ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál
Autorka: WatchersGoddess
Link na originál: https://www.fanfiction.net/s/3585313/30/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
Věkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
Překlad: dvemuchomurky
Betaread: Aiden
Upozornění: Prvních 7 kapitol přeložila Nirtyn, po níž to měla převzít binah – jejich překlad naleznete zde: http://www.binah.ic.cz/isem.html. Shrnutí povídky a většinu názvů kapitol jsem převzala také z těchto stránek. Pouze jsem opravila těch několik překlepů, které jsem našla, upravila skloňování jmen a používání velkých/malých písmen – vycházím při tom z pravidel, jež zavedla Pyriel se svými betami při překladu Kamene manželství. Od kapitoly 8 se už jedná o můj překlad. Nemám souhlas binah k dokončení překladu, ale ne protože bych se ho nesnažila získat, nýbrž protože binah není nikde k zastižení a na emaily ani vzkazy nereaguje. Nirtyn souhlasila s převzetím jí přeložených kapitol i s dokončením překladu.
ooOoo
 
Who made up all the rules?
We follow them like fools,
Believe them to be true,
Don’t care to think them through.

Kdo vymyslel všechna ta pravidla?
Jednáme podle nich,
věříme, že jsou pravdivá,
nenapadne nás o nich přemýšlet.


(Jem - They)


ooOoo

Hermiona si vychutnávala příjemný pocit, když ji po paži pohladila jeho ruka. Na páteři ji příjemně zamrazilo, až se lehce zachvěla.

Takhle bych se ráda budila častěji…

„Hermiono, prosím! Nežertuji.“

Tenhle hlas do jejích představ příliš nezapadal, a než si to uvědomila, nesouhlasně zamručela. Což se ukázalo být docela nepříjemným, protože měla ucpaný nos a chraptěla. Současně s tímto poznáním ji opět začala bolet hlava a horečka a vyčerpání na sebe nedaly dlouho čekat.

Ach ne, ne, ne! Kde mám čudlík na zpáteční převíjení?

„Co se děje?“ zeptala se unaveně. Její představy zmizely, neboť stejně chtěla jen spát. V jeho náruči, nicméně bez těchto mládeži nepřístupných myšlenek.

„Myslím, že je čas, abys…“ Odmlčel se a ona se k němu otočila a zamžourala v ponurém přítmí pokoje. Muselo být krátce před svítáním.

„Hmm?“

Ukázal na spodní část jejího těla. Hermiona zkusmo napnula svaly na nohou. Tampon měla nebezpečně nízko.

„Ach,“ zamumlala a vyhrabala se z postele. Posadila se na její kraj a pokusila se překonat motání hlavy. Potom se vrávoravě postavila na zesláblé nohy. Zachvěla se. V posteli bylo mnohem tepleji.

Snape se také posadil a nedůvěřivě ji sledoval. Nepovažoval ovšem za nutné jí nějak pomáhat, dokud se dokáže sama udržet na nohou.  Jen se vyhnout tělesnému kontaktu, pomyslela si rozmrzele Hermiona, když usedala na záchodovou mísu, a přiložila si studenou ruku na svoje horké čelo.

Krk ji příšerně pálil a měla v něm sucho. Vedle ní odkapávala voda z vodovodního kohoutku. Matně si vzpomínala na Snapeovo varování, aby vůbec nic nepila. Na druhou stranu nemohla riskovat, že zemře žízní. V noci toho určitě hodně vypotila a to hned tak nenahradí.

A čím lepším nahradit ztracené tělesné tekutiny než vodou? Merline, moje myšlenky bývaly mnohem náročnější…
Vzdorovitě se podívala na zavřené dveře do ložnice, a když se vyčůrala, nejprve si důkladně umyla ruce a pak si nabrala do úst trochu studené vody. Byl to krásný pocit, tak osvěžující a utišující pro její krk voda byla. Hermiona se několikrát napila a pak si ještě opláchla obličej.

Okamžitě se cítila lépe. Osušila se a prohlédla se v zrcadle. Frustrovaně zavrčela. Zrcadlo z Erisedu se minimálně postaralo o to, že v něm vypadala jakž takž dobře. Tady na ni zírala bledá holka s tmavými kruhy pod zarudlýma oteklýma očima. To bylo opravdu skličující.

