ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál
Autorka: WatchersGoddess
Link na originál: https://www.fanfiction.net/s/3585313/28/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
Věkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
Překlad: dvemuchomurky
Betaread: Aiden
Upozornění: Prvních 7 kapitol přeložila Nirtyn, po níž to měla převzít binah – jejich překlad naleznete zde: http://www.binah.ic.cz/isem.html. Shrnutí povídky a většinu názvů kapitol jsem převzala také z těchto stránek. Pouze jsem opravila těch několik překlepů, které jsem našla, upravila skloňování jmen a používání velkých/malých písmen – vycházím při tom z pravidel, jež zavedla Pyriel se svými betami při překladu Kamene manželství. Od kapitoly 8 se už jedná o můj překlad. Nemám souhlas binah k dokončení překladu, ale ne protože bych se ho nesnažila získat, nýbrž protože binah není nikde k zastižení a na emaily ani vzkazy nereaguje. Nirtyn souhlasila s převzetím jí přeložených kapitol i s dokončením překladu.

ooOoo

It’s the wrong kind of place
to be thinking of you.
It’s the wrong time
for somebody new.
It’s a small crime
and I’ve got no excuse.

Nehodí se, abych o tobě přemýšlel
na místě, jako je tohle.
Není ta správná doba
na někoho nového.
Je to malý přestupek
a já nemám omluvu.


(Damien Rice – Nine Crimes)

ooOoo

Druhého dne ráno vládlo při snídani ve Velké síni ticho. Hermiona se snažila nedívat se na Snapea (místo toho vážně uvažovala o tom, jestli ho včera večer skutečně potkala před knihovnou nebo se jí to jenom zdálo), Hagrid se pokoušel udržet konverzaci a profesorka McGonagallová vypadala myšlenkami úplně někde jinde (když se natáhla po své kávě, málem se napila z cukřenky).

Seděli u malého stolu a Hermiona ze svého místa viděla na vstup do Síně. Byla ráda, že Snape seděl hned vedle ní, jinak by se pokaždé, když by vzhlédla, musela zároveň nevyhnutelně podívat na něj. Na druhou stranu měla neustále před očima jeho štíhlé ruce a dělalo jí velké potíže vyhnat z hlavy vzpomínky, které v ní tyto ruce vyvolávaly.

Během jednoho rozhovoru s Hagridem o péči o bradavičnaté sopečné plže se kolem ní natáhl pro kávovou konvici a z ní neplánovaně vypadla odpověď: „Nevěděla jsem, že z péče o plže může člověk dostat husí kůži.“ Snape se na ni udiveně podíval, stejně jako Hagrid, a Hermiona se honem opravila: „Vyrážku! Nevěděla jsem, že je možné dostat vyrážku… potom…“ Celá rudá se pak začala zase věnovat svému toustu.

Snape čas od času věnoval Hagridovi zkoumavý pohled. Vypadalo to, jako by čekal, že hajný udělá nebo řekne něco trapného – nebo že pochopí, co je mezi ním a Hermionou. Kromě tohoto se rozhovoru vůbec neúčastnil a dělal tak společnost profesorce McGonagallové. Hermiona se rozhodla, že začne snídat s Hagridem v jeho chatě.

„Slečna Weasleyová mi ostatně poslala sovu s prosbou, aby směla přijet do Bradavic týden před začátkem školy. Věděla jste o tom, slečno Grangerová?“

Hermiona se překvapeně podívala na McGonagallovou. Nečekala, že její profesorka řekne ještě něco dalšího kromě pozdravu a rozloučení.
„Ano, napsala mi o svém plánu ve svém posledním dopise. Mohla by sem přijet?“ zeptala se s prosebným pohledem. Byla sice ráda, že do té doby zbývají ještě dva týdny, které má jenom pro sebe (samozřejmě kromě tréninků s Lupinem), ale když viděla, jak tu probíhají dny, byla přesvědčená, že toho bude mít brzy plné zuby.

