ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál
Autorka: WatchersGoddess
Link na originál:
https://www.fanfiction.net/s/3585313/47/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
V
ěkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
P
řeklad: dvemuchomurky
Betaread: nebetováno

ooOoo

You knew all my lines.
You knew all my tricks.
You knew how to heal the pain
no medicine can fix.


Znala jsi moje hranice.
Znala jsi moje úskoky.
Věděla jsi, jak ulevit bolesti,
již nemůže vyléčit žádný lék.


(Diamond Rio - You're gone)

 
ooOoo
 
Jakmile Farling zmizel, několikrát neklidně prošla Snapeovy pokoje. Byla nervózní. A rozrušená. A vyděšená k smrti. Ještě nikdy nezkoušela nitrozpyt a právě Snape se nezdál být tím nejlepším pokusným králíkem. Už jen to, že právě on měl naučit Harryho nitrobranu, mluvilo samo za sebe. Neexistoval nikdo, kdo by v tom byl zběhlejší a zároveň schopný uspět. Možná profesorka McGonagallová, ale ona byla určitě tím posledním člověkem, kterého by pustil do své hlavy. Největší šance viděla u sebe.

A i tohle je hodně odvážná teorie...

Takže se nakonec ocitla u jeho knihovny a vyhledala si texty na toto téma. Než to vyzkouší, chtěla mít alespoň nastudovanou teorii. Úmyslně ignorovala fakt, že tím možná promarní drahocenný čas.

Hodinu poté se posadila na kraj Snapeovy postele a ve zpocené dlani sevřela svou hůlku. "Prosím, odpusť mi to," zašeptala a zřetelně vyslovila: "Legilimens!"

Měla pocit, jako by opustila vlastní tělo, avšak ne zcela, protože část z ní v něm zůstala. Nicméně podstatná část jí samé vklouzla do vědomí muže, který byl pro ni největší hádankou na světě. Možná že teď tu hádanku bude moci vyluštit.

Objevila se ve tmě a s téměř fyzickým vypětím bojovala proti tomuto moři chladu a odporu. Vybudoval si opravdu nanejvýš působivou obranu. Cítila, jak její tělesné schránce za ní klesla ruka s hůlkou. Odněkud z dálky k ní doléhalo těžké supění, když se zapřela na lůžku.

Takový... tvrdohlavý... mrzout...

Náhle narazila na zeď. Pokoušela se projít, ale pokaždé neuspěla. Připadalo jí, že temnota ji chce úplně pohltit. Vplížila se do její duše, která se zdála mnohem zranitelnější než tělo. Rychle jí ubývaly síly. Uslyšela, jak namáhavě lape po dechu, a po těle jí vyrazil studený pot.

"Severusi, prosím... nebuď tak tvrdohlavý!" dostala ze sebe a dočkala se konečně nějaké reakce. Zeď před ní se otřásla a Hermiona začala doufat.

"Severusi, to jsem já, musím s tebou mluvit. A protože ses z toho zase tak šikovně vyvlíknul, nezbylo mi nic jiného než tohle."

Zeď se znovu otřásla, tentokrát mnohem silněji, přesto zůstala na svém místě. Hermiona frustrovaně zasténala.

Bastarde!

Zmobilizovala poslední síly a podrážděně vykřikla: "Severusi Snape, varuju tě! Pusť mě konečně dovnitř, himlhergot! Nebudu se rozpakovat tady trčet stejně tak dlouho, jako tenkrát ve Scarborough! Dobře si to rozmysli."

Chvíli bylo naprosté ticho a pak se něco stalo. K jejímu velkému údivu ten malý výbuch zafungoval. Ve skutečnosti očekávala, že se po tom jednoznačném požadavku a výhrůžce ještě víc opevní. Teď ale opustila ledový chlad odmítnutí a ponořila se do opojného tepla. Něco tu sice nesedělo, bylo to ale lepší než ta temnota.

"Co chceš?" uslyšela ostrý hlas, který jakoby přicházel ze všech stran. Na chvíli ztuhla. Měla jeho hlas ráda, ale ne takhle intenzivní.

Jak můžu v takových podmínkách jasně přemýšlet, hm?

