ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Kapitola 3 - Třetí až pátý návrat

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál: http://www.fanfiction.net/s/3585313/3/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
Věkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
Překlad: Nirtyn
Upozornění: Prvních 7 kapitol přeložila Nirtyn, po níž to měla převzít binah - jejich překlad naleznete zde: http://www.binah.ic.cz/isem.html. Shrnutí povídky
 a většinu názvů kapitol jsem převzala také z těchto stránek. Pouze jsem opravila těch několik překlepů, které jsem našla, upravila skloňování jmen a používání velkých/malých písmen - vycházím při tom z pravidel, jež zavedla Pyriel se svými betami při překladu Kamene manželství. Od kapitoly 8 se už jedná o můj překlad. Nemám souhlas binah k dokončení překladu, ale ne protože bych se ho nesnažila získat, nýbrž protože binah není nikde k zastižení a na emaily ani vzkazy nereaguje. Nirtyn souhlasila s převzetím jí přeložených kapitol i dokončením překladu.

ooOoo

Don't know if it's worth waiting for you again.
Don't know if it's worth telling you
'bout the rain inside me.
Feel like I'm losing control.
(Orange Blue - The voice of my blood)

ooOoo

Den po Harryho zhroucení a po tom nešťastném setkání s profesorem Snapem se Hermiona probudila nezvykle brzy. Spala jen čtyři hodiny a cítila se tak mizerně, že nedokázala ani dospat alespoň o hodinku déle.

Těžkopádně a vyčerpaně vstala poté, co si s vrčením přiznala, že dnes už neusne. Zimní krajina za oknem se zahalila do špinavé šedi a díky tomu sníh tajemně zářil. Vlastně to bylo trestuhodné, že včerejší odpoledne nestrávili venku. I když po svém včerejším mrazivém zážitku neměla nijak zvláštní chuť jít ven.

Začala jí být zima a tak dřív, než zmizela v koupelně, aby si užila horkou sprchu, rychle vyndala oblečení pro dnešní den.

ooOoo

Překvapilo ji, když Harryho potkala ve společenské místnosti. A ještě udivenější byla, když ho našla ponořeného do knihy.

„Dobré ráno, Harry," dala mu nahlas na vědomí svoji přítomnost a on překvapeně vzhlédl.

„Dobré," odpověděl zběžně a přitáhl nohy ještě trochu víc na sedadlo křesla.

V krbu planul oheň a Hermiona se posadila do druhého křesla, dívala se několik minut do plamenů a choulila se do čalounění podobně jako Harry. Pokukovala po něm a uvažovala, co se mu asi děje v hlavě.

„Proč se jednoduše nezeptáš?" zamumlal po několika minutách. Ani k ní nevzhlédl. Z krbu vyletělo pár jiskřiček a se zasyčením dopadly na koberec. Zanechaly za sebou vypálené černé flíčky. Jedna obzvlášť zvědavá vyletěla vysoko do vzduchu a přistála na obraze, kde se postavička selky zvědavě vykláněla z rámu, aby o nic nepřišla. Jiskra jí přistála přímo na nose. Děvče se s nadávkami obrátilo zády k Hermioně a Harrymu a rukama si zakrývalo ožehnutí na svém obličeji.

Hermiona potřásla hlavou, protočila oči a pak si všimla, že Harry dívku bezvýrazně pozoruje. Pak svůj pohled odvrátil a zíral dál na jedno místo do knihy. Hermiona si vzpomněla na to, co řekl a zamumlala: „Na co bych se tě měla zeptat?"

Harry trhl rameny.

„Jak se mám... Co se včera stalo... Jak dlouho..." Místo aby větu dokončil, těžce polkl. Jeho prsty pevně stiskly obálku knihy a Hermiona se zhluboka nadechla. Po tom rozruchu z napadení pana Weasleyho jí říkal, že ho jizva bolela delší dobu, ale neřekl přesně, jak dlouho.

