ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál
Autorka: WatchersGoddess
Link na originál: https://www.fanfiction.net/s/3585313/29/

Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
Věkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
Překlad: dvemuchomurky
Betaread: Aiden
Upozornění: Prvních 7 kapitol přeložila Nirtyn, po níž to měla převzít binah – jejich překlad naleznete zde: http://www.binah.ic.cz/isem.html. Shrnutí povídky a většinu názvů kapitol jsem převzala také z těchto stránek. Pouze jsem opravila těch několik překlepů, které jsem našla, upravila skloňování jmen a používání velkých/malých písmen – vycházím při tom z pravidel, jež zavedla Pyriel se svými betami při překladu Kamene manželství. Od kapitoly 8 se už jedná o můj překlad. Nemám souhlas binah k dokončení překladu, ale ne protože bych se ho nesnažila získat, nýbrž protože binah není nikde k zastižení a na emaily ani vzkazy nereaguje. Nirtyn souhlasila s převzetím jí přeložených kapitol i s dokončením překladu.

ooOoo

Everything you do, everywhere you go now,
everything you touch, everything you feel,
everything you see, everything you know now,
everything you do, you do it for your Lady.

Všechno, co děláš, všechna místa, kam jdeš,
vše, čeho se dotýkáš, všechno, co cítíš,
všechno, co vidíš, všechno, co teď víš,
všechno, co děláš, děláš pro svou milou..


(Inara George – Fools in love)


ooOoo

 
Musela vynaložit veškerou námahu, aby se odvrátila od zrcadla. Musela se soustředit na každý svůj sval – nebo jí to tak alespoň připadalo. Nic na jejím těle nechtělo poslouchat ten malý hlásek, který se ji pokoušel přesvědčit, že je zbytečné, aby tady dále seděla. Byla tu zima, vlhko a od určitého okamžiku se i mech stal nepříjemný. Nohy měla ztuhlé, ale musela se vrátit dřív, než její nepřítomnost začne být nápadná.

Když zrcadlo zakrývala prostěradlem, cítila se, jako by umírala. Zároveň se jí ulevilo, protože před ním nebyla nic jiného než míček na hraní pro své pocity. Věděla, co si o tom Snape myslí; nemohla jinak, než se označit za slabocha.

Kvůli tomu také nedovolila, aby jí začaly téct slzy. Věděla, do čeho se pustila. Věděla, že pak by se to jenom zhoršilo. Přesto musela udělat nějaké chyby.

Když vše vypadalo tak jako při jejím příchodu, vyšla z chajdy a pečlivě za sebou zavřela dveře. Okolní les byl ponořen v pološeru, husté řady stromů se zdály téměř neprostupné a ona si připadala obzvlášť osaměle a ztraceně.

Rychle odvrátila zrak od lesa a s tiše proneseným Lumos začala hledat cestu zpátky. Nohy jí začaly opět poslouchat, a tak opatrně obešla chatrč. U její zadní stěny se zdvihal nízký pahorek. Musela vyjít až nahoru, aby mohla pokračovat v cestě. Husté křoví se tu tisklo k dřevěným stěnám boudy, a když ho odsunula z cesty, poškrábalo jí dlaň.

Zasyčela bolestí a prohlédla si zranění. Z rány prosakovalo několik kapek krve a její okolí bylo pokryté špínou a několika třískami. Bude si ji muset nejdřív vyčistit, než na ni použije léčivé kouzlo. „Skvělý výkon, slečno Grangerová!“ pokárala se Snapeovým stylem a ignorovala bolestivé bodání.

Když znovu pohlédla před sebe do křoví, dívala se do velkých kulatých očí, jež se leskly v měsíčním světle.

Bože, pomoc!

Hermiona zavřeštěla a vlastník očí – zvíře připomínající velkou veverku – vyskočil na kmen stromu a zmizel vysoko v jeho koruně. Tam se tvoreček usadil na větvi, pozoroval Hermionu a vyplázl na ni jazyk.

Hermiona si odfrkla a snažila se zklidnit tlukot svého srdce. Aniž by se dál starala o toho tvora, znovu se vydala na cestu.

