ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Kapitola 41 - Končí to... (část první)

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál:
https://www.fanfiction.net/s/3585313/41/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
V
ěkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
P
řeklad: dvemuchomurky
Betaread: Aiden
ooOoo

I tried so hard
And got so far.
But in the end
It doesn't even matter...

Tak moc jsem se snažil
a dostal se tak daleko.
Jenže nakonec
na tom vůbec nezáleží...

(Linkin Park - In The End)

ooOoo

Hermiona se polekala, když jí na nočním stolku začal stepovat budík. Ten očarovaný krám zmlknul, až když zakopnul o jednu ze svých noh, nicméně až poté, co se vyhrabala ven z postele. A protože dnes ráno nesnesla žádný hlasitý zvuk, mrzutě se postavila a mumlala si pod nos kletby. Hlava ji nepříjemně bolela, stejně jako záda, a ovládala ji těžká malátnost. Nepatrnou chvilku se dokonce divila, co se k čertu vlastně stalo.

Pak jí pohled padnul na stůl a na něm stojící myslánku. V hlavě se jí okamžitě vynořily vzpomínky na včerejší den a s nimi i obavy, že poslední den před konečnou bitvou prospala.

Její rozhořčené reptání se změnilo ve frustrovaný výkřik. Oběma rukama si přejela po obličeji. Před očima se jí objevovaly scény z myslánky, ale překvapivě už necítila zmatek, strach nebo odmítání, spíše naopak - její mozek zřejmě využil dlouhý spánek k tomu, aby všechno uspořádal do smysluplného kontextu a nalezl v tom hlubší význam.

A tento smysl měl příchuť toho, co už ve Snapeově přítomnosti cítila: oddanosti, touhy, lásky a především důvěry. Důvěřovala mu proto, že zřejmě patřila mezi několik vyvolených stále žijících osob, jež znaly jeho minulost.

Podobalo se to letnímu deštíku, který šimral na kůži, lehkým dotekům konečků prstů na šíji nebo pocitu naprosté spokojenosti, když po úspěšném dni padla vyčerpaně do postele.

A tak se postavila na ještě ztuhlé nohy a nemotorně se dopotácela ke stolu. Potřebovala naléhavě horkou sprchu, ale předtím musela ještě něco vyřídit. Něco, co měla udělat už včera.

Vzala ten kousek pergamenu, z něhož na ni téměř škádlivě koukalo slovo Zbabělče!, a s úsměvem sevřela brko. Chvíli přemýšlela, jak nejlépe formulovat svůj vzkaz, pak se ale rozhodla pro odlehčenost. Rychle načmárala "Odpusť mi mé pochyby, příteli" pod jeho vzkaz a odeslala ho.

Věděla, že žádnou odpověď nedostane. Proto se postavila a unaveně se odšourala do koupelny.

ooOoo

Po dlouhé sprše a několika kouzlech uvolňujících napětí svalů sešla dolů do společenské místnosti. Ginny už na ni čekala u vchodu, aby šly aspoň na snídani společně.

"Kde jsi byla včera celý den?" zeptala se jí rusovláska šeptem.

"Ve svém pokoji, proč?" Hermiona neměla v úmyslu jí dopodrobna povyprávět, co tam dělala. O Snapeových vzpomínkách nebude mluvit s nikým. Prolezla tedy jako první dírou za portrétem a vydala se do Velké síně. Ginny spěchala za ní.

"Protože se očividně všichni zbláznili! Ty jsi celý den zalezlá, Harry a Ron náhle stojí přede dveřmi a učitelé jsou rozčílení a podráždění. Profesorka McGonagallová mi odebrala dvacet bodů, protože jsem se při obědě potřísnila omáčkou."

Hermiona se téměř nepostřehnutelně zarazila. "Možná je nervózní...," odvážila se vágně odpovědět a nervózně sevřela svoje učebnice. Vědomí, že má dnes normální vyučování, ji málem přivádělo k šílenství. Sotva se dokázala soustředit na rozhovor s Ginny, natož pak na dějiny čar a kouzel.

"McGonagallová není nikdy nervózní." Ginny se úzkostlivě kousla do dolního rtu. "Stane se to dneska večer, že jo?"

Hermiona se na ni úkosem podívala. Několikrát se nadechla ústy a pak přikývla.

