ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Kapitola 41 - Končí to... (část druhá)

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál:
https://www.fanfiction.net/s/3585313/41/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
V
ěkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
P
řeklad: dvemuchomurky
Betaread: Aiden

 
ooOoo

Za necelou půlhodinu se všichni jako na povel začali pohybovat. Hermiona věděla, že mají namířeno k jejich cíli, a přidala se k nim dříve, než se pro to mohla vůbec rozhodnout. Její nohy prostě následovaly ostatní.

Držela se vzadu a s očima upřenýma na zem opatrně našlapovala. Urnu měla bezpečně schovanou pod pláštěm v tašce, cítila, jak do sebe skleněné lahvičky neslyšně narážejí, a to všechno jí dávalo podezřelý pocit jistoty. Pláště lidí před ní se setrvačností pohupovaly nízko nad zemí, na níž ležely suché větve a listí a mezi nimiž marně vyhlížela myši nebo jiná zvířata. Buď je zahnal smrtonosný Voldemortův vliv nebo shluk lidí, který se tam náhle objevil.

Po deseti minutách chůze les náhle skončil a před nimi se objevila louka. Podle oka Hermiona odhadla, že by se na ni pohodlně vešel celý bradavický hrad. Stromy na jejím okraji se tyčily do výše alespoň patnácti metrů a jejich řídké koruny umožňovaly výhled na noční oblohu. Byla posetá blikajícími hvězdami se žlutavým kotoučem měsíce v úplňku uprostřed, a Hermiona při pohledu na ni na chvíli zapomněla, proč sem vlastně přišla.

Po chvíli se začala zase soustředit na to, co bylo nejdůležitější. Skrze postavy kouzelníků před sebou mohla zahlédnout části volného prostranství. Na druhé straně byla znepokojivá černá linie - Smrtijedi. Bylo jich nejméně tolik, co členů Řádu.

Hermiona tlumeně zafuněla a v jejích doširoka otevřených očích se odrazilo světlo pochodní. Pozorovala jednotlivé postavy naproti a snažila se určit, která z nich je Snape. Bezpochyby mezi nimi byl, a Hermiona se modlila, aby byl v pořádku a aby nebyl na poslední chvíli prozrazen.

Členové Řádu se seřadili vedle sebe, tvoříce dvě řady, udělali několik kroků dopředu a zastavili se v dostatečné vzdálenosti od stromů, skoro jako by se na tom domluvili.

"Kde je Lupin?" vzpomněla si Hermiona a v myšlenkách směřovala svou otázku na profesorku McGonagallovou. Celý tenhle přenos myšlenek by se mohl stát velmi zajímavým, pokud se jí ho podaří zvládnout. Nemělo to nic společného s nitrozpytem, pokud to správně pochopila, záviselo to víc na koncentraci, vůli a přenosu myšlenek určitým směrem a způsobem.

"Skryl se v lese a čeká na Šedohřbeta. Gratuluji k vašemu rychlému pochopení tohoto způsobu komunikace, slečno Grangerová!" Profesorka jí přes rameno věnovala uznalý pohled a Hermiona se spokojeně usmála.

Pak se před nimi začalo něco dít a ona se postavila na špičky, aby viděla co. Přicházel Voldemort a bezohledně se protlačil mezi svými Smrtijedy. Hermiona nakrčila nos, když ho porovnávala s tou jeho verzí, již viděla ve Snapeových vzpomínkách. Zmrtvýchvstání nepřipadalo v úvahu, když člověk viděl, jak teď vypadá.

Jako na povel vyhodili všichni Smrtijedi s divokým pokřikem hořící pochodně do vzduchu, které se jakoby přilepily ke stromům a osvětlovaly celou louku. Některé z nich 'přistály' tak nešikovně, že zapálily větve a za chvíli hořelo několik korun stromů jasným plamenem. To nebylo dobré pro pozdější bitvu. Vzduch se zřetelně oteplil a třpytil se, jiskry a řeřavé kousky shořelého dřeva dopadaly tu a tam mezi kouzelníky a ticho přerušovalo jen praskání ohně. Listy na zemi začaly hořet také a Hermiona od jednoho takového místa hned vedle sebe rychle uskočila.

