ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Kapitola 42 - ...dnes v noci (část první)

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál:
https://www.fanfiction.net/s/3585313/42/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
V
ěkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
P
řeklad: dvemuchomurky
Betaread: aiden
ooOoo

The world will keep on turning.
It'll all be there come morning.
So tonight let the sun fall down all around you.
Let the night surround you in a blanket of starlight.
I'll whisper you a lullaby.


Svět se bude stále měnit.
Všechno bude na svém místě, až přijde ráno.
Tak nechť dnes v noci zapadne slunce kolem tebe.
Nechť noc tě zabalí do deky z hvězdného svitu.
A já ti zašeptám ukolébavku.


(Kim Richey – Let the sun fall down)

ooOoo

Hermiona se hodiny vznášela v krajině mezi bděním a spánkem. Děsily ji ty nejslabší zvuky, nikdy ale nenašla sílu postavit se a odejít. Nohy měla jako z másla, sotva by dokázala udělat ještě jeden krok.

Nádoba, kterou k sobě tiskla, vydávala nepřirozené teplo a slabě pulsovala. V hlavě se jí rojily představy, že se Voldemortově černé magii poddá a daruje mu své tělo. Přesto – nebo možná právě kvůli tomu – ji nepustila z ruky. Spíš naopak, svírala ji ještě pevněji.

Na čelo se jí nejprve lepil pot, smíchaný se sazemi a krví a zápachem boje a smrti. Po krátké chvilce však všechno uschlo do nepříjemně tvrdé masky. Začala se třást. Teplo urny ji zahřívalo jen částečně.

Někdy během noci spustila ruku, kterou si poranila větvičkou, z nádoby. Krev jí přestala téci jen díky tomu, že pevně svírala kouzelnou urnu, a teď začala dlaň krvácet nanovo. Teplá rudá kapalina líně stékala po jejím zápěstí a předloktí a uvnitř rány to pulzovalo a řezalo. Nejspíš se jednalo jen o povrchové škrábnutí nebo odřeninu, ale i tohle se mohlo ukázat jako nebezpečné, když člověk zanedbal dezinfekci. Nechtěla vůbec vědět, kolik špíny v ní uvázlo.

V rozespalosti zaklonila hlavu. Šustění listí jí znělo v uších, země byla nepohodlně hrbolatá a vlhká. Nakrčila nos a zavřela oči.

Pak ji konečně napadlo, že všechny tyhle starosti, obavy a problémy měly jeden účel: udržet její myšlenky od jiných věcí. A tento účel již nemohly nadále plnit poté, co ho znovu uviděla před očima.

Severusi...

Co se s ním stalo? Kde jsou ostatní? Kolik lidí zemřelo? Kdo zemřel? Jak je Harrymu? A proč sakra nikdo nepřišel, aby ji dostal z téhle černé díry?

Zatraceně! No jasně - utíkej. Skvělý nápad, Rone!

Měla se přemístit do Bradavic. Ne že by to nezkoušela - prostě to nefungovalo.

...zemřel...

Hermiona zuřivě zavrtěla hlavou a zhluboka se nadechla. Vůbec se necítila dobře.

Když kolem ní zapraskaly větve, vyděsila se. Urnu si pevněji přitáhla do náručí a skousla si ret. Napjatě naslouchala do černé tiché noci a pokoušela se něco zaslechnout či zahlédnout, cokoliv, co by jí napovědělo, že tam něco je. Srdce jí divoce bušilo a snažilo se probít skrz hrudní koš. Dýchala tak opatrně, až si myslela, že se musí zadusit.

Nad strání se objevila černá postava, kterou bylo v temnotě lesa jen stěží rozpoznat. Hermiona se stáhla hlouběji do stínu stromu a pokusila se přestat existovat. Před chvílí si přála, aby ji někdo našel, ale teď se modlila, aby to nebyl nějaký Smrtijed. Černý plášť tomu skoro nasvědčoval.

Kde je štěstí, když ho člověk potřebuje?

