ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Autorka: WatchersGoddess

Link na originál: https://www.fanfiction.net/s/3585313/69/

Souhlas s překladem: Ano

Žánr: Romantika/Drama

Věkové omezení: od 18 let

Pár: HG/SS

Překlad: dvemuchomurky

Betaread: nebetováno

 

 

 

ooOoo

 


Křik racků.


Hermina svraštila čelo. Křik racků bylo to poslední, co čekala. Zvědavost způsobila, že otevřela oči a rozhlédla se. Stála vysoko na útesu nad mořem. Slaný mořský vzduch ji udeřil do nosu a ona se nadechla kyslíku, kolik to jen šlo.


Foukal silný vítr a vlasy jí divoce poletovaly kolem hlavy. Navzdory tomu zdvihla obličej k teplému slunečními svitu, zatímco zavřela oči a objala se rukama. Několik minut tiše stála, než zaslechla, jak k ní někdo přišel a postavil se vedle ní. Na čele se jí vytvořila hluboká vráska. Doufala, že tu bude mít klid. Pak ale otevřela oči a když si uvědomila, kdo to vedle ní stojí, polekaně ustoupila o několik kroků.


Vy?” vyhrkla, zatímco se jí v krku vytvořil knedlík z lítosti a strachu.


“Očividně,” odpověděl vyrovnaně Lucius Malfoy a zkoumavě si ji prohlížel. “Co vás sem přivedlo, slečno Grangerová?”


Hermiona zavřela oči. “Kde je tady?”


Malfoy se otočil kolem dokola, přičemž se lem jeho drahého černého pláště jemně otíral o zem. “Nu, myslím, že jsme někde mezi dvěma světy. Nejsem si jistý. Neměl jsem dost času se tu porozhlédnout,” káravě se na ni podíval.


“A co tu dělám já?” zeptala se Hermiona a neobtěžovala se zareagovat na jeho narážku.


Malfoy se znovu otočil. “Myslím, že máte hrát.”


“Hrát?” Hermiona se také otočila a ztěžka přitom polkla.


“Řekněte mi, slečno Grangerová, mám šanci, že od vás dostanu rozumnou odpověď, nebo je to svérázný znak humusáků, že na otázku odpovídají otázkou?”


Hermiona se stydlivě zasmála. “Šarmantní jako vždy.” Potom se znovu podívala na stůl a stáhnul se jí nejen krk, ale i žaludek. Šachy. Zrovna šachy. Proč to musí být vždycky šachy? Proč to nemůže být aspoň jednou dáma? A proč pokaždé odmítla, když ji to chtěl Ron naučit?


“Snažím se.” Usmál se na ni způsobem, který ji donutil nakrčit nos a vycenit na něj svoje zuby.


“Takže, co je tohle tady?” vzpomněla si na téma jejich rozhovoru. Nový závan větru jí odfoukl vlasy přes rameno.


“Je to skutečně tak složité?” povzdechl si Malfoy. Když Hermiona zdvihla obočí, poraženě přikývl.


“Dobře tedy, dlouhá verze. Tady tohle je mezisvět. To znamená, že na jedné straně je život,” ukázal doprava, kde se nacházely dveře se stejným nápisem, “a na druhé smrt.” I tam byly dveře s dobře viditelným nápisem. Hermiona by přísahala, že ještě před chvilkou tam nebyly. “Doufám, že problémy se čtením nemáte.”


“Ani v nejmenším,” zavrčela Hermiona a zkřížila si ruce na hrudi.


“Dobře. Zahrajeme si partii šachu, a když vyhrajete, smíte projít těmito dveřmi.” Ukázal na dveře s nápisem Život. “V opačném případě povedou vaše kroky skrz ty druhé, ošklivější dveře.”


Hermiona se zhluboka nadechla a hodně pomalu vydechla. “Co když odmítnu hrát?”


“Pak můžete rovnou projít těmito dveřmi,” odpověděl Malfoy a ukázal na dveře s nápisem Smrt.


“To ani náhodou,” zašeptala Hermiona a doufala, že ji neslyšel. Na několik vteřin podlehla hlodající beznaději. Nečekala, že ji boj s Voldemortem tak vyčerpá, že se ocitne přímo na hranici života a smrti. Samozřejmě tu pořád byla možnost, že se jí zdá nějaký naprosto zmatený sen, ale na to se nechtěla příliš spoléhat. Celé to bylo složitější, než si myslela.


