ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál:
http://www.fanfiction.net/s/3585313/26/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
Věkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
Překlad: dvemuchomurky
Betaread: Aiden
Upozornění: Prvních 7 kapitol přeložila Nirtyn, po níž to měla převzít binah - jejich překlad naleznete zde: http://www.binah.ic.cz/isem.html. Shrnutí povídky a většinu názvů kapitol jsem převzala také z těchto stránek. Pouze jsem opravila těch několik překlepů, které jsem našla, upravila skloňování jmen a používání velkých/malých písmen - vycházím při tom z pravidel, jež zavedla Pyriel se svými betami při překladu Kamene manželství. Od kapitoly 8 se už jedná o můj překlad. Nemám souhlas binah k dokončení překladu, ale ne protože bych se ho nesnažila získat, nýbrž protože binah není nikde k zastižení a na emaily ani vzkazy nereaguje. Nirtyn souhlasila s převzetím jí přeložených kapitol i s dokončením překladu.

ooOoo

I've still got sand in my shoes and I can't shake the thought of you.
I should get on, forget you. But why would I want to?
I know we said goodbye, anything else would have been confused,
But I want to see you again.

Stále mám písek v botách a nemůžu se zbavit myšlenek na tebe.
Měla bych pokračovat, zapomenout.  Ale proč bych měla chtít?
Vím, že jsme si řekli sbohem, všechno ostatní by mělo být zmatené,
Ale chci tě ještě jednou vidět.

(Dido - Sand in my shoes)

ooOoo

Hermiona šla za Snapem, když vstoupili do vstupní haly. Téměř očekávala mumraj studentů, výkřiky v chodbách a davy hrnoucí se z Velké síně. Přivítalo ji studené prázdno a ohromené šeptání portrétů. Jeden bělovlasý stařec na svém portrétu právě popíjel víno, a když uviděl Severuse, zakuckal se. Sklenka mu se zařinčením vypadla z rukou a muž, stále ještě kašlající, vyklopýtal z rámu. Hermiona ho zahlédla o tři obrazy dále, jak se prodírá skupinkou tří dam, které pronikavě zaječely.

Jen jedna věc je horší než dotěrní novináři: bradavické portréty.

Tiše si povzdechla a odvrátila od portrétu oči. Na rozdíl od slunečného počasí venku bylo uvnitř hradu chladno. Nevědomky se otřásla.

Snape se zastavil na schodech do sklepení a Hermiona se na něj podívala.

„Slečno Grangerová, rád bych vás požádal o laskavost."

Formální oslovení ji nenechalo na pochybách, že se jedná spíš o příkaz než o prosbu. Přikývla.

„Ředitel s vámi bude chtít nepochybně mluvit. Vyřiďte mu, že nejsem na rozhovor s ním připraven."

Chvíli čekala, jestli ještě dořekne důvod, ale Snape mlčel.

„Vyřídím mu to," odpověděla po několika vteřinách. Snape krátce přikývl, pak se otočil a zmizel směrem ke svým pokojům.

Hermiona se za ním zamyšleně dívala a pokoušela se představit si, jak to pro něj musí být těžké, znovu považovat hrad za svůj domov. Nejenom že je vinen smrtí profesora Brumbála, ale navíc s ní navázal vztah. Byla přesvědčená, že by ho zase nejraději ukončil. Přestože pro něj nebylo vůbec nijak složité jí opět vykat. Na to používal oslovení ‚slečno Grangerová' příliš rád. Ne, ona byla pravděpodobně jediná, kdo bude mít s ukončením jejich vztahu problémy. Ač byl zpočátku jakkoli neobvyklý, stihla si mezitím na to důvěrné ty zvyknout a líbilo se jí, že když vyslovil její jméno, po zádech jí přeběhlo mrazení.

„Je pěkné vás zase vidět, slečno Grangerová!"

Hermiona byla náhle vyrušená ze svého rozvažování. Otočila se k profesorce McGonagallové, která k ní právě přišla. Starší žena jí na přivítanou krátce stiskla rameno.

„Kde je profesor Snape?" zeptala se okamžitě a Hermionin úsměv zeslábl.

