ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Kapitola 48 - Rozhovory s (téměř) mrtvými 2/2

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál: https://www.fanfiction.net/s/3585313/48/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
Věkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
Překlad: dvemuchomurky
Betaread: Yrma

 

ooOoo

O něco později seděla ve svém pokoji nad prázdným archem pergamenu a přemýšlela, jak nejlépe popsat svůj rozhovor s profesorem Brumbálem, aby to přesvědčilo Snapea ke spolupráci. Všechno se zdálo příliš komplikované, a tak začala jednoduše - Dnes jsem mluvila s profesorem Brumbálem.

Pak nechala pergamen zmizet a čekala. Čekala hodně dlouho. Čas se příšerně táhnul, až dostala strach, že se k tomuto druhu rozhovoru nedá vůbec přemluvit.

O patnáct minut později přišla odpověď: A?

Hermiona protočila oči. Vzala do ruky znovu brk, namočila špičku do inkoustu a napsala: Dělá si o tebe starosti.

Tentokrát odpověděl mnohem rychleji: To je opravdu průkopnický poznatek.

Povzdechla si a odepsala: Chce, aby ses vzdal jeho moci.

A teď ke všemu ještě tohle.

V Hermioně to začalo vřít vzteky.

Tvrdohlavej bastarde! - tuhle odpověď si ale jen pomyslela.

Silně zatlačila na brk, až se zlomila jeho špička a na pergamenu se udělala velká kaňka. Zaklela a vytáhla nové brko. Začala psát, aniž by se starala o kaňku: Zatraceně, Severusi! Tvoje činy to nijak nevylepší, když se zabiješ!

Odpověděl hned vzápětí: A co bych měl asi tak podle tebe dělat? Řekni, Hermiono. A přestaň tak týrat to brko!

Chrochtavě se zasmála - Křivonožka to okomentoval skeptickým zasyčením - a dala se do psaní.

Moje brka laskavě vynechej! A jaké by to bylo, kdybys nejdřív  svoje činy akceptoval, a pak je raději přednesl před objektivní ministerskou komisí? Oni jistě vědí, že se dokážeš skvěle kát. Smrt neznamená pokání, ale útěk.

Delší dobu se zase nic nedělo a Hermiona se začala obávat, že se konečně rozhodl nepokračovat v rozhovoru. Koneckonců její písmo bylo už ke konci její dlouhé zprávy nečitelné.

Přesto však i tentokrát odpověděl: Neexistuje žádná objektivní možnost, jak posoudit moje činy. A možná si i dokonce stěžuju, že nechávám jiné rozhodovat o mém životě. Sám ale rozhodnu, co udělám a co ne.

Hermiona zaklonila hlavu a zakroužila jí dokola. Potom odpověděla: Domníváš se, že zabít tě je tou správnou volbou, jak zdůraznit svou nezávislost? Co pak ze života máš?

Co z něj mám teď?

Mne.

Dlouhé ticho.

Čas odtikával jednu vteřinu za druhou.

A co pak, až se na tebe nebudu dívat tak jako teď?

Hermiona se smutně usmála. To se nedozvíš, dokud k tomu nedojde.

Když se před ní znovu objevil pergamen, byla začátek jeho odpovědi přeškrtaný. Přesto dokázala přečíst první dvě slova: Zatracený nebelvírský… Usmála se. Dokázala si dobře představit jeho rezignovaný povzdech, když četla zbytek: Ačkoliv se mi velmi příčí to připustit, stala ses pro mě mezitím příliš důležitou pro tak odvážný plán.

Hermiona se chvíli kochala opojením, proudícím jejím tělem, než odpověděla: A co když tě poprosím, abys to přesto udělal?

Už jsi mě prosila o moc věcí, Hermiono.

Tohle je pro mě ale mimořádně důležité. Nemůžu tě ztratit, Severusi! Ne takhle… Ne předtim, než dáme šanci tomu, co je teď mezi námi.