“Nuže?” připomenul se Malfoy.


Hermiona mrzutě zabručela. “Tak tedy dobrá. Zahrajeme si.”


“Konečně jasná odpověď.” Přešel ke stolu, v jehož desce byla zabudovaná šachovnice a na ní rozložené figurky. Bez rozmyslu vzal bílou a černou královnu a s rukama za zády se k ní otočil. “Levá nebo pravá?”


“Pravá,” odpověděla intuitivně Hermiona.


Malfoy natáhl pravou ruku a odhalil v dlani bílou královnu. “Jaká hanba,” zamrmlal.


“Jak nadmíru příhodné,” odvětila Hermiona a spokojeně sebrala královnu z jeho dlaně. Potom se posadila ke stolu na tu stranu, kde byly rozestavěné bílé figurky. V náhlém návalu nervozity nasucho polkla a v duchu si zopakovala pravidla hry. Už roky nehrála šachy a jen výjimečně při hře sledovala Harryho a Rona. Byla to prostě nuda, když to člověk sám nehrál. Teď si ale přála, aby přeci jen bývala projevila trochu víc zájmu.


“Doufám, že pravidla znáte?” Malfoy se na ni díval tím dotčeným pohledem, kvůli kterému by ho nejraději ještě jednou… Hermiona potřásla hlavou, aby tu myšlenku zaplašila.


“Samozřejmě že znám pravidla.”


“Potom začněte!”


“Chcete mi říct, že máte na práci něco lepšího?” Hermiona zdvihla jedno obočí.


“Všechno je lepší než tohle.”


“Konečně výrok, se kterým mohu souhlasit.” S těmito slovy táhla čtvrtým pěšcem zprava o dvě pole dopředu. Přitom ji napadlo, že tato sada figurek je obyčejná mudlovská, nikoliv kouzelná. Nevěděla proč, ale líbilo se jí to.


Malfoy naproti ní zdvihl udiveně obočí, ale neodvážil se protestovat. Nebylo to ani nutné, jeho výraz mluvil sám za sebe. “Takže, slečno Grangerová, ještě pořád jste mi neřekla, co vás sem přivedlo.”


“Voldemort,” odpověděla okamžitě. Nepřekvapilo ji, že Malfoy chce vést zdvořilostní rozhovor o jejím životě. S napětím čekala na jeho tah a znovu si připomněla, proč tuhle hru nemá ráda. Existovalo v ní příliš mnoho proměnných.


Protože na to nic neřekl, a ani netáhl, rozhodla se, že se jí možná vyplatí, podívat se na něj. V jeho bledém obličeji se zračila nadšená naděje. Hermiona protočila oči. “Ne, nezvítězil. Je mrtvý. Definitivně. A teď konečně táhněte!”


Naděje zmizela a on táhnul pěšákem, kterého postavil přímo před jejího. “Jak jste to provedli?”


Hermiona zasténala. “Pane Malfoyi, chcete hrát šachy nebo si povídat?”


Muž se ušklíbl, ale ne tak dobře jako Snape. “Obojí, slečno Grangerová, obojí. Nebo se snad domníváte, že si nechám ujít příležitost dozvědět se, co se děje na druhé straně? Přinejmenším vás to rozptýlí.” Jeho úšklebek se změnil do odporného šklebu.


“Nu, když myslíte…” odpověděla vyrovnaným hlasem, posunula dalšího pěšce o dvě pole kupředu a přinutila se k něčemu, co - jak doufala - mohlo být považováno za ostýchavý úsměv. Kdyby si Malfoy všiml, že nemá ponětí, co dělá, tak už rovnou prohrála. A právě teď se v jejím životě dělo tolik věcí, které se jí neobyčejně líbily a kterých se nehodlala tak snadno vzdát.


Jenže Malfoy byl příliš nadšený z možnosti, že by jí mohl vzít pěšce, než aby se staral o její výraz. “Mám pravdu v předpokladu, že nejste v šachu příliš zběhlá, slečno Grangerová?”


“Předpokládejte si, co chcete, pane Malfoyi.” Jistou rukou táhla jezdcem a postavila ho před jeho pěšce.


“To budu.” Malfoy se tak ďábelsky usmál, až Hermionu napadlo, jestli nehraje proti samotnému satanovi. “Takže, jak jste toho dosáhla?” zeptal se a táhl pěšcem z Hermionina pohledu úplně vpravo o jedno pole kupředu. 