Profesorka McGonagallová přikývla. „Vyřiďte jí, že ji sem přiveze její otec. Mohou se přemístit na hranici bradavických pozemků. Kvůli dopravě jednoho studenta se nevyplatí vypravovat celý vlak.“

„Nemůže použít letax?“ Hermiona naklonila hlavu a koutkem oka si všimla, že Hagrid jejich rozhovoru se zájmem naslouchá.

Profesorka McGonagallová zavrtěla hlavou a upila si ze své kávy. „Ne, je to docela nebezpečné. Bradavice nejsou – kromě krbu v ředitelně – napojeny na letaxovou síť.“ V hlase jí zazněla připomínka událostí z minulého školního roku a Hermiona rozpačitě sklopila zrak.

„Omluvte mě, prosím,“ zamumlal v té chvíli Snape a postavil se. Hermiona se dívala, jak se dlouhými kroky vzdaluje, dokud nezmizel za dveřmi. Pak zaslechla, jak si profesorka McGonagallová povzdechla.

„Pozítří se kromě toho koná setkání Řádu. Profesor Brumbál by chtěl, abyste se ho také zúčastnila, slečno Grangerová,“ změnila McGonagallová náhle téma a Hermiona přikývla. „Buďte v osm hodin u kamenného chrliče.“ Profesorka si otřela ubrouskem ústa. „Půjdu se zase věnovat svým povinnostem. Přeji vám krásný den.“ Vypila poslední doušek kávy ze šálku – naprosto očividně si při tom dávala pozor, aby se cukřenky ani nedotkla -, postavila se a odešla. Hermiona sledovala její odchod a všimla si, že za chvíli bude vypadat ve stejném spěchu jako Snape. Povzdechla si.

„Už to nejni jako dřív, když je teďkonc Brumbál mrtvý,“ zabručel smutně Hagrid a Hermiona přikývla.

„Myslím, že by bylo horší, kdyby se vůbec nic nezměnilo,“ řekla a povzbudivě se na Hagrida usmála. Ten jen pokrčil rameny.


ooOoo


Setkání Řádu bylo pro Hermionu zkušeností, na kterou, jak doufala, nikdy nezapomene. Kolem portrétu se tísnily asi dva tucty kouzelníků, jako kdyby se jednalo o druhou Monu Lisu. Jejich komentáře byly stále zapálenější a Hermiona musela několikrát potlačit úsměv při pomyšlení na bědující kritiky, kteří se nedokázali shodnout.

„On se usmál!“ – „Ale ne, to je blbost. Tohle není úsměv!“ – „A co to teda je? Pláč?“ – „Jsou to obavy.“ – „Tsss! Tys ještě asi nikdy neviděl se ředitele usmívat!“

Přes to všechno to byl, stejně jako kdykoliv předtím, hlas profesora Brumbála, který všichni poslechli. Když požádal o klid, nastalo ticho, když někoho požádal o zprávu, okamžitě ji dostal. Z jeho slov zaznívala podivuhodně velká vyrovnanost, jež Hermioně pomáhala se soustředit. („To je úsměv. Mohu nyní požádat o vaši pozornost?“

Soustřeď se, Hermiono!

Také Harry a Ron se na srazu objevili. Každý stál na opačném konci velké kanceláře a ani jednou se na sebe nepodívali. O to pečlivěji je sledovala Hermiona.

Harry se tvářil urputně a jí se zdálo, že musí mít křeče z toho, jak se snaží ovládnout, aby se nevydal k ní a neoznačil ji za zrádkyni. Byla ráda, že profesor Brumbál omluvil Snapeovu nepřítomnost, jinak by se celá situace vyhrotila.