Pak se nicméně vzchopila, a kdyby tu měla tělo, napřímila by se a vystrčila bradu. "Chci, abys šel se mnou. Ven. Tam, kam patříš. Tady to není nic pro život..."

Ozvalo se tiché mumlání, které rozhodně nepocházelo od Snapea. Hermiona se zachvěla, když ho nevrle zatlačil pryč. Něco tu bylo hodně špatně a nepříjemný pocit z toho stále rostl.

"Nechci zpátky, a teď běž pryč!" Bylo to řečeno ve spěchu, jako by před ní nechtěl nic skrývat.

"Severusi, o co tady jde?"

"O nic!"

Hermiona si odfrkla a ztichla, když se mumlání znovu ozvalo, tentokrát mnohem hlasitěji. "Nevypadá to ale tak!" Skutečně si přála, aby tu měla ruce, které by si mohla překřížit. Tahle beztělá existence nebyla vhodná pro rozhodná gesta.

"Nemáš tady co pohledávat, Hermiono. Je to moje hlava, takže odsud vypadni."

Za ní se znovu začala stavět černá zeď a přibližovala se k ní. "Ale no tak, už jsem se za normálních okolností dostala do tvého vědomí hlouběji, než jak jsi ochotný připustit," řekla rychle. Zeď se zastavila.

"Právě proto!" odpověděl Snape se skřípajícími zuby a zeď se dala znovu do pohybu.

"Zatraceně, Severusi! Nech toho!" vykřikla téměř v panice a pronikla hlouběji do jeho vědomí. To, co tam našla, ji zmátlo a vystrašilo. Bylo to něco, co znala, ale nedokázala to nikam zařadit. Šířil s v ní z toho teplý pocit plný naděje, který byl ale úspěšně potlačován bolestí a nenávistí. Jako by proti sobě bojovaly dvě strany. Připomnělo jí to to, co viděla v jeho očích. Tady uvnitř bylo něco, co sem nepatřilo. A Snape dělal vše pro to, aby nepoznala, co to je.

"Už je příliš pozdě, Hermiono! Tohle zvíře vyložilo na stůl svoji poslední kartu. Nalej mi do krku nějaký jed, až budeš venku."

Odmítavě si odfrkla. "O tom nebudu ani přemýšlet."

"Fajn. Tak mě nech navždycky ležet v posteli!" odseknul zpět.

"To taky nepřipadá v úvahu. Vylezeš se mnou ven a všemu se postavíš čelem, slyšíš? Nagini mohla možná udělat přesně to, co jsi chtěl, ale něco v tobě mě stejně zavolalo. Držíš v ruce minci," řekla důrazně. Jako odpovědi se jí dostalo rozhořčeného odfrknutí.

"Jak jsi už zjistila, tady neběží všechno tak, jak má. Dalo by se říci, že jsem rozpolcený, a někdy má tato druhá část velký, až příliš velký vliv na to, co dělám. Nebylo to mé rozhodnutí, uchopit tu minci," odpověděl jí trucovitě.

"Teď lžeš sám sobě, chlapče," ozval se úplně jiný hlas. Na základě naštvané reakce Snapeova vědomí poznala, že patří té cizí části.

Ten hlas znala, jak si překvapeně uvědomila, a do očí - jejích skutečných očí - jí vstoupily slzy. "Merline..." vydechla. "Profesore Brumbále?"

Snape zuřil. "Nemohli byste si povídat někde jinde? Tohle je moje hlava, zatraceně!" Kromě vzteku se teď objevila i pořádná porce zoufalství.

Hermiona nasucho polkla. "Severusi, proč jsi mi to neřekl?"

"Protože ti do toho nic není," zaskučel, když mu hlas téměř vypověděl službu.

"Ubíjí tě to! Ubytoval jsi v sobě kousek profesora Brumbála, víš o tom vůbec?" Hermiona s ním chtěla zatřást.

"Ne, zjistil jsem to teprve teď!" vyplivnul sarkasticky. "Co myslíš, jak jsem se mohl s tímhle štítem obklopit Potterem nebo Pánem Zla? Nebo jak jsem tě sakra našel? Vím přesně, co se ve mně děje, Hermiono, a neexistuje absolutně nic, co proti tomu můžeš udělat! Takže mě konečně nech na pokoji."