“Nitrobrana,” odvětila a přinutila se nemračit. Musí přestat hledat v každém jeho tahu nějaký smysl. Raději se zaměřila na svého střelce. Hlavní věc je, že se pohybují kupředu. Chtěla to mít už za sebou.


“Porazili jste Temného pána pomocí nitrobrany,” opakoval hloupě a ohromeně na ni zíral.


Nyní byla řada na Hermioně, aby se ušklíbla. “Skvělá ironie, není-liž pravda?” Zpoza útesu se ozvalo hlasité skřípání a připomnělo jí, kde se nachází.


“Skvělé, opravdu,” procedil skrz sevřené zuby Malfoy a znovu táhnul pěšcem. Nezdálo se, že by mu, na rozdíl od Hermiony, vadila pomalá hra. 


Parchant!


Z čistého trucu táhla také pěšcem a zavřela oči.


Malfoy opět táhl pěšcem a Hermiona frustrovaně zafuněla. “Slečno Grangerová?” zeptal se afektovaně. Očividně šok z Voldemortova nedůstojného skonu rychle překonal.


“Mohl byste konečně začít rozumně hrát?”


“Není mi jasné, co je na mé hře nerozumného.”


“Možná to, že to naši partii nikam neposunuje!”


“To je věc názoru.”


Hermiona si odpustila odpověď a jezdcem sebrala jeho pěšce. Bohužel mu tím umožnila, aby jí ho sebral pěšcem.


“Děkuji, slečno Grangerová.”


Hermiona zavřela oči a chvíli zhluboka dýchala. Musí se uklidnit a musí se začít soustředit na hru. Zarputile přejela očima po šachovnici a náhle se její výraz rozjasnil. Tak jednoduché, tak jasné… Stačilo jen dávat větší pozor. Se spokojeným úsměvem táhla královnou. “Šach!”


Malfoy několikrát zamrkal a posuzoval rozložení na šachovnici. Zdálo se, že trochu pobledl, polkl a vydal ze sebe nevrlé zabručení, které znělo trochu jako “Potvora!” Posunul svého krále o jedno pole kupředu a pokračoval v rozhovoru, jako by nebyl vůbec přerušen.


“Co Temný pán udělal, že jste teď tady? Tak ztracená mezi životem a smrtí…” Opřel se lokty o stůl a bradu si podepřel propletenými prsty. Toto nevinné gesto u něj působilo stejně falešně jako kondom u papeže a Hermiona pokrčila nos.


“Nejsem ztracená, pane Malfoyi. Ani v nejmenším.” Teď, když našla svůj odrazový můstek, cítila se jistější. Znovu pohnula královnou. “Šach!” 


“Co tedy?” Znovu uhnul a ani v nejmenším nereagoval na její nepřetržitý útok. “Vyhnaná?”


Hermiona polkla a očima střelila k jeho obličeji. Uvědomila si, že už jen touto reakcí mu dala za pravdu. Lucius Malfoy byl tím posledním, s kým chtěla hrát o svůj život. Měla neutuchající vůli přežít, vždy ji měla. A přesto… Vzala mu život. Teď měl šanci se jí pomstít. “Já nejsem ta, kdo sem byl vyhnaný,” zamumlala potichu a následovala jeho krále. “Šach.”


“Ne?” V dalším tahu ustoupil.


“Ne. Byla to sebeobrana. Není důvod, abych byla vyhnaná.” Uvědomovala si, že se jí zrychlil tep, a hra jako by se nyní odehrávala na pozadí.


“A přesto jste neklidná. Přesto to nedokážete uzavřít.”


Hermiona se na něj podívala a proti její vůli se jí oči zalily slzami.


Malfoy se samolibě usmál. “Vždycky tam budu, slečno Grangerová. Znovu a znovu uvidíte, jak zemřu. Vaší rukou. Sebeobrana je jen výmluvou.”


Hermiona sevřela zuby a přinutila se podívat zase na šachovnici. Malfoy měl zajisté pravdu. Jeho vražda už navždycky zůstane její součástí. Neměla ale v úmyslu této své části podlehnout. Najde způsob, jak s tím žít. Kvůli tomu se rozhodla jejich šachovou partii ukončit co nejdříve. Natáhla rozhodně ruku a posunula svou královnu o jedno pole doprava. “Šach mat!”


Malfoy si prohlížel šachovnici a opřel se v židli, zatímco se za ním otevřely dveře s nápisem Život. “Hodně štěstí,” řekl suše.