Po deseti minutách už byla na konci svých sil, unavená a zoufalá, a pokušení vydat se zpět nepohodlnou a nebezpečnou cestou skrz les bylo hodně velké.

Pět minut! Když tu prokletou chodbu nenajdu do pěti minut, vezmu to skrz les.

Začala obcházet chatrč ve větším kruhu, a kdyby doslova nešoupala nohama po zemi, pravděpodobně by vchod do ní nikdy nenašla. Tak ovšem zavadila nohou o železný kruh, klopýtla a musela se zachytit stromu. Rána na její dlani začala znovu krvácet a Hermiona se bolestí kousla do spodního rtu.

Kruci! Ve chvílích jako je tahle svůj život vážně nenávidím!

Usoudila, že by nebylo moudré, aby se zdržovala v lese s krvácející dlaní. Žilo tu dost zvířat, která by mohla zachytit pach krve a napadnout ji. S povzdechem zdvihla poklop. Hůlkou si osvětlovala chodbu a malá část v ní opravdu doufala, že tohle je ta správná chodba. Zkoumavě se podívala na úzký, nanejvýš metr a půl vysoký průchod a vzpomněla si, jak špinaví se tenkrát Harry s Ronem vrátili. To musela být tahle chodba.

Padací dveře se za ní s rachotem zabouchly a Hermiona zadržela dech. Přikrčila se a vydala se na cestu. Ze skrčené polohy ji brzy začala příšerně bolet záda a musela se oběma rukama zapřít o stěny tunelu. Několik ostrých kamínků vypadlo na zem a způsobilo jí další oděrky, které ale mlčky ignorovala. Už cestou tam se tak plahočila, že několik škrábanců navíc už nehraje roli.

Několikrát se ptala sama sebe, jestli jí to za to stálo. Vyplatilo se zaplatit za hodinu snění, vzpomínání a toužení takovouhle námahou? Zaplatit strachem, vypětím, nebezpečím a depresí, do které právě teď upadla?

Merline, ano!

Zdráhala se nadále přemýšlet o své příčetnosti, když dostala takovouhle odpověď.

Zpáteční cesta jí trvala sotva tři čtvrtě hodiny. Od určitého okamžiku se už nespoléhala na to, co jí ukazoval slabý kužel světla, nýbrž pouze na to, co nahmatala svýma rukama. Strop tunelu se postupně zvyšoval a tak mohla kráčet jakž takž vzpřímeně, i když se jí vlasy nepříjemně otíraly o strop.

Rukama několikrát sklouzla po měkkých odporných věcech, jež rostly na stěnách, a když se jí něco z toho dostalo do rány na dlani, sevřela ruku v pěst a šátrala jí po stěnách tak jako druhou rukou, v níž svírala hůlku.

Náhle narazila na překážku. Zhluboka se nadechla, jednak z úlevy, jednak z vyčerpání. To musel být vchod do hradu, a protože posledních pět minut šlapala docela do kopce, odhadovala, že ústí chodby není ve sklepení. Naštěstí! To poslední, co by teď chtěla, bylo neočekávané setkání se Snapem.

Chvíli tiše naslouchala a pokusila se potlačit neústupný pocit závratě, pak zatlačila na dveře a se mžouráním se rozhlédla po jasně osvětlené chodbě. Nakonec očima spočinula na kamenném chrliči a vylekaně ztuhla. Vylezla přesně před ředitelnou.

Starý muž na portrétu proti chrliči si ji s vysoko zdviženým obočím zkoumavě prohlížel, s rukou sevřenou na jílci meče. „Tssss, kdyby to tak věděl Albus!“

„To ať vás ani nenapadne!“ pohrozila mu Hermiona nízko položeným hlasem. „Mám hůlku, kterou jsem připravená použít, a vím, kde bydlíte… tedy visíte. A docela určitě nechcete mít jednoho rána v brnění díry, nebo snad ano?“ Na to starý muž zdvihl obočí ještě výše. „Prostě si to nechte pro sebe!“ dodala nakonec Hermiona.