„Jak dlouho tě jizva bolela?" zeptala se tedy na to, co jí neřekl, a vyčerpaně opřela hlavu o opěradlo křesla.

„Celý den." Konečně zaklapl knihu a otočil se k Hermioně.

„Nemohl jsem... všechno by to zničilo, chápeš?" Hermiona přikývla.

„Ale od té doby, co jsem viděl... co se děje... rád bych tomu zabránil." Hlas měl tichý a Hermiona se ve svém křesle napřímila.

„To bys nemohl," řekla s bezmezným přesvědčením v hlase a podívala se Harrymu pevně do očí. „Je jedno, co bys udělal, stejně by se to stalo. Není v tvých silách na těchhle věcech něco změnit. Ještě ne."

Přitáhl nohy až k bradě a vjel si rukama do vlasů.

„Já to neunesu, Hermiono," zašeptal téměř nesrozumitelně a polkl bezmocné zasténání.

„Nemůžu jenom tak nečinně sedět, zatímco Voldemort popravuje naše lidi!" Díval se na ni široce rozevřenýma očima. Měl pod nimi kruhy a v očích červené žilky.

„Harry, jak dlouho jsi dneska v noci spal?" Byla to změna tématu, toho si byla vědoma. Nedokázala dát přiměřenou odpověď na to, co jí právě řekl. Nemohl na tom nic změnit a věděl to. A ona mu nemohla říct, že bude všechno zase dobré. Protože nebude.

Po její otázce od ní odvrátil pohled a čelo si opřel o kolena.

„Hodinu nebo dvě," zamumlal a Hermiona si povzdechla.

„Proč sis nevzal ten lektvar, co ti připravila madame Pomfreyová?"

Díval se na ni s potlačeným vztekem v očích.

„A ty? Kde jsi včera večer byla?" Hermiona se zarazila, zcela překvapená naprostým obratem. Opřela se zpátky do křesla.

„Byla jsi venku, co?"

Zkřížila ruce na prsou a přemohla se přikývnout.

„Musela jsem vědět, jestli..." zadrhla se.

„Jestli co? Jestli to byl Snape?"

Hermiona na okamžik zaváhala.

„Ano! Přesně tohle jsem musela vědět." Harry se zdál její odpovědí překvapený.

Hermiona se na něj chvíli tvrdě dívala a pak teprve její výraz změkl.

„Harry, jsi přetažený a unavený. Jdi zase do postele a vezmi si ten lektvar."

Konečně vstala a přešla k němu. Pohladila ho po rameni a klekla si vedle něj. Na okamžik zahlédla v jeho očích lesk, jako po slzách. Když se ale podívala podruhé, zmizel.

„No tak šup!" vmísila se v ten moment selka z obrazu a vyklonila se tak, jak to jen šlo, aby jí nic neuniklo.

Hermiona na ni hodila vzteklý pohled. „Zavři klapačku! A nestrkej nos, kam nemáš!"

„Tss!" odfrkla postavička, založila si ruce na prsou a otočila se k nim zády. Hermiona se spokojeně ušklíbla.

Konečně se otočila zpátky k Harrymu, ignorovala mumlavé nadávky, linoucí se z obrazu, a zvážněla. Dívala se mu do očí a bylo jí těžko. Ta bolest v jeho očích ji zasáhla natolik, že málem ztratila rovnováhu. Pomalu mrkl a ona se musela několikrát zhluboka nadechnout, než se odhodlala znovu vyhledat jeho pohled.

Když se jejich pohledy opět setkaly, došlo k tiché dohodě. Harry jí nemusel vysvětlovat, proč si nevzal Bezesný spánek, a Hermiona mu nemusela vysvětlovat, proč šla ven.

Základ pro tuhle dohodu byl jednoduchý. Ani jeden z nich nedokázal říct rozumný důvod.

ooOoo

Když se konalo další setkání Smrtijedů, nelítostnou zimu už vystřídalo mírné jaro.

Pan Weasley byl již delší dobu propuštěn od Munga a vztah mezi Ronem a Harrym byl takový, jako dřív.