Hermiona se postavila a krátce pohlédla do jeho šedých očí. “Zabila jsem vás a porazila vás. Zasloužil jste si to. A jednou se s tím dokážu smířit.”


Chtěla kolem něj projít, když ji náhle sevřel za zápěstí. Hermiona poděšeně vyjekla a podívala se na něj rozšířenýma očima.


“To není otázka smíření, slečno Grangerová, ale znalosti. Nejde o to, co vám říkají druzí. Jde o to, jak to vy sama chápete. A co si sama dokážete odpustit. Najděte způsob! Jsem zvědavý…” Díval se na ni tak upřeně, že jí bylo jasné, že nevěří v její úspěch.


Potom ji pustil a ona odešla z útesu a od propasti, které víceméně úspěšně unikla.


ooOoo
 

Byl to šum, který Hermionu přivedl k vědomí. Skalnaté pobřeží, na které si jako poslední pamatovala, zmizelo a udělalo místo jednotvárné temnotě. Nebyla si vůbec jistá, co si o tom myslet. Kde byla? Co se stalo? A proč se nemůže hýbat?


To poslední jí přivodilo lehký záchvat paniky. Poslouchala, co se kolem ní děje - totiž že právě teď vůbec nic. Nemohla se ale na tom aktivně podílet. Otázku, jak by se mohla aktivně podílet na ničem, vytěsnila z hlavy, protože byla nyní na její mozek příliš složitá.


Nakonec přestala přemýšlet o svém současném stavu a znovu se zamyslela nad svým snem. Musel to být sen, protože od zániku Voldemorta nejspíš ležela tady v té posteli. Těžko si mohla v mezičase udělat výlet k moři a hrát o svůj vlastní život. A už vůbec ne s Luciem Malfoyem.


Ráda by polkla, ale příslušné svaly ji odmítly poslechnout. Přísahala sobě i jemu, že najde způsob, jak žít s tím, co udělala. Bylo to jakýsi vnitřní pud, dodržet svoje slovo. Minimálně až se bude zase jednou moci hýbat.


Vtom zaslechla opatrné kroky na hladké podlaze. Odrážely se ozvěnou od stěn a mírně zesilovaly. Ať už to vypadalo jakkoliv podivně, myslela si, že tuhle akustiku zná. Netušila, že pozná ošetřovnu po zvuku.


“Dobrý večer, profesore.” To byl Harryho hlas.


Podle jeho slov usoudila, že je tu i Severus. Panika opadla a ona se uklidnila. A protože tu je Severus, pak už ví to nejdůležitější. A o černé magii teď stejně nechce přemýšlet. Proto si nenechá ujít nadcházející rozhovor. Sice se obávala nejhoršího - přeci jen by nemohla zasáhnout, kdyby si ti dva šli po krku, ale to se bude muset nějak zvládnout.


V nejhorším je tu určitě někde madame Pomfreyová. Doufejme…


“Pane Pottere,” odpověděl Severus prkenně. Hermiona zaslechla šustění jeho hábitu.


“Jak se jí daří?”


“Zatím beze změn. Sebral jste jí příliš mnoho energie. Bude ještě chvíli trvat, než se její síly obnoví.” V jeho hlase zazněla neuvěřitelně mírná výčitka. Severus věděl, že žádná jiná možnost nebyla. Hermiona si všimla, že ani jedním slovem nevzpomněl to, jak se Voldemort uhnízdil v její hlavě.


Nicméně teď už věděla, co se tady děje. Zřejmě se její mozek rozhodl vyspat a její tělo nemělo dost sil k pohybu. Skutečně otravný stav.


“Je mi to líto.”


Severus si teatrálně povzdechl. “To jste již řekl několikrát, Pottere. Bylo by pro změnu příjemné, kdybyste se výjimečně postavil zpříma k tomu, co jste udělal. Temný pán je mrtvý, Hermiona to přežije. Žádný důvod k lítosti.” Celé to bylo řečeno ostře, ale přesto přátelsky - minimálně na Severuse.


“Raději bych, kdyby se mi to podařilo bez toho, aby moje nejlepší kamarádka skončila napůl mrtvá na ošetřovně!” To, jak Harry záměrně potichu mluvil, Hermioně prozradilo, že madame Pomfreyová je vskutku někde blízko. Na nervy jdoucí bzučení u jejího levého ucha jí zase řeklo, že Puk stále ještě žije.


Zatracená moucha!


