ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál: http://www.fanfiction.net/s/3585313/8/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
Věkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
Překlad: dvemuchomurky
Betaread: nebetováno
Upozornění: Prvních 7 kapitol přeložila Nirtyn, po níž to měla převzít binah - jejich překlad naleznete zde: http://www.binah.ic.cz/isem.html. Shrnutí povídky
 a většinu názvů kapitol jsem převzala také z těchto stránek. Pouze jsem opravila těch několik překlepů, které jsem našla, upravila skloňování jmen a používání velkých/malých písmen - vycházím při tom z pravidel, jež zavedla Pyriel se svými betami při překladu Kamene manželství. Od kapitoly 8 se už jedná o můj překlad. Nemám souhlas binah k dokončení překladu, ale ne protože bych se ho nesnažila získat, nýbrž protože binah není nikde k zastižení a na emaily ani vzkazy nereaguje. Nirtyn souhlasila s převzetím jí přeložených kapitol i s dokončením překladu.

ooOoo

Hush now, don't explain;
there ain't nothing to gain.
Well, I'm glad you're back,
but don't explain.
(Herbie Hancock feat. Damien Rice and Lisa Hannigan - Don't explain)

ooOoo

Hermionino srdce bilo na poplach, zatímco se oblékala. U dveří se zastavila s rukou na klice.

Přijal by její pomoc?

Rozhodla se, že o tom bude přemýšlet později, jinak by rovnou mohla zůstat ve svém pokoji. Odhodlaně otevřela dveře a potichu sešla schody do společenské místnosti. Už bylo dost pozdě a Harry s Ronem seděli u stolku, ponořeni do šachové partie. Ani nevzhlédli, když Hermiona prošla kolem nich rychlými kroky. Fred a George stáli v jednom rohu místnosti a před několika páťáky vychvalovali svůj poslední vynález - Lepivé oči.

Fred právě hodil něco měkkého na protější stěnu, co na ní zůstalo viset jako přilepené. Hermiona to poznala hned poté, co se hmota přestala třást. Do bílého základu byla zapuštěna jasně modrá duhovka s černou zornicí uprostřed - vypadalo to jako skutečná oční bulva. George si nasadil na nos brýle se silnými černými obroučkami a zamyšleně se poklepával prstem na bradě.

„Neville," řekl se záludným úsměvem. „Máš na zádech přilepenou cedulku." Oslovený, jenž stál před dvojčaty a fascinovaně je sledoval, se otočil a pokusil se zachytit kousek papíru, na kterém bylo škodolibě poskakujícími písmeny napsáno Stojím na věštecké kouli Trelawneyové.

Hermiona chvilku přemýšlela o tom, zda by neměla kvůli tomu Weasleyovy pokárat, ale myšlenka na profesora Snapea ji od toho odradila. Bez dalšího otálení zamířila k portrétu a byla ráda, že při otvírání zevnitř se Buclatá dáma zřídkakdy probudila. Nevzbudila se ani tentokrát a Hermiona opatrně zavřela vchod, potichu se odplížila a o poschodí níže se dala do běhu.

Bylo už pozdě, hodně pozdě. Možná dokonce příliš pozdě. V hlavě měla vymeteno a měla pocit, že nemá daleko k pláči. Což bylo samo o sobě zcela hloupé a stejně tak nepochopitelné.

Venku ji obalil teplý vzduch. Nohy ji nesly dál k hranicím pozemků, dýchala rychle a mělce, plíce ji bolely a brzy hrozilo, že se jí podlomí kolena. Musí běžet dál. Chce se tam dostat.

Uvítalo ji zdánlivé ticho noci. Hermiona se prudce rozhlížela, odhrnovala si vlasy z obličeje a pak klesla na kolena, aby znovu popadla dech. Poznání, že přišla opravdu pozdě, ji tvrdě zasáhlo.

Čekala ještě několik minut, pak se obrátila a pomalu, s pažemi zkříženými na prsou, se vracela zpět do hradu. Ve vstupní hale se zvuk jejích kroků odrážel od stěn a ona se ještě jednou otočila kolem dokola. Počítací hodiny všech kolejí byly téměř prázdné, jen u dvou byly vidět malé známky úspěchu. Školní rok teprve začal. Všichni si ještě užívali období, ve kterém nemůžou nic ztratit.

