ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Kapitola 43 - Techniky uzavírání (část druhá)

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál:
https://www.fanfiction.net/s/3585313/43/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
V
ěkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
P
řeklad: dvemuchomurky
Betaread: nebetováno
ooOoo

"Jsem ráda, že vás vidím v pořádku, slečno Grangerová," začala McGonagallová jejich rozhovor a Hermiona obezřetně přikývla. Snape seděl na židli vedle ní. Bylo zvláštní vidět svého profesora na téhle straně stolu.
 
"Daří se mi dobře. Profesor Snape se o všechna má zranění dokonale postaral," odpověděla lehce zdrženlivě a pokusila se příliš neukazovat svou ovázanou ruku.  Profesorka McGonagallová se nesmí dozvědět nic o jejím duševním životě.
 
"Ani jsem nic jiného neočekávala." S malým úsměvem na rtech kývla McGonagallová hlavou směrem ke Snapeovi, ale ten nic neřekl. "Proč jsem vás sem vůbec zavolala," začala zase mluvit.
 
Hermiona se viditelně uvolnila. Snad už mají tu nejobtížnější část rozhovoru za sebou.
 
"Urna je prozatím na bezpečném místě. Samozřejmě v ní nemůžeme zbytky Voldemorta zakonzervovat na věčnost, nebezpečí, že by ho někdo osvobodil, je jednoduše příliš velké."
 
"To je váš poznatek nebo ředitelův?" zeptal se ostře Snape, když se McGonagallová na chvíli odmlčela. Hermiona se na něj zmateně podívala.
 
"Nás obou."
 
Oba profesoři sváděli souboj ledových pohledů, dokud Snape neznatelně nepřikývl.
 
"A jsem si jistá, že vy s námi v tomto bodě souhlasíte, že?"
 
Snape sevřel čelisti a Hermiona poznala, že se jemu samotnému jeho odpověď nelíbí. "Ano, samozřejmě."
 
Co se to tady děje?
 
Profesorka McGonagallová spokojeně přikývla a podívala se na několik pergamenů, které ležely na stole před ní, aniž by je ve skutečnosti vnímala. "Dobře. Pak také pochopíte, že musíme najít způsob, jak Voldemorta definitivně zničit. Ještě nikdy nikdo nezbavil tělo kouzelníka jeho životní esence a neuskladnil ji. Obvykle by se dotyčný stal rovnou duchem."
 
Toto vysvětlení dodala kvůli Hermioně, která přikývla. Dívce se zatím podařilo vyčistit si mysl, protože se předpokládalo, že bude soustředěně naslouchat a ne rozmýšlet o různých jiných věcech.
 
"Protože jste při rituálu oba dosáhli dobrých výsledků, chtěla bych vás požádat, abyste se pokusili také najít způsob, jak Voldemorta zničit úplně," dostala se profesorka McGonagallová konečně k jádru věci.
 
Hermiona vykulila oči.
 
"Nebo snad existuje něco, kvůli čemu by to nebylo možné?" zeptala se McGonagallová, možná kvůli Hermionině reakci, možná proto, že už beztak měla nějaké podezření.
 
Hermiona musela znovu přemýšlet o tom, že ji včera profesorka McGonagallová nechala v péči profesora Snapea. Udělala to proto, že si všimla, že spolu dobře vycházejí? Nebo moc dobře věděla, že mezi nimi je něco, co není ani žádoucí ani morálně obhajitelné?
 
Profesorka přísně pohlížela především na Hermionu, která se nedokázala tvářit zcela netečně a jíž se na chvíli ve tváři objevil výraz paniky. Snape vedle ní nervózně škubnul rukama. Pak se nicméně vzpamatovala a klidným hlasem odpověděla: "O ničem nevím. Moc ráda jsem s profesorem Snapem spolupracovala a nemyslím, že by nám dělalo velké potíže, spolupracovat na něčem dalším."
 
Profesorka McGonagallová se otočila ke Snapeovi. "A co si o tom myslíš ty, Severusi?"
 
Snape v nahodilém gestu pokrčil rameny. "Mohu se ke slečně Grangerové připojit. Neměl by to být žádný problém."
 