Naštěstí neměla čas, aby o tom víc přemýšlela, protože nevolnost se vrátila plnou silou. Jen tak tak se stihla naklonit nad toaletní mísu, než koleny udeřila o podlahu a vyvrátila všechnu vodu, kterou před chvílí vypila.

Netrvalo dlouho a Snape rozrazil dveře. „Sakra, říkal jsem ti, že nemáš pít!“ zanadával, přesto jí ale podepřel hlavu a vlasy jí přidržoval vzadu, tak jak to udělal už předchozí noc. „Už jen za tohle očividné ignorování mé rady bych ti měl udělit trest až do konce školního roku!“

Hermiona strávila několik minut nad záchodem dávením a kašláním, než konečně opět převzala nad svým tělem kontrolu a podívala se na Snapea. „Jenže jsem měla příšernou žízeň,“ zaskuhrala se slzami v očích a ucpaným nosem. Snape uchopil žínku, trochu ji navlhčil a otřel jí s ní obličej.

„Budeš to muset vydržet, pokud nechceš strávit příští hodiny v koupelně! A předtím, než o tom vůbec začneš přemýšlet, ne, tato možnost vůbec nepřichází v úvahu!“

Učitel byl zase zpátky a Hermiona rozhodně nemohla tvrdit, že jí chyběl.

„A co ztráta tělesných tekutin, hm? Mám úplně svraštělou kůži a hlava mi za chvíli vybouchne v nukleární erupci!“ Na chvíli zapřemýšlela, jestli vůbec něco jako nukleární erupce existuje, pak ale tu představu odsunula stranou. „Za půlku noci jsem vypotila víc vody, než kolik jí má obří oliheň v jezeře! Nějak ji přece musím nahradit.“ Zpočátku mluvila hodně nahlas a důrazně, ale kvůli nedostatku sil se její lamentování hodně rychle změnilo na kňouravé fňukání.

„Přeháníš. Ne že by to bylo něco nového, ale v tvé situaci je to více než nemístné.“ Podíval se na ni se zdviženým obočím a Hermiona protočila oči. Snape si nakonec teatrálně povzdechl. Potom rozzlobeně odpověděl: „Opravdu si myslíš, že bych na ztrátu tělesných tekutin zapomněl? Na něco takového existuje kouzlo. Od té doby, co jsi usnula, se tvoje zásoby tekutin dostaly zase do rovnováhy.“

Hermiona zrudla a rozpačitě sklopila oči. Znovu se v ní zvedla vlna nevolnosti a ona se ji pokusila překonat.
„Kdybys mě aspoň jednou poslechla a nebyla tak umíněná, už by ti teď bylo jistě lépe.“

Jeho slova v ní probudila nový záchvat vzteku. „Pak už taky konečně víš, jak se cítím já!“ Pronikavě se na něj podívala. „U tebe mám totiž častokrát pocit, jako kdybych mluvila do zdi!“ Rukama divoce zamávala ve vzduchu a hned toho zalitovala, protože jí do zad vystřelila pronikavá bolest. Se zasyčením zkřivila obličej.

„Co se stalo?“ zeptal se ustaraně Severus. Hermiona jenom mávla rukou. Takhle rychle si to u ní nevyžehlí.

„Jenom mě bolí záda,“ řekla zlostně.

„Otoč se!“ přikázal jí Snape. Hermiona si nemohla pomoci, aby s ním nesvedla souboj zamračených pohledů, který Snape vyhrál jen díky své lepší zdravotní kondici. Neochotně se k němu otočila zády, zaklapla víko od záchodu a položila si na něj ruce a hlavu. Neměla už sílu s ním bojovat.

Snape dvěma prsty přejel podél její páteře, od ramen až po kostrč. Připadalo jí to, jako kdyby se mazlil s každým jednotlivým obratlem, tak příjemný pocit to byl. Byla přesvědčená, že to udělal, jen aby ji pozlobil. Ústa se jí sama otevřela, aby vydala nějaké mimovolné zaúpění. Naštěstí se jí podařilo ještě včas je zase zavřít. Snape zatím začal masírovat její napjaté svaly a nutil je, cíleně a téměř trýznivě, se uvolnit.