Nemůže nic ztratit…

Rychle se rozhodla a rozběhla se ke schodům do sklepení, zanechávajíc za sebou stále chladnější chodby hradu. Nemá nic, co by mohla ztratit - a tato slova si opakovala stále dokola jako nějakou mantru.

Před dveřmi do profesorova kabinetu zůstala stát, znovu se snažila popadnout dech a tiskla si ruku na píchající bok. V hlavě jí bušilo a potila se. Třesoucí se rukou třikrát zaklepala na dveře a ustoupila.

A čekala.

Po dlouhé době se dveře otevřely a jí jednou vynechalo srdce, když uviděla bledý obličej svého učitele. Pozorně si ji měřil od hlavy k patě se zúženýma očima. „Co chcete?"

Hermiona cítila, jak ji opouští odvaha, navzdory tomu se ale narovnala. „Chtěla jsem vidět, jak se vám daří," potichu zamumlala a o jeden váhavý krůček přistoupila blíž.

„Daří se mi skvěle!" odsekl nakvašeně Snape a chtěl jí zavřít dveře před nosem.

„Počkejte!" vykřikla, vystrašená z jeho reakce, a i v jejích uších to znělo uboze.

„Zůstaňte sakra potichu!" Jeho hlas se teď podobal spíše sykotu. Profesor se rozhlédl po chodbě, než se znovu podíval na ni. „Co ještě chcete?"

Hermiona neodpovídala. Stála před ním s pootevřenou pusou a přála si, aby ji byl vzal do svého kabinetu. Ani jí v záplavě myšlenek, jež jí kroužily hlavou, nedošla absurdnost jejího přání. „Je mi to líto," řekla nakonec. Nezdálo se, že by to bylo to, co profesor Snape očekával, že uslyší.

„Co je vám líto, slečno Grangerová?" Slova pronesl přesně a s dokonalým přízvukem, přesto v nich Hermiona marně hledala náznak sarkasmu.

„Že jsem nesplnila vaši prosbu." Drž se! kolovala jí hlavou Harryho slova. Slíbila mu to.

Profesor Snape na ni upřel odmítavý pohled, přesto v něm bylo ještě něco jiného, co jí dodalo odvahy. „Smím vstoupit?" dodala potichu. Snape se napjal.

„Nevidím důvod proč. Nebo máte na srdci ještě jiné věci, pro které byste se mi chtěla omlouvat?" Profesor se ztěžka opřel o rám dveří a Hermiona viděla, jak opatrně se snaží zatěžovat svou druhou nohu. Až příliš opatrně na normální poměry.

Pomalu přikývla. „Ano, mám." Odmlčela se a odolávala jeho pohledu. Rty sevřela do úzké čárky. Kontroluj se, pomyslela si poděšeně; musela nad sebou znovu získat kontrolu nebo to všechno trapně skončí.

Profesor Snape vyčkával. Zkoumal ji svým analytickým zrakem a zcela lehce při tom naklonil hlavu. Pak ustoupil na stranu a pootevřel dveře o trochu víc. Hermiona sklopila pohled a přikázala svým nohám, aby malými krůčky vešly do kabinetu jejího učitele.

Byla v něm zima a Hermiona si všimla, že ani nerozdělal oheň v krbu. Mráz jí přeběhl po zádech. Přitáhla si svůj hábit blíž k tělu.

„Řekněte, co říct chcete, a pak běžte!"

Hermiona se otočila ke svému profesoru, který právě přešel za svůj stůl, nicméně zůstal před ním stát a opřel se o jeho desku.

„Kde jste zraněný?" zeptala se tiše Hermiona. Ruce si nervózně otírala o sebe.

„Cože?" zeptal se ostře. Oči zúžil tak, jak se obvykle sevřely rty profesorky McGonagallové, když zuřila.

Hermiona se zhluboka nadechla. „Jste zraněný, profesore Snape. Kde?"

„Do  toho vám nic není! A pokud je to vše, co jste mi chtěla, mohu na vaši nestoudnou lež odpovědět jen jedním způsobem…" Snape se zlomyslně odmlčel a Hermiona nasucho polkla. „Ven!" Rukou ukázal na dveře.