Přinejmenším pro Rona.

Před okny hradu švitořili ptáci tak pronikavě, že Hermiona byla v pokušení na ně seslat Petrificus, aby popadali z okenní římsy jako zralá jablka. Slunce vycházelo každý den dříve a čím dál častěji se dalo na pozemcích narazit na Hagrida.

„Co byste tomu řekli, dybyste ke mně dneska vodpoledne přišli na čaj, hm?" zeptal se svým hlubokým, hrdelním hlasem, zatímco táhl pár beden s nanejvýš nervózním obsahem. Každých pár sekund se v jeho obrovských rukou otřásly a málem mu upadly. Navíc se v průduchách beden často objevovaly zvědavé čumáčky. Hermiona se jen stěží ovládla, aby se nezeptala, co že je to uvnitř.

Harry ji překvapil, protože se ujal slova a rychle odpověděl:

„Dneska ne, Hagride. Máme hodně úkolů a tak... Hodilo by se ti to zítra?"

Šafář nejdřív skepticky sklonil hlavu, což by Hermiona s největší radostí napodobila, a pak přikývl.

„Dobrá."

Zatímco Hagrid šel po své práci, oni tři vyrazili pomalu k hradu.

„Od kdy děláš raději domácí úkoly, než abys šel k Hagridovi?" zeptala se Hermiona poté, co byl Hagrid z doslechu. Ron na potvrzení přikývl.

„Od té doby, co musím večer za Snapem. Další hodina nitrobrany. Krom toho mě pekelně bolí jizva."

Hermioniny oči se šokem rozšířily. „Řekls to už profesoru Brumbálovi?"

Harry přikývl. „Jasně. Říkal, že už to ví. Snapeovo znamení se začalo ozývat." V očích mu četla, že už o tom nechce dál mluvit, a tak se nevyptávala. Vždycky, když Harry musel na hodinu nitrobrany k profesoru Snapeovi, měl ten den výbušnou náladu. To se ho neodvažovala dráždit.

„Ty-víš-kdo je ale zatraceně důkladný," zamumlal Ron s neskrývaným strachem.

„Je to teprve třetí setkání od jeho návratu. A to už je skoro rok," odvětila Hermiona se zamračeným obočím.

„Jak můžeš vědět, že jich nebylo víc? Třeba Harryho bolí jizva, jenom když je Ty-víš-kdo opravdu vzteklý."

Ron trhl rameny a Hermiona musela uznat, že i tohle je docela dobře možné. Neměli jiný pramen, než Harryho jizvu, aby zjistili, že se koná setkání. Jizvu a znamení profesora Snapea, ale k tomu druhému neměli téměř žádný přístup.

„Můžeme už konečně přestat diskutovat o mojí jizvě? Docela dobře mi stačí, že to bolí," ukončil Harry diskusi a Hermiona s Ronem se na sebe výmluvně podívali, když jim Harry zmizel na schodech do vstupní haly.

ooOoo

Poté, co musela téměř nekonečnou dobu čekat, než i poslední spolužáci zmizí v postelích, vyhrabala se Hermiona z té své a rychle si oblékla džíny a tlustý svetr. Pak vklouzla do sportovních bot a popadla hůlku. Co nejtišeji opustila svůj pokoj a prošla společenskou místností.

Tlustá dáma komentovala její opuštění věže rozespalým mumláním, kterému Hermiona nerozuměla. Nezdržovala se tím a zamířila k sovinci.

Nezapomněla, že je z vrcholku sovince vidět až na okraje pozemků. Když ani ne o deset minut později vyšplhala na věž, zadoufala, že neprobudí sovy. Houkání poděšených sov by bylo schopné probudit i Malfoye ve sklepení.

Konečně se dostala k oknu a opřela se o jeho okraj. Byla příliš tma, než aby dohlédla až na hranice.