"Je hezké, že jste si všichni našli čas sem přijít," přivítal je posměšně Voldemort v parodii na hostitele. Hermiona lehce potřásla hlavou. "Nastal čas protřídit naše linie a zjistit, kdo z nás je silnější. Nastal čas vrátit se k tradicím a hrdosti. Nastal čas na vyplnění proroctví." Podíval se na jednu konkrétní osobu a v Hermioně se zvedla vlna strachu, když pochopila, kdo je tím dotyčným. "Harry Pottere...," protáhl Voldemort, a Harry vykročil kupředu na louku.

Vzpomněla si na jeho klopýtající a bázlivou chůzi při Turnaji tří kouzelnických škol, když šel vstříc svému drakovi. Teď byl však jeho postoj úplně jiný. Kráčel vzpřímeně a hrdě, vědomý si svých schopností a ani v nejmenším nevypadal bojácně. A v tu chvíli Hermiona pochopila, že tohle je jednosměrná jízdenka, že se nevrátí do školy, že využil svůj čas. Před ní už nestál student Harry Potter s politováníhodným osudem, ale muž Harry Potter, který svůj osud už nadále nepovažoval za politováníhodný, nýbrž za privilegium, který pochopil a akceptoval svou úlohu, který věděl, že právě teď možná začaly odtikávat poslední minuty jeho života a rozhodl se je zcela využít. Před ní stál bojovník, který má oči pevně upřené na svůj cíl a je připravený obětovat cokoliv - dokonce i svůj vlastní život.

Těžce polkla.

"Duel mezi námi dvěma a všichni ostatní zůstanou ušetřeni. Co na to říkáš, chlapče?" otázal se sladce Voldemort a rukou udělal několik elegantních gest. Hermioně se z toho chtělo zvracet.

"Ostatní nebudou zasahovat," požadoval Harry jistým hlasem. Hermiona pevně sevřela urnu.

"Ostatní nebudou zasahovat," potvrdil Voldemort, ale Hermiona mu ani na okamžik neuvěřila.

Kdy chce Snape začít jednat? Kdy to všechno vypukne? Neplánovali, že by to mělo trvat tak dlouho. Dvacet vteřin, řekl Harry. Dvacet vteřin a to nejhorší bude za nimi.


Nebo teprve začne.

Hermiona potlačila nastupující nervozitu.

Harry a Voldemort se navzájem uklonili, jak to vyžadovala pravidla soubojů. Voldemort se potichu zasmál nepřirozeně znějícím hlasem, který v Hermioně vyvolal pocit, že se jí zkroutily všechny vnitřnosti. "Věděl jsem, že jednou náš duel ze hřbitova dokončíme, pane Pottere."

Dokonce i přes vzdálenost, jež ji dělila od středu louky, viděla, jak Harry sevřel ruce v pěst. "Na to jsem taky čekal," zavrčel její kamarád a jí se na chvíli zatmělo před očima. První souboj Harryho s Voldemortem neviděla, tahle část nebyla mezi Harryho vzpomínkami v myslánce. Ale to poslední, co si pro něj přála, bylo opakování té situace nebo její pokračování.

Ve vzduchu viselo téměř hmatatelné napětí. Hořící stromy nad nimi nebezpečně praskaly a Hermiona se na krátký okamžik podívala nad sebe, zda jí od nich hrozí nějaké riziko. Nespokojeně vydechla, když zjistila, že skoro všechny stromy stojí v plamenech a černý kouř zakrývá hvězdy na nebi. Pokud tahle mýtina není dobře magicky chráněná, přispěchají sem dříve nebo později mudlové, aby uhasili lesní požár.

Její myšlenky přerušily pronikavé výkřiky.

"Expelliarmus!"