Neočekávaně škytla a hlava postavy se otočila a dívala se na ni. Srdce jí přestalo na chvíli tlouci. Pak se vyškrábala na všechny čtyři a snažila se utéct. Pod koleny jí šustilo listí a ona vydávala tiché panické zvuky pokaždé, když se jí do rukou a kolenou zabořil kámen, větvička nebo šiška.

Za ní se ozvaly rychlé kroky. Pokusila se postavit na nohy, aby mohla utíkat rychleji, ale nepodařilo se jí to. S přidušeným výkřikem upadla na zem a zůstala rezignovaně ležet. Urna se při pádu odkutálela stranou, ale ji to vůbec netrápilo, vzdáleně zaznamenala jen ztrátu tepelného zdroje. Těžce oddychujíc se dívala do korun stromů, měla pocit, že se lehce kolébají.

"Hermiono?" ozval se hluboký hlas a jí se zdálo, že jí pukne srdce.

"Severusi?" zavolala nadějně nazpátek a zatímco zvedla hlavu a podívala se jeho směrem, popadla znovu urnu. Když bude Severus tady a bude ji držet, pak nebylo nic beznadějné.

...zemřel... zabila...

Klid!

Zdálo se, že jeho jméno vyslovené jejím hlasem mu dodaly odvahu. Severus rychle překonal poslední metry vzdálenosti a klekl si vedle ní.

"U Merlina, Hermiono! Jsi v pořádku? Jsi zraněná?" Přitáhl si ji do náruče a pevně sevřel.

"Severusi, ty žiješ…," bylo jediné, co dokázala říct. Už před nějakou dobou se smířila s tím, že je velice nepravděpodobné, aby přežil útok Smrtijedů.

"Samozřejmě že žiju, hloupé děvče!" S úlevou jí odhrnul vlasy z čela a něžně jí políbil, přestože byla pokrytá špínou.

Hermionu napadlo, že tohle je naprosto nepřirozené, ale nechala to být. "Jak je Harrymu? A Ronovi? A ostatním? A…"

"Ššš,"přerušil její proud otázek. "Později." Pozorně se zadíval do lesa, ale kromě hodně vzdálených zvuků neslyšela Hermiona nic.

Pevně se ho chytla za rameno a zhluboka se nadechla vůně rakytníku a potu. "Vezmeš mě odsud?" požádala ho potichu, protože teď, když věděla, že žije, jí do mysli začaly vstupovat jiné obrazy.

Mrtvý Moody padající k zemi…

Hořící Harry, jak leží vedle Voldemorta…

Ron, když ji uhodil…

Profesorka McGonagallová přeměněná na kočku…

Lupin útočící na Šedohřbeta…

Malfoy, kterému po obličeji stékala krev…

…zabila…

"Dobře," zašeptal jí konečně do ucha Severus a vytrhl ji tím z chaotických vzpomínek. Aniž by se postavili, sevřel ji ještě pevněji a přemístil se s ní.
ooOoo

Objevili se na hranici bradavických pozemků, a poté, co několik minut beze slova seděli na zemi, Severus ji od sebe trošičku odtáhl. "Můžeš vstát?" zeptal se tak něžně, jak ho ještě nikdy neslyšela mluvit.

Mlčky zavrtěla hlavou a rozhodla se, že právě teď by se raději vyrovnávala s jeho přísnými přikázáními než s těmito láskyplnými dotazy. Tohle bylo nové, bylo to neobvyklé a nebyl v tom ani kousíček kontroly a soustředění, které z něho jindy přímo vyzařovaly.

Kde je učitel, když ho jednou potřebuju?

Přesto se cítila velice dobře, když ji druhou rukou chytil v podpaží a postavil se s ní. Když potichu zasténala, na chvíli ztuhl na místě, ale Hermiona znovu zavrtěla hlavou. Jen vzdáleně si byla vědomá toho, jak svou dlaň položil na ochranný štít, jak pak uchopil její ruku a chvíli ji hladil palcem v dlani. Hermiona roztržitě přiložila ruku na štít, aby ji ochrany mohly také identifikovat. Štít je oba poznal, a tak se mohl vzápětí s ní v náručí vydat do hradu.