Rezervovaný a jen podvědomě podrážděný tón Hermioně naznačil, že tohle je největší projev otevřené náklonnosti, kterého se jí prozatím dostane.
 
"Takže se na vás mohu spolehnout?" Oba přikývli. "Dobře. Takže domluveno." McGonagallová se postavila a Snape ji okamžitě napodobil.
 
"Paní profesorko," ozvala se Hermiona, a když se k ní McGonagallová otočila s tázavým pohledem v očích, pokračovala: "Jak se daří Harrymu a Ronovi? Mohla bych je navštívit?"
 
Starší žena potichu mlaskla, pravděpodobně proto, že na tento bod zapomněla. "Ale samozřejmě že ano. Slečna Weasleyová půjde po vyučování do Sv. Munga, můžete se k ní připojit," odpověděla dobromyslně a Hermiona vydechla úlevou.
 
Včerejší boj nebyl na její kolejní ředitelce nijak vidět, dokud seděla za svým psacím stolem. Když teď ale vyprovázela Snapea a Hermionu ke dveřím, lehce kulhala a bolestivě stáhla obličej. Hermiona se na ni soucitně podívala, ale McGonagallová si toho naštěstí nevšimla.
 
Jakmile byli se Snapem sami na chodbě, ulehčeně si vydechla. "To šlo líp, než jsem doufala," tiše podotkla. Snape si odmítavě odfrknul, se zavířením pláště se otočil na patě a odcházel.
 
Hermiona za ním zmateně hleděla a pak se rozeběhla, aby ho dohnala. "Profesore, co se stalo?" zeptala se a uchopila ho za paži.
 
Snape se rozhlédl, aby se přesvědčil, že jsou opravdu sami, a pak zasyčel: "Je to pokrytecká ženská, to se stalo!"
 
Hermiona pod jeho rozzlobeným pohledem nasucho polkla. "A mo- mohl bys mi tento svůj názor blíže osvětlit?" zeptala se opatrně. Ani se neobtěžovala formálním oslovením. Protože svůj názor formuloval naprosto jednoznačně, byla si jistá, že je nikdo neposlouchá. Zdálo se, že u pravidel, jež platila až do včerejšího večera, došlo během noci ke změně. Hermiona v důsledku toho, jakým způsobem k ní přistupoval, měla pocit, že je mu tak blízko, že ho už nikdy nedokáže vidět jako pouhého profesora.
 
Snad začne skutečně vyučovat teprve po mých závěrečných zkouškách...
 
Několikrát zamrkala a soustředila se znovu na muže před sebou, který naštvaně pochodoval po prázdné chodbě.
 
"Za prvé, označuje Pána Zla jeho jménem, což předtím nikdy nedělala." Snape výmluvně zdvihl obočí, přesto Hermiona jeho slova nijak nekomentovala. "Za druhé, nutí nás, abychom spolupracovali." Prudce se otočil a přistoupil k oknu. Oběma rukama se opřel o římsu a hlavu nechal klesnout mezi ramena.
 
Hermiona si odfrkla a zkřížila ruce na hrudi. "Ach ano, to je příšerný trest, když musíš se mnou pracovat."
 
Snape zmučeně vzdychl. "Nejde mi o práci s tebou. Jde mi o to, že ona , že mezi námi něco je. Dostane nás do situace, kdy se prozradíme!" Důrazně se na ni podíval.
 
Hermiona pomalu otevřela ústa. "Ne," odpověděla zvolna. "To by neudělala, Severusi."
 
Snape zdvihl obočí. "Nebo snad existuje něco, co by proti tomu hovořilo?" napodobil profesorku McGonagallovou. Hermiona o tom chvíli přemýšlela.
 
"Nedokážu si představit, že by se takhle zachovala. Když už, tak by se zeptala rovnou."
 
"Pak bychom to popřeli a ona by zase nic neměla." Povzdechl si. "Hermiono, ona je novou ředitelkou. Nemůže jednoduše trpět, abych si začal se studentkou. Něco tuší a nezbývá jí nic jiného, než pátrat po důkazech. A až nějaké najde, může mě propustit."
 
Hermiona naklonila hlavu a nevěřícně se na něj podívala. "To by mohla udělat i tak a mnohem jednodušeji. Stačilo by, aby tě znovu nezaměstnala, protože právě teď nejsi bradavickým profesorem."
 