„Přesně to říkám! Nic jsem neviděl, jsem slepý jako krtek a hluchý jako… stařec.“ Muž na obraze protočil teatrálně oči.

Hermiona se vděčně usmála, ale pak se zamračila. Už jen pohled na chrlič ji vylekal. Teď byla tak nervózní, až jí z toho bylo špatně. Raději se rychle se vydala na cestu do nebelvírské věže.

Připadalo jí, že chodbami běží celou věčnost. Bylo jí stále více zle. Rychle zkontrolovala ruku. Rána na dlani byla rudá a vlhká a šířila se z ní pulzující bolest. A protože nedávala pozor, kam běží, uhodila se o zábradlí schodiště. Zabořilo se jí do žaludku a měla co dělat, aby se na místě nepozvracela.

Dostala strach. K závrati, nevolnosti a vyčerpání se přidalo divoce bušící srdce. Rychle vyběhla po posledních schodech do věže. Buclatá dáma ji bez komentáře pustila dovnitř, tak jak to dělala pokaždé, když načapala nějakého studenta porušovat pravidla (i když ji nesmírně bavilo, žádat po nich heslo – pravděpodobně by ho vyžadovala, i kdyby studenty honil samotný Voldemort). Hermiona namáhavě vydechla nosem a pak zamířila ke schodům do svého pokoje.

Jenom neotvírat pusu.

Dveře za ní s klapnutím zapadly. Hermiona odhodila hůlku na postel a utíkala rovnou do koupelny. Tvrdě dopadla na kolena, zdvihla poklop u záchodové mísy a pozvracela se. Ulevilo se jí, i když ji strašně pálilo v krku a měla křeče v žaludku.

Minuty poté si pamatovala velice nejasně. Dopřála si chvíli klidu, napůl ležíc na záchodové míse, než na ni přišla jiná, naléhavější potřeba. „Ach, ne, ne, ne, ne, ne!“ mumlala zoufale a chvatně si sundávala kalhoty.

Rukama pevně uchopila okraj umyvadla, které bylo pověšené hned vedle, a nechala své tělo převzít nadvládu. A že toho bylo hodně, jak se sténáním zjistila.

Znovu se pozvracela, tentokrát do umyvadla, a spláchla to vodou. Z očí i nosu jí nekontrolovaně teklo, ale o nic z toho se nestarala. S oděrkami a škrábanci a psychickým vyčerpáním to byli jen další nepříjemnosti, se kterými se musela vyrovnat.

Minimálně se nestarala do té doby, než zjistila, že krvácí. Ne z dlaně, na které se jí mezitím vytvořil nezdravě vyhlížející zelený povlak, který si tak jako tak netoužila nijak podrobně prohlížet. Spíš jako by dostala menstruaci, ale ta poslední jí neskončila ani před dvěma týdny.

Ovládla ji panika a po tváři se jí rozeběhly slzy. Horečnatě začala přemýšlet, co by měla dělat. Pokud jí bylo známo, v bezprostřední blízkosti nebyl nikdo, koho by mohla zavolat. Bude tu sedět a zemře mučivou smrtí. Možná to je trest za to, že jsem si udělala výlet, napadlo ji v návalu sarkasmu.

Pak pohlédla na své kalhoty a vzpomněla si na minci. Opatrně se předklonila, kousla se do rtu, když jí tělem proběhla vlna křečí, a pomalu uchopila látku. Zpocenou rukou si otřela obličej a pak sáhla do kapsy, v níž měla minci.

Málem jí vypadla, když si kalhoty sundávala. S fňukáním a třesoucími se prsty pevně uchopila studený kov a ulehčeně vydechla poté, co se začala zahřívat.

„Prosím, Severusi, prosím, pomoz mi…“

Nevolnost neustupovala a křeče byly stále silnější. Vystupovaly z žaludku a pokračovaly podél páteře až k ledvinám. Nekontrolovaně se třásla a cvakala zubama. Ani si nechtěla představovat, jak strašně to musí v koupelně smrdět. Zčervenala studem, jakmile si uvědomila, že ji takhle uvidí Snape. Rozbrečela se.

