústa, neboť se jí zdálo, že se vzlyky rozléhají pokojem žalostně hlasitě. Když Snape zdvihl ruku, zprudka se utišila. Vypadalo to, že se jí chce dotknout, možná pohladit po zádech.

Ach, prosím, udělej to!

V poslední chvíli si to rozmyslel a pročísl si vlasy. Uhnul očima a ztrápeně si povzdychl.

„Řekni mi, Hermiono," zasyčel přes sevřené zuby, „řekni mi, co mám dělat!"

Zdálo se, že je tak pohlcený okolnostmi, že se Hermiona pokusila potlačit pláč, jak jen to bylo možné. Zhroucení nepatřilo k věcem, se kterými by si věděl rady, jak jí už jednou dost bolestivě dal najevo.

Několikrát zamrkala a opuchlýma očima se na něj podívala. Rukou se přestala opírat o klavír a znatelně se uvolnila a lehce schoulila do sebe. „Přestaň mě mučit," zašeptala.

Snape se na ni upřeně díval. Po chvíli bezmyšlenkovitě přikývl, postavil se a dlouhými kroky odešel z místnosti.

Hermiona zavřela oči a s povzdechnutím se lokty opřela o klaviaturu. Pokojem se rozlehlo několik melodických tónů.

- - - - -

Pozn. překladatele:

1) Římský básník. Viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Gaius_Valerius_Catullus
12.10.2014 11:37:39
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one