S tím ale Hermiona počítala a vytáhla rychle hůlku. Krátce po Vánocích začala pátrat v knihovně po nějakém kouzlu, variaci na mudlovský dalekohled. Ohlédla se na sovy, které dřepěly na bidýlkách. Některé z nich rozčileně zapípaly. Hermiona se snažila být co nejtišší. Když zašeptala kouzelnou formuli, objevil se ve vzduchu malý vír, ve kterém byl vidět kousek pozemku, na nějž se profesor Snape obvykle přenášel.

Stále ještě nebylo vidět vůbec nic, a tak zatímco čekala, nechala volně plynout myšlenky.

Bála se o Harryho. Pod tím břemenem jizvy byl nevrlý a ona mu to nemohla mít za zlé. Samo pomyšlení, vidět Voldemortovy činy, ale nemoci jim zabránit, jí stahovalo krk. Harry jí to povánoční ráno opravdu vyděsil, a tak o několik dnů později vyhledala profesora Brumbála. Ujistil ji, že to všechno uváží. Mudrovala i o tom, že Harry nebyl nijak zvlášť nadšený z hodin nitrobrany.

Od Harryho zabloudily její myšlenky k profesoru Snapeovi. Jaké to muselo být, vidět Voldemortovy skutky ne jako sen, ale skutečně být při tom? Být právě tak bezmocný kvůli utajení? Nebo nebyl doopravdy na jejich straně a užíval si ty zřídkavé okamžiky, kdy mohl být sám sebou? Rozhodně neměla žádné pochyby o tom, že si užívá trýznit Harryho.

Hermiona povzdechla a opřela se loktem o okenní římsu. Profesor Snape byl jedna velká hádanka a stejně tak, jako ji nenáviděla, ji chtěla rozluštit. Až do začátku pátého ročníku se nikdy nezabývala tím, co to vlastně obnáší, být špion. Do té doby nebyla žádná setkání Smrtijedů, žádné úkoly, které by bylo třeba vyřídit.

Voldemort má nepochybně své plány a určitě se nebude bát jeden či dva svěřit profesoru Snapeovi. Provede je? Dobrovolně nebo pod nátlakem? Řekne všechno profesoru Brumbálovi, nebo budou hrát proti sobě?

Během všech těch úvah si třela čelo a na kameny pod svýma rukama malovala obrázky. Pohled měla pevně upřený na malý kruh energie před nosem a čekala, až se něco stane.

Když k tomu konečně došlo, vyděsila se a z úst, které si rychle přikryla dlaní, jí vyletěl tichý výkřik. Profesor Snape se objevil tak náhle, že měla na okamžik pocit, že stojí přímo vedle ní. Naskočila jí husí kůže.

Pozorovala, jak se mistr lektvarů skepticky rozhlédl, pohledem prozkoumal okolí a byl očividně spokojený, že jej nikdo nezpozoroval. Pak zvedl hlavu a podíval se nahoru k hradu. Na pár sekund Hermiona uvěřila tomu, že jí hledí přímo do očí, a odvrátila pohled od magického dalekohledu. Bez jeho pomoci nemohla prohlédnout tmavou noc, a protože v sovinci nebylo žádné světlo, předpokládala, že i profesor Snape je na tom podobně.

Když o tom ubezpečila sama sebe, dala si chvilku na čas, aby si prohlédla jeho obličej. Nikdy neměla žádnou zvláštní příležitost si ho tak přesně prohlédnout. Ne bez toho, aby on nevykládal látku a nebo ona se cítila nepříjemně.

Konečně se otočil a dlouhými kroky zamířil k hradu. Její pohled jej sledoval, dokud nezmizel ve vstupní hale, a pak, dřív než vyrazila zpět, rychle ukončila kouzlo. Nechtěla riskovat, že by ji profesor Snape při svém návratu objevil na chodbě.

ooOoo

Čtvrté setkání, které se konalo o měsíc později - mezi tím došla k názoru, že měl Ron pravdu a muselo se konat mnohem víc, než jen čtyři setkání - proběhlo právě tak bez zvláštních příhod jako to třetí.