„Šel do svých pokojů." Pokusila se vyznít tak, že neví, proč to udělal, ani že není ochotná profesora Snape tam dole nijak brzy vyhledat.

Ale ráda bych šla Severuse navštívit…

„Ach." Profesorka McGonagallová očividně zápasila o vyrovnanost. „Nuže dobrá, později se mu budu věnovat. Albus si s vámi přeje co nejdříve mluvit. A myslím, že pak se budete chtít co nejdříve vrátit do Doupěte." Svá slova formulovala jako poloviční otázku a byla překvapená, když Hermiona zavrtěla hlavou.

„Kdyby to bylo možné, raději bych strávila zbytek prázdnin na hradě. Moji rodiče odjeli navštívit příbuzné a Ron s Harrym stejně dělají něco pro Řád, jak jistě víte. Kromě toho si nejsem jistá, jak moc vítaná bych tam byla." Sklonila zrak a doufala, že ji profesorka nebude nutit, aby to šla zjistit.

Ředitelka její koleje se zhluboka nadechla a s těžkým srdcem přikývla. „Nemohu popřít, že se mi nelíbí myšlenka, že bych vás tu měla nechat na příští tři týdny téměř samotnou. Budu mít málo času, stejně jako Albus a… když budu mít štěstí… také profesor Snape. Byla byste tu úplně sama. Jste si jistá, že to je to, co chcete?"

Ach ano, prosím! Pošlete ještě Protivu a paní Norrisovou někam na dovolenou a já budu štěstím bez sebe!

Hermiona přikývla. „Myslím, že si najdu způsob, jak využít čas. Knihovna je velká a dokonce ani mně se nepodařilo přečíst všechny knihy, které mě zajímají. Kromě toho určitě není od věci se začít v klidu připravovat na zkoušky. Kdo ví, kdy se k tomu dostanu, až začne zase škola." Hermiona uvážlivě volila slova. Věděla zcela přesně, že výmluva ohledně učení vždycky zapůsobí, především u profesorky McGonagallové. Nepochybně toužila vidět, jak ukončuje školu s vyznamenáním.

„Na tom vskutku něco je." Profesorka se na chvíli odmlčela a pak dodala: „Promluvte si o tom s Albusem, slečno Grangerová. On má poslední slovo. Co se týče mě, můžete tu zůstat." Po těchto slovech se rázně otočila a vydala se do ředitelny.

Hermina ji následovala s pokrčeným čelem. Neušlo jí, že profesorka McGonagallová se vzdala odpovědnosti za rozhodnutí. Ve skutečnosti byla ředitelkou Bradavic a nezáleželo na tom, co by mohl profesor Brumbál namítat na její rozhodnutí. Přesto očividně respektovala portrét bývalého ředitele tak hodně, že mu bez zaváhání přenechala právo rozhodovat.

Nemohla tvrdit, že se jí to líbí. Ať to bylo jakkoliv pro všechny těžké, profesor Brumbál byl mrtvý a Bradavice potřebovaly ředitele, který se uměl rychle rozhodovat. Určitě nastanou situace, ve kterých profesorka McGonagallová nebude mít čas se jít poradit s profesorem Brumbálem. Hermiona doufala, přestože tuto myšlenku zároveň nenáviděla, že se nezaplete do jedné z těchto situací.

ooOoo

V ředitelně bylo ticho. Profesorka McGonagallová se s ní rozloučila hned u dveří. Hermiona se při pomyšlení, že bude znovu mluvit s portrétem bývalého ředitele, cítila nesvá, ale snažila se na to nemyslet a vnímat profesora Brumbála jako osobu, jakou byl před svou smrtí.

„Slečno Grangerová, jak milé vás znovu vidět," pozdravil ji srdečně. Hermiona se posadila na židli, jež stála před portrétem. Možná na ní profesorka McGonagallová sama často sedávala a bavila se s ním.

„Dobrý den, profesore Brumbále," odpověděla v přátelském tónu a doufala, že už není schopen používat nitrozpyt. Vůbec netoužila po tom, aby se dozvěděl, co se stalo ve Scarborough. „Profesor Snape vám vzkazuje, že není připravený na rozhovor s vámi," předala mu rychle vzkaz, zčervenala ale vědomím, jak moc se to muselo profesora Brumbála dotknout.