Moody oznámil, co vyslechl od ostatních bystrozorů. Lupin hrubě načrtl své úspěchy. Jak to tak vypadalo, kromě trénování jí, Harryho a Rona měl ještě další úkoly, na nichž pracoval za naprostého utajení. Párkrát měla dojem, že by rád řekl víc, ale zabraňovalo mu v tom nějaké kouzlo. Očividně nebyla jediná, která se musela smířit s těmito podmínkami.

Naposledy, když psala dopis Ginny, se brk častokrát pohnul směrem, jakým mu přikazovala ruka – ale nakonec jednoduše odmítlo vykonat příslušné pohyby, nakrátko obživlo a udělalo na pergamenu kaňky. Musela kvůli tomu dopis roztrhat a z dalšího zcela vynechat téma „Snape“. Nicméně Ginny slíbila, že jí všechno vypoví, až bude na hradě.

Od té doby, co spolu Harry a Ron nemluvili, prahla Hermiona po komkoliv, s kým by si mohla o všem promluvit. V hloubi duše se styděla kvůli tomu, že v posledních dvou letech Ginny informovala jen zběžně o věcech, jež se týkaly Snapea a jejich setkání po těch druhých schůzkách. To si nezasloužila. A přesto si Ginny nestěžovala.

Bude to chtít několik vše vysvětlujících rozhovorů, až budou spolu trávit poslední týden prázdnin. Budou mít celou společenskou místnost jenom pro sebe a možná se jí dokonce podaří obstarat v Prasinkách nějaký máslový ležák.

„Myslím, že tímto můžeme naše setkání ukončit. Slečno Grangerová, pane Weasley, pane Pottere, rád bych si s vámi třemi ještě promluvil.“
Tato slova vytrhla Hermionu z jejího přemýšlení. S nepříjemným pocitem v žaludku se odlepila od stěny, o kterou se dosud se zkříženýma rukama opírala. S obavami se ohlédla na oba své kamarády a zjistila, že byli stejně málo nadšeni jako ona. Poprvé si přála, aby se profesor Brumbál držel stranou.

Zatímco ostatní členové Řádu potichu opouštěli ředitelnu, zatoužila, aby tu zůstal také Snape. I kdyby jediným důvodem bylo, že jí svým pohledem dodává odvahu. Přitom vůbec netušila, jestli to už někdy udělal. Možná by to na něj bylo příliš výstřední.

Tiše si povzdychla a otočila se k portrétu profesora Brumbála, zvědavá, co jim chce.

Ron na ni vrhal nejisté pohledy a Hermiona se smutně usmála. Ron měl, na rozdíl od Harryho, blíž k tomu, aby jí odpustil. Přesto bylo očividně jeho přátelství s Harrym pevnější než přátelství s ní. Tohle poznání bolelo.

Profesor Brumbál všechny tři zamyšleně pozoroval. Hermiona koutkem oka zahlédla, že Harry svírá čelisti. Ředitel mlčel. Harry se stával stále netrpělivějším. Vytrvale poklepával rukou o své stehno a díval se všude kolem sebe, jenom ne na obraz, natož pak na ni.

Ron mezi nimi vypadal ztraceně a očima těkal mezi ní a Harrym. Nakonec rezervovaně překřížil ruce na hrudi a sklopil oči, jako kdyby k nim vůbec nepatřil.

Zdálo se, že to přimělo Harryho skončit se svým trucováním. Sotva slyšitelně zaúpěl a jednou rukou si projel vlasy. Pak se podíval na Hermionu a otevřel ústa, jako by chtěl něco říct. Hermiona se přinutila vydržet jeho naštvaný pohled. Na chvíli se zdálo, že se věci mezi nimi konečně urovnají – dokud Harry nezavrtěl hlavou, nezašeptal: „Tohle nedokážu!“ a neutekl z ředitelny.