Takové věci by měl člověk udusit v zárodku.

Už jsme dál než v zárodku. A profesor Brumbál ti vzkazuje, že ještě nezapomněl, co se stalo o Vánocích před deseti lety. Co se tenkrát stalo?

Zatímco čekala na odpověď, rozbušilo se jí vzrušením srdce. Seděla se zavřenýma očima a žmoulala prsty brk. Nedokázala se však zbavit přihlouplého úsměvu, který se jí na tváři usadil, když se na obzoru začal rýsovat plán B. Pak zaslechla třepotání a pootevřela oči.

Musela se nahlas zasmát nad Severusovou odpovědí: Do toho ti nic není. Jaký je plán?

Několik minut jí trvalo, než se jí přestaly třast ruce. Nejdřív mi musíš něco slíbit.

Jeho odpověpd zněla i v písemné formě hodně podezřívavě: Co?

Hermiona narovnala záda, jako by stála před ním v jeho kabinetu, než napsala: Slib mi, že tuhle cestu projdeš se mnou až do úplného konce. Bez ohledu na to, co by mohlo nastat.

Přestaneš nadobro vyzvídat, co se stalo o tamtěch Vánocích?

Se zasténáním složila hlavu do dlaní. Už ji znal až moc dobře.

Když to musí být… ale postarám se, abys nemohl využít nějaká zadní vrátka a nechat mě samotnou!

Pak konečně přišel jeho slib: Dobře, slibuju.

Hermiona si ulehčeně vydechla, přestala myslet na Vánoce a sdělila mu konečně, co je v plánu: Nejdřív přeneseš moc profesora Brumbála na Harryho, protože se musí znovu postavit Voldemortovi. Zatímco se bude učit s ní zacházet, my se postaráme o zbytek.

Teď i jeho písmo vypadalo skepticky: Včem je háček?

Hermiona sevřela rty. To ti řeknu, až to bude aktuální.

Přišla výhrůžná odpověď: Hermiono…

Odpověděla však rozhodně: Ne, Severusi! Nejdřív Harry, pak teprve to další.

Po dlouhých sedmi minutách se dočkala odpovědi: Fajn! Pošli ho dneska večer za mnou. A ani nepomysli na to, že bys přišla taky!

Hermiona se zklamaně schoulila do sebe. Pak se ale rozhodla, že mu své zklamání nedá najevo. Ne dnes. Proto odpověděla pouhými dvěma slovy: Bude tam.

ooOOo

Přesvědčit Harryho bylo mnohem jednodušší, i když se mu vůbec nelíbilo, že bude vydán napospas Snapeovi.

“Když mě zabije, bude to tvoje vina. Budu pak strašit v tvým šuplíku s ponožkami a připomínat ti to,” zamumlal k Hermioně, než se rozloučil se spolužáky a zamířil do sklepení.

“S největší pravděpodobností se tě ani nedotkne. Rozhodně ne dobrovolně,” dodávala mu odvahu Hermiona dost pochybným způsobem, díky čemuž si vysloužila pár rozzlobených pohledů.

“Počkáme na tebe, Harry!” zavolal za ním Ron a mocně u toho kýval hlavou. Harry na něj mávl rukou a zmizel za portrétem.

“No, jestli to vůbec proběhne v pohodě…”zamumlal Ron a Hermiona ho praštila do ramene. “JAU! Za co ton bylo?”

“Přestaň rozšiřovat svoji špatnou karmu!” odpověděla za Hermionu Ginny, která až dosud mlčela.

Hermiona pod stolem nahmatala Ronovu ruku a povzbudivě ji stiskla.

ooOoo

Harry se vrátil za dvě hodiny vyčerparný, unavený a jednoznačně šťastný, že je zpátky v nebelvírské věži. Se zasténáním se sesunul do jednoho z volných křesílek a Ginny, Ron a Hermiona ho okamžitě obklopili jako hladoví vlci svou oběť.