Celou cestu nepotkali žádnou živou duši, hradní pozemky se před nimi rozkládaly prázdné a tiché. I v hradě samotném nebylo po obvyklém ruchu ani stopy. Hermionu jistota jeho pevných zdí uklidňovala. Přestala se tak křečovitě držet Snapeova ramena a se zamrkáním vzhlédla k jeho obličeji.

Byl posetý mnoha drobnými řeznými rankami, pokrývala ho tenká vrstva potu a zaschlá rudočerná krev na něm vytvářela legrační vzor v kontrastu s bledou pokožkou. Unaveně si opřela hlavu o jeho hruď.

Ve svých pokojích ji postavil na nohy a přidržel ji, dokud nedokázala stát sama. "Počkej tu na mě," požádal ji a chtěl jí sebrat urnu. Hermiona ji však nepustila a jen se na něj bez výrazu dívala. "Můžeš ji pustit, Hermiono. Vezmu ji pak k Minervě," slíbil jí.

Hermiona se podívala na nádobu. "Je naštvaná," řekla monotónním hlasem.

Snape naklonil hlavu. "Co tím myslíš?"

Vzala ho za ruku a položila ji na urnu. Beze slova čekala, až si uvědomí, co tím míní. Netrvalo dlouho, než se zamračil a zhluboka se nadechl.

"Dej mi ji, Hermiono. Dám na ni pozor." Použil ostřejší tón hlasu, který obsahoval výzvu k poslechnutí příkazu.

Hermiona uvolnila sevření a sklopila oči. Když zmizelo teplo vycházející z urny, sevřel ji nemilosrdně chlad. To slabé pulsování, vycházející z nádoby, jí chybělo. Skoro jako by jí někdo odejmul druhé srdce.

Snape si všimnul, že odebrání urny u ní způsobilo téměř fyzickou bolest. "Je to tím rituálem. Brzy to přejde."

Nijak na jeho slova nereagovala. Co už ví?

…zabila…

Severus ji zlehka pohladil po tváři a odešel do své soukromé laboratoře za kabinetem.

Hermiona zůstala nerozhodně stát uprostřed místnosti. Objala se rukama. Rozhlédla se, usoudila, že každý pohyb bolí, a zapřála si vědět, jak vypadá. V mysli si nedokázala bezbolestně vybavit svůj vzhled. Musí vědět, jestli je to pořád ona.

Budu to pořád já i po tom, co jsem někoho zabila?

Oči jí padly na nenápadné dveře. Klopýtavě k nim došla a otevřela je. Za nimi našla koupelnu, na niž si dodatečně vzpomněla. Nechala dveře otevřené a vstoupila do tmavé místnosti. Z obývacího pokoje sem pronikalo trochu světla. Hermiona se postavila před úzké zrcadlo nad umyvadlem. Téměř očekávala, že ta prostořeká věc jí kňouravě připomene, že kouzelnický svět tu bude i po skončení války. Zrcadlo však mlčelo.

Pak svůj pohled upřela do vlastních očí, pomalu sklouzla na svůj nos, pak ústa a tváře. Dalo jí práci se opět ovládnout.

Obličej měla špinavý a posetý šrámy. Husté kapky krve si prorazily cestu na jejích tvářích a zaschly, jakmile se rány zavřely a přestaly krvácet. Prach a pot se smíchaly a vytvořily na jejím obličeji něco, co nejvíce připomínalo bláto. Část vlasů měla přilepené na kůži a ve škrábancích a zbytek byl tak pocuchaný, že jí odstával od hlavy a groteskním způsobem připomínal svatozář. Jen na té straně, kde se opírala o Severuse, byly její vlasy uhlazené. Hábit – aspoň to, co z něj v zrcadle viděla – byl místy potrhaný a umazaný od hlíny a listí.

Ze rtů jí unikl hluboký povzdech, jinak však stála naprosto tiše a dívala se na sebe do zrcadla. V hlavě se jí začaly znovu objevovat obrazy z noci.