"Avada Kedavra!"

Okamžitě se podívala doprostřed louky. Věděla, že i tenkrát to takhle nějak začalo, ale tentokrát byl Harry dost chytrý na to, aby před Voldemortovou kletbou uhnul. Obě kouzla se těsně minula a narazila do stromů za oběma muži. Okamžitě se jak řady Smrtijedů, tak členů Fénixova řádu zděšeně rozdělily.

"Hermiono!" V hlavě se jí náhle ozval hlas, který nepatřil profesorce McGonagallové.

Hermiona v duchu zajásala. "Severusi!" Je v pořádku, všechno běží podle plánu.

"Řekni Minervě, ať informuje ostatní! Dvacet vteřin, Hermiono."

Přikývla a teprve pak ji napadlo, že to nemohl vidět. "Okej." S lítostí přerušila spojení a oslovila svou kolejní ředitelku. "Dvacet vteřin, paní profesorko! Severus sešle Imperius!"

"Kdy?" přišel okamžitý dotaz, ale na ten již nemusela odpovídat.

"Imperio!" Loukou se rozlehl zvučný hlas Severuse Snapea, zatímco Harry a Voldemort kolem sebe stále kroužili. Kletba nečekaně zasáhla Voldemorta do zad. Černokněžník s děsem v široce otevřených očích zalapal po dechu. Harry okamžitě schoval hůlku a vytáhl z kapsy jednu z fiól.

Hermiona pak už sotva mohla něco zahlédnout.

Smrtijedi okamžitě zareagovali a šli po Snapeovi. Členové Řádu šli po Smrtijedech. Nad loukou se nesl divoký křik a svištění kleteb, jak se všichni navzájem snažili proklít.

Prostranství zaplavilo zvláštní světlo, ale ve změti bojujících Hermiona nedokázala určit jeho zdroj. Bylo jasnější než světlo kleteb, lehce namodralé a zářilo s neuvěřitelnou intenzitou. Hučení v jejím těle živila nová energie, její magická síla začala růst a hůlka sebou začala v její ruce cukat. Nutilo ji to zjistit o tomto podivném světle víc, ale hlasité výkřiky lidí ji rozptylovaly.

Rychle se kolem sebe rozhlédla a pokusila se porozumět tomuto chaosu. Právě včas sebou stihla hodit na zem, když nad ní prolétla jedna z kleteb. Žlutá koule narazila do stromu, který se začal znepokojivě kymácet. S výkřikem se odkutálela stranou. Mohutný kmen dopadl hned vedle ní a pohřbil pod sebou jak členy Řádu, tak Smrtijedy. Okamžitě se vyškrábala na nohy a přinutila se tam nepodívat. Měla svůj úkol, který musel být splněn.

Soustřeď se!

Nad loukou se vznášel hustý dým a jiskry. Hermiona pevně sevřela hůlku, protože hrozilo, že jí ze zpocené dlaně vyklouzne. Přímo k ní běžel Smrtijed. Ani nepřemýšlela, jestli to třeba není Snape, a okamžitě na něj vyslala kouzlo.

"Mdloby na tebe!" Ulevilo se jí, když se Smrtijed svalil na zem.

Jen obrana, milý profesore Brumbále! Smím bránit i ostatní?

Bez dalšího přemýšlení namířila hůlku na dalšího Smrtijeda, který napadl ze zálohy jednoho z rodiny Weasleyů - byl to Bill? Nebo Charlie? Možná to byl Ron nebo pan Weasley. Viděla jenom ryšavé vlasy a to jí stačilo. "Mdloby na tebe!" vykřikla. Kouzlo těsně minulo, přitáhlo ale pozornost ohrožené osoby. Byl to Charlie.

"Engorgio!" vykřikl a ruka Smrtijeda začala rychle natékat a za chvíli mu hůlka vypadla z ruky. "Petrificus totalus!" seslal další kouzlo Charlie s velice spokojeným úsměvem. Tiše Hermioně poděkoval a pak zmizel v bojujícím davu.