Zvýšený průtok krve způsobil, že ji začala svědit kůže. I její krevní oběh byl zřejmě už zase v pořádku, protože jí začalo divoce bušit srdce, jak její tělo zareagovalo na Snapeovy doteky. V uších jí hučelo, a zatímco jí tep bušil ve spáncích, svaly v podbřišku se jí nepříjemně stahovaly.

Hermiona váhala mezi bolestivým a blaženým zasténáním. Celá její horní polovina těla se plně poddala jeho pohybům. Přání několik dnů pouze hluboce spát se zintenzivňovalo a Hermiona ten boj brzy vzdala. Ignorovala tu svou část, která vždycky všechno věděla a která jí teď tvrdila, že toaletní prkénko není ke spánku vhodné.

Po delší době, kdy byla velmi tichá, si Snape potichu povzdechl. „Musíš zase do postele, jinak nastydneš.“ Ještě párkrát jí přejel rukama po zádech, pak se postavil a podával jí ruku. Hermiona se na něj rozmrzele podívala a unaveně několikrát mrkla, než nakonec kapitulovala a chytila se ho.

„Pěkné, teď se sama postav!“ Snape to musel říct jen proto, že si chtěl nevšimnout její němé prosby, aby ji odnesl v náruči.

Hermiona frustrovaně zamručela a rozhodla se, že by ho mohla klidně praštit do jeho obrovského nosu: „Nemůžu se sama postavit! Tak jsi mě rozrušil a uvolnil, že jsem teď úplně vyčerpaná.“

Všimla si, jak krátce zavřel oči a bojoval o duševní rovnováhu. „Odporuješ si, Hermiono.“

„Skutečně chceš, abych teď rozebírala svou odpověď a vysvětlila ti, co přesně jsem tím chtěla říci? Jsi chytrý muž, Severusi, víš, co jsem měla na mysli.“

„Ano, samozřejmě. Odi et amo a další absurdnosti jsou přesně to, čím se vyznačuješ,“ odpověděl vynervovaně. To jí opět vehnalo slzy do očí, a když k ní rezignovaně přistoupil a zdvihl ji, jako by vůbec nic nevážila, praštila ho několikrát zesláblýma rukama do hrudi.

„Necitlivý bastarde!“ zavzlykala potichu a zabořila mu obličej do krku tak, že ji na špičce nosu zaškrábala jeho neoholená kůže.

Snape ji odnesl do postele a přikryl ji. „Teď už opravdu musím odejít,“ řekl a podíval se z okna na vycházející slunce, než zatáhl závěsy.

„Ne, prosím ne!“

„Hermiono, nemůžu tu déle zůstat. Nebudu se s tebou hádat a… Nedopadlo by to dobře.“ Obě ruce sevřel v pěst a Hermiona nasucho polkla.

„Nemusíme přece vůbec mluvit. Jenom mě pevně obejmeš. Já… už dlouho jsem se tak dobře nevyspala.“ Spodní ret se jí podezřele zachvěl. Hermiona se do něj honem kousla, aby to zakryla. Věděla, jak neměl rád tento druh slabosti a nechtěla dát najevo, jak vyčerpaná a na konci sil opravdu je.

„Neudělám ti nic pěkného, Hermiono.“

Hermiona si pohrdavě odfrkla. „Tvoje nepřítomnost mi nedělá dobře,“ odporovala a potom odevzdaně vzdychla. „Nemůžu tě donutit, abys mi věřil, Severusi. Nechci nic dělat, jenom ti říct, že bych tě měla ráda vedle sebe. Máš pravdu, pravděpodobně hned usnu a probudím se teprve až večer. A možná také vážně není důležité, jestli tu budeš nebo ne. Ale já vím, že se mi líp spí, když jsi tu.“ Byl to poslední pokus ho přesvědčit. Pravděpodobnost, že ho ve dne bude někdo hledat, byla větší než včera v noci, to si uvědomovala. Přesto doufala, že její důvod je dost silný, aby ho přemluvila.

„Prosím…“ zafňukalo za nimi zrcadlo a Hermiona si všimla, že látka lehce vibrovala. Snape se na ně vztekle podíval, ale nenamáhal se něco namítat.

„Sednu si tady ke stolu a ty budeš spát. Budu tady, kdyby se něco dělo,“ rozhodl se. Hermiona si oddechla, že přistoupil aspoň na tento kompromis.