Ginny zavřela na chvilku oči. "Proklatě..."

"Buď ráda, že pak už bude konečně po všem. Já už tenhle stres dlouho nevydržím," odpověděla Hermiona a třesoucí se rukou si promnula čelo.

"U Merlina, Hermiono! Jsi si jistá, že chceš jít dneska na vyučování? Jsi bledá jak křída..."

Vstoupily do Velké síně. Tlačenice jejích spolužáků měla na Hermionu téměř uklidňující účinek.

"Jsem. Jinak mi prasknou nervy," vysvětlila své kamarádce rezignovaným hlasem a se zasténáním se svalila na lavici.
Ginny si ji podezřívavě přeměřovala, zatímco Hermiona se dívala, co mají dnes k jídlu. Nakonec od sebe odstrčila talíř a stáhla obličej.

"Hermiono, musíš něco sníst," domlouvala jí Ginny, ale Hermiona zavrtěla hlavou.

"Nemůžu. Je mi špatně." S těmito slovy popadla svoje knihy a odešla. Má ještě půl hodiny čas, než začne vyučování, a tak ji chtěla strávit venku.

K jejímu překvapení ji Ginny sledovala a u vstupních dveří ji zastavila. "Kam jdeš?"

"Ven. Potřebuju na čerstvý vzduch. Běž klidně zpátky a nasnídej se. Já to zvládnu."

Ginny na ni vyplázla jazyk a zavěsila se do ní. Hermiona se na ni slabě usmála a pak se společně vydaly k jezeru.

ooOoo

Navzdory Hermioninu očekávání den rychle uběhl. Vyučování se spojilo do časové šmouhy tvořené hlasy, úkoly, smíchem, nudou a více než jednou výměnou nervózních pohledů mezi ní a učiteli. Zvlášť profesorka McGonagallová byla myšlenkami někde úplně jinde a Hermiona sotva vydržela pod jejím pohledem zůstat klidná.

Problémy a stížnosti jejích spolužáků jí připadaly strašně bezvýznamné. Nebylo to poprvé, co si někdo zapomněl domácí úkol, a pro Merlina, snad ani naposled!

Na oběd také nešla, nicméně si ji kvůli tomu odvedla stranou profesorka McGonagallová.

"Musíte jíst, slečno Grangerová! Nemůžeme riskovat, že se dnes večer složíte." Její naléhavý pohled málem udělal své, protože Hermiona musela bojovat se slzami.

"Nemůžu nic pozřít, paní profesorko. Je mi hrozně špatně..." Znovu se začala třást, a tak ještě pevněji sevřela své učebnice.

"Běžte za Severusem, slečno Grangerová! Může vám dát něco, co nevolnost sníží."

Hermiona k ní zvedla oči. Proč ke Snapeovi, chtěla se zeptat. Proč ne za madame Pomfreyovou? Z pohledu své vedoucí koleje však poznala, že o tom, co se stalo mezi ní a Snapem, toho ví mnohem víc. Kolik, to si netroufala odhadnout. Vycházela snad z jejich přátelského vztahu nebo ve svých domněnkách dospěla k tomu, jak to bylo doopravdy? To nedokázala říci, její pohled pro ni zůstával záhadou.

Kvůli tomu zavrtěla hlavou. "To nejde. Poprosil mě, abych k němu nechodila, než..." Její žaludek se začal znovu bouřit a se staženým obličejem polkla stoupající žaludeční šťávy. "Půjdu za madame Pomfreyovou," dodala. Profesorka McGonagallová souhlasně přikývla.

"Nechoďte na odpolední vyučování." McGonagallová počkala, dokud Hermiona nepřikývla.

Přesto Hermiona vypila jen lektvar proti nevolnosti a vrátila se do hodin. Nemohla teď někde sedět sama a přemýšlet. Teď potřebovala rozptýlení.

ooOoo

Po večeři, kterou k Ginnině spokojenosti napůl nadšeně spořádala, se se svou kamarádkou rozloučila. Dávala si přitom pozor, aby loučení neprobíhalo jinak než obvykle. Měly by se znovu vidět, snad už dnes v noci, nejpozději zítra ráno před vyučováním.

Ach, ten krásný optimismus...