“Pak jste neměl být tak tvrdohlavý, co se nitrobrany týče,” odvětil suše Severus. Hermiona mohla skoro vidět, jak zdvihl obočí. Ráda by věděla, kde Severus stojí. Nebo sedí? Kde v místnosti je? Kde byl Harry? Sakra, proč zrovna teď nemůže aspoň jednou mrknout? Podle hlasů usoudila, že oba stojí na stejné straně její postele. Ale kvůli ozvěně bylo nemožné to říct s jistotou.


“Nebyl jsem tvrdohlavý. Jen nejsem necita, který dokáže ignorovat každé citové hnutí. Říká se tomu lidskost!” prskal Harry. Hermiona v duchu protočila oči. Tuhle diskusi prohrál už předem.


“No, ale vidíte, kam to vede,” odpověděl Severus.


Eh… co?


To nebyla odpověď, kterou očekávala. 


Trochu sebeobrany by nemuselo být nutně špatné, můj drahý! Necita, pf!


Slyšela Harryho si odfrknout. “Vážně nechápu, co na vás Hermiona vidí.”


Severus si odfrkl úplně stejným způsobem. Oba pak několik vteřin mlčeli. Hermiona by ráda viděla, jak se u toho tváří. Konečně Severus odpověděl: “Věřte mi nebo ne, pane Pottere, ale to nechápu ani já.”


Bastard!


Chvíli bylo naprosté ticho. “Proč jí tedy jednoduše neřeknete, že od ní nic nechcete a že je naprosto zbytečné, nadále se vídat? Proč ji tak strašně trápíte?”


Hermioně se zrychlil tep, když zaslechla, jak se Severus zhluboka nadechl. “Napadlo vás vůbec někdy, Pottere, že možná vůči Hermioně chovám nějakou náklonnost?”


To je vážně tak těžké říct “protože ji miluju”?


“Chcete upřímnou odpověď?” Vteřinu bylo ticho, kdy Severus musel přikývnout. “Ne.”


Ach Harry…


“Nic jiného jsem ani nečekal.”


Nyní se zhluboka nadechl Harry. “Jednoduše si neumím představit, proč zrovna vy byste se měl upřímně zajímat o Hermionu. Šest roků jste ji soužil, nenávidíte studenty a jste nejmíň o dvacet let starší než ona. Vážně věříte, že to vydrží navěky?”


Severus dlouho mlčel, a Hermiona poznala, že bojuje o duševní rovnováhu. Přesně jako ona, i když u ní to nebylo poznat. Harry se tou otázkou opravdu pustil na tenký led. Nedivila by se, kdyby mu Severus vynadal, strhnul sto bodů a vyhodil za dveře - věci, které by sama nejraději udělala s tou otravnou mouchou!


“Opravdu nevím, jak se vás to týká, protože očividně Hermiona ani jednou nepovažovala za nutné to s vámi probírat. Ale protože vám na nose vidím, že jste neskutečně zvědavý, tak vám na vaši otázku odpovím.”


Hermiona málokdy slyšela Severuse tak klidně promluvit. Skoro jako by se distancoval, jako by právě vynalézal nový lektvar a pokoušel se pochopit způsob, jakým účinkuje, a zároveň se snažil o to, aby to pochopil i někdo jiný - byla přesvědčená, že u Harryho má s vysvětlením jejich vzájemného vztahu stejné šance jako při vysvětlování lektvaru. Harry to nikdy nepochopí.


“Nesoužil jsem Hermionu, snažil jsem se ji přimět k tomu, aby dokázala vidět za vlastní obzor. Člověk se neučí skrze pohlazení a falešnou chválu. Znalosti musí být na dosah ruky, musí být spojeny s něčím, co je trvalé, co je stálé. To je něco, co Hermiona nepochybně pochopila, na rozdíl od zbytku třídy. Vsadil bych se, že za půl roku nebudete vědět, jak přeměnit stůl na ovci, ale věřím, že dvanáct použití dračí krve budete schopen odříkat i ze spaní ještě za deset let.”


Harry se pomalu nadechl a zase vydechl, ale nic neřekl.


“Kromě toho není pravda, že nesnáším studenty jako takové. Tak zevšeobecňující názor bych nikdy nezastával. Nesnáším pouze ty studenty, kteří si naivně myslí, že ve třinácti letech toho vědí víc než učitel, a to jen proto, že jimi lomcují hormony. To vypovídá o jejich nedostatečném ovládání se, a ano, lidé, kteří se neumějí ovládat, se mi hnusí.”