Do Hermiony náhle z boku strčil jeden ze členů řádu a ona klopýtla a upadla na zem. Při dopadu si do dlaně zarazila suchou větvičku. Píchalo jí také v lýtku, ale neměla čas zjišťovat, co tu bolest způsobilo. Kolem ucha jí prosvištěla nějaká kletba. Tiše vykřikla.

Zatraceně!

"Protego!" zvolala skrz sevřené zuby. Vzápětí se od její štítu odrazily dvě další kletby. Štít jí poskytl dost času na to, aby se konečně postavila na nohy a získala aspoň nějaký přehled o bojišti. Zasténala bolestí, když si z ruky vytáhla větvičku, a pak popadla urnu. Nádoba byla naštěstí nepoškozená.

Usilovně se snažila dostat k Harrymu přes padlé kmeny stromů. Musí zjistit, jestli se mu to podařilo.

Dvacet vteřin... U Merlina! Ty už jsou dávno pryč!

"Kosti matky, maso nepřítele, krev služebníka," začala bezhlavě odříkávat zaříkávání a koutkem oka přitom zahlédla dvě postavy. Harry se skláněl nad Voldemortem a surově mu otvíral ústa. Několik Smrtijedů se k nim snažilo dostat. Když se to však jednomu z nich podařilo, narazil na nějaký druh ochranného kouzla, které oba dva hlavní aktéry obklopovalo. Bylo podobné Protegu. To její už pomalu ztrácelo na účinnosti. Seslal ho nějaký velice silný kouzelník. Hermiona si ulehčeně vydechla a namáhavě přistoupila blíže.

"Dobrovolný dar těchto tří," odříkávala dále, "je mocnější než násilí!"

Náhle se před ní vynořilo něco hnědého, něco obrovského. Její oči putovaly nahoru po mohutném těle vlkodlaka. Už předtím viděla Lupina v jeho vlkodlačí podobě a věděla, že on před ní nestojí. Z Šedohřbetovy zakrvácené tlamy vytekla slina a ozvalo se hluboké zvířecí vrčení.

Hermiona ztuhla a klopýtavě ustoupila. "Mdloby na tebe!" vykřikla zoufale, ale zdálo se, že kouzlo pouze sklouzlo vlkodlakovi po srsti. "Petrificus totalus! Mdloby na tebe!" Nic na něj nepůsobilo.

Ou-ou... to není dobré!

"Ehm... pomoc?" dostala ze sebe slabým hlasem. Vlkodlak k ní udělal několik kroků (Hermiona zároveň s ním ustupovala), připravil se ke skoku (pronikavě vykřikla a doufala, že někoho z Řádu napadne zachránit klíčovou osobu), napjal všechny svaly (Tadýýýý... jsem důležitá!) a...

...napadl ho jiný vlkodlak a strhl stranou.

Hermiona šokovaně sledovala, jak Lupin zanořil své tesáky do Šedohřbetova břicha, z něhož začala stříkat krev. Kolem vyjících a vrčících vlkodlaků se brzy vytvořil velký kruh.

Aspoň někdo, kdo ví, o co jde!

"Hermiono!"

Když zaslechla výkřik, otočila se. Díval se na ni udýchaný Harry, zatímco držel Voldemorta, jenž pod ním bojoval o nadvládu. Dvacet vteřin uplynulo už dávno, okřikla se Hermiona, a bariéra kolem nich dlouho nevydrží.

"Ehm... Kosti matky tě oslabí," pokračovala se zaklínáním a doufala, že to přerušení nezpůsobilo jeho neúčinnost. "Maso nepřítele tě ovládne..."

S výkřikem uhnula další kletbě, skryla se v husté koruně padlé jedle a vyslala do davu jedno zuřivé Mdloby na tebe! Skrytá mezi větvemi, vytáhla urnu z tašky. Před ní padnul na zem jeden Smrtijed, maska mu sklouzla z obličeje a díval se na ni svýma mrtvýma očima. Hermiona vykřikla a rychle odvrátila zrak.