Minuty se pomalu táhly. Pootevřenými dveřmi viděla na posteli svou hůlku; dopadal na ni paprsek světla a ona si přála, aby tam teď mohla ležet sama a spát. Nebo se aspoň neklidně převalovat. Bylo by to lepší než tohle tady.

Hrdlo měla stažené strachem a těžce lapala po dechu. Břichem se jí rozlil mráz, když se znovu pokusila nepozvracet. Vlasy měla přilepené ke zpocenému čelu a na spáncích ji lechtalo několik kapek potu. Vzor lidství, pomyslela si zmučeně. Hnusila se sama sobě.

Pak se před ní náhle objevil učitel lektvarů, a místo aby přestala plakat, rozvzlykala se ještě víc. „Severusi…“ dostala ze sebe ustrašeně. Ulevilo se jí, když v jeho obličeji neviděla tvrdost, ale strach a obavy. A sebeovládání.

Ví, co má dělat. Musí to vědět. Merline, ať mi pomůže!

„Co se stalo?“ zeptal se klidně a dřepnul si před ni.

Zavrtěla hlavou, kousla se do rtu a naklonila se nad umyvadlo. Nutkání zvracet zvítězilo. Tak strašně se styděla, že to viděl.

K jejímu překvapení jí odhrnul vlasy z tváře, ruku jí položil na čelo a podepřel ji, jak nejlépe mohl. Hermiona lapala po dechu a kašlala, ale víc než nazelenalou žluč ze sebe nedostala. V krku ji nesnesitelně pálilo.

„Mám strach,“ nesrozumitelně zamumlala, zatímco Snape otočil kohoutkem a navlhčil žínku. Z obličeje jí setřel pot, zvratky a slzy a pak ho uchopil do dlaní.

„Všechno je v pořádku, jsem tady,“ uklidňoval ji. Hermiona si oddechla.

„Severusi, já krvácím…“ řekla potichu se zrudlým obličejem. Nedokázala se na něj přitom podívat.

„Kde?“

Vzhlédla a obličej se jí znovu stáhl v záchvatu pláče, který si Snape vyložil jako lehké rozpaky. „No, nemyslím, že by sis s tím musela dělat velké starosti,“ zašeptal, otevřel skříňku a něco v ní hledal.

„A-ale už jsem měla měsíčky. Co to je, když to není tohle?“ zeptala se žalostným hlasem, ale s nadějí, že prvotní hrůza je už pryč. Střeva se jí uklidnila už před chvílí a křeče pomalu přestávaly. Byla ráda, že dneska toho moc nesnědla. Bylo příjemné i nepohodlné zároveň, mít prázdné útroby.

Snape na ni vrhl nevraživý pohled. Na chvíli zavřel oči. „Očisti se trochu, podívám se na to,“ řekl nakonec a opustil koupelnu.

Hermiona spolkla novou vlnu slz a vzala do ruky roličku toaletního papíru. Když spláchla, puch v místnosti polevil.

O malou chvíli později vešla na vratkých nohách do svého pokoje. Severus ji okamžitě uchopil pod paží. „Lehni si,“ řekl jí. Poslechla ho.

Očima těkala po celé místnosti, jen aby se mu nemusela dívat do obličeje. Nakonec pohledem skončila u Křivonožky, jenž seděl nahoře na knihovně a sledoval dění v místnosti. Když ucítila Snapeovy ruce ve svém rozkroku, ztěžka vydechla. Když to dělal naposledy, bylo to nepochybně příjemnější.

„Tohle je pravidelné krvácení, Hermiono,“ řekl a posunul její nohy k sobě. „Nevím, proč je nepravidelné, ale je… je to jen menstruace. Dělej to, co děláš jindy.“

Z koutků očí jí uniklo několik slz. Přikývla. „Dobře,“ vydechla tiše. „Je mi to tak líto, Severusi…“ Rukou si přikryla ústa a snažila se získat nad sebou kontrolu. Teď, když nevolnost a křeče téměř úplně pominuly, dominovaly závratě a vyčerpání. Cítila se vysílená a rozlámaná, skoro jako by už několik dní nespala, a bolela ji hlava a záda.

