ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Autorka: WatchersGoddess

Link na originál: https://www.fanfiction.net/s/3585313/69/

Souhlas s překladem: Ano

Žánr: Romantika/Drama

Věkové omezení: od 18 let

Pár: HG/SS

Překlad: dvemuchomurky

Betaread: nebetováno

 

 

 

ooOoo

 

Between my pride and my promise,

Between my lies and how the truth gets in the way.

The things I want to say to you get lost before they come.

The only thing that’s worse than one is none.

 

Mezi mou pýchou a mým slibem,

mezi mými lžemi a pravdou, která překáží.

Věci, co ti chci říct, se ztratí, než je vyslovím.

Nic horšího než tohle není.

 

(Linkin Park - In between)

 

ooOoo

 

Když Hermiona prudce otočila hlavou, aby se nechala strhnout děním u stolu, její vlasy následovaly pohyb hlavy nepřirozeně pomalu. Potřetí v jejím životě se zpomalil čas a teď se dokonce vážně zdálo, že se úplně zastaví.
 

Harry, s hlavou úplně zahalenou černým mračnem, se rukama opíral o stůl tak, že to vypadalo to, jako by chtěl nehty zarýt do dřeva. Přitom supěl, sténal a bručel, a mezitím byly slyšet zvuky, které se podobaly slovům - ve skutečnosti vedl zmatený rozhovor s Voldemortem. Celé tělo měl napjaté a vykazoval známky přetížení.


“Nedokáže mít svou mysl dostatečně dlouho uzavřenou. Vždycky na pár vteřin pustí Pána zla dovnitř a pak ho zase vyhodí. Jemu tak dává sílu a sám sebe ničí.”


Severusův hlas v její hlavě byl klidný a věcný a v Hermioně vyvolával pocit, že spolu stojí v laboratoři nad kotlíkem a se zájmem pozorují, jak se nějaký velmi složitý lektvar pomalu, ale jistě stává nepoužitelným. Pokaženým. Nepodařeným.


Harrymu se nedaří.


Ještě předtím, než jí toto uvědomění plně dostihlo, se jí rozšířily zorničky a ona pochopila, co se tam skutečně děje. “Harry!” Měla v úmyslu se vrhnout k němu, ale Severus ji pevně uchopil za zápěstí. “Pusť mě!” vykřikla jako smyslů zbavená a snažila se vypáčit jeho prsty.


“Musíš dávat pozor, Hermiono!” řekl ostrým tónem. Hermionu to nesmírně podráždilo. Svraštila napětím obličej a začala nepravidelně a namáhavě dýchat.


“A ze všeho nejvíc se musíš uklidnit!”


“Ale… Harry…” dostala ze sebe vysíleně, a když se s ní začala točit celá bouda, přestala se konečně snažit uvolnit Severusovo sevření. Po obličeji ji začaly téct slzy zoufalství a za ní se ozývalo praštění dřeva a udýchané sténání.


“Ještě pár minut vydrží, neboj. Ale když se neuklidníš, tak tím nikomu nepomůžeš, a už vůbec ne Potterovi. Takže dýchej zhluboka!” Severus znovu zachytil její těkající pohled a přinutil ji, dívat se mu do očí.


Vzadu za nimi Harry hlasitě vykřikl, a jakmile Severus povolil sevření, Hermiona se okamžitě otočila. V černé mlze zahlédla tenká vlákna tmavočervené krve, vytékající Harrymu z nosu a dopadající na desku stolu. Udělalo se jí nevolno, což byla v kombinaci se strachem o kamaráda velice nešťastná kombinace.


Slečno Grangerová!” vykřikl Severus. Hermiona se konečně se otočila zpátky a vyděšeně se na něj dívala. “Dýchej!”


Hermiona zalapala po dechu a teprve tehdy si uvědomila, že ho zadržovala. Její zběsile bušící srdce jí zabránilo jasně myslet.


“Dýchej!” poručil jí znovu Severus. “Dýchej!”


“Dýchat,” přidala se k němu Hermiona. “Dýchat, dýchat!”


Dýchat…


Dýchat…


Dýchat…


Na chvíli zavřela oči. V jejím nitru pomalu začal narůstat klid a naplnil její mysl racionálním opojením. To je ono.


Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.


“Dobře.” Severusův rozkazovačný tón byl zpět. “A teď jdi k němu. Vezmi ho za ruku a soustřeď se na to, že mu chceš dát svou sílu a moc.” S těmito slovy pustil její ruku.