Ron překvapením svěsil ruce podél těla a udiveně se za ním ohlédl. Pak se podíval na Hermionu a zdálo se, že se hádá sám se sebou. Potom vzal její obličej do dlaní, políbil ji na čelo a podíval se jí do očí. „Je mi to líto, Miono. Je to můj nejlepší přítel a … být v tvé blízkosti bolí.“ Profesor Brumbál se mezitím prohraboval citronovými bonbony v misce před sebou. Pak celou misku zdvihl a přimhouřenýma očima si ji zkoumavě prohlížel, načež ji opět odložil na stolek.

Hermiona zalapala po dechu, jako kdyby dostala ránu do žaludku. Vlastně se tak i cítila. Z očí jí proti její vůli vytryskly slzy a raději pevně sevřela chvějící se rty. Ron se na ni několik vteřin díval, pak se otočil a odešel.

Hermiona se za ním mlčky dívala a roztřeseně se objala rukama, než si zase bude jistá tím, kým vlastně je. S lehce zrudlým obličejem se otočila k profesoru Brumbálovi a omluvně kývla hlavou. Bělovlasý muž jí odpověděl zdviženou rukou. Pochopila to jako svolení, že může odejít. Omámeně doklopýtala ke dveřím.

Na dolním konci schodiště na ni čekal Remus Lupin. Když kolem něj chtěla projít, uchopil ji za ruku, a když spatřil její uplakané oči, polekaným hlasem se zeptal: „Co se stalo, Hermiono?“

Zavrtěla hlavou a rukou si otřela obličej. „Nic, opravdu. Všechno je v pořádku.“

Remus ji ještě chvíli zkoumavě pozoroval, pak se neochotně spokojil s její odpovědí a pustil její ruku. „Přemýšlel jsem, že zítra bychom mohli mít další hodinu. Hodilo by se ti to kolem třetí?“

Přikývla. „Samozřejmě, budu tam.“

„Dobře, tak tedy zítra.“

Mávla na rozloučenou rukou a otočila se k odchodu. Cítila na zádech Lupinův pohled, dokud nezabočila za roh. Tam se dala do běhu a nezastavila se, dokud nebyla ve svém pokoji.

Po tváři jí steklo několik slz, ale utřela je rukou. Teď se nebude zabývat tím, co se právě stalo. Pořád ještě dokázala ignorovat vzpomínky na Scarborough, na to, jak se k ní Snape – Severus – zachoval. A nešlo při tom o ten první bolestivý večer, ale o vzpomínky na to, jak něžně se s ní udobřil. Nebo jak společně hráli na klavír.

V naprosté souhře.

To všechno bylo téměř nemožné ignorovat. Samotná myšlenka, že by se tím měla zabývat, jí sešněrovala hrdlo tak, že v panice lapala po dechu a musela otevřít okno. Vzlykla, posadila se ke stolu před oknem a hlavu složila do dlaní.


ooOoo


Zbytek večera strávila čtením knih. Sice se jí nedařilo se soustředit, ale neustále si opakovala, že se to zlepší.

Jednou.

Když konečně slunce usoudilo, že je nejvyšší čas přenechat vládu noci, ani se nenamáhala se zapalováním svic. Převlékla se a šla spát. Chtěla mít dnešek co nejdřív za sebou.

Byla překvapená tím, jak snadno usnula. Od té doby, co byla zase v Bradavicích, měla s tím spíš problémy. Nějak jí chybělo praskání a vrzání domu ve Scarborough a především hluk, který Snape způsoboval každé ráno v kuchyni – klapání hrnečků a šustění novin. Během svého pobytu tam si vůbec neuvědomila, jak zřetelně dokáže takové zvuky vnímat.

Více než ochotně se nechala unést do náruče spánku a oddala se naději, že tento den ji vyčerpal natolik, že prospí celou noc.

Přesto se její tělo zřejmě rozhodlo, že se nevzdá tradice špatného usínání ani neklidného spánku. Hermiona se probudila o několik hodin později zmatená a zcela neodpočatá.

Posadila se v posteli a rukama si pročísla vlasy. Potom se podívala na budík na nočním stolku. Bylo krátce před jednou.