S napětím očekávala, jak na tuto zprávu zareaguje. Nepočítala ovšem s tím, že odpovědí bude zamyšlené přikývnutí. „Myslím, že je moudřejší, když to ještě na chvíli odsuneme," poznamenal a Hermiona zmateně zamrkala.

„Smím se zeptat, proč, pane?" Neměla vůbec ponětí, co si má myslet o Snapeově prosbě. Kontakt s profesorem Brumbálem musel být důležitý především pro něj, i kdyby šlo jen o to, že mu ředitel vysvětlí, že jeho zabití bylo nezbytné. Hermionu bolelo, že byla svědkem toho, jak její učitel trpí.

Můj učitel…

Potřásla hlavou.

„Samozřejmě že smíte. Řádu jste hodně pomohla, takže je jenom spravedlivé, když vám zodpovím vaše otázky. Ale prosím odpusťte mi paranoiu starého muže, až na vás profesorka McGonagallová sešle kvůli určitým věcem kouzlo." Během řeči spojil prsty do stříšky tak, jak to často dělával ještě za svého života.

„Abych zapomněla?"

Profesor Brumbál zavrtěl hlavou. „Způsobí, že o těch věcech nebudete moci mluvit s jinými lidmi. To není tím, že bych vám nedůvěřoval. Jde o to, že Voldemort a jeho přisluhovači mají způsoby, jak se dostat k velmi nepříjemným informacím. Nitrozpyt je dost nemilá záležitost a vy byste se jistě nechala raději mučit. Když budete dopředu vědět, že o tom nemůžete mluvit, budete toho pravděpodobně ušetřena," řekl se smutným úsměvem.

Hermiona odpověděla ohromeným „Ach!" Pokusila se utřídit si myšlenky a opětovně potřásla hlavou. „Kdysi mi rozhovory s vámi dodávaly odvahu," vysvětlila nakonec.

Profesor Brumbál sklopil zrak. „Je mi líto, že momentálně vám nemohu sdělit moc věcí, které by vám ji dodaly."

Hermiona přikývla. „Kvůli tomu jsem přivedla profesora Snapea. To je aspoň záblesk naděje."

„To vskutku je! Jsem na vás pyšný, že jste to dokázala, slečno Grangerová. Když jsem vás za ním poslal, přepadly mě pochyby, jestli vás vůbec pustí do svého domu. A když jste se ohlásila profesorce McGonagallové, věděl jsem, že to zvládnete." Uznale pokýval hlavou. Hermiona se začervenala.

„Chvílemi jsem tomu sama nevěřila." Určitě mu nepoví, jak to dokázala. „Ale vy jste mi ještě neřekl, proč s vámi nechce mluvit," připomenula mu a došlo jí, že profesor Brumbál doufal, že ji odvede od tématu.

„Vy na nic nezapomínáte, není-li tak?" usmál se prohnaně.

„Ne. To byl vždycky jeden z mých zlozvyků."

„Ach, ale to rozhodně není zlozvyk! Jen to činí rozhovor s vámi… nu, občas ne příliš jednoduchým." Zamrkal na ni a zjemnil tak dopad svých pravdivých slov.

Přesto Hermiona věděla, že má naprostou pravdu, i když to možná nepovažoval za tak nepříjemný zvyk. Už se musela několikrát potýkat s tím, aby se určití lidé dokázali vypořádat s její touhou po vědění a s tím, že předkládané návnady na změnu tématu nanejvýš nakousla, ale nikdy zcela nespolkla.

„Nu, nemohu vám zaručit, že moje odhady jsou správné. Znám Severuse už hodně dlouho, ale ještě se mi nepodařilo ho zcela prokouknout. Také to nikdy nebyl můj cíl. Pokud by muž nemohl mít žádná svá malá tajemství, zlomilo by ho to." Na chvíli se odmlčel a Hermiona se zavrtěla. „Myslím, že nechce potlačit vzpomínky na okamžik, kdy jsem umřel, a nahradit je novějšími na mou současnou existenci. V každém případě, kdyby Voldemort prohledával jeho myšlenky v honbě za důkazem, že je mu věrný, bude mu moci tu vzpomínku předhodit a kdyby mě viděl v této formě, nedokázal by si udržet ty správné emoce s tím spojené."