Hermiona zamrkala a kvůli chladu, který projel jejím tělem, to málem ani nepostřehla. Otočila se, dlouhými kroky přešla k Harrymu a zastavila se až těsně vedle něj. Rukama se tak pevně zapíral o desku stolu, že měla skutečně problém, jednu uvolnit. Harry zavrčel a něco zamumlal, nohy se mu nebezpečně roztřásly a černá mlha rozčileně poletovala kolem jeho hlavy. Hermiona byla pro Voldemorta natolik nezajímavá, že si ani nevšimnul její přítomnosti. To jí dodalo pocit jistoty. Narovnala se a pevně sevřela Harryho ruku. Chvíli si myslela, že jí rozdrtí prsty. Zaskučela bolestí a málem ho pustila, ale…


“Nepouštěj ho!” V hlavě se jí ozval ostrý příkaz, že se už ani neodvažovala na to pomyslet. Místo toho začala mlčky uvolňovat Harryho prsty.


“Zláme mi kosti, Severusi!” zakvílela rozhořčeně. Ani ve snu nepomyslela na to, že při přenosu bude muset snášet jeho sílu.


“Potřebuje mít s tebou fyzický kontakt! Tohle tady je ta nejčernější magie a ta se nejlépe přenáší prostřednictvím bolesti.”


Hermiona nahlas zařvala. “Nenávidím černou magii!”


Severus si odfrknul. “To je dobře. Přesto to musíš vydržet, jinak se dostaneme do nesnází, když budeme muset pokračovat v Potterově hře myslí.” To bylo poprvé, co mu v hlase zazněl náznak nervozity.


“Dobře, dobře, dobře… to zvládnu!” zasupěla Hermiona skrze zaťaté zuby, zatímco sledovala jejich spojené ruce. Špičky jejích prstů už začaly modrat. Naproti tomu Harry si vůbec nevšiml, co způsoboval. Byl ponořený do boje s Voldemortem a pokaždé, když syčivě vydechl, černá mlha zavířila.


Nakonec Hermiona zavřela oči a soustředila se na udržení klidu a na svůj dech. Po chvíli ucítila, jak se mezi nimi utvořilo propojení, které by vědomě nedokázala ani ustanovit, ani přetrhnout. Jako by někdo vysával její nitro brčkem. Nedokázala se tomu nebránit.


“Nech to být, Mio,” poprosil ji naléhavě velmi slabým hlasem Severus.


Hermiona prudce otevřela oči a vyděšeně se na něj podívala. Znovu nevědomky zadržovala dech a Severus zoufale bojoval o kyslík. “U všech svatých, nedokážu se soustředit na úplně všecko!” ukvapeně vykřikla. Severus se na ni jen zašklebil.


“U tvého a Longbottomova kotlíku ti to jde nejlíp. Když jsi ve formě, tak zvládneš sledovat ještě i Weasleyho,” připomněl jí.


Hermiona se musela zasmát, i když jí začalo bolestivě pulzovat v prstech. “Tady ale žádné kotlíky nejsou, Severusi.”


“Ne, tohle je další příčka. Hermiono, já vím, že to jde proti tvým instinktům, ale dovol mu čerpat tvoji sílu.”


“A co bude se mnou?” zeptala se úzkostlivě Hermiona a kousala se při tom do rtu. Zemře, jestli si Harry neuvědomí, že už má dost. Cítila to. To muselo být umírání.


“Soustřeď se na centrum své moci. Máš ho, stejně tak jako ho má Potter. Je to místo, kde je největší část tvé síly. Neváhej ji použít!”


Hermiona se mu upřeně dívala do očí a pokoušela se najít tu část svého rozumu, v níž se u Harryho usadila moc profesora Brumbála. Musí ji mít. Potřebuje ji právě teď. “Severusi, pomoz mi!” poprosila ho naléhavě a volnou rukou se zapřela o stůl. Harry teď sténal tišeji. Na desce stolu se z jeho krve utvořila malá loužička, ale krvácení už přestávalo - to jak se Harry lačně přiživoval z její moci.


Severus neodpověděl, ale po pár vteřinách se něco stalo. Hermiona se zasténáním zaklonila hlavu.


Její kůži na břichu hladily mozolnaté prsty.


Rudé naběhlé rty stále znovu napadaly její ústa.


Jejího těla se zmocňovalo vzrušení.


K jejímu tělu se tiskla vlhká kůže a rozpálila ho ledovým ohněm.