Vyčerpaně znovu klesla do podušek a zachumlala se do peřiny. Chybělo jí jeho obejmutí, ale vidět, že sedí přímo před ní u stolu a vytahuje pergamen a brk – možná aby odvolal dnešní hodinu s Lupinem – jí prozatím stačilo k uklidnění.
Za několik minut zavřela oči a usnula.
ooOoo

Když se probudila podruhé, překvapilo ji, že má hlavu položenou na jeho hrudi a jeho ruka je na jejím zátylku. Pootočila hlavu tak, aby se na něj mohla podívat. „Nechtěl jsi sedět u stolu?“ zeptala se lehce škádlivě, akorát že kvůli ucpanému nosu a ochraptělému hlasu to nebylo poznat. Několikrát mrkla a ucítila na tváři již vyschlé cestičky po slzách.

„Měla jsi noční můru,“ vysvětlil opatrně Severus. „Nechtěl jsem, aby ses náhodou zranila.“

Hermiona se pobaveně zasmála - ani si nedal tu námahu, aby o tom přesvědčil sám sebe. Pohladila ho po tváři. „Děkuji ti.“ Snape krátce přikývl, ale oči z ní nespouštěl.

Věděla, že toho bude nejspíš litovat, ale přesto se natáhla a jemně ho políbila na rty. Severus chvíli váhal a neochotně zavřel oči, ale pak se do polibku ponořil. Nedovolila mu prozkoumat jazykem její ústa; netoužila s ním sdílet tu pachuť, kterou cítila na jazyku. „Měla bych si jít vyčistit zuby,“ vysvětlila mu se začervenáním.

Snape zavrtěl hlavou. „To nebude nutné.“

Hermiona přikývla a rozhodla se, že ho raději vyvede z rovnováhy, než aby ho opustila. „Už je mi mnohem lépe. Kdybys chtěl odejít, pochopila bych to a nezdržovala bych tě.“

Zdálo se, že ho její slova překvapila, ale rychle to zakryl. S přikývnutím se postavil a rukou si projel vlasy, aby je trochu upravil.

„Ještě pár dní se šetřete, slečno Grangerová! Profesor Lupin přijde až na konci týdne,“ řekl pevným hlasem a Hermiona sebou trhla.

„Ano, pane.“ Jen obtížně dokázala potlačit slzy, přesto ještě stále cítila svrbění, které na jejích rtech způsobila jeho ústa.

Snape dlouhými kroky přešel pokoj a u dveří se na ni ještě jednou podíval. „Kdybyste mě potřebovala, víte, jak mě zavolat,“ řekl odměřeným tónem a hlavou ukázal na minci, jež ležela na jejím nočním stolku.

Přikývla. Snape se otočil a za pár vteřin se za ním zabouchly dveře. Hermiona se v sebelítosti schoulila pod peřinou a rozhodla se, že následující dny prospí. Bude spát tak dlouho, dokud tahle nevolnost nepřejde.

„Jedna slza, slečinko, a budu řvát do té doby, dokud nepřijde,“ zavrčelo varovně zrcadlo.

„Zavři klapačku!“
ooOoo

Zvládla strávit v posteli ještě jeden den. Pak byla tak vyspalá, že strnulým pohledem hypnotizovala strop a počítala na něm všechny prohlubně, jen aby měla co dělat. Vzápětí toho ale litovala, protože ji strop upozornil na to, že přeskočila jedno číslo.

Přesto se ještě jeden celý den řídila Snapeovým doporučením, aby nic nejedla. Domyslela si, že kouzlo na dorovnávání tělesných tekutin musí také ještě fungovat, protože když si vypláchla ústa čistou vodou, přestala mít žízeň a nedostala ji ještě několik dalších hodin.

Něco sníst se odvážila až tehdy, když přestala krvácet. Opatrně ochutnala nejprve několik kousků měkkého ovoce a sucharů, než se vrátila ke svým stravovacím návykům.

Čtyři dny po svém výletu do lesa se vydala do sklepení. Posunula svou plánovanou návštěvu laboratoře, ale zároveň chtěla dát Snapeovi vědět, že je už zase zdravá. Nebo aspoň tak napůl. Neustále vnímala nejasný pocit slabosti a občas se jí zamotala hlava, ale předpokládala, že to časem přestane samo.