„Co je ti líto, Hermiono?“ zeptal se Severus.

Hermiona zatřásla hlavou. „Tohle všechno. Je… mi líto, žes… tady musel být… Umím si představit, žes měl… mnohem příjemnější věci na práci.“ Popotáhla, odkašlala si a třesoucí se rukou si utřela nos.

„No, já…“ začal, ale Hermiona se nikdy nedozvěděla, co chtěl říct. Snape beze slova uchopil její ruku a prohlížel si ránu na její dlani. „Co se ti stalo?“ zeptal se ostrým hlasem a Hermionu přešel pláč. Zírala na něj rozšířenýma očima. Zdálo se, že to mu jako odpověď stačilo.

„Byla jsi v lese?“


Neodpověděla.

„Odpověz, Hermiono! Byla jsi dnes v noci v Zapovězeném lese?“ zahřměl, až zoufale zakňučela a přikývla. „Dostalo se ti do té rány něco? Třeba nějaká plíseň?“

Začala se nekontrolovaně třást a stočila se do klubíčka. „Já nevím,“ odpověděla nakonec naříkavým hlasem.

Snape si povzdechl. „Zkus si vzpomenout, Hermiono! Je to důležité a rozhodně nežertuji!“

„A co!“ zaskučela. „Toho jsem si všimla!“ Rázně se posadila, ruku mu vytrhla ze sevření, objala si nohy a obličej si položila na kolena. Ramena se jí třásla a vysílala tak do jejího těla citelnou bolest.

„Hermiono, prosím,“ zaprosil znovu jemnějším hlasem Severus. Bylo poznat, že se snaží ovládnout. „Musím to vědět. Jestli se ti do té rány dostala plíseň, potřebuješ protilátku. Vysvětlovalo by to tvoje potíže, ale nemůžu ti ji podat, dokud si nejsem opravdu jistý.“

Hermiona bojovala s nutkáním schovat se celá pod dekou. Rukou si znovu přejela obličej. Rána ji pálila, jako kdyby v ní měla nasypanou sůl. V myšlenkách znovu procházela všechny okamžiky od chvíle, kdy se do dlaně škrábla. Nakonec přikývla. „Bylo tam něco měkkého, trochu lepkavého. Myslím, že se mi to dostalo do rány.“

Severus si viditelně oddechl a přikývl. „Dobře, to je dobré. Zůstaň ležet v posteli a pokus se uvolnit. Žádné velké pohyby, pokud to nebude opravdu nutné. Jinak by se ta plíseň dostala dál do oběhu. Půjdu dolů a připravím protilátku. Brzy se vrátím.“ K jejímu překvapení se sklonil a políbil ji na zpocené čelo.

Hermiona chytla jeho ruku a pevně ji stiskla. „Nenechávej mě tu samotnou!“ zašeptala prosebně.

„Musím! Nevyváděj tak, Hermiono!“ řekl přísně, až se polekala. „Budu brzy zpátky.“ Důrazně se na ni podíval a Hermiona věděla, že mu může věřit, přesto nedokázala pustit jeho ruku.

„Slečno Grangerová, přestaňte mě konečně držet!“ řekl nakonec přísným hlasem Snape. Pomohlo to. Sice ji tím znovu přivedl k pláči, ale pustila ho a trochu se odtáhla. Naposledy se na ni podíval a odešel.

Po jeho odchodu zůstala pár minut ležet. Pak začala znovu krvácet, a tak odešla do koupelny, aby se o to postarala. V umyvadle zahlédla zbytky zvratků, jež v ní ve spojení se zápachem, který se v místnosti stále vznášel, vyvolaly novou vlnu nevolnosti. Tentokrát raději použila toaletu a s bolestí zkřiveným obličejem vyvrátila nějaké žaludeční šťávy.