Černé oči ji sledovaly tak intenzivně, že za nimi zahlédla ukrytou duši a myslela si, že objevila ráj.


Ze vzpomínky ji vytrhlo zasupění. “U Salazara, Hermiono!” Zřejmě i Severus musel bojovat o duševní rovnováhu.


Hermiona zrudla. “Já… je mi to líto. Já… u Merlina, nenávidím dnešek.” Vzpomněla si, že se smála Harryho centru moci a přitom ji nenapadlo, že její vlastní se může projevovat podobně. Když jí ale došlo, že přehráním této vzpomínky se uvolnila síla, jež zcela zaplnila i tu nejmenší buňku jejího těla, ji stud rychle přešel.


“Nemusíš ničeho litovat, Mio,” zašeptal Severus slabým hlasem, který tentokrát neměl nic společného s nedostatkem kyslíku. “Jen jsem to nečekal.”


Hermiona si spokojeně povzdechla. “To je to, co mě drží. Vědomí, že za tvýma očima je něco, co nikdy úplně nerozluštím, protože pak by to ztratilo svoje kouzlo. Celé roky jsem hledala hádanku, kterou nelze vyřešit, a u tebe jsem jich našla spousty.”


Severus chvíli mlčel. Pak se nachystal k odpovědi a…


Černý mrak se hrozivě zavlnil. Zcela nečekaně, náhle a skutečně znepokojivě rychle opustil Harryho a zahalil Hermionu. Spojení se Severusem se přetrhlo, stejně tak se ukončilo kouzlo dýchání. Hermiona cítila, jak ji všechno opouští, všechen stud, kontrola, soustředění a zaměření na cíl. Její myšlení bylo naplněno temnotou a bolestí, protože teď byla i její kůže poškrábaná.


“Ale to se podívejme… tebe přece znám.” Do její mysli se prodral Voldemortův hlas a převálcoval všechny její ochrany, které kdysi pracně vybudovala. Něco se tady kolosálním způsobem pokazilo. Voldemort přece o ni neměl projevit ani za mák zájmu! Vypila přece lektvar. “Nebyla jsi to ty, kdo mě zavřel do téhle hezké nádoby?”


Černá magie napadla její myšlenky. Hermiona cítila, jak zaklání hlavu. “Ano,” dostala ze sebe nakonec.


“Mezi námi je spojení, že ano? Cítila jsi ho. Tu noc, kdy jsi mě vymítala. Cítila jsi to pulzování zlosti, že ano?”


Voldemort našel každou sebemenší vzpomínku, vytáhl všechny myšlenky, které už dávno upadly v zapomnění. Připomněl jí věci, při kterých zrudla až po kořínky vlasů, které jí vyhnaly slzy do očí. “Ano,” opět zašeptala.


“Skutečně pozoruhodný magický kousek. Možná jsem se celou dobu zajímal o špatné dítě. Co myslíš, Mio?


To oslovení v ní zdvihlo vlnu vzteku. Neměl žádné právo ji takhle oslovovat. V další chvíli o něco přitlačil. V další chvíli ji přivedl zpět do lesa. Znovu zabila Lucia Malfoye.


Hermiona vyděšeně vykřikla a byla si jistá, že v ruce cítí svoji hůlku. V panice ji chtěla odhodit a narazila do něčeho tvrdého, co podezřele snadno povolilo. Mohl to být stůl?


Jaký stůl? zeptala se sama sebe o vteřin později. Byla v lese! Bylo tady listí a byla tma a ruce měla lepkavé od krve. Malfoyovy bílé vlasy zářily ve skrovném světle, urna na její hrudi pulzovala a tkala kolem jejího srdce černá vlákna. Vnášela do ní temnotu a ukazovala jí, co by mělo být její přirozeností. Šířit moc a ještě víc po ní toužit. Povýšit se nad ostatní normální lidi. Všechny by je měla rozšlápnout jako hmyz.


“Přesně tak, Mio… prožij si to, užij si to!” přikazoval jí Voldemort.


A ona poslechla. Cítila černou magii, nechala ji proudit svými žilami a přijala spojení, které s ní Voldemort navázal. Které existovalo už od té noci v lese. Které z ní Severus jednoduše sejmul.