Hermiona přikývla a pokračovala: „Omlouvám se, že jsem tak zvědavá…"

Profesor Brumbál nad její omluvou mávl rukou a s očekáváním se na ni podíval.

„Nemám pocit, že by někdy chtěl tento rozhovor absolvovat." Mrzelo ji, že mu to musela říct. Jestli bude mít po válce sebemenší šanci pokračovat ve vztahu se Severusem, udělá všechno pro to, aby si promluvil se svým mentorem. Teď se ale neodvažovala na to ani vzdáleně pomyslet.

„Je také možné, že dokáže rozlišovat."

Hermiona zmateně nakrčila čelo.

„Slečno Grangerová, v tomto obraze nejsem nic víc než vzpomínka se všemi znalostmi, které jsem měl v době své smrti. Není mnoho věcí, které mě spojují s mužem, jehož zobrazuji. Vlastně bych ani nebyl schopný dále získávat nové informace, kdybych neučinil určitá preventivní opatření." Důrazně se na ni podíval a Hermiona začala chápat. „Věděl jsem už dlouho, že mě čeká blízká smrt. Může to být sobecké, ale nechtěl jsem žít s vědomím, že nebudu schopný velet v této válce aspoň z pozadí. Velkou část svého života jsem strávil tím, že jsem bránil Voldemortovi dostat se k moci. Neplánoval jsem, že by se to mělo s mou smrtí změnit. Existují zvyky, které by měl člověk zachovávat, není-liž pravda?" lišácky na ni mrkl.

Hermiona se usmála, i když jí nebylo lehko u srdce. „Ano, to je pravda."

Zavládlo mezi nimi ticho. Hermiona rozvažovala o věcech, jež jí ředitel řekl. Myšlenky jí zmateně vířily hlavou a měla jen nejasnou představu o tom, jak by měla dnešek strávit. Zastesklo se jí po tichu a samotě na bradavických pozemcích; možná by při té příležitosti mohla navštívit Hagrida. Vlastně by to měla o několik dnů odložit. Nebo si dá Hagrid za úkol, že jí musí vymyslet zábavu.

„Nuže, slečno Grangerová, je ještě něco, co byste ráda věděla?" vytrhl ji profesor Brumbál z jejího přemítání a Hermiona zamyšleně nakrčila čelo.

„Je. Jak se daří Harrymu a Ronovi? Kde jsou a co dělají?" zeptala se zvědavě a zároveň s lehkým znepokojením a předklonila se.

Profesor Brumbál se na ni překvapeně díval. „Předpokládal jsem, že s nimi udržujete kontakt."

S těžkým srdcem zavrtěla hlavou. „Nějak jsme se… nepohodli, když jsem se rozhodla najít profesora Snapea," opatrně vysvětlovala s odhodláním, že to nebude dál rozvádět.

Profesor Brumbál si smutně povzdechl. „Generační nenávist," zamumlal potichu. „Samozřejmě Harry už nevěří tomu, že Severus stojí na naší straně."

„Pravděpodobně ne." Na chvíli se odmlčela. „Ale jsem si jistá, že na to přijde. Profesor Snape sehraje nakonec svou roli v závěrečné bitvě." Dokonce se jí podařilo se neprozradit. Téměř ho označila jako Severuse, zřejmě ovlivněná profesorem Brumbálem, který běžně používal jeho křestní jméno. Ucítila, že se začala červenat, a sklopila zrak.

„Pevně doufám, že není ještě příliš pozdě."

Nemohla jinak než souhlasně přikývnout.

„Ale daří se jim dobře. Dělají něco pro Řád a kromě toho je Remus bude trénovat v boji."

Hermiona se usmála. „To je dobře. Harry je moc lehkovážný, když jde o konfrontaci s druhou stranou." V hlase jí zazněla lítost, která proti její vůli zmírnila zamýšlenou výčitku.

„Však on se to naučí. Pořád doufám, že se ještě rozhodne vystudovat poslední ročník."