…hořící koruny stromů…

…bílé masky…

…vlkodlaci…

…výkřiky…

…jedle…

…bolest…

…mrtví…

…slova…

…kletby…

…bolestivé údery…

…lapání po dechu…

…hořící Harry…

…smrt…

…bezmoc…

…větve…

…Mdloby na tebe…

…ptáci…

…oheň…

…zabila…

Tato nekonečná řada obrazů byla přerušená teprve tehdy, když do koupelny vstoupil někdo další. Hermiona několikrát zamrkala a pak v zrcadle uviděla vedle svého Snapeův obličej. Tvářil se stejně bezvýrazně jako ona. Pak jí položil obě ruce na ramena.

Hermiona zavřela oči. Toto jednoduché gesto do ní vlilo sílu a zároveň se díky němu téměř zhroutila, protože jednoduše bolelo. Nenápadně si povzdechla a znovu se na něj podívala. Severus mlčky rozepnul její krví a špínou nasáklý hábit, s lehkým zašustěním jí ho stáhl z ramen a nechal spadnout na zem.

Jen s úsilím odvrátila oči od zrcadla a otočila se k němu. Podívala se mu do obličeje a pokusila se odhadnout, co přesně má v úmyslu udělat. Bylo jasné, že s ní nechce mít sex. V jeho očích viděla všechno – bolest, vyčerpání, nevíru, ale žádnou vášeň.

Naštěstí ne vášeň…

Jen proto mu dovolila, aby jí rozepnul i blůzku. Když i ta skončila na zemi a ona před ním stála jen v podprsence, zdvihla své třesoucí se ruce, které mezitím začaly žít vlastním životem a odmítaly poslouchat její rozkazy, a začala rozepínat jeho hábit.

Tak se navzájem vysvlékli a odhalili čistou a nezraněnou kůži, jež žádným způsobem nesvědčila o tom, čím si dnes prošli. Hermiona si ho pečlivě prohlížela a Severus dělal to samé. Ani jeden neřekli ještě ani jedno slovo a ani jeden z nich nevykazoval žádné vzrušení.

Naštěstí žádné vzrušení…

Severus se nakonec pohnul. Hermiona se tím náhlým pohybem vylekala a donutila ho tak na chvíli ztuhnout, ale pak se natáhl a pustil sprchu. Teplá voda dopadala do velké kamenné vany zabírající celou jednu stranu koupelny. Vzal Hermionu za ruku a spolu s ní vstoupil pod proud vody.

Hermiona zalapala po dechu, když ucítila horkou vodu téci po svém obličeji a zádech, zavřela oči a dlouhou dobu nehnutě stála. Čekala, že se všechno smyje, že všechny stopy zmizí v odpadu, ale samotná síla dopadající vody na to nestačila.

Zoufale se rozhlédla po setmělé koupelně, než očima spočinula na Severusově obličeji, který ji očarovaně pozoroval. Znovu odvrátila zrak a všimla si nádobky s bělavým obsahem. Rychle po ní chňapla a vylila si trochu tekutého mýdla na dlaň, než se natáhla po Severusových rukách a začala je umývat.

Pečlivě se věnovala každému centimetru jeho kůže. Začala u nehtů, pokračovala jeho dlouhými prsty a nakonec pečlivě a téměř pedantsky promasírovala jeho dlaně. Znovu si vzala trochu tekutého mýdla a začala umývat jeho levou ruku. Obzvlášť důkladně omyla jeho Temné znamení, což z něj vymámilo tiché zasténání, pravděpodobně proto, že byla při tom příliš hrubá.

Prosím žádnou vášeň…

Krátce se s ním střetla pohledem, potom si Severus sám nalil do dlaní trochu mýdla a začal ji také umývat. V místnosti byla slyšet jen tekoucí voda, oni sami si neřekli jediné slovo. Hermiona se k němu otočila zády a Severus jí je umyl a jemně promasíroval. Pak sjel rukama k jejímu zadečku a dolů na nohy a dostaly se nepříjemně blízko k místu na jejím stehně, které ji už hodiny pálilo a pulsovalo bolestí.

Vykřikla, když jí z nohy něco vytrhnul, a jakoby duchem nepřítomná sledovala, jak v ruce drží malou větvičku a pak ji odhazuje na podlahu. Potom jí ránu pečlivě vyčistil, zatímco se rukama opírala o vykachlíkovanou stěnu.
18.11.2015 08:58:05
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one