Chtěla se znovu uložit ke spánku, když ji něco napadlo. Horní zásuvka jejího nočního stolku byla pootevřená a vzniklou štěrbinou pronikalo do pokoje slabé záření. Hermiona svraštila obočí a šuplík otevřela. Na jeho dně nevinně a tiše ležela zářící mince, jejíž dvojče měl Snape.

Severus…

„Zatraceně!“ vykřikla a okamžitě se zcela probudila. Zapomněla na únavu a začala se překotně oblékat. Přes hlavu si naruby natáhla svetr, popadla pár dní staré kalhoty a snažila se co nejrychleji protáhnout nohy nohavicemi. Když se jí to podařilo, zastrčila do nich svou noční košili a po chvíli boje zapnula knoflík. Pak si obula boty (s jednou si hrál Křivonožka a nechal ji ležet pod stolem až na druhé straně místnosti), popadla hůlku a vyřítila se z pokoje.

Při běhu hradem horečnatě přemýšlela, kde by měla Snapea hledat. Na pozemcích? V jeho pokojích? V laboratoři? Kdy se odhodlal k tomu, že minci použije? Nosil ji ještě pořád u sebe? Zeptala se ho na to vůbec někdy?

Měla bych se vůbec zeptat?

Se supěním se zastavila ve Vstupní hale a rozhlédla se. Pak se rozhodla, že se poohlédne na pozemcích. Byla už tma, ale hranice pozemků nebyly daleko, a neforemnou hroudu na zemi nemohla přehlédnout, když věděla, co hledá.

Přede dveřmi se se zadrženým dechem rozhlížela. Nic tu nebylo. Zpocenou rukou pustila kliku dveří a vydala se do sklepení. Dveře se za ní hlasitě zabouchly, několik portrétů vykřiklo, ale pokoje učitelů byly příliš daleko, než aby to mohl někdo zaslechnout.

Konečně stála před vstupem do Snapeových soukromých pokojů. Bylo pravděpodobné, že je uvnitř. Jenže neznala heslo. Po několika zoufalých pokusech to vzdala a vydala se do několika metrů vzdálené učebny. Tady byl průchod do jeho kabinetu a odtamtud se už dostane do jeho pokojů.

Srdce jí zděšeně poskočilo, když spatřila pootevřené dveře do třídy. Najednou si nebyla jistá, jestli chce vidět, co se za nimi skrývá. Pomalu k nim přešla a otevřela je natolik, aby mohla nahlédnout dovnitř.

Na jednom stole stál kotlík a kolem něj se povalovalo několik lahví s přísadami; jak si všimla, některé byly vysypané. Snape byl na přísady dost opatrný.

Prosím, ať to není nic vážného…

Ticho přerušovalo jen bublání v kotlíku. Hermiona vstoupila do místnosti. Všechny dveře byly zavřené, ale nikde ho neviděla.

„Profesore Snape?“

Severusi?

Z rohu, ve kterém stála police s přísadami, se ozvalo zachroptění. Obešla stůl, aby se podívala, co se stalo.

Profesor seděl na zemi, opřený o regál, a oči nepřirozeně vyvrátil nahoru, aby na ni viděl. Rukama se podél těla opíral o zem takovou silou, že měl špičky prstů úplně bílé. To byl zřejmě jediný důvod, proč seděl vzpřímeně.

Klekla si a poslední metr k němu přelezla po kolenou. „Pane, co se stalo?“ zeptala se a uchopila ho za ruku. Snape zavřel oči a znovu zachroptěl.

Hermiona pokrčila čelo a důkladně si prohlížela jeho tělo; bylo zřejmé, že nemůže mluvit. Na jedné jeho nohavici našla dvě dírky a tak ji vyhrnula nahoru. Dvě ranky připomínaly kousnutí hada. Pohledem zaletěla ke stolu s kotlíkem. Přísady – vřes, rumělka, mandragora, petržel, víc toho odtud nezahlédla – jí připadaly velice známé.