Hermiona udělala krok opačným směrem. „Kde?" zopakovala. Profesor na ni zůstal zírat.

„Mluvím trolí řečí nebo jste mezitím definitivně ztratila schopnost poslechnout jednoduché příkazy? Měla byste mě nechat na pokoji a zmizet!" Několik kapek slin proletělo vzduchem až k ní. Hermiona polkla.

„To nemůžu." Zatímco vrtěla hlavou, překřížila si ruce a odhodlaně se na něj dívala.

„Myslím, že můžete. Je to úplně jednoduché. Jenom musíte pohnout svým prostořekým zadkem za tyto dveře. Zbytek se už udělá sám." A už tu byl zas. Jeho sarkasmus, který celou dobu nemohla najít. Teď už jen chybí uspokojení z vyřešení hádanky.

Je jako hádanka. Jen malá hádanka. Musí tu být řešení. Sakra!

„Je mi líto, že jsem tam předtím nebyla."

Profesor chvíli vyčkával. Pohled mu těkal po desce stolu, než odpověděl: „Skutečně? Mě ne! Zcela naopak, bylo to skvělé."

Bolelo ji slyšet jeho slova, přesto si znovu řekla, že to tak nemyslel. Jeho tělo jí říkalo něco jiného - pravdu. Prsty, kterými se chytil desky stolu, byly bílé a křečovitě sevřené. Jeho rty byly bledší než jindy, na čele se mu leskla slabá vrstva potu.

„Prosím, pane profesore! Nechte mě vám pomoci." Její hlas sklouzl do prosby a on si krátce odfrknul.

„Proč? Budete se pak cítit lépe? Hodláte se pak opájet zadostiučiněním, že jste udělala dobrý skutek?"

Hermiona potřásla hlavou. Opravdu už měla blízko k slzám. „Ne. Měla bych pocit, že jsem odčinila část své chyby." Odmlčela se a spolkla knedlík ve svém krku. „Měla jsem vás poslechnout. Měla jsem Harryho zadržet. Mohla jsem všemu zabránit. Sirius mohl žít. Je mi líto, že jsem vás neposlechla, profesore Snape." Jedna slza jí sklouzla po tváři a dopadla na její halenku.

Zdálo se, že profesora Snapea vylekalo to, co se před ním odehrávalo. Výraz v jeho tváři se uvolnil a vypadalo to, že mu chybí slova. Hermiona se pokusila zahlédnout něco víc v jeho očích. Nevypadaly tak tvrdě a odmítavě jako jindy. Byly jako hluboká bezhvězdná noc.

Tabula rasa. Čistá tabule.

To bylo to, co v nich viděla. Nic. Žádný chlad, žádnou krutost, žádné odmítnutí.

To je to, co leží pod jeho vnější slupkou? Vůbec nic?

„Já tu nejsem proto, abyste se cítila lépe, slečno Grangerová."

Jeho hlas ještě nikdy nezněl tak nehlučně. To jediné, co z něj mohl člověk vyčíst, bylo hluboké zdrcení. Hermiona si otřela vlhké stopy po slzách a potichu vzlykla.

„Běžte."

Tentokrát to nebyl rozkaz, ale spíš přání. Hermiona sklopila zrak a přemýšlela, jestli má znovu klást odpor. Přesto se nezdálo správné, aby tu zůstala. Něco v něm vyvolala, ale nedokázala to ani pojmenovat ani určit. Nahánělo jí to strach a nechtěla být u toho, až se znovu dostane do svého obvyklého stavu.

Přikývla a šla ke dveřím. Vyčkávavě položila ruku na kliku. „Směla bych… na vás příště znovu čekat?" zeptala se tiše. Nic víc nebyla schopná říct, pokud chtěla mít kontrolu nad svými slzami.

Chvíli čekala, ale profesor Snape nic neřekl. Považovala to za souhlas, přikývla a vyklouzla na chodbu. Z jeho kabinetu se neozývaly žádné zvuky. Žádné cinkání, žádné vzdychání, žádné známky toho, že tam někdo je.

Se skloněnou hlavou se vydala zpět do věže.

12.10.2014 12:13:04
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one