Znovu stála mlčky mezi ptačím trusem a peřím a sledovala magický vír, který se objevil větší, než bylo nezbytně nutné. Musela se přemáhat, aby nezavřela oči a nepropásla jeho návrat. Tento týden byl víc než namáhavý.

Harry jí vyprávěl o snech, které měl téměř celý rok. Měly co do činění s Ministerstvem kouzel a Odborem záhad. Domníval se, že je tam něco, co chce Voldemort získat. Něco jako zbraň. A skutečnost, že pan Weasley byl napaden právě před dveřmi tohoto oddělení, jeho podezření jen potvrzovala. Mnohé večery o tom diskutovali a pokoušeli se do celé záležitosti vnést světlo. Do téhle chvíle bez úspěchu, ale zato s velkým spánkovým deficitem.

Hermioně přeběhl po rtech ulehčený úsměv, když se profesor Snape přenesl před hranice pozemků.

Jako minule se zkoumavě rozhlížel a také tentokrát jeho pohled zabloudil vzhůru, až se Hermioně zdálo, že se dívá přímo na ni. Jejím tělem se prohnala vlna adrenalinu a bojovala s pokušením se skrčit.

Její strach se změnil ve zmatek, když uviděla, jak profesor Snape zvedl hůlku a udělal s ní několik pohybů ve vzduchu. Stejné, jaké provedla ona, ani ne před půl hodinou. Polokruh s kličkou vzhůru...

Hermioně se zastavil dech, když pochopila. Profesor Snape nevypadal, že se na ni dívá, on se díval! A na jeho obličeji nebyl úlevný, ale škodolibý úsměv, který ji zamrazil až v zádech. Rychle ukončila kouzlo a vyrazila na cestu do své věže.

Proběhla chodbami Bradavic a nedbala na to, že dělá hluk. Jestli bude ve své posteli dřív, než bude mít profesor Snape možnost ji nachytat na chodbách, bude to jeho slovo proti jejímu. A ona má celkem dobrý předpoklad tuhle konfrontaci vyhrát.

Pod přikrývkou, zcela bez dechu, ležela za pět minut. Srdce jí bilo rozčilením a z toho úprku. Potila se, ale neodvažovala se odkrýt. Dech se jí pomalu zklidňoval, Hermiona zavřela oči a čekala, až se zpomalí i její tep.

A při tom čekání nakonec usnula.

ooOoo

Následující ráno ji po snídani požádal o rozhovor profesor Brumbál. Hermiona si v tu chvíli přála, aby byla tolik nejedla. Bylo jí špatně, když následovala ředitele do jeho kanceláře, a musela myslet na ten pohled, který po ní hodil Harry. Oproti Ronovi on měl představu, co od ní profesor Brumbál může chtít.

Fawkes na ni soucitně pohlédl, když s třesoucíma se rukama klesla na židli před profesorovým stolem, a předchozí ředitelé z obrazů zaujatě sledovali, co se bude dít.

Profesor Brumbál chvíli mlčel, pak spojil konečky prstů obou rukou a naléhavě se na ni podíval.

„Myslím, že víte, proč tu jste, slečno Grangerová."

Nezněl rozčileně nebo zklamaně. Bylo to prosté konstatování a Hermiona přikývla, vědoma si viny.

„Profesor Snape mě dnes u snídaně upozornil na to, že jste minulou noc po půlnoci byla v sovinci."

„Ano, pane," zamumlala a zrudla.

„Takže jste tam byla?" vyznělo to udiveně.

„Ano, pane." Třeba bude potom rozsudek mírnější, když se hned přizná.

„Směl bych také vědět, co jste tam dělala?"

Nejraději by řekla rozhodné „Ne!", ale nedovolila si to. „Chtěla jsem vědět, jestli je profesor Snape v pořádku, pane."

Profesor Brumbál se zamyšleně poškrábal na nose.

„Odkud jste věděla o setkání?"