Hermiona se kousla do rtu, aby se nerozesmála. „Omlouvám se, pane profesore, ale nemyslím, že by změnil názor. Aspoň ne do té doby, než zlikviduje Voldemorta." Rozhodně zavrtěla hlavou.

Profesor Brumbál její přesvědčení nesdílel. „Uvidíme," odpověděl diplomaticky. Hermiona byla dost chytrá, aby se nenechala vtáhnout do diskutování s portrétem. „Ostatně, už jsem domluvil s Remem, aby i vás pravidelně učil."

„Dobře," řekla zaraženě, ale profesor Brumbál se na ni jen spokojeně usmál. V soubojích nebyla nijak dobrá a většinou jimi prošla s notnou dávkou štěstí. Možná skutečně nastal čas, aby se to změnilo.

„Přestože je mi to líto, obávám se, že vás teď musím poslat pryč, slečno Grangerová," ukončil ředitel rozhovor a pokýval hlavou. „Ještě jednou vám děkuji za vaši pomoc."

„Ráda zase kdykoliv pomohu, pane profesore."

Brumbál zamyšleně pokýval hlavou, jako kdyby ho vůbec nenapadlo, že by mohla i nadále pracovat pro Řád.

„Ach, chtěla jsem se zeptat ještě na něco," napadlo náhle Hermionu a s pokrčeným čelem se znovu zahleděla na portrét. „Mohla bych zůstat po zbytek prázdnin na hradě? Profesorka McGonagallová mi to už dovolila, ale chtěla, abych se zeptala ještě vás."

Ředitel chvíli zvažoval svou odpověď a ona doufala, že vezme v úvahu její napjaté vztahy s Harrym a Ronem, než udělá rozhodnutí.

„Když mi slíbíte, že nebudete spát v knihovně," řekl nakonec s pobaveným úsměvem na rtech. Hermiona se začervenala. „Removi určitě nebude dělat problémy sem přijít. Máte taky větší šanci se toho naučit víc v učebně než v Doupěti," zamyšleně pokýval hlavou. „Ale slibte mi, že aspoň jednou půjdete taky ven!"

Hermiona si nenápadně povzdechla. „Mohla bych si vzít knihy i ven, ale znáte madame Pinceovou." Teatrálně protočila oči.

„Pak se docela hodí, že madame Pinceová netráví prázdniny ve škole. Poproste profesorku McGonagallovou o klíč ke knihovně a vezměte si, proboha, ven všechno, co se vám dostane do ruky!"

Hermiona se potichu zasmála a přikývla.

„Oddělení s omezeným přístupem máte samozřejmě zakázané, tak jako dřív." Nabádavě se na ni podíval.

„Ale samozřejmě, že se od něj budu držet dál. Mnohokrát děkuji, profesore Brumbále."

„Nemáte zač. A pamatujte na to, že máte taky chodit na sluníčko!" Rukou naznačil gesto, jako by ji vyháněl z místnosti, a Hermiona poslechla.

Spokojená, že dostala několik odpovědí a svolení zůstat na hradě, seběhla schodiště a vydala se za profesorkou McGonagallovou. Teď si musí obstarat klíč a heslo a teprve pak půjde do svého pokoje. Téměř se jí po těch čtyřech stěnách, které si navykla nazývat svým druhým domovem, zastesklo. Nechtěla ani pomyslet na to, že za rok to už bude minulostí.

ooOoo

„Dávejte ale pozor na to, abyste věci vrátila tam, kde jste je našla! Jinak mě madame Pinceová uřkne, až se vrátí." Profesorka McGonagallová pevně svírala klíč v dlani a zkoumavě se dívala na Hermionu.

„Slibuju! Přece mě znáte, paní profesorko."

„Právě kvůli tomu. A kdyby tu s vámi byli i pan Weasley a pan Potter, nikdy bych vám ten klíč nepůjčila."

„Přísahám, že si dám pozor."

Konečně jí profesorka McGonagallová podala klíč od knihovny. Hermiona ho pečlivě uložila do kapsy u kalhot. Poté, co vedoucí její koleje dělala kolem toho takový rozruch, začala být sama nervózní, že by se mohlo něco stát.