Nagini, proběhlo jí hlavou, a ještě když se k němu otáčela zpět, ovládl ji nepříjemný pocit složený ze vzteku, obav a strachu. „Ty jsi vážně tvrdohlavý chlap, Severusi!“ obořila se na něj a bez zaváhání přešla na důvěrné oslovování. Tohle by nikdy neměla profesoru Snapeovi připomínat.

Snape se na ni rozzuřeně podíval. Postavila se a obrátila se k lektvaru. Doufala, že ještě není příliš pozdě na jeho záchranu. Bezpochyby se tu už nějakou dobu vařil. Snad se s tím dalo ještě něco udělat.

„Říkala jsem ti, že se máš s tím zvířetem spřátelit!“ dala průchod svým obavám a mávala při tom rukama ve vzduchu. „Nebo mi máš dát aspoň včas vědět, že máš v plánu se k ní přiblížit! Můžu ti slíbit, že jestli se tady to nedá zachránit…“ ukázala prstem na kotlík, „máš obrovský problém, drahý!“ Namířila na něj kořenem mandragory (jenž zděšeně vypískl, když s ním Hermiona prudce mávla vzduchem), než ho začala zuřivě krájet.

Ostří nože hlasitě cvakalo o desku stolu, a když skončila s krájením, stejně prudce ho uložila do ochranného pouzdra. Nezapomněla, jak často jí připomínal, aby na to nezapomínala. Jí i ostatním ve třídě.

„Měl bys být rád, že si tyhle věci tak dobře pamatuju, jinak tady máme skutečný problém!“ Čím déle pracovala na lektvaru, tím méně vnímala, co vlastně říká. Mluvila jen proto, aby se zbavila starostí a rozčilení a aby přerušila ticho, jež by jinak ve třídě panovalo.

„Jako kdybych toho žádala příliš mnoho, když chci, abys mě zpravil o tom, že se dneska večer bude možná konat setkání… Já umím rozlišovat, Severusi! Já vím, že se můžu postarat jen o tvé zranění, dokud jsem tvojí studentkou. Dokážu s tím žít, rozumíš?“ Poté, co to na něj vychrlila – a nepopřela by, že v posledních, velmi osamělých dnech cítí bolest –, mohla jen nečinně stát a čekat, až lektvar vychladne natolik, aby mu ho mohla dát vypít.

Konečně jím mohla naplnit pohár a vrátit se k muži v rohu. Nohy měl trochu víc roztažené, a tak si sedla mezi ně – něco, co by před prázdninami neudělala ani náhodou.

Díval se přímo na ni, ale netušila, co jeho pohled znamená. Možná to s mluvením přehnala, ale nemohla vzít svá slova zpět. Za tím, co řekla, si stála a ani nic nenamítala proti tomu, že ví, jak moc ji zklamal.

„Vypij to!“ přikázala mu tichým hlasem a pomohla mu polknout lektvar. Když byl pohár prázdný, rukama si objala nohy a čekala spolu s ním, až začne účinkovat.

„Předtím, než mi vynadáš a pošleš zpátky do mého pokoje, chci, abys věděl, že jsem měla obavy. Vím, že nemusím, ale nechci si je přestat dělat.

Na to jsou ve mně až příliš hluboce zakořeněné.“ Bradu si opřela o kolena a zamyšleně ho pozorovala. „Ach, a pro případ, že jsem se zmýlila a ty mi nevynadáš a nevyženeš, nebudu nic namítat, pokud mě pevně obejmeš. Jen na chvilku.“

Všimla si, že zamrkal – lektvar začal působit. Během dlouhého vaření došlo nepochybně k prodloužení doby, než začne účinkovat. Hermiona celou dobu potlačovala strach, že lektvar vůbec nezabere. Ale Snape sklonil hlavu a pozoroval svou ruku, kterou potom namáhavě zdvihl, odhrnul jí z obličeje několik pramenů vlasů a pak ji pohladil po zádech. Hermiona s tichým zavzdycháním zavřela oči. Touha jí zrychlila tep a způsobila, že jí po těle naskákala husí kůže. Na chvilku přestali být učitelem a žákyní a ona si přála, aby mohla zastavit čas. Realita znovu klopýtla.