„No, na Harrym se vždycky jasně pozná, že ho bolí jizva," odvětila vážně.

„Samozřejmě," zamumlal tiše. „Nicméně byste neměla čekat do svítání mimo svou postel," vážně se na ni podíval, „není vaším úkolem, dohlížet na profesora Snapea."

V Hermioně se zvedla rozmrzelost. Jistěže to nebyl její úkol, toho si byla víc než vědoma. Ale byl to úkol, takový, jaký... no, jaký by ráda splnila, dalo by se možná říci. Ale měla pocit, že by měla říct něco prospěšného. Proto se narovnala, když říkala: „Berte to jako službu Řádu, profesore Brumbále."

Ředitel si těžce povzdechl.

„Vy ale nepatříte do Řádu, slečno Grangerová."

Hermiona se mu zadívala do očí. „Pak mi řekněte, co musím udělat, aby se to změnilo. Chcete přihlášku? S životopisem a referencemi? Jistě seženu dobré reference, i v téhle pitomé situaci."

Profesor Burmbál mlčel, překvapen jejím výbuchem. Hermiona rychle dýchala a nutila se zůstat potichu.

„Profesore Brumbále, já vím, že máte starosti, a chápu to. Ale já se zblázním, pokud budu muset jenom sedět. Věci, které mi Harry vyprávěl, všechno, co se děje... Nemůžu jenom držet palce a doufat, že to někdo vyřeší! Nechte mě pracovat pro Řád. Prosím vás!"

Zamyšleně si založil ruce a přes okraj brýlí Hermionu pozoroval.

„To si nemohu vzít na zodpovědnost, slečno Grangerová, je vám teprve patnáct."

„Šestnáct."

Zvedl obočí a rezignovaně povzdechl.

„Já přece nechci do války, pane. Chtěla bych jen... smět dohlédnout, jestli je profesor Snape v pořádku." V hlase měla při posledních slovech zoufalý tón.

„Co když se zase vrátí zraněný a nikdo ho nebude čekat?"

„Může poslat patrona," usmál se profesor Brumbál jemně.

Hermiona se mu vážně zadívala do očí. Ten úsměv jí dal naději, že má ještě nějakou šanci.

„A co když nebude moct? Jako minulé léto?"

Vzpomínka na to donutila ředitele uhnout očima. „Uznávám, že vaše přítomnost tenkrát byl šťastný zásah."

„Vidíte! Jen mě nechte častěji šťastně zasáhnout, ano?" přerušila jej chvatně a prosebně naklonila hlavu.

Profesor Brumbál se znovu zamyslel.

„Tak dobrá," řekl konečně a Hermiona ulehčeně vydechla.

„Tímto se tedy dostáváte pod ochranu Řádu a musíte plnit dané příkazy. Vaším úkolem bude mít oči otevřené a umožňovat profesoru Snapeovi jistý návrat. Budu ho o tom informovat. Nechtějte ale po mně, abych vás informoval o schůzkách Řádu a nebo vás oficiálně představil jako nového člena. Jste příliš mladá na to, abyste znala všechny podrobnosti, slečno Grangerová."

Hermiona přikývla a zahnala pocit úcty, který při jeho slovech měla.

„Jistě, pane."

Profesorův výraz trochu zjemněl.

„Oh, a nezapomeňte, Severus vás nechce vidět tam venku." Zdůraznil to slovo s pozvednutým obočím a Hermioniny oči se rozšířily, když pochopila.

„Dejte mu nějaký čas, aby si na toto... aranžmá zvykl. Pro nejbližší dobu by bylo moudré, držet se v pozadí."

ooOoo

Hermiona vzala Brumbálovu radu vážně. Bylo jí jasné, že jí Harry nepůjčí neviditelný plášť. Raději by ho vlastnoručně spálil, než aby dědictví po otci zajistilo bezpečný návrat Severusi Snapeovi. A stejně tak věděla, že bude opravdu těžké dokázat, aby nebyla vidět. Ale to, že v knihovně nenajde nic, co by jí pomohlo, to nečekala. Knihy do této chvíle vždycky pomohly. Byly to jistoty, na které se mohla spolehnout. To jen teď ji nechaly ve štychu.