"Ředitel by to nedovolil." Znovu se otočil k oknu a poddal se svým lehce paranoidním myšlenkám.
 
Hermiona se ale soustředila na jeho volbu slov. Nejdřív označí McGonagallovou za novou ředitelku a hned v zápětí mluví o profesoru Brumbálovi jako 'řediteli'. To bylo zvláštní.
 
"Kdo by to nedovolil?" zeptala se opatrně a pomalu k němu přešla.
 
"Ředitel," zopakoval duchem nepřítomný Severus.
 
"Profesor Brumbál?" Hermiona svraštila čelo.
 
"Řekl jsem to přece!" ozval se podrážděně.
 
"Ne, to jsi neřekl."
 
Severus se na ni zmateně podíval. Hermiona si v duchu prošla všechny rozhovory, které s ním měla od Scarborough. "Od té doby, co je mrtvý, jsi ani jednou neřekl jeho jméno."
 
Jeho oči se neznatelně rozšířily. "Skoro nikdy jsem neříkal jeho jméno ani předtím," odbyl její tvrzení.
 
"To není pravda, Severusi. Říkal jsi mu jménem stejně často jako všichni ostatní." Stála těsně u něj, ale nepodařilo se jí zachytit jeho pohled. Neustále uhýbal očima a odmítal se na ni podívat.
 
"Podívej se na mě, Severusi!" přikázala mu nakonec. Severus ji na několik vteřin poslechl. Zadrhl se jí dech, když se podívala do jeho černých zorniček. Jako by za nimi něco bylo, něco, co není jinak možné zahlédnout. Něco cizího, něco, co ho sužovalo a co tam vůbec nepatřilo. "U Merlina," vydechla ohromeně. Severus se od ní odvrátil.
 
"To se tě netýká!" ostře ji napomenul a odešel.
 
Hermiona se dívala za ním a věděla, že by se nedokázal ovládnout. Možná mohla dokonce považovat za štěstí, že se jí nedotkl. To zajiskření, za nímž ta krátká chvíle otevřenosti zmizela, vypadalo hodně nebezpečně.
 
Rukama si přejela po obličeji a svraštila ho bolestí, když se dostala příliš blízko šrámům. Ztrápeně si povzdechla. Vážně si vybrala hrozně komplikovaného mužského.
 
ooOoo
 
"Hermiono!"
 
Ginny s úlevou proběhla společenskou místností a odhodila své učebnice stranou, než ji objala, jako by se neviděly tři roky. I Hermioně připadalo, jako by mezi včerejškem a dneškem ležely celé roky.
 
"Ahoj," unaveně pozdravila svou kamarádku.
 
Ginny se okamžitě stáhla a důkladně si ji prohlížela.
 
"Jsi v pořádku? Nemáš nějaká těžká zranění? Co se vlastně stalo? Minulou noc jsem na tebe čekala, dokud mi McGonagallová neřekla, že se ti daří dobře. Kde jsi byla?"
 
Hermioně ze všech těch otázek hučelo v hlavě, nemohla je ale Ginny vyčítat. Zkoumavě se rozhlédla a pak ji posunkem vybídla, aby ji následovala nahoru do ložnice. Od včerejšího odpoledne tam nebyla a chtěla se ještě převléknout, než půjde ke Sv.Mungovi.
 
Když se za nimi zavřely dveře, rychle uklidila myslánku, která dosud stála na stole, a pak se unaveně svalila na postel.
 
"Byla jsem u Severuse," odpověděla nejdříve na Ginninu poslední otázku, protože na zodpovězení těch ostatních zatím nebyla připravená. Předpokládala, že tato informace dostatečně upoutá její pozornost, a s uspokojením sledovala, že se nespletla, když mladší dívka zdvihla obočí.
 
"Našel mě v lese a vzal sem. Jinak bych nejspíš ještě pořád dřepěla pod tím stromem," vysvětlila jí a doufala, že Ginny nebude požadovat příliš mnoho detailů.
 
"Jaký to s ním bylo?" zeptala se Ginny potichu. Odtáhla si od stolu židli a posadila se, ani na okamžik však neodvrátila oči od Hermiony.
 