Motala se jí hrozně hlava, ale vzpomněla si na svůj původní záměr a otevřela skříňku a vyndala ven tampon. Rozhodla se pro ten s největší nasákavostí, protože teď jediné, po čem toužila, bylo vyjít ven z koupelny, zavřít za sebou dveře a lehnout si do postele. A to na tak dlouho, jak to jen bude možné.

V ložnici si našla čisté šortky a oblékla si je. Špinavý svetr a propocené tričko hodila do kouta a místo toho si oblékla čisté tílko. Pak očistila prostěradlo v posteli od krve, radovala se při tom z příjemného pocitu, jenž jí hůlka v ruce přinášela, a unavená a třesoucí se zalezla pod peřinu.

Myslela si, že se v posteli zahřeje a uklidní, ale místo toho se roztřásla ještě víc. Přitáhla si kolena až k hrudi, objala polštář a upřeně sledovala dveře. Doufala, že se Snape brzy vrátí.

Někdy během toho čekání si k ní vyskočil Křivonožka. Hermiona namáhavě natáhla ruku, aby ho podrbala. Za několik minut jí začaly téct znovu slzy, a protože se jí tím ucpal nos, musela dýchat ústy. Příznaky podrážděného žaludku a střev se začaly více podobat chřipkovým symptomům, a ona si nebyla jistá, co z toho jí připadá lepší.

Když se otevřely dveře, procitla z lehkého spánku. Vešel Snape, oblečený jen do černých kalhot a košile, a zapálil několik svící, než přistoupil k posteli. „Natáhni ruku!“ přikázal jí bez okolků a vyhnal Křivonožku z postele.

„Proč?“ zeptala se unaveně Hermiona a znovu se pokusila uvolnit si nos. Opět bez úspěchu.

„Protilátka se musí aplikovat nitrožilně.“

Sledovala, jak na postel před sebe položil starodávné škrtidlo (pravděpodobně se zastavil na ošetřovně a madame Pomfreyová pak bude hledat svoje pomůcky) a injekční stříkačku s protilátkou. Polkla, ale poslušně natáhla ruku.

Severus jí zaškrtil ruku, jako by to dělal už aspoň posté, a našel žílu. Pak na stříkačku nasadil jehlu, namířil na její ruku krátce svou hůlku – Hermionu krátce zaštípalo a tak si domyslela, že se jednalo o desinfekci – a vpíchl stříkačku do žíly. Než stlačil na stříkačce píst, uvolnil škrtidlo, ještě jednou se ujistil, že je jehlou opravdu v žíle, a potom jí vstříkl žlutavou tekutinu do krevního oběhu.

Hermiona cítila, jak se jí z ruky rozlévá do těla teplo, ale ten pocit brzy přešel. Zklamaně si povzdechla a dívala se, jak jí Severus pomocí hůlky zahojil ránu po vpichu.

„Protilátka nepotlačí symptomy. Tvoje tělo se snažilo všemožnými způsoby vyloučit jed z plísně, což vysvětluje příznaky nemoci. Protilátka se na jed naváže a usmrtí plíseň, ale tvoje tělo se bude muset uzdravit samo. Bude se nadále snažit vyloučit zbytek, nicméně by to už nemělo být tak nepříjemné.“

Zatímco jí to vysvětloval, uchopil její ruku a vyčistil jí ránu. Hermiona si nechala líbit pálení a píchání a sledovala soustředěný obličej svého učitele. Tak moc se snažil zůstat jejím profesorem, ale důvěrné oslovování a nápadná jemnost, s jakou jí ošetřoval, ho prozradily.

„Musíš to říct Removi Lupinovi,“ napadlo ji najednou.

„Proč?“ Snape zmateně nakrčil čelo.

„Trénuje mě dvakrát týdně v boji. Zítra by měl zase přijít.“ Popotáhla nosem.

Snape přikývl. „Pošlu mu sovu.“ Skončil s ošetřováním rány a sevřel Hermioniny studené prsty ve své dlani. „Teď by ses měla vyspat a odpočívat, tak dlouho, jak bude tvé tělo potřebovat,“ řekl potichu. Hermiona nasucho polkla.