Severus…


Tato myšlenka ji přiblížila zpět k realitě. Hermiona vyděšeně vykřikla. Harry ještě víc stisknul její ruku a jeho nehty se zabořily hluboko do kůže na hřbetu jejích rukou, až začala krvácet - něco teplého a lepkavého ji svědilo na kůži. Kolem ní panovala černočerná tma, bylo slyšet hučení a šeptání a cítila, jak se něco pokouší odtáhnout její vnímání zpátky do hloubek, ze kterých se právě vynořila. A nezdálo se, že se tomu může ubránit. Nikdy se nenaučila nitrobranu tak dobře, aby dokázala ze své hlavy vyhnat černokněžníka jako byl Voldemort.


Bylo to jasné. Teď a tady umře.


Hermiona zoufale polkla a hledala v malé části své mysli nějakou ochranu. Ten zbytek ovládne Voldemort. Bylo jedno, kolikrát si opakovala, že se jen tak nevzdá, nemohla bojovat. Nevěděla jak. Každý pokus o vybudování ochran by byl zmařen už v zárodku. Nic zvenčí sem za ní nemohlo proniknout. Byla od reality naprosto izolovaná.


Dokud si k ní nenašel cestu nějaký dotyk. Někdo chytil její volnou ruku a svíral ji téměř tak silně jako Harry tu druhou, jen tak nějak efektivněji, pokud se to tak dalo označit. Něco do ní z toho doteku proudilo, síla a vůle, zaměření a soustředění. To všechno jí připadalo cizí, a přece nějak známé.


Když se jí konečně rozsvítilo, ulehčeně vydechla a odvážila se znovu si nárokovat zbytek svého vědomí. Voldemort se jí v tom snažil zabránit, ale přítomnost něčeho dalšího mu to nedovolila. Byl zatlačen zpátky, znovu vystavěny zdi a Hermiona se za nitrobranou Severuse Snapea konečně cítila bezpečně.


Někdy mezi tím otevřela oči a poznala, že černota kolem ní zmizela. Rozhlédla se, krátce spočinula na Severusově obličeji a zase se podívala jinam. Teď se mu nemohla dívat do očí, pokud se nechtěla zhroutit. Musela zůstat při smyslech, aby společně podpořili Harryho. Protože teď to byl opět on, kdo musel čelit útoku Temného pána.


Černý mrak začal horečnatě kroužit kolem Harryho hlavy a to divné sípání se znovu ozvalo. Hermiona pohledem zaletěla k stále otevřené urně na stole. Rychle do ní strčila a s uspokojením sledovala, jak nádoba spadla na zem a rozbila se na malé kousky.


Když si Voldemort uvědomil, že bariéry jsou pevné, odpoutal se od Harryho hlavy a poletoval chatrčí, jak se snažil najít nějaké útočiště. Hermiona ho pozorovala s temným zadostiučiněním, které jí ale připomnělo pocity, které v ní vyvolal Voldemort. Teď ale nebyl ten správný čas, aby si dělala starosti se svou duší. Měla cíl, a tím bylo zničení zla.


Tmavý mrak znovu a znovu narážel do stěn a oken, jako by cítil, že tam venku je mnohem méně příležitostí. Pak se vrátil zpět k Harrymu, pokusil se o poslední zoufalý útok, aby zlomil jeho odpor, částečně pronikl do jeho nosu a uší, než se nakonec s uši trhajícím vřeštěním rozprsknul do všech směrů, rozpustil se a promíchal se vzduchem, jako by nikdy neexistoval.


Nastalo znepokojivé ticho. Harry pustil její ruku a těžce dýchaje se na ni díval, jak se pomalu vracel do reality. Na jeho rtech se objevil nepatrný úsměv, zatímco se začal kymácet. “To bylo těsný,” zamumlal téměř nesrozumitelně.


Hermiona viděla svou ruku, jak od stolu odtahuje židli a vtlačuje do ní Harryho. “Zůstaň sedět,” zašeptala a povážlivě se zakymácela.


V tu chvíli ji za ramena uchopily dvě pevné ruce a otočily ji. Hermiona se střetla se Severusovýma očima, než se její pohled rozostřil. Roztřásly se jí nohy a do zorného pole se jí dostaly černé stropní trámy.


Severus zřejmě věděl, že tomu nedokáže zabránit. Přesto se slabě pousmál a pohladil ji po tváři. Toto gesto způsobilo, že napětí v Hermioně prasklo a ona vyčerpaně vzlykla.


“Vedla jsi si dobře,” řekl jí Severus. “A teď si odpočiň.”


Jako na povel se Hermioně zavřely oči a poslední, co cítila, bylo, jak se pod ní podlomily nohy.

01.05.2020 20:23:24
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one