"K-krev služebníka tě sváže..." pokračovala a potlačovala přitom pláč. Přelezla kmen stromu, aby se zbavila pohledu té mrtvoly. Jehličí jí poškrábalo obličej a po tvářích jí začala stékat krev a smíchala se se slzami. Vzduch byl naplněn výkřiky a sténání, které se jí ostře zařezávaly do uší. Viděla zemřít jednoho známého kouzelníka, profesorka McGonagallová se přeměnila do kočky a utíkala pryč, Harryho zasáhla do zad nějaká kletba - ochranná bariéra povolila.

"Rituál vzkříšení je zrušen!" vykřikla ze všech sil a přitáhla tak na sebe pozornost mnoha bojujících. Smrtijedi se vrhli jejím směrem, bystrozoři na ně bezhlavě vrhali jedno kouzlo za druhým - mnohdy se trefili, mnohdy minuli. Alastor Moody se zhroutil po zasažení Avadou. Hermiona těžce vydechla.

Pak její pozornost přitáhlo něco jiného. Ozval se ohlušující řev a mnoho bojujících kvůli němu nehybně ztuhlo. Těsně kolem její pravé ruky proletělo kouzlo. Přikrčila se, zamrkala a znovu se podívala na Harryho a Voldemorta.

Na Voldemortově kůži začaly naskakovat puchýře. Harry vedle něj ležel v bezvědomí - Hermiona se vzpírala připustit si možnost, že by mohl být mrtvý - a Smrtijedi, spěchající svému pánovi na pomoc, na něj několikrát dost nešetrně šlápli. Všichni ale postupně ustoupili zpět s popálenými rukami a očima doširoka rozevřenýma v panické hrůze. Bystrozoři tohoto zmatku využili a vyřadili je z boje.

Toto byl okamžik, kdy padla většina Voldemortových přívrženců.

Voldemort řval a běsnil a pokoušel se probíhajícímu rituálu vzepřít. Když jeho tělo začalo náhle hořet, Hermiona zavřela oči. Plameny dosahovaly do výše několika metrů, jiskry sršely na všechny strany a pláště Smrtijedů, kteří stáli v blízkosti, vzplanuly také.

"Harry!" vykřikla Hermiona a chtěla se k němu vrhnout, ale někdo ji stáhnul zpět. Ohlédla se a poznala Rona.

"Ty máš svůj úkol, Hermiono! Musíš ho splnit!" zakřičel na ni. Když se pokusila vrhnout se znovu Harrymu na pomoc, dal jí pořádný pohlavek. "Tohle není tvůj úkol!" opakoval se slzami v očích. Hermiona si uvědomila, že to nebyl jen Harry, kdo byl ochotný všechno obětovat pro vítězství.

Bojovala s jeho sevřením, zamotaná do koruny spadlého stromu. Podívala se ohnivému moři uprostřed louky. Voldemort už nekřičel, ale Harryho plášť začal hořet. Přestože byl tak blízko zdroji, ležel v jakémsi závětří, ale teď byl ohni vydán napospas. "Harry!" zakřičela znovu Hermiona a opět se pokusila Ronovi bezúspěšně vytrhnout. "Proboha, on uhoří! Pusť mě, Rone!" Ze všech sil se po něm ohnala a zanechala na jeho tváři hluboké škrábance.

Navzdory tomu jeho stisk nepovolil. "Nemůžeš na tom nic změnit. Kurva, Hermiono, přestaň s tím konečně!"

Hermiona pustila urnu a začala ho bezhlavě mlátit pěstmi, ale Ron ji držel ještě pevněji. Hermioně se nějak podařilo uvolnit si koleno a koupnout Rona mezi nohy.