“Naivním studentům ohromně pomáhá dospět, když každou jejich otázku už v zárodku odmítnete,” odseknul sarkasticky Harry.


Severus se zasmál. “Na otázky, na které jste se vy chtěl ptát, byste našel odpověď v učebnici. Jenom jste byl líný si je najít. A pokud byste měl otázku, na niž byste odpověď v učebnici nenašel, pak byste byl buď na odpověď příliš mladý, nebo já bych nebyl ten správný člověk, kterého se ptát.”


Po chvíli Harry zabručel: “To nic nemění na tom, že tenhle vztah dlouho nevydrží.”


“Možná.”


O čem ten chlap sakra mluví?


“Znamená to, že uznáváte, že začít si něco s Hermionou je beznadějné?” Harry zněl poněkud ohromeně.


“Ne. Na to je už pozdě.” Významná pauza. “Hermiona a já máme vztah už několik měsíců a přísahám, Pottere, že jestli se k profesorce McGonagallové donese jediné slovíčko, najdu způsob, jak vás vyloučit ze školy. Rozuměli jsme si?”


“No jooo,” zafrflal Harry.


Hermiona se v duchu spokojeně ušklíbla.


“Dobře. A co se existence našeho vztahu týče, nejsem zatím připravený, učinit nějaký závazný slib. Hermioně je osmnáct. Je mi víc než jasné, že za pět let mě bude vidět jinak než teď. Jak, to se ještě ukáže. Stejně tak je mi jasné, že vám už o svém zájmu o mou osobu, který se dá bez velkého přehánění označit za extrém, řekla. Nezbývá než počkat, jak dlouho budou její city trvat.”


“A jak to vypadá s vašimi city, profesore Snape?” Harry zněl, jako že ho to opravdu zajímá, ale také tak nějak chlácholivě. Hermiona to přisoudila naději, že se možná v dohledné době se Severusem rozejde.


Jenže to se nestane!


“Nemyslíte si snad, že se vám budu svěřovat se svými city, nebo snad ano? To byste byl ještě naivnější, než jsem předpokládal. Především když jste ani ne před pěti minutami tvrdil, že jsem necita, který v sobě nemá ani ten nejmenší kousek lidskosti.”


Harry prudce vydechl. “To jsem nikdy netvrdil.”


Severus mlasknul jazykem. “Samozřejmě že ne. Vyjádřil jste to jinak. Moje chyba.”


Harry něco zabručel.


“Buďme k sobě aspoň jednou upřímní,” začal zase mluvit Severus. Tahle slova k němu tak nepasovala, že by Hermiona dala nevím co za to, aby mohla zdvihnout obočí. “Je v podstatě jedno, co vám o sobě a Hermioně řeknu. Dokonce i kdybych pod veritasérem připustil, že ji miluju víc než svůj život a že bych udělal cokoliv, aby byla šťastná, budete v tom stejně hledat nějaký háček a vrtat se v tom tak dlouho, dokud se Hermiona sama nesbalí a neodejde. Nebudu jí bránit. Hermiona se musí sama rozhodnout, s kým chce být. Není mým majetkem a už vůbec ne vězněm. Přišla ke mně dobrovolně a když bude chtít odejít, nebudu jí bránit.” 


Nastalo ticho. Hermiona doufala, že Harry má aspoň tolik slušnosti, aby zčervenal. 


“Vy také vidíte, pane Pottere, že pravděpodobnost, že tento vztah nevydrží, je vysoká. Klidně se v tom ještě trochu vrtejte. Možná vám Hermiona jednou odpustí, až uzná, že máte pravdu. Já pro ni nejsem dost dobrý a vím to stejně dobře jako vy. Už několikrát jsem jí to řekl. Přesto se rozhodla zůstat. Přemýšlejte o tom.”


Hermiona slyšela šustění hábitu a kroky, které se vzdalovaly od její postele. Když už byly hodně daleko - pravděpodobně až u dveří na ošetřovnu -, ozvalo se: “Ach, a nejsem nejmíň o dvacet let starší, nýbrž přesně o dvacet let starší než Hermiona,” vysvětlil Severus lehce ironicky, a pak byl definitivně pryč.


Zanechal Hermionu ve stavu bolestivého vystřízlivění, zatímco Puk jí nadšeně lezl po nose, než se na něm pohodlně usadil.

30.09.2020 09:31:51
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one