Hermiona při vyučování pozorovala profesora Snapea. Dělal, jako by se nic nezměnilo. Ani ta nejmenší reakce na dohodu, kterou s ní uzavřel profesor Brumbál. Bylo to frustrující, i když vlastně nic jiného nečekala.

Zatracenej mezek!'

Harry se na její rozhovor s profesorem Brumbálem neptal. Čekal, že začne sama od sebe. A ona věděla, že to pak všechno řekl Ronovi. Ronovo zděšení bylo tak obrovské, jako by se to týkalo jeho samého. Od té doby ji po očku pozoroval a ona mu mohla lehce číst v obličeji otázky.

„Tak se mě sakra zeptej, Rone!" obořila se na něj. Znervózňovalo ji, když ji tak sledoval.

Nejmladší z bratrů Weasleyových sebou vylekaně trhl a podíval se na Harryho. Ten jen pokrčil rameny.

„Co... eh... tím myslíš?"

„Já vím, že ti to Harry řekl, tak jednoduše začni." Její hlas nebyl o moc víc než nehlasný šepot, protože profesor Snape byl zaměstnán u tabule a psal přísady do dnešního lektvaru.

„Proč to děláš?" vrátilo se jí a Hermiona se musela nutit, aby neprotočila oči.

„Protože to musím vědět."

„Vědět co?"

„Jestli je v pořádku, když se vrací."

„K čemu? Je to Snape! Kdyby se vrátil mrtvý, taky dobře." Ron nechápavě potřásl hlavou. Hermiona se na něj káravě zadívala a pak pohlédla k tabuli. Profesor Snape je očividně neslyšel, jinak by byl Nebelvír nejméně o sto bodů chudší. Možná i o víc.

„Protože je příliš důležitý na to, aby se složil na pozemcích!" To, že to byl jen její oficiální důvod, nemusel vědět. Ona musela zjistit, na čí straně profesor Snape stojí.

„A proč se o to musíš starat zrovna ty? Brumbál by to zvládl."

„Protože profesor Brumbál má na práci jiné věci, než se toulat v noci po pozemcích a sbírat špióny."

Na to Ron neřekl nic. Ale ona si byla stejně jistá jako dřív, že nic nepochopil.

Hermiona zhluboka vydýchla, šťastná, že má tenhle rozhovor za sebou, a pozorovala profesora Snapea, který odložil křídu a přikázal, aby začali s lektvarem. Zatímco ostatní začali spěšně třídit přísady a doufali, že dnes jeho špatné náladě ujdou, dívala se Hermiona, jak se posadil za svůj stůl a začal kontrolovat pergameny.

A to byl okamžik, ve kterém jí na pár úderů vynechalo srdce. Profesorova levá ruka se začala zrádně třást, když do ní vzal pergamen, a v obličeji se mu na sekundu promítla směs poznání, strachu a zoufalství.

„Dnes večer," zamumlala Hermiona nesouvisle a Harry s Ronem se na ni tázavě zadívali, i když při tom nepřestali třídit přísady.

„Dnes večer je další setkání!"

„Odkud to víš?" zeptal se Harry překvapeně. Dnes ho jizva nebolela.

„Profesoru Snapeovi se třese ruka. Nikdy se mu netřese."

„Třeba je mu zima," řekl Ron s útrpným výrazem v očích a Hermiona se na něj zadívala úkosem.

„Aby mu byla zima, musela by tu teplota klesnout pod bod mrazu. Jeho vlastní tělesná teplota totiž není o moc vyšší," komentoval nervózně Harry a rozesmál se.

„A to víš tak přesně, protože...?" zeptal se Ron se zdviženým obočím a Hermiona cítila, jak jí stoupá krev do tváří. Pokračovala v práci, jako by tu otázku neslyšela.