Ron vyhekl a vykulil bolestí oči, ale pak se sebral. "Miono!" zasyčel na ni. Teprve pak si Hermiona uvědomila, co udělala. Odtáhla se stranou a rukama si přikryla ústa. "Je mi to tak líto, Rone! Ale tys mi nenechal jinou možnost..." Otočila se a chtěla se vydat Harrymu na pomoc, ale Ron se nehodlal vzdát. Chytil ji za nohu a násilím ji přitáhl zpět.

"Nepůjdeš tam!" zavrčel.

"To se ví, že půjdu!" odsekla Hermiona. Harryho záda byla nyní celá v jednom plameni a žádnému z bystrozorů se nepodařilo dostat se dost blízko na to, aby ho mohli odtáhnout. "Nebudu se dívat, jak uhoří! Nic nemá takovou cenu! To se nesmí stát..." Vzlykajíc se schoulila a její odpor zeslábnul. Se zahaleným zrakem se dívala na hořící tělo svého nejlepšího přítele. Nemohla uvěřit, že se musí dívat, jak umírá kvůli lektvaru, který s ní a Severusem sám připravil. Obětoval do něj svoje maso. Měl být vůči tomu imunní. Opravdu měl.

Přesto hořel.

Náhle je něco přeskočilo. Před nimi tvrdě přistálo šedé tělo Rema Lupina. Jedna noha se mu podlomila a vlkodlak bolestí zavyl. Pak sevřel tlamu kolem Harryho kotníku a hlavou několikrát zavrtěl ze strany na stranu, dokud nedržel v hubě pouze jeho kalhoty. Potom Harryho odtáhl pryč. Oheň sežehl jeho srst, ale Remus si toho nevšímal. S kňučením si lehl na Harryho a uhasil plameny, potom ustoupil a nechal několik kouzelníků, aby se o mladíka postarali.

Hermiona zavýskla radostí a chtěla obejmout Rona, ten ji však od sebe odstrčil. "Dávej pozor, Hermiono!"

Právě včas se znovu otočila k Voldemortovi, aby viděla, jak se z plamenů zdvihá černá mlha. V panice vydolovala zpod větví stromu urnu a zdvihla ji vysoko do vzduchu. Jakmile otevřela její víko, viděla, jak nějaká neviditelná moc k ní začala přitahovat černý kouř. Třesoucími se prsty pevně sevřela nádobu. Krev na její pravé ruce se nepříjemně lepila na stěny urny. Když Voldemortova duše nesmírnou silou vklouzla do urny, ona i Ron spadli na zem.

"Dělej!" zařval Ron a Hermiona se zoufalým naříkáním přirazila víko urny na své místo a kouzlem ho zapečetila. Z nádoby krátce vytryskla světelná záře, vyplazila se k jejímu loktu, způsobila, že jí srdce vynechalo jeden úder, a pak zmizela, jako by nikdy ani neexistovala.

Nastalo zlověstné ticho, které však bylo po několika vteřinách přerušeno znovurozpoutaným bojem. Zbývající Smrtijedi vyskočili na nohy a rozběhli se k ní a Ronovi. Hermiona nevěděla, na koho z nich by si měla dát pozor jako prvního.

Ou-ou...

"Utíkej!" vykřikl Ron.

Nemusel to říkat dvakrát. Urnu si přitiskla k hrudi, postavila se, vyslala kolem sebe několikrát Mdloby na tebe, aniž by přemýšlela, na které straně dotyčný stojí. Doběhla ke stromům a skryla se v nízkém křoví. Za sebou slyšela hlasy zbylých Smrtijedů.

"Oppugno!" vyslala za sebe další kouzlo a ze země se vzneslo hejno hlasitě cvrlikajících ptáků, které obalilo hlavy jejích pronásledovatelů a umožnilo jí získat náskok.

Díky za tenhle nápad, Reme!

Několikrát zakopla a musela se přichytit kmenů, jejichž tvrdá kůra se jí zadírala do dlaní, rukou i nohou. Přesto za sebou stále slyšela kroky. Rychle se otočila a uviděla bílou masku a dlouhé blonďaté vlasy, které vyklouzly z pod kapuce pláště.