Za několik minut lehce zaklepala na jeho dveře, jako kdyby dělala něco zakázaného, a nervózně čekala, až ji pustí dovnitř.
Výraz jeho tváře kolísal mezi rozzlobením a úlevou, což vzala spokojeně na vědomí.

„Slečno Grangerová?“

„Dobrý den, profesore Snape. Chtěla jsem se zeptat, jestli bych mohla dnes odpoledne do laboratoře.“ Zjevně si užívala znovunabytou sebedůvěru, se kterou se mu teď postavila. Chtěl ji, i když nikdo, kdo nepoznal jeho ne příliš laskavou stránku, by si toho nevšiml. To jediné, co toto poznání kalilo, byla skutečnost, že ho chtěla úplně stejně a nemohla s tím nic dělat.

Zatím nemohla.

„Jste si jistá, že jste v odpovídající tělesné kondici?“ Svou starost schoval za silnou dávku rozčilení.

„Ano. Kdybych chtěla ještě pracovat na odpovídající tělesné kondici, psala bych pojednání o nerovnostech stropu ve své ložnici. A dokonce bych mohla objekt svého výzkumu vyzpovídat.“

Snapeovy koutky sebou lehce trhly. Rychle sklopil zrak, aby si toho nevšimla. „Nuže, jestliže je to tak… Nemohu samozřejmě dovolit, abyste plýtvala svým vytříbeným intelektem na něco tak banálního, jako je strop. Ačkoliv bych si to pojednání moc rád přečetl.“ Poslední větu dodal v okamžiku, kdy k ní už byl zády a kráčel ke skrytým dveřím do laboratoře na opačné straně svého kabinetu. Hermiona se překvapeně usmála; právě objevila jeho mimořádně vtipnou stránku, o jejíž existenci neměla až dosud ani potuchy.

„Dám vám ji přečíst jako prvnímu, pokud se rozhodnu ji napsat,“ odpověděla troufale a prošla kolem něj do laboratoře.

„To bych prosil!“ S těmito slovy ji zanechal samotnou.

Hermiona potřásla hlavou a postavila svou tašku s poznámkami na stůl. Pak se začala připravovat na vaření prvního lektvaru.
ooOoo

Malým oknem v jedné stěně místnosti mohla sledovat, jak odpoledne pomalu přechází ve večer. Slunce se sklánělo stále níž nad obzorem a světlo, které okno propouštělo do laboratoře, se stávalo barevnějším a sytějším, až zcela zmizelo a převládla temnota.

Ve svém výzkumu docela pokročila, přestože jí ještě činilo potíže se tak dlouho soustředit na jednu věc. Více než jednou se musela posadit, aby mohla připravit přísady, a po dvou hodinách práce se vrátila tupá bolest hlavy, již v minulých dnech sice považovala za svého věrného společníka, ale po níž se jí vůbec nestýskalo.

Povzdechla si a promnula si spánky, zatímco před ní vesele bublal lektvar a pomalu nabíral barvu, kterou by měl mít v tomto stadiu. Oddechla si, když ji konečně získal a ona mohla uhasit oheň pod kotlíkem.

Během doby, kdy lektvar vychládal, uklidila pracovní plochu a udělala si několik poznámek. Potom přešla ke dveřím do Snapeova kabinetu a opatrně zaklepala. Neodvážila se vstoupit, aniž by ji k tomu vyzval; koneckonců neudělala by to ani předtím, a po posledních poměrně bouřlivých dnech chtěla zařadit nižší rychlost. Nezapomněla, že ho musí respektovat, pokud ho chce milovat.

Po chvíli se dveře otevřely a Snape se na ni podíval s vysoko vytaženým obočím.

„Už jsem lektvar dokončila. Bylo by možné, abyste se na něj podíval a posoudil ho?“ Samotnou ji překvapilo, jak unaveně zněl její hlas, přestože postojem těla nedávala svou únavu nijak najevo. Chtěla, aby její práci soudil nezaujatě, jako kdyby posledních pár dnů vůbec nestrávila nemocná v posteli.