Potom jeho ruka přestala hřát její záda a zůstalo jen nepříjemné chladno.

„Už nikdy se neodvažujte se mnou takhle mluvit, slečno Grangerová, jinak bude Nebelvír hned na začátku školního roku v takovém mínusu, že se vám ani vašim kamarádům ho nepodaří vyrovnat,“ řekl ostrým tónem. Hermiona polkla knedlík v krku a pak přikývla.

„Je mi to líto, pane,“ odpověděla rezervovaně a postavila se. Pohár odložila zpět na stůl. „Půjdu spát,“ přidala, aniž by se na něj podívala. Tvrdý pohled, který se zase usadil v jeho očích, nebylo něco, co by chtěla vidět.


ooOoo


Další týden trávila tím, že se všem vyhýbala, jak jen to bylo možné. Samozřejmě docházela na hodiny s Lupinem a soustředila se a v soubojích se zlepšovala; ale srdce do toho nedávala tak, jak byla u učení zvyklá z dřívějška.

Přání, aby se na ni Snape podíval tak, jak se na ni díval ten poslední večer ve Scarborough, se stalo součástí jejích myšlenek. Toužila po něm tak, jako ještě nikdy po někom jiném.

Měla prostě až příliš mnoho času na přemýšlení. Knihy byly milé, ale nebyly dost dotěrné, aby ji dokázaly přinutit myslet na něco jiného – což bylo zejména kvůli tomu, že bradavické knihy byly celkově velmi mlčenlivé. Postrádala učitele, který by ji s neoblomným výrazem ve tváři vyzval k tomu, aby se soustředila.

Proto jednou zavřela všechny knihy a vydala se do sklepení. Neočekávala žádné něžnosti, žádná osobní vyznání, dokonce ani náznak toho, co mezitím začala považovat za krásný sen. Chtěla ho prostě jenom vidět.

Sebejistě zaklepala na jeho dveře. Když zjistil, kdo to je, jeho pohled se změnil v ledový. „Přála jste si?“ Dveře otevřel jen natolik, nakolik to bylo nutné. Hermiona uhodla, že ji do kabinetu nepustí, a obezřetně o krok ustoupila.

Když to udělala, jeho obličej se trošku vyjasnil. „Chtěla jsem vás poprosit, jestli mohu v laboratoři udělat několik experimentů, pane. Uplynulé dny jsem hodně četla a ráda bych si něco z toho vyzkoušela v praxi.“ Dívala se mu přímo do očí, zatímco ruce zkřížila za zády.

„Nedomnívám se, že je to dobrý nápad, slečno Grangerová,“ odpověděl s důrazem na její jméno a nevrle se na ni podíval.

Hermiona spolkla vztek z jeho reakce. Myslel si snad, že pro ni je to snadné? Nedokázal si snad ani trochu představit, jak moc v poslední době trpěla? „Můžete si být jistý tím, že se nesnažím zdržovat se ve vaší blízkosti, profesore Snape. Dala bych jistě přednost tomu, kdyby se laboratoř nacházela na opačném konci hradu. Ale potřebuju něco dělat. Zblázním se, když budu celou dobu jen sedět ve svém pokoji a číst si.“

Snape ji provrtával svým pohledem. Na malou chvilku pošetile uvěřila, že by jí mohl proniknout do mysli, ale pak tuto myšlenku rychle zahnala. Tohle by neudělal.

„Jaké lektvary chcete vařit?“ zeptal se nakonec skepticky a Hermiona protočila oči.