„Potřebovala bych ještě heslo do nebelvírské věže," připomněla jí ještě a znovu se posadila na židli před jejím pracovním stolem. Podivovala se, že se profesorka McGonagallová ještě nepřestěhovala do ředitelny, ale pak ji napadlo, že se možná jen snažila rozlišovat, stejně jako Snape.

„Přikázala jsem Buclaté dámě, aby vás pustila bez hesla. Je nesmysl zavádět heslo jen kvůli jedné osobě. Budete tu mít absolutní klid, slečno Grangerová." Přes ústa jí přeběhl úsměv a Hermiona si nebyla jistá, co si má o něm myslet. „Profesor Lupin přijde až zítra odpoledne. Právě jsem s ním mluvila."

„Jak jste věděla, že tu budu smět zůstat?"

Profesorka McGonagallová se znovu usmála. „Znám Albuse, slečno Grangerová."

Hermiona jí s pobavením úsměv vrátila. „Je dobře, že sem profesor Lupin může přijít," vrátila se zpět k tématu.

Vedoucí její koleje přikývla. „Buďte ve tři hodiny před učebnou Obrany proti černé magii. A vezměte si na sebe něco pohodlného! S profesorem Lupinem to nebude žádné hraní. Co jsem slyšela, měli pan Potter a pan Weasley ještě několik dní po prvním tréninku modré skvrny, které měnily barvu každou hodinu." Pak si těžce povzdechla.

Hermiona se postavila. „Budu tam. Už bych měla jít a vybalit si tašku."

„Dobře. Nemyslím si, že by se profesor Snape příliš staral o večeře, ale jestli chcete, mohu požádat Hagrida, aby nám přišel dělat do Velké síně společnost." V pohledu měla takřka prosbu, aby to Hermiona odmítla.

Hermiona si musela nicméně přiznat, že představa večeře ve Velké síni bez Brumbála je dost nezvyklá. Zvlášť když jich bylo takhle málo, byl to vždycky on, kdo se snažil všechny přemluvit, aby přišli ke společnému jídlu a dodával celému večeru osobitý ráz.

Z toho důvodu se podvolila přání profesorky a zavrtěla hlavou. „Myslím, že to není třeba. Nemám nijak velký hlad a stejně chci později Hagrida navštívit."

Profesorka McGonagallová přikývla. „Pak dám vědět domácím skřítkům, aby vám jídlo donesli do nebelvírské věže."

Hermiona chtěla protestovat, že si jídlo může klidně připravit sama, ale pak od toho upustila. Stále se jí nelíbilo, že by kvůli ní měli domácí skřítci pracovat. Jenže profesorka nasadila výraz nepřipouštějící námitky, a tak si je schovala na později. Možná se jí podaří zastihnout jednoho ze skřítků a osobně mu říct, že jí nemusí jídlo připravovat.

„Už tedy půjdu," řekla nakonec a bez ohlédnutí odešla.

ooOoo

„To ještě pořád nemáte školy plné zuby?" Buclatá dáma si zkřížila ruce na prsou a nevěřícně vrtěla hlavou.

Hermiona se křivě usmála, když ji tímto způsobem pozdravila. „Očividně ne," odpověděla a doufala, že teď už bude moci vejít.

Jenže portrét se rozhodl, že musí využít příležitost popovídat si s někým během jinak velmi osamělého léta.

„To vám nedělá dobře, slečno Grangerová. Jste mladá dáma, užívejte si života, dokud ještě můžete! Běžte na lov!" poznamenala dvojsmyslně a mrkla na ni.

Hermiona zůstala šokovaně zírat. Pak ale zrudla a sklopila zrak. Kdyby byla Buclatá dáma tušila, jak moc si včera večer užívala života, o žádném lovu by nemluvila.

„Můžete mi věřit, že o zábavu docela určitě nepřijdu. Přinejmenším ne tehdy, pokud mě pustíte dovnitř a umožníte mi tak vejít do mého pokoje. Jsem unavená a ze všeho nejvíc bych svůj volný čas chtěla strávit spánkem."