Zdálo se jí, že Severus těžce oddychuje, a měla pocit, že je stále blíže celkovému vyčerpání a tedy i smrti. "Musíš se uklidnit," řekla potichu a snažila se potlačit strach, který o něj měla.

"Ale já se neuklidním!"

"Má pravdu, Severusi," ozval se znovu hlas profesora Brumbála. Snape se mu začal okamžitě vzpírat.

"Buď zticha, Albusi!" udýchaně vyštěknul. Hermiona byla přesvědčená, že by si hlavu složil do rukou, kdyby mohl.

"Bojuješ s ním. To není dobré. Musíš ho přijmout," promluvila znovu důrazně, ale přesto laskavě.

"Já nemusím vůbec nic, Hermiono, ale ty musíš konečně vypadnout! Nechci tě tady!" Zeď se opět začala posouvat směrem k ní.

"Je mi zatraceně jedno, co chceš. Mysli aspoň jednou taky na mě! Miluju tě, ty tvrdohlavej zabedněnče! A chci mít možnost tě milovat, ale to nebudu moci, když se zabiješ." Několikrát se zhluboka nadechla, zatímco čekala na jeho odpověď, která ale nepřišla. "Pojď se mnou, Severusi! Nezůstávej tady. Dovol nám najít způsob, jak to všechno zvládnout."

"Tady není co zvládat, Hermiono," ozvalo se slabým hlasem. "Albusova moc je ve mně od té noci, co jsem ho zabil. Předal mi ji. Věděl, že tu noc nepřežije. Byl to ten nejúčinnější způsob nenechat mě zapomenout na to, co jsem udělal. Pořád to vidím před očima."

"Protože proti tomu bojuješ. Nemyslím si, že by ti profesor Brumbál dal svou moc, aby tě mohl trápit. Neříkám, že tvůj odpor je špatný. Ve tvém vědomí je něco cizího. Najdeme způsob, jak se ho zbavit. Ale prosím, pojď se mnou!"

"Nemůžu..."

"Jasně, že můžeš! Já jsem sem přece vstoupila."

"Protože jsem ti to dovolil."

"Fajn," zaujala jeho vlastní stanovisko. "Pak vyhoď sám sebe!" Nastalo ticho. Hermiona cítila, jak jí divoce buší srdce, cítila, jak v rukou pevně svírá prostěradlo. Déle už nebude moci zůstat, už neměla dost síly. "Neexistuje nic, co bychom společně nedokázali vyřešit. Slibuju," opakovala naléhavě a namáhavě lapala po dechu.

"Odejdi, Hermiono," poprosil potichu Severus.

"Půjdeš se mnou?"

"Odejdeš, když odpovím ne?" zeptal se.

"Ne. Buď přežijeme oba, nebo oba zemřeme. A věř mi, že poznám, když mi lžeš."

Chvíli bylo ticho. "Ano, půjdu s tebou."

Hermiona si oddechla. "Slib mi to, Severusi!"

"Slibuju. Ale teď konečně zmiz z mé hlavy!"

Tentokrát ho poslechla a odešla. Cítila se, jako by byla připevněná k velmi napnuté gumě, která ji teď vší silou stáhla zpět do jejího vlastního těla. Dost podobně to i bolelo.

Au! Dávám přednost tradičním způsobům komunikace...

Zaskučela bolestí, sevřela ruce v pěst a přitlačila si je na čelo. Vedle sebe uslyšela, jak Severus lapal po dechu a kašlal. Když bolest hlavy polevila, podívala se na něj. Oplácel jí zmateným a zmučeným pohledem.

"Málokdy jsem se tak radovala z toho, že se ti mohu dívat do očí," zašeptala a vyčerpaně se usmála.

Severus chtěl něco říct, ale hlas mu vypověděl službu. Hermiona mu rychle položila prst na rty. "Teď ne. Jsi vyčerpaný, stejně jako já. Můžeme si popovídat zítra ráno. Posuň se trochu."

S její pomocí se mu to povedlo. Hermiona zpod jeho těla vytáhla deku, lehla si vedle něj a přikryla je. Pak si položila hlavu na jeho rameno a pevně ho objala. Dnes v noci mu bude nablízku, přesně jak v to doufala.

Pár minut nato už oba spali.


 
08.09.2016 22:12:10
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one