„Samozřejmě,“ souhlasil a několika dlouhými kroky přistoupil ke kotlíku, stojícímu na jednom ze stolů v první řadě. Vzal do ruky naběračku, se zkoumavým pohledem zamíchal tekutinou a pak ji nalil do skleněného poháru, zakroužil jí a prohlédl si ji proti světlu.

Hermiona se kousala do spodního rtu, zatímco ho pozorovala. Výraz naprosté soustředěnosti na jeho obličeji ji fascinoval. Uvědomila si, že se ztrácí ve svých myšlenkách. Snad na ni brzy promluví, jinak by to mohlo skončit hodně trapně.

„Takže, slečno Grangerová…“

Tenhle začátek se jí nelíbil. „Pane profesore, chtěla jsem vás poprosit, abyste mou… churavost v posledních dnech nebral při posuzování lektvaru v úvahu,“ přerušila ho. Snape si ji přeměřil rozzlobeným pohledem.

„Měla jste snad dojem, že bych chtěl něco takového udělat?“ zeptal se ostrým tónem, jenž tak dobře znala.

Hermiona polkla. „Ne, pane.“

„Pak mi není jasné, proč jste vůbec takové chování předpokládala.“

„Omlouvám se, pane,“ odpověděla se zrudlými tvářemi.

Snape se otočil zpět k lektvaru, ještě několikrát si prohlédl vzorek v poháru a sledoval při tom změny v jeho barvě, průzračnosti a konzistenci.

„Lektvar nepatří mezi mistrovské výtvory, jak bych u vás očekával,“ řekl otevřeně, ale bez obvyklého opovržení. „Musíte být opatrnější při udržování teploty, a také by byl jistě průzračnější, kdybyste byla důslednější při jeho míchání.“ Měl tak svraštělé čelo a obočí vytažené tak vysoko, že téměř tvořilo souvislou linii.

Hermiona popadla brk a zapsala si jeho rady pod svoje poznámky. „Příště se tím budu řídit,“ slíbila a nenápadně se opřela jednou rukou o stůl.

„Doporučil bych vám, abyste se ho pokusila připravit co nejdříve. Pak budete moci použít své znalosti cíleněji a zabránit chybám.“ S těmito slovy vylil vzorek lektvaru zpět do kotlíku a mávnutím hůlky nechal jeho obsah zmizet. Dalším mávnutím přeletěl kotlík ke stěně na své místo a na stole zůstaly pouze Hermioniny poznámky.

„Pokud by to bylo možné, přišla bych to zkusit zase zítra.“ Prosebně se na něj podívala a lehce při tom naklonila hlavu. Až dosud toto gesto zcela přecházel, jako kdyby ani neexistovalo; Hermiona si byla jistá, že teď se něco změnilo.

„Když to musí být,“ odpověděl s povzdechem. „Sbalte si svoje věci a přijďte za mnou do kabinetu. Rád bych s vámi ještě o něčem hovořil.“

„Ano, pane.“ Hermiona přikývla a potlačila spokojený úsměv, který se jí dral na rty. Pokud u toho nikdo nebyl, dařilo se jí bez větší námahy omotat si ho kolem prstu.

To je dobré vědět, pane profesore!

Dala si načas, než sesbírala svoje poznámky a věci a nabrala při tom novou sílu. Rozhovory se Snapem byly zatím většinou příjemné a užívala si je, ale nedalo se tvrdit, že byly jednoduché a nenáročné. Přinejmenším očekával soustředěnost a ona byla odhodlaná jeho očekávání naplnit, když už ne přímo překonat.

Zpevnila tedy držení svého těla, vzala si tašku a vešla do jeho kanceláře. Krátce na ni vzhlédl od své knihy a ukázal na židli před psacím stolem. Uklidnilo ji zjištění, že svůj čas, stejně jako ona, tráví čtením. Teď by ještě ráda věděla, jestli také tak touží po začátku školního roku. Čtení se po čase může stát opravdu nudným.

„Chtěl jste se mnou mluvit?“ zeptala se opatrně, když nic neříkal.

Snape odložil knihu na stranu a věnoval jí svou plnou pozornost. „Zajisté.“ Hermiona tázavě nadzdvihla obočí. „Slečno Grangerová, řekněte mi prosím, proč jste se nedávno vydala na procházku do lesa?“

Na chvíli zavřela oči a trochu se na židli sesunula. Až dosud doufala, že se odpovědi na tuto otázku vyhne, neboť Snape obvykle vyžadoval odpovědi na to, co ho zajímalo, okamžitě.