Buclatá dáma se nad Hermioniným pokáráním kysele usmála a za nesrozumitelného mumlání otevřela průchod. Hermiona se nezdržovala omlouváním nebo dalším povídáním; její potřeba povídat si s portréty byla pro tuto chvíli více než naplněná.

S ulehčeným vydechnutím se o chvíli později svalila do postele a snažila se zapomenout na strašidelnou atmosféru liduprázdné společenské místnosti. Nebylo to poprvé, co ji viděla prázdnou, ale poprvé byla přitom zahalená do zlatavých slunečních paprsků; v tuto denní dobu byla obvykle plná.

Ignorovala skutečnost, že se cítila spíš jako ryba na suchu, a začala upravovat pokoj tak, aby byl pohodlnější. To, že dostala zrovna tenhle pokoj, jí napovědělo, že letos bude prefektem, za což byla neskutečně vděčná. Výhody vlastního pokoje nebylo možné podceňovat a představa, že by při svých mimoškolních aktivitách měla spát v ložnici s pěti dalšími dívkami, nebyla vůbec přitažlivá. Bylo jednodušší se vyplížit ven, když se člověk nemusel bát, že při tom někoho vzbudí.

Přešla k oknu a očima zalétla k Hagridově boudě. Viděla ho, jak ve své zahradě věší něco, co vypadalo jako hnědé špinavé prostěradlo. Předpokládala, že to bude asi jeho plášť. Ne, nemůže návštěvu u něj odkládat příliš dlouho. Minulý rok jí hodně pomohl a ona mu za to ještě ani nepoděkovala. A kromě toho to byl někdo, s kým si mohla povídat, aniž by při tom padla zmínka o Snapeovi nebo Voldemortovi.

V tu chvíli přilétla k oknu malá sovička. Hermiona šokovaně vydechla, protože v ní poznala Ronova Papušíka. Rychle vpustila sovu dovnitř a našla v kufru několik sovích pamlsků, které pták s radostí přijal a na kraji stolu je začal ozobávat.

Nejspíš přišla odpověď od Ginny. Proč by ale používala Ronovu sovu? S tichým povzdechem se posadila a dala se do čtení. Přitom se stále více mračila, až nakonec upustila pergamen a přemýšlela, co si o tom má myslet. Ginny se chtěla pokusit dostat se do Bradavic týden před začátkem školního roku, aby mohla s Hermionou strávit aspoň trochu času. Lupin jí očividně řekl, že se Hermiona do Doupěte nevrátí, o tom svědčila stručnost zprávy a uspěchané písmo.

Vlastně by se na to měla těšit. Chtěla se na to těšit, ale pocit radostného očekávání se ani po několika minutách nedostavil.

Potom s mrzutou náladou, která byla způsobena spíš její reakcí na Ginninu zprávu než vlastním dopisem, sáhla po pergamenu a brku a napsala krátkou odpověď. Ginny měla přijít. Jistojistě nebylo špatné, když přijde pro jednou na jiné myšlenky. Stejně má ještě dva týdny čas.

ooOoo

Krátce před západem slunce se vydala za Hagridem. Papušíka bezohledně vyhodila z okna. Věděla, že sovička neměla dost času na to, aby se mohla skutečně udržet ve vzduchu, ale necítila kvůli tomu žádné výčitky svědomí.

Čas strávený u Hagrida byl příjemný a Hermiona se ráda nechala vtáhnout do starého rituálu kamenných koláčků a nepoživatelného čaje. Uplynulé týdny jí díky tomu připadaly tak neskutečné, že bylo jednodušší se smířit se ztrátou blízkého vztahu.

Přesto se nakonec musela vrátit do hradu a zavřít za sebou dveře do svého pokoje a najít na posteli předoucího Křivonožku - většinu prázdnin strávil potulováním se po bradavických pozemcích. Hermiona se posadila vedle něj a začala ho hladit. Kocour se ochotně převrátil na záda a nechal se drbat na břiše. Hermiona se smutně usmála.

„Ty se máš tak dobře, zlatíčko!" zašeptala. Později už netušila, co bylo tím důvodem, ale v tu chvíli začala plakat a teprve pak jí skutečně došla její osamělost v liduprázdném hradě.
12.10.2014 11:38:26
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one