„Mám žízeň,“ řekla potichu. Snape přikývl.

„Já vím, ale věř mi, neudělalo by ti dobře, kdybys teď něco vypila. I kdyby to byla jen voda.“ Rukou jí odhrnul vlasy z obličeje a chtěl vstát.

„Nenechávej mě tu samotnou,“ zaprosila plačtivě Hermiona a pevně svírala jeho ruku.

„Opravdu bych měl jít, Hermiono. Musíš se vyspat a já… neměl bych tu zůstávat déle než je nutné. Neudělal bych to, ani kdybychom…“ Odmlčel se a volnou rukou si promnul čelo. „Měl bych jít,“ řekl pak pevně a podpořil svá slova přikývnutím.

„Nikdo si ničeho nevšimne, Severusi. Nikdo se to nemusí dozvědět. Prosím, nechci tu být sama.“ Nenáviděla se za to, že jí při tom tekly slzy, ale byla tak vyčerpaná, že je nedokázala zastavit.

Snape se pokusil vstát, ale jedna jeho ruka byla pořád v její a ona na něj tak úpěnlivě hleděla a vypadala přitom tak bezbranně.

„Krucinál, prostě tady jenom zůstaň, zatraceně!“ zavřeštělo na něj zrcadlo. „Jinak bude skučet celou noc a mě z toho budou bolet uši.“

Snape se na tu otravnou věc udiveně podíval a pak se znovu otočil k Hermioně. „Má pravdu,“ zafňukala tichým hlasem a přísahala si, že si bude svého neoblíbeného spolubydlícího více vážit.

Poznala, kdy se Snape rozhodl, a když přikývl, začalo jí bušit srdce. „Dobrá tedy. Zůstanu. Posadím se ke stolu a budu tam.“ Pokusil se to říct otráveně, ale nepovedlo se mu to.

„Ne, prosím, drž mě!“ poprosila znovu Hermiona a věděla, že se vydává na tenký led. Na druhou stranu, takovouhle šanci nemusí dlouho dostat. Koneckonců musí z téhle trýznivé situace vydolovat také nějaké výhody, ne?

„Drrrrž ji pééévněěěě!“ zanotovalo zrcadlo. Snape se prudce otočil, vytrhl Hermioně svou ruku a přehodil přes ně kus látky, který měla Hermiona položený na komodě právě kvůli tomuto účelu.

„Mělo by vědět, kdy je lepší mlčet!“ zasyčel Severus a pak zůstal rozpačitě stát uprostřed místnosti. Hermiona viděla, že znovu váhá, jak se má rozhodnout. Věděla, že by se raději schoval za svou masku profesora. Jenže si ho patrně už příliš omotala kolem svého prstu, protože si povzdechl, jako kdyby dělal něco proti svému svědomí, přešel k posteli a lehl si za ni.

„A teď mi slíbíš, že budeš spát,“ řekl tónem, který nepřipouštěl námitky.

Hermiona přikývla a ovinula si jeho ruku kolem pasu. Nechtěla riskovat, že ji tu nechá samotnou, až usne. Bude to první noc, kdy usne v jeho přítomnosti, a chtěla, aby se také v jeho přítomnosti probudila.

Ani se nemusela příliš snažit, aby se jí dostalo osvobozujícího objetí, jež si tak moc přála. Severus se k ní přitiskl, očividně ve snaze ji zahřát a uklidnit, a zabořil nos do jejích propocených vlasů.

Byla ráda, že se mu nemusela dívat do očí, když řekla: „Měla jsem se osprchovat. Musím příšerně smrdět.“

Severus se za ní zavrtěl. „Nevydržela bys stát ani pět minut.“ Nepopřel, že smrdí. Hermiona se musela usmát.

„Líbí se mi tvoje upřímnost, Severusi,“ zamumlala potichu a znovu proklela svůj ucpaný nos. Pak ho pohladila po ruce a zavřela oči. Přemohla ji únava a krátce nato už hluboce spala.
12.10.2014 11:39:38
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one