„Žádné, které bych chtěla sama vypít. Tu chybu jsem udělala jen jednou, pane. Nejsem tak hloupá, abych ji dělal znovu.“

Snape pokrčil rameny. „Vaše chyba spočívala v tom, že jste nezkontrolovala svou recepturu. Byl by fungoval, kdybyste nebyla tak lehkomyslná.“

Hermiona naklonila hlavu. „Nabádáte mě k tomu, abych ten lektvar znovu uvařila?“

„Ani v nejmenším. Vlastně to bylo myšleno jako chvála vašich schopností. Měl jsem vědět, že vám to nedojde. Moje chyba.“

Hermiona se kousla do rtu. „Je mi to líto, pane. Vaše chvála mě samozřejmě těší.“ Začala se cítit nepohodlně. Takové divadlo, když nikdo nebyl v doslechu… Šlo jí to neskutečně na nervy. „Prosím, dovolte mi použít laboratoř, pane.“ Zvolila neutrální slova, ale tónem hlasu se její prosba stala osobní a zazněla v ní narážka na to, co spolu sdíleli.

Snape si toho byl vědom a pod tíhou jejího unaveného a zároveň dychtivého pohledu přikývl. „Dobře tedy. Můžete tam jít hned, jestli se vám to hodí. Beztak nemám zrovna teď co na práci.“

Hermiona si ulehčeně vydechla. „Děkuji.“

Severusi!


ooOoo


Dnes večer to zašlo tak daleko, že nedokázala nečinně sedět na místě. Oblékla si teplý svetr a pevné boty, do zadní kapsy kalhot si uložila hůlku a vlasy si svázala do culíku.

„Existuje nějaká šance, že po této noci budu mít pokoj samo pro sebe?“ zeptalo se jí zvědavě zrcadlo. „Na to zapomeň!“ odsekla mu Hermiona.

Když byla spokojená se svým vzhledem, opustila tlusté zdi hradu a vydala se do Zapovězeného lesa.

U Hagridovy boudy zaváhala. Docela určitě by šel s ní, kdyby ho o to naléhavě a se slzami v očích poprosila. Ale nechtělo se jí do toho. Nebyl úplněk a v lese bude klid. A když ne, nasbírala už dost zkušeností dokonce jak ze Zapovězeného, tak z normálního lesa, aby se dokázala ubránit.

Tak jako tak měla minci uloženou v kapse kalhot s vědomím, že funguje i opačným směrem.

Jen pro všechny případy.

Cílevědomě vešla pod koruny stromů a snažila se rozpomenout si na správný směr, kterým ji Hagrid před rokem vedl. Občas se ocitla na místě, na které si nevzpomínala; pokaždé se otočila a šla kousek zpátky. Stačilo trošku změnit kurs a šla zase správným směrem.

Přesto jí trvalo téměř dvě hodiny, než boudu našla. Mezitím se několikrát zlobila sama na sebe, že se tenkrát nepřidala k Harrymu a Ronovi, když šli prozkoumat tu tajnou chodbu. Později se po ní porozhlédne a do hradu se vrátí, doufejme pohodlněji, ale hlavně bezpečněji.

Před ní, na malém pahorku, kterého si před tím nevšimla, stála malá chatrč, tichá a neškodná. Odhrnula si z obličeje vlasy, které nevydržely pod nízkými větvemi a mezi vysokým křovím dlouho svázané. Bylo jí horko a na obličeji měla několik škrábanců. Jejich pálení si ani nevšimla.
Přistoupila ke dveřím, vytáhla hůlku a s tichým „Alohomora!“ je otevřela. Ulehčeně si vydechla, když zámek cvakl. Neváhala a vešla dovnitř. Tentokrát se na mechem porostlé podlaze cítila příjemně, když si sedla před zrcadlo z Erisedu. Rukou uchopila cíp prostěradla a o vteřinu později si objala kolena a nechala se unášet touhami a přáními svého srdce.

14.01.2015 13:53:47
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one