ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Autorka:WatchersGoddess
Link na originál: http://www.fanfiction.net/s/3585313/8/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
Věkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
Překlad: dvemuchomurky
Betaread: nebetováno
Upozornění: Prvních 7 kapitol přeložila Nirtyn, po níž to měla převzít binah - jejich překlad naleznete zde: http://www.binah.ic.cz/isem.html. Shrnutí povídky
 a většinu názvů kapitol jsem převzala také z těchto stránek. Pouze jsem opravila těch několik překlepů, které jsem našla, upravila skloňování jmen a používání velkých/malých písmen - vycházím při tom z pravidel, jež zavedla Pyriel se svými betami při překladu Kamene manželství. Od kapitoly 8 se už jedná o můj překlad. Nemám souhlas binah k dokončení překladu, ale ne protože bych se ho nesnažila získat, nýbrž protože binah není nikde k zastižení a na emaily ani vzkazy nereaguje. Nirtyn souhlasila s převzetím jí přeložených kapitol i s dokončením překladu.

ooOoo

Rozhodně ji nepřekvapilo, když u okna zahlédla stát Harryho. Společenská místnost byla prázdná, hluboké ticho by se dalo krájet, a Hermiona si byla jistá, že ji slyšel přicházet. Obraz na stěně za ní potichu zapištěl.

Strčila si ruce do kapes a vydala se k Harrymu. Na zdi vedle krbu ještě pořád visely Lepivé oči dvojčat. Když procházela kolem nich, byla by přísahala, že na ni mrkly. Vytáhla hůlku a zamumlala Finite incantatem! Oči se na vteřinu zatvářily překvapeně a pak s mlaskavým zvukem dopadly na podlahu a odkutálely se za gauč. Hermiona si schovala hůlku zpátky do vnitřní kapsy svého pláště a došla k Harrymu.

Černovlasý chlapec se oběma rukama opíral o parapet okna a zíral ven do letní noci. Hermiona se opřela o zeď hned vedle okna a pozorovala ho.

Harry na její přítomnost nijak nereagoval, a tak mu dělala tichou společnost. Bylo příjemné, že nemusela mluvit. Harry byl ponořený do svých myšlenek stejně jako ona, když si znovu v hlavě přehrávala události poslední půlhodiny.

Málokdy měla takový strach, jaký cítila v profesorově kabinetu. Vypadal tak naštvaně, tak rozzuřeně, že by ji nepřekvapilo, kdyby po ní něčím mrštil.

Skutečně neodhadla jeho podrážděnost? Ještě nikdy nezažila, aby byl hrubý, když to nebylo nutné. Jeho nerudnost nevyplývala z jeho chování, ale z atmosféry, jež v kabinetu vládla. Dalo se z ní vycítit, čeho všeho by byl schopný, kdyby měl k tomu příležitost.

Dnes měla zřejmě štěstí. Překvapila ho a udivila, tím si byla jistá. Co očekával? Že mu bude vyčítat, že jí všechno důkladně nevysvětlil? Co jiného jí zbývalo, než dávat vinu  sama sobě? On udělal všechno, co bylo v jeho moci.

Zdálo se, že byl překvapen hlavně tím, že se mu někdo omluvil poté, co se věci tak hrozně pokazily. A to tak hodně, že úplně spustil ochranné zdi, které si kolem sebe vybudoval. Na pár okamžiků se stal zranitelným, něco, co už docela určitě znovu neuvidí.

Když si vzpomněla na jeho bezvýrazné černé oči, naskočila jí husí kůže. Měly úplně prázdný výraz, ale Hermiona si přesto nebyla jistá, jestli se v nich neskrývalo ještě něco jiného. Možná jen nehledala to správné znamení. Možná se poprvé a naposledy ve svém životě otevřel a ona to pokazila, protože… co? Protože se do nich nedívala pořádně?

Najednou se její tváře dotkla něčí ruka a odhrnula jí stranou vlasy. Hermiona se šíleně lekla. „Stalo se něco, Miono?" Harryho hlas zněl měkce a téměř laskavě, a teprve když se nadechovala k odpovědi, uvědomila si, že má tváře mokré od slz. Kdy vlastně začala plakat?

„Nevím," vzlykla a otřela si slané cestičky. Harry ještě chvíli snášel její pohled a pak ji objal kolem ramen a přitáhl si ji do náruče. „Je to tak těžké, když jsou zase zpátky všední dny, Harry. Jak to zvládáš?" zašeptala a svýma rukama ho pevně uchopila kolem pasu. Byla mu tak neskonale vděčná za to jednoduché gesto podpory a porozumění a nejraději by se ho byla už nikdy nepustila.