“Jak to šlo?” zeptala se jemně Ginny a stiskla mu rameno. Harry sebou trochu cuknul, ale nedočkavě ji uchopil za ruku, když se zase chtěla stáhnout.

 

“Šlo to docela dobře,” řekl chraplavým hlasem. Hermiona poklesla na duchu. Vůbec se netoužila dozvědět, co se tam dole vlastně dělo.

 

Naproti tomu Ron byl nesmírně zvědavý. “Co s tebou dělal?”

 

Harry na něj unaveně pohlédl. “Nic, co by neměl dělat.”

 

Hermiona vydechla úlevou a Harry se na ni pátravě zadíval. Po několika vteřinách pochopila, na co chce, aby se zeptala. Odkašlala si a zamumlala: “Jak mu je?”

Harry pokrčil rameny. “Nejsem si jistý. Vyhnal mě ven, sotva jsme skončili. Myslím, že to přežije, ale doufám, že mu mezitím bude stejně mizerně jako mně.”

Ginny se okamžitě předklonila a jemně ho políbila na čelo, Harry se však brzy odtáhl.

“Myslíš, že bych za ním měla zajít?” Hermiona se kousla do rtu.

Harry opět pokrčil rameny. “Určitě, pokud tě už unavuje život.”

“Hermiono, teď za ním nemůžeš,” ozval se důrazně Ron.

Hermiona nejistě přešlápla. “Je mi to líto,” zašeptala po chvíli, otočila se a zmizela ve svém pokoji.

Neměla v úmyslu jít za ním, ale musela vědět, jak mu je. Nebo jestli třeba nechce, aby přišla. Našla kousek prázdného pergamenu (nějak věděla, že minci už nikdy nepoužije) a v rychlosti na něj naškrábala dotaz: Jsi v pořádku?

Zatímco čekala na odpověď, rázně pochodovala místností sem a tam. Pak někdo zaklepal na dveře. Hermiona odhadla, že to bude Harry nebo Ginny. “Jděte pryč! Chci být chvíli sama!” zakřičela a rukama si prohrábla vlasy. Neozvala se však žádná odpověď.

K jejímu překvapení se nakonec ozval Ronův hlas. “Hermiono, pusť mě dovnitř!”

Na chvíli ji to vyvedlo z rovnováhy. Brzy se však vzchopila a odpověděla ještě ostřejším tóbem: “Ne, Rone! Nepustím tě, ne teď…” Bezhlučně vzlykla a kousla se do rtu. Po tváři jí stekly dvě slzy, které si setřela třesoucí se rukou.

Ron už neučinil další pokus dostat se dovnitř, a to jen způsobilo, že ji začalo hryzat špatné svědomí.

Beztak by to nešlo! Ochranná kouzla, Hermiono!

Pak to vedle ní zašustilo a všechny její myšlenky na Rona byly pryč. Doklopýtala ke stolu a tak spěšně rozložila pergamen, že ho málem roztrhla. Snapeův rukopis byl jiný, jako by mu dělalo potíže psát, ale pořád ho dokázala přečíst. Zvládnu to.

Odfrkla si. Mám přijít k tobě?

Tentokrát odpověděl hodně rychle: Ne! Ani na to nemysli!

Klopýtavě odstoupila od stolu a ruku si přiložila na ústa. Mohla by ho kvůli tomu plánu ztratit? Znovu začala plakat, a když se už odvracela pryč, zaslechla nové zašustění.

S bijícím srdcem přešla znovu ke stolu a přečetla si zprávu. Tahle působila mnohem klidněji a téměř omluvně: Dej mi čas, Hermiono. Dám ti vědět, až zase snesu tvou přítomnost.

Hermiona zavřela rezignovaně oči a přikývla. Pak napsala odpověď: OK. S brkem připraveným nad pergamenem na chvíli zaváhala a nakonec připsala: Miluju tě!

Nedostala žádnou odpověď.

18.02.2017 13:29:34
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one