Hermiona podezřívavě přimhouřila oči. Lucius Malfoy, napadlo ji náhle a vzpomněla si na to, co viděla v myslánce. On mohl za to, že se Snape přidal k Temnému pánovi a že teď možná leží mrtvý na bojišti. Všechna její zlost na toho muže se soustředila do její hůlky a hlavou jí probíhaly všechny kletby, které znala. Nakonec si vybrala tu, která byla hodna zabít Malfoye. Tu, kterou ještě nikdy nepoužila. Tu, kterou sešle právě teď.

"Pozdravuje tě Severus!" vykřikla a vložila do toho tolik nenávisti a zloby, až jí přeskočil hlas. "Sectumsempra!" podařilo se jí vyslovit s hůlkou namířenou přímo na jeho hlavu. Se zadostiučiněním se dívala, jak vykřikl, zastavil se a strhl si masku z hlavy. Krev se mu valila přes obličej a na plášť a zbarvovala do ruda jeho světlé vlasy. Malfoy klesl na zem, kde křičel bolestí, a ve vlhkých krvavých cestičkách se odráželo světlo ohňů, dosahující sem až z louky.

Hermioně uvázl v hrudi dech a zkoprněle stála na místě. Nehybně sledovala černé stíny, které přebíhaly přes Malfoyův obličej, vnímala, jak jí tluče srdce, jak adrenalin proudí jejími žílami, a věděla, že když teď nic neudělá, Lucius Malfoy zemře tady v tom lese její rukou.

...zemře...

Jeden úder srdce.

... zemře...

Další úder.

... ve jménu Severuse...

Třetí úder.

... zemře!

Bylo jí špatně. Naposledy se na muže na zemi chladně podívala a pak odvrátila oči. Odcházela. Bolely ji svaly a několik ran, z nichž jí odkapávala krev. Nohou jí pulzovala bolest, přestože nevěděla, co s ní má, propíchnutá dlaň ji pálila a nepříjemně se lepila na urnu. Husté vlasy se jí neustále zamotávaly do hustých větviček a když ucítila novou bolest, vyčerpaně vykřikla.

... zemře...

Teprve po dlouhých minutách si uvědomila, že už slyší pouze své kroky. Se zatajeným dechem se zastavila, otočila se a zírala do temného lesa. Nebylo nic slyšet. Nikdo za ní nebyl.

... zemřel.

Strnule stála na místě jako solný sloup. Kolem ní byla naprostá tma. Nedokázala určit, jak dlouho běžela. Oheň na louce musel být vidět zdaleka, ale ona nezahlédla žádný náznak toho, že by někde hořelo.

Nakonec se podívala nad sebe. Skrz husté koruny stromů nebyly vidět ani hvězdy.

Tohle je ta slavná temná strana? Vstoupila na její stezky, protože zabila Lucia Malfoye?

Rozhlédla se kolem sebe a zašeptala tiché Lumos! Teď už pevnou rukou držela hůlku, na jejímž konci se blikavě rozsvítilo světýlko, vydávající ponuré světlo. Se zatajeným dechem naslouchala, napůl v očekávání, že se něco stane. Zabila člověka, stala se z ní temná čarodějka. Někdo by si toho měl všimnout. Někdo by měl... něco udělat...

Či snad život poběží jednoduše dál? Cožpak nikoho nezajímalo, že se z ní stala vražedkyně?

Dost!

Nebudu... na... to... myslet... ne... teď...

Hermiona potřásla hlavou a začala znovu normálně dýchat. Hůlkou si osvětlovala cestu k malé stráni, na jejímž vrcholu stálo těsně vedle sebe několik stromů. Byla vyčerpaná a unavená i na to, aby udržovala to malé světélko. Sotva se posadila pod jedním ze stromů, zhasla svou hůlku. Kolem se rozprostírala neproniknutelná tma a Hermiona zavřela oči.


 
20.10.2015 13:56:20
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one