Harry bezradně pokrčil rameny. „Vůbec nijak, řekl bych. Přesněji řečeno, já vlastně ani nevím, jak všední den vypadá."

Hermiona se smutně zasmála. Potom se odtáhla a utřela si hřbetem ruky nos. „Vlastně bych měla být já tím člověkem, který tu vždycky bude pro tebe. Celé léto jsem měla být s tebou. Je toho tolik, co musíš nést, a nic z toho není jednoduché. A přece jsi to teď ty, kdo utěšuje mě. A to je špatně." Hlasitě škytla.

Harry ji plácl po rameni. „Víš, vlastně to bylo jednodušší, když mi nikdo neříkal, jak těžké to je." Hermiona si všimla, jak paličatě bojuje se svými vlastními slzami.

„Je mi to tak líto, že jsem tam v létě nebyla s tebou," řekla nakonec a vzala ho za ruku.

„Možná i já bych tam byl pro tebe… Poslední měsíce šlo hodně věcí pěkně z kopce, Hermiono. A my si to nesmíme připouštět. Můžeme se z toho akorát poučit." Harry znovu stočil svůj pohled ven z okna a Hermiona ho napodobila.

V Hagridově boudě se stále svítilo. Bylo zvláštní, že byl Hagrid ještě vzhůru, protože většinou chodil spát se západem slunce.

Možná taky o něčem přemýšlí. Asi mu též něco zabránilo ve spánku. Příliš unavený, než aby mohl rozumně přemýšlet, příliš bdělý, než aby usnul.

„Jaký byl ten nápoj?" zeptal se znenadání Harry.

Hermiona svraštila obočí. „Jaký nápoj?"

„Povzbuzující nápoj."

Hermiona chvíli přemýšlela, než jí přes obličej přeběhlo porozumění. Pak pokrčila ramenem. 

„Působí docela zběsile, dokud účinkuje. Ale následná letargie je dost strašná."

Harry se usmál. „Možná že důvodem, proč se může stát návykovým, je právě ten pocit lehkosti."

„Četl jsi to v učebnici? Kdo jsi a co jsi udělal s Harrym?" smála se Hermiona.

„Samozřejmě že jsem to v ní četl. Musel jsem přece vědět, co s tebou Snape provádí." I když ji svými slovy stále ještě škádlil, zazněla v jeho hlase výhrůžka.

„Nic se mnou neprovádí, Harry. Vážně. Obávám se, že za všechno jsem si mohla sama." Vzdychla a předsevzala si, že brzy navštíví Hagrida.

„Od té doby, co ho hlídáš, jsi se změnila. Stala jsi se nějak vážnější. Chybí mi ta stará Hermiona."

Přimhouřila oči. „Tomu se říká dospět, Harry. Nezapomeň, že tebe to postihne taky."

„Ach Bože, jen to ne!" přistoupil na její hru, a ona se krátce zasmála. „Na dospělost budeme mít dost času, až dokončíme školu."

Hermiona s ním musela souhlasit, přesto řekla: „Někdy mám strach, že se toho už nedožijeme."

„Ty se toho určitě dožiješ, Hermiono!" díval se na ni pevným zrakem Harry. Zuřivá odhodlanost v jeho pohledu jí způsobila husí kůži. „My všichni se toho dožijeme," dodal. „Ty budeš studovat a tomu netopýrovi ukážeš, jak se správně vaří lektvary, hned jak budeš mít v kapse Obranu proti černé magii." Jeho pohled se rozjasnil, zatímco pokračoval ve svých představách. Hermiona se ušklíbla. „Ron bude hrát famfrpál a dokáže mu, o kolik je lepší než Zmijozelové. A já…" udělal Harry pauzu, jako by musel přemýšlet, co by mohl dělat on, pokud přežije. „…budu bystrozorem a nějak se mu pomstím a pak ho nechám zaplatit za všechno, co nám udělal."

Hermiona lehce přikývla hlavou, když Harry skončil a nadšeně se na ni díval. „Napadlo tě vůbec, že jsi na profesora Snapea fixovaný víc než já?"

„Samozřejmě! Snažím se porozumět tvému zájmu o něj. Vžívám se do jeho způsobu myšlení…" Rukou udělal několik nejasných gest.

„Nemyslím si, že by nějak přemýšlel o možnostech, jak sám sobě uškodit."