S knedlíkem v krku pak odešla do ředitelny. Musela si vyzvednout urnu a poslední pokyny. Slova zaříkání jí kroužila hlavou sem a tam a způsobovala, že nebyla schopná myslet na něco jiného. Davy studentů putující proti ní jen způsobily další zmatek a zvýšenou hladinu hluku za jejími zády. Hermiona zkřížila ruce na hrudi, aby to všechno vytěsnila z mysli. Měla pocit, že přímo před ní bliká obrovský jasný světlomet, který vyvádí z rovnováhy celé její tělo a především srdeční tep.

Chaos překvapivě rychle skončil. V okamžiku, kdy vzala do rukou urnu a ujasnila si, co bude muset udělat, její myšlení se vyjasnilo, srdeční tep se zklidnil a byla schopná se klidně dívat na profesora Brumbála, jenž se zasmál, jako by si této náhlé změny v jejím nitru všiml.

"Dávejte na sebe pozor, slečno Grangerová," snažně ji prosil bývalý ředitel s prsty spojenými do stříšky.

"Dám, pane profesore. Na sebe i na urnu." Když se otáčela k odchodu, všimla si ještě, jak se zavřenýma očima odevzdaně přikývl. Cestou schránku uložila do tašky, již měla pod hábitem pověšenou křížem přes rameno, a ujistila se, že je pečlivě zakrytá.

V tu chvíli Fawkes pronikavě zavřískal a upoutal tím její pozornost. Jeho žlutavé oči se blyštěly, jako by v nich hořel oheň. Hermiona se na něj upřeně dívala a najednou se do ní jako horké vlny začaly vlévat naděje a víra, aby se nakonec usadily v její hrudi. Usmála se a kývla směrem k fénixovi. "Děkuji ti," naznačila ústy. Fawkes zakrákoral a sklonil hlavu k zemi.

Hermiona znovu zamířila přímo ke dveřím.

"S ostatními se potkáte u přemisťovacího bodu, slečno Grangerová," řekl jí poslední pokyn profesor Brumbál. "Běžte rovnou tam, neztrácejte čas! Už na vás čekají."

Jeho slova už jen zaslechla na půl ucha, protože kdyby se teď zastavila, otočila by se a utíkala do nebelvírské věže. Naděje nenaděje, zavřela by se ve svém pokoji a stočila se na posteli do klubíčka, dokud by nebylo po všem. Selhala by a všechny by tím zklamala. To si nemůže dovolit. Tohle nemůže Snapeovi udělat.

Spoléhá na tebe. Všichni na tebe spoléhají.

Chodbou před ní proletěl Protiva. Všiml si jí a otočil se k ní se zlomyslným úsměvem.

"Ani na to nemysli!" zasyčela na něj s potlačovanou zlostí, že na ni Protiva mlčky ohromeně zíral. Hermiona kolem něj bez zaváhání prošla. Protiva za jejími zády vydal několik jednoznačných zvuků, které naprosto ignorovala. Doufala, že bude mít ještě příležitost si to s tímhle zatraceným poltergeistem vyřídit.

Když už byla venku na pozemcích, s hrůzou si uvědomila, že lahvičky s lektvarem zapomněla na pokoji. V dálce již viděla postávat skupinu kouzelníků, a tak se otočila směrem k hradu a hlasitě zvolala: "Accio lahvičky!" Obě fioly jí přistály v natažené ruce. Spokojeně si vydechla, uložila je do tašky a dala se znovu do chůze.

Na druhé straně plotu obklopujícím Bradavice stála skupina asi třiceti kouzelníků a čarodějnic, z nichž poznala jen několik učitelů. Odhadovala, že ostatní se sem přišli přemístit z vesnice.

"Jak se cítíte, slečno Grangerová?" zeptala se jí profesorka McGonagallová. Ruku jí položila na rameno a odvedla do středu skupiny. Teď už nevypadala ztracená v myšlenkách, protože se dostali do bodu, který celý den zaměstnával její mozek.

"Dobře, děkuji," odpověděla popravdě a podařilo se jí se i napůl přesvědčivě usmát. Cítila se, jako by celou scénu pozorovala zvenčí. Jako by její strach, její pocity, pochybnosti, jednoduše úplně všechno, nabyly vlastní formy existence a už nadále nebyly její součástí. Zůstala jen rozumnost, koncentrace a kontrola. A naděje s vírou.