„Dnes večer je další setkání, tím jsem si jistá. A ano, půjdu do sovince. Musím najít nějaký způsob, jak mě neuvidí." K její bezradnosti se přidal ještě nedostatek času.

„Tak se jednoduše schovej pod oknem."

Hermiona zírala na Rona. Možná měla opravdu ta jeho poznámka smysl. A ona na to nepřišla. Ten plán byl jednoduše geniální. Nemusí přece vytvořit vír u okna. Může ho vytvořit kdekoli v sovinci.

„Rone, ty jsi geniální!" vyhrkla nadšeně a byly by mu nejraději padla kolem krku.

„Slečno Grangerová! Můžete mi prosím vysvětlit, co je tak důležitého, že to musíte celou hodinu probírat s pány Potterem a Weasleym?"

Samotné napomenutí jí nedokázalo zkazit radost z nalezeného řešení.

„Ten lektvar. Dávala jsem jim pár rad," odvětila prostě a ráda přijala stržení dvaceti bodů, výměnou za vzteklý pohled svého učitele.

ooOoo

Večer se za nesouhlasných pohledů Harryho a Rona vyplížila ze společenské místnosti. Oba pracovali na svých domácích úkolech a přinejmenším Ronovi bylo zle z toho, že se rozhodla raději dohlížet na profesora Snapea, než jim pomoci s úkoly.

„Měli jste na to celý týden, tak si nestěžujte," bylo to jediné, co na to řekla, než zmizela v chodbě.

Dorazila do sovince, vytvořila vír a namířila ho dovnitř sovince. Sovy ji nespouštěly z očí a Hermiona by byla přísahala, že nad ní nesouhlasně kroutí hlavou.

S ulehčením zajásala, když se obraz ve víru nezměnil. Posadila se do nejzazšího rohu sovince a čekala.

Mezitím ji napadlo, že to všechno mohl profesor Snape zinscenovat, aby ji chytil při činu. Mohl ji tím připravit o spoustu bodů za to, že bezdůvodně sedí v sovinci. Mluvila pro to především skutečnost, že Harryho jizva mlčela.

Odsunula ten nápad stranou. Profesor Snape by si jistě nedal tolik námahy s tím, aby ji potrestal. Jednoduše jí mohl dát po vyučování trest. A to neudělal. I když v obličeji stále měla výraz nejistoty, tímhle si jistá byla.

Téměř po hodině, spíš později než dříve, se vynořil na hranicích pozemků. Jako vždy se zkoumavě rozhlédl, jeho pohled zabloudil k sovinci a krátce poté zpět na cestu. Hermiona chtěla vstát a odejít, když si všimla, že působí nějak nejistě. Jeho kroky byly klopýtavé, pomáhal si rukama, aby udržel rovnováhu, a z jeho tak kontrolovaných pohybů téměř nic nezbylo.

Hermiona poplašeně hleděla na obraz učitele a čekala, co se stane dál. Pokud dojde vlastními silami do hradu, může jít s čistým svědomím do postele. I když se něco stane pak, někdo ho najde. A poté, co jí tak tvrdohlavě dal na vědomí, že její pomoc nepotřebuje, ona ten někdo nebude.

Už jsi sama sobě lhala líp, Hermiono!

Zůstal stát a pátral rukama po něčem, čeho by se mohl chytit. Podlomily se mu nohy, jako by ho někdo kopl do podkoleních jamek, a pak se složil na trávník.

Hermiona zazmatkovala. Co má teď dělat?

Nejdřív profesor Brumbál, pak madame Pomfreyová? Nebo naopak? Nebo ani jeden z nich?

Nerozhodně přešlapovala a pak se rozhodla dostat se co nejrychlejší cestou na pozemky. Musí vědět, co se mu stalo. Spěšně proběhla sovincem a ani si nevšimla, že se za ní kouzlo se zasyčením samo uzavřelo.

12.10.2014 12:07:11
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one