Harry zamyšleně vypustil vzduch skrze zuby. „Ještě na tom musím zapracovat," připustil. „Právě teď se mi ale můj způsob přemýšlení líbí víc."

Hermiona se zasmála. „Mě taky! Neměň ho, protože já sama tomu moc nerozumím. Cokoliv na něm je… Je jako rébus, který nemůžu vyřešit. Můžu se z toho zbláznit! Ještě nikdy se mi nestalo, že bych nenašla odpověď na nějakou hádanku." Rozčileně si překřížila ruce na hrudi.

Harry potřásl hlavou. „Jen dej pozor, aby tě ten rébus neodrovnal. Potřebujeme tebe a tvůj mozek. Jak jinak bychom zvládli zkoušky?"

„A to má být všechno? To si budu pamatovat!"

„No, ale život je těžký a není fér." Harry jí věnoval moudrý pohled, který na jeho mladém obličeji vypadal poněkud groteskně.

„A potom se ujistíš, že dospěju."

Harrymu se do hlasu pozvolna vracela vážnost: „Řekl bych, že jsme už všichni dospělí. Myslím tím, je nám šestnáct a děláme si starosti s válkou, která o všem rozhodne. To není spravedlivé."

„Skoro sedmnáct," připomněla mu Hermiona.

„Cože?"

„Je mi skoro sedmnáct let, Harry," usmála se. Protože měla narozeniny devatenáctého září, její rodiče se rozhodli, že do školy začne chodit o rok později. Rozhodně se na ně kvůli tomu nezlobila.

„To není ten nejlepší věk pro strategické plány."

„Neexistuje věk vhodný pro dělání strategických plánů. V tomhle se pořád pletete." Harry přikývl. Po chvíli se zeptala: „Co myslíš, že dneska přinutilo Hagrida zůstat vzhůru?"

Harry pokrčil rameny. „Nemám ponětí. Měli bychom se za ním zase jednou zastavit."

„Jistě… Harry, mohla bych tě požádat o laskavost?" otočila se k němu s žádostí.

„Můžeš mě požádat o cokoliv."

„Řekneš mi, i kdybys měl třeba jen hodně slabé podezření, že Voldermort svolává své následovníky?"

Harry na chvíli zaváhal a Hermiona téměř viděla, jak lituje své předchozí odpovědi. „Dobře," odpověděl nakonec. Hermiona ho ještě jednou objala, tentokrát ovšem z vděčnosti.

„Měli bychom jít spát. Jinak si nás McGonagallová podá kvůli hlasitému chrápání na vyučování."

Harry se souhlasně ušklíbl. Rychle se rozloučili a zamířili do svých ložnic.

Když za sebou zavřela dveře, klesla Hermiona na podlahu a po tvářích se jí opět rozeběhly slzy. Klid a náznak lepší nálady zmizely, jakmile osaměla. Myšlenky se na ni zase volně valily a přinášely s sebou zmatek posledních týdnů a měsíců. Byla jim vydána na pospas a ani neměla sílu, aby se jim pokusila bránit.

Věděla, že dneska v noci už neusne a tušila, že Harry na tom bude podobně. Stalo se toho příliš mnoho na to, aby dokázala vypnout mozek. Už ani nepoznávala svůj vlastní život. Připadalo jí, že je polapená v nějakém podivném snu, o kterém ještě nedokázala říct, jestli je dobrý nebo špatný. Jako kdyby zabloudila a neodvažovala se v tomto neznámém prostředí usnout, protože by ji mohlo něco zranit nebo napadnout.

Přesně jako předtím profesor Snape.

Vyškrábala se na nohy a zalezla si pod peřinu. Křivonožka se jí schoulil u ramene a tichounce předl. Hermiona zabořila obličej do jeho kožíšku a zavřela oči. Koneckonců, mohla předstírat, že spí.

ooOoo

V sobotu ráno panovalo ve společenské místnosti vzrušení. Fred s Georgem přijímali objednávky na své Lepivé oči. Kolem nich stálo několik vykulených prváků a druháků a v hrstích cinkali svrčky a srpci. Hermiona je nesouhlasně pozorovala, ale rozhodla se, že udělá výjimku a bude předstírat, že nic neviděla.

„Půjdeš s námi do Prasinek, Miono?" vytrhl ji z jejího pozorování Ron a odhodlaně položil ruce na stránky knihy, kterou se právě chystala číst - Zbytečná dovednost aneb rady pro výběr správného lektvarového kotlíku. Hermiona se na něj rozmrzele podívala a zadoufala, že to jako odpověď stačilo. Ale zrzek jí tu radost neudělal a tak se s povzdechem vzdala.