Všimla si toho zřejmě i profesorka McGonagallová, protože mlčky přikývla a pak ke všem pronesla: "Jsme už všichni. Začněme tedy!"

Hermiona fascinovaně sledovala, jak její učitelé a po nich i vesničané zdvihli ruce. Vypadalo to, jako by jimi tlačili proti neviditelné zdi. Když ji profesorka McGonagallová pohledem vyzvala, učinila tak také. Téměř okamžitě ucítila sílu ochranných kouzel kolem Bradavic. Plazily se jejím tělem, probouzely skryté rezervní síly a zdvihly v ní takový příliv magie, o níž Hermiona nikdy netušila, že v ní vůbec dříme. Překvapením vydechla a střetla se s vědoucím pohledem své ředitelky koleje.

"Tohle je síla tisíciletí, drahá. Všichni se jí nabíjíme, abychom mohli nadcházejícímu boji čelit s mocí minulosti. Zároveň opatřujeme ochranná kouzla naším vlastním magickým podpisem. Jen ten, kdo dnešní noci označí tato kouzla, bude moci projít. Bradavice byly vždy tím nejbezpečnějším místem a tak to také musí zůstat. Nezáleží na tom, co se dnes v noci stane, hrad bude útočištěm pro všechny, kteří na něj vždy mysleli v čisté víře."

Po tomto poučení Hermiona polkla. Cítila, že magie, kterou v ní mobilizovalo spojení s hradem, nezmizela opět někde v jejích hlubinách, ale kolovala jí pod kůží a čekala, až bude použitá. Dokonce cítila, jak jí stoupla tělesná teplota a že jí zdravě zčervenaly tváře.

V dalším okamžiku se všem z dlaní uvolnila mohutná záře, která jako blesk obalila celý hrad a zmizela v zemi. Bradavice na tu chvilku vypadaly jako obrovský eidam pod průhledným poklopem a Hermiona se musela nad tou představou ušklíbnout.

Všichni kouzelníci a čarodějky si povzdechli a pomalu odtáhli své ruce od ochran.

Hermiona cítila, jak ji někdo uchopil za ruku, a když vzhlédla, setkala se s usmívajícíma se očima své kolejní ředitelky. Kontakt s prastarou magií probudil ve všech hluboký klid a sebedůvěru, což Hermioně pomohlo se sebejistě usmát nazpátek.

"Přemístěme se!"

Vzápětí stáli znovu v lese. Hermiona přistála jednou nohou na spadlé větvi a málem by upadla na zem, ale právě včas ji profesorka McGonagallová pustila, a tak se mohla opřít o strom.

Houští kolem nich bylo neproniknutelné a panovalo tísnivé ticho, nikde se neozývalo ani tiché ptačí pípání. Les na tomto místě vypadal naprosto mrtvý a prázdný, přestože jindy určitě hýřil životem. Hermiona viděla kolem sebe velké množství kouzelníků a čarodějek, kteří se opatrně a tiše rozcházeli. Nikdo neřekl jediné slovo, vše se odehrávalo v naprosté mlčenlivosti. Netušila, že Řád má tolik členů.

"Co bude teď?“ zeptala se potichu profesorky McGonagallové, která si položila prst na rty.

"Budeme zde potichu vyčkávat na západ slunce," ozval se náhle v Hermionině hlavě hlas. Polekaně sebou trhla a musela si rukou přikrýt ústa, aby nevykřikla. Profesorka McGonagallová lehce zvedla obočí a Hermiona vyčítavě potřásla hlavou. Šok způsobil, že jí v hlavě začalo hučet a cítila se lehce nervózní, nebo spíše cítila nezkrotné nutkání začít něco dělat. Byla připravená bojovat.


Stočila pohled ke korunám stromů a pozorovala nádherně růžově a rudě zbarvené mraky, jež se táhly přes tmavnoucí nebe. Začaly svítit první hvězdy, které jí připadaly spíše jako pozorovatelé z jiného času. Hermiony se zmocnila jistota, že to, co se tu dnes v noci stane, zůstane ukryto před zraky mudlů, protože jsou v lese v odlehlém koutě země. Vzduch téměř praskal magií a ona mohla cítit, jak jí vstávají chloupky na předloktí. Už to nebude dlouho trvat.
22.09.2015 14:38:49
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one