"Nejsem si jistá," pokrčila Hermiona rameny. "Tedy hodně mi pomohl a... opravdu jsem se s ním cítila dobře..."
 
"Ale?" skočila jí do řeči Ginny. Hermionou projela vlna vděčnosti. Nechtěla o tom všem vůbec mluvit, ale na druhou stranu jí byla vděčná, že se tak lehce nevzdala.
 
"Uzavřel se přede mnou."
 
"On se ti někdy otevřel?" zeptala se Ginny s naprosto nevěřícným výrazem, který Hermionu přiměl ke křivému úsměvu.
 
Otevřel se jí někdy? Samozřejmě že ano. Poprvé ve Scarborough té noci, kdy ji svedl. Nebo ona svedla jeho? V každém případě v tom bylo zapojené svádění. A podruhé předevčírem, když jí nechal v pokoji myslánku. A ve všech těch okamžicích mezitím, které tak rychle utekly, že si toho sotva všimla. Tak jako před chvílí.
 
Přikývla. "Ano."
 
"A co jsi viděla?"
 
"Je... rozpolcený, myslím." Ginny podrážděně naklonila hlavu. "Ach, Ginny, neptej se mě! V psychologii se nevyznám! Jenom vím, že mi to nahnalo strach. A že mu chci pomoci. Ale on mě nenechá." Rezignovaně pokrčila rameny a rty sevřela do úzké linky.
 
Ginny vstala a sedla si vedle ní. "Ty to zvládneš, Hermiono," uklidňovala ji a položila si hlavu na její rameno.
 
"Jak si tím můžeš být tak jistá?"
 
Ginny se smíchem odpověděla: "Protože tě znám! Čím těžší úkol, tím víc se do něj zakousneš. A zatím jsi ještě nikdy neprohrála."
 
Hermiona si potichu odfrkla. "Možná tohle bude poprvé."
 
"Uvidíme."
 
Chvíli mezi nimi panovalo ticho. Hermiona se ztratila v myšlenkách, protože však byly poněkud neútěšné, byla ráda, když se Ginny zeptala: "Jaké to bylo včera?"
 
Ne že by jí tím pomohla zahnat nepříjemné obrazy, spíš naopak. Měla však zkušenost, že jsou přesně dva způsoby, jak se s takovými zmatenými myšlenkami vypořádat. Buď jste je rázně vypudili pomocí kupy důležitějších věcí, nebo jste o nich mluvili tak dlouho, dokud všechno nezapadlo na své místo. Protože první možnost se už ukázala jako neúspěšná, zvolila druhou.
 
"Hrozné. Všechno tam hořelo a bylo tam tolik krve... Čím dýl o tom přemýšlím, tím víc mě udivuje, že jsme odtamtud vyvázli živí."
 
Ginny mlčela a Hermioně se nepodařilo zadržet následující větu: "Někoho jsem zabila, Ginny."
 
Rusovláska prudce zvedla hlavu z jejího ramene a šokovaně se na ni podívala. "Koho?"
 
Hermiona sklopila oči a bojovala se slzami.
 
"Lucia Malfoye."
 
Když Ginny nic neříkala, podívala se na ni a zjistila, že její kamarádka blonďatého Smrtijeda vůbec nelituje. A že nemá žádné pochopení pro její sebeobviňování. To, co Malfoy udělal Ginny, bylo příliš na to, aby mu někdy mohla odpustit.
 
"Každá kvůli němu prolitá slza je plýtváním."
 
Hermionin výraz se uzavřel tak, jak to už mnohokrát viděla u Severuse, a slzy zůstaly neprolity. Bylo skutečně neuvěřitelné, jaký vliv měl tento jednoduchý závěr. Přikývla.
 
"Měly bychom se připravit. Harry a Ron čekají," zašeptala Ginny a postavila se.
 
"Dobře," řekla Hermiona a přešla ke skříni. Našla nějaké jednoduché oblečení a zmizela s ním v koupelně. Tam už se nedokázala dále ovládat a rozplakala se.

Bude muset trénovat, dokud nebude jako Severus. A možná ho pak bude i chápat.

 
28.01.2016 19:22:48
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one