„Ne, nepůjdu. Jsem unavená, mám mizernou náladu a kromě toho už nemám žádné peníze. To jsou tři dobré důvody neopouštět hrad." Vyprostila zpod jeho rukou knihu a uvelebila se v křesle. Nohy si přitáhla pod sebe a s přáním mít aspoň trochu času jen sama pro sebe se chystala začíst do kapitoly Ocel nebo hliník - chování vašeho kotlíku po zahřátí, když přišel Harry.

„Opravdu s námi nechceš jít? Malá změna nám všem prospěje a mimoto tě zvu," prosebně naklonil hlavu.

Šikmo za sebou mohla vidět Rona, jak stojí u dveří a nervózně přešlapuje z jedné nohy na druhou. Nedalo se přehlédnout, že už chce odejít. „Ne, opravdu, Harry. Dneska bych nebyla dobrým společníkem. Užijte si odpoledne. Příště už s vámi půjdu, ano?"

Chvíli se zdálo, že ji chce ještě přemlouvat, ale pak jenom přikývl. „Beru tě ale za slovo," pohrozil jí a ona se musela pousmát.

„Měj se!" zamával jí krátce rukou. Hermiona sledovala, jak oba vycházejí z místnosti.

Půl hodiny si četla, ale pak její soustředění zmizelo a ona se stále častěji přichytila při tom, že je myšlenkami někde jinde, zatímco oči jí kloužou po řádcích textu. Celé odstavce si musela přečíst ještě jednou, protože nevnímala jejich význam. A jestli existovalo něco, co nesnášela, bylo to právě tohle.

Nakonec knihu zavřela a postavila se. Společenská místnost byla téměř prázdná, většina jejích spolužáků byla v Prasinkách. Ti, kteří zůstali, byli většinou z nižších ročníků a stejně jako ona dřív považovali přítomnost staršího studenta za něco výjimečného. Dnes se ale necítila na to, aby trávila čas s mladšími dětmi.

Proto se rozhodla, že je načase navštívit Hagrida. Nebylo vůbec špatné, že s ní Ron s Harrym nepůjdou. Možná by se mohla pokusit něj vytáhnout nějaké informace. Nepochybně věděl o tom, co se v Bradavicích děje, víc, než by byl ochoten připustit. A určitě se jeho znalosti neomezovaly jen na nejbližší minulost, ale i na dobu, kdy se profesor Snape stal učitelem.

S tímto plánem se vrátila do svého pokoje a odložila knihu na stůl. Oblékla si lehkou bundu - pomalu přicházel podzim a venku bude chladněji. Cestou k Hagridovi nikoho nepotkala. Do obličeje jí foukal lehký vlažný vánek, nadzvedával jí vlasy a způsoboval, že se cítila uvolněně.

Trochu si zašla a užívala si čerstvého vzduchu tak dlouho, dokud měla pocit, že to potřebuje. Venku trávila příliš málo času, ani letos v první školní den nešla na svou tradiční procházku. Stalo se toho tolik, co si potřebovala ujasnit, že na ni prostě zapomněla. Měla by se vlastně stydět. Bude to teď muset bezpodmínečně dohonit.

Když došla ke dveřím hájenky, nemusela ani klepat. Tesák ji slyšel dlouho předtím a pravděpodobně větřil, hlasitě štěkal a vyskakoval na dveře. Slyšela, jak svými prackami škrábe na dřevo, a rozesmála se.

Krátce na to otevřel Hagrid dveře a pevně držel svého psa za obojek. „Nebuď jak splašenej, Tesáku!" domlouval mu. Hermiona si přesto dřepla a nechala si olízat obličej. Ze zkušenosti věděla, že jí potom dá Tesák pokoj, než kdyby se mu snažila vyhnout.

 „Rád tě zase vidím, Hermiono. Kdes nechala svý kamarády?" rozhlížel se Hagrid s nadějí kolem, musel ale nakonec uznat, že je sama.

„Harry a Ron jsou v Prasinkách. Mě se do toho mumraje nechtělo a tak jsem si řekla, že tě navštívím."

„Tos měla dobrej nápad!" souhlasil s ní Hagrid. „Poď dovnitř na čaj."

S výhledem na podezřelý Hagridův výtvor vešla do chatrče a doufala, že by se toto odpoledne mohla posunout dál. I kdyby se mělo jednat o malý krůček.

12.10.2014 12:14:11
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one