Pokusila se uklidnit a pak se na něj podívala. „Odpovídám učiteli nebo muži?“ zeptala se ho na oplátku, čímž ho očividně vyvedla z míry.

Snape se ve své židli opřel, uzavřený výraz v jeho obličeji zakolísal a podle toho, co viděla, mohla soudit, že bojuje o slova.
„Učiteli,“ řekl nakonec rozhodně. Hermiona sevřela rty do úzké linky.

„Je mi to líto, pane, ale nejsem připravená na tuto otázku odpovědět,“ odvětila odhodlaně a zkřížila si ruce na hrudi.

„Je vám jasné, že mám prostředky a způsoby, jimiž z vás mohu odpověď dostat, že, slečno Grangerová?“ V poněkud hrozivém gestu spojil ruce do stříšky; Hermiona si všimla, jak konečky jeho prstů zbělely.

„Ano, pane, to vím. Doufám ale, že tyto prostředky není tak jednoduché použít, protože existuje jiná, velmi jednoduchá metoda, jak odpověď získat.“ Důrazně se na něj podívala a nechala na něm, jestli využije nabízené možnosti.

„Mám tuto otázku zodpovědět učiteli… nebo muži?“

Snape si rukou přejel po obličeji v pokusu se ovládnout. Pohledem několikrát přejel přes svůj kabinet, až nakonec zoufale spočinul na jejím obličeji.

„Muži,“ odpověděl potichu.

Hermiona přikývla. Nervózně polkla, a když odpovídala, nedokázala se mu dívat do očí.

„Vím, kde je zrcadlo z Erisedu. Byla jsem tam.“

Váhavě zdvihla oči a podívala se do jeho obličeje bez jakéhokoliv výrazu.

„Proč?“

Potichu si odfrkla. „Chtěla jsem si připomenout, že mi stojí za to, projít si tímhle cirkusem. Chtěla jsem se ubezpečit, že cíl stojí za tohle mučení.“ Cítila nutkání znovu zkřížit ruce, ale úspěšně ho potlačila.

„A k jakému závěru jste došla?“

Hermiona jenom přikývla. Věděla, že jako odpověď to stačilo.

„Možná byste si to měla ještě jednou promyslet,“ odpověděl studeným tónem.

„Věřte mi, to bych udělala moc ráda. Jenže pouhým přemýšlením toho moc nedosáhnu.“ Skousla si spodní ret a všimla si výrazu v jeho očích. Souhlasil s ní, i když ne zrovna ochotně.

Snape se náhle natáhl na stranu, vzal malou lahvičku a položil ji na opačný konec svého pracovního stolu. „Vypijte to.“

Hermioně začalo prudce bušit srdce. „Co to je?“

Snape potřásl hlavou. „Posilující lektvar, abyste se mi zítra v laboratoři nesložila.“

Zřejmě si všiml jejích obav. Na malou chvíli si myslela, že se jedná o lektvar zapomnění. Určitě si přál, aby na všechno zapomněla.

Tak všechno? Ty hloupé trdlo!

Sáhla po lahvičce a plaše se na něj usmála. „Děkuji.“

Snape přikývl. „A teď byste se měla pořádně najíst a vyspat. Jinak ten lektvar bude k ničemu.“

Postavila se a zdvihla svou tašku. Po třesoucích se nohách doklopýtala ke dveřím. Nečekala, že ji tento rozhovor tak vykolejí.

„Dobrou noc, profesore Snape,“ rozloučila se a krátce se ohlédla přes rameno. Nijak nezareagoval, a tak rychle odešla.

Venku na chodbě se několikrát zhluboka nadechla a rozhodla se, že ten lektvar vypije hned. Tělem se jí rozšířilo příjemné teplo a navzdory svému očekávání skutečně zamířila do chodby, jež vedla ke kuchyni. Poprvé za celý týden měla hlad.
 
A/N: Doufám, že se vám to líbilo. Od teď se začneme více věnovat boji proti Voldemortovi. V příští kapitole přijíždí Ginny do Bradavic. :)
01.12.2014 20:59:34
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one