ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál
Autorka: WatchersGoddess
Link na originál:
https://www.fanfiction.net/s/3585313/51/
Souhlas s překladem: Ano
Žánr: Romantika/Drama
Věkové omezení: od 18 let
Pár: HG/SS
Překlad: dvemuchomurky
Betaread: nebetováno

ooOoo

I still remember the world
from the eyes of a child.
Slowly those feelings
were clouded by what I know now.

Pamatuji si svět
viděný očima dítěte.
Ony pocity však
překrylo to, co vím teď.


(Evanescence - Field of innocence)

ooOoo

Vklouznout po svých narozeninách zpět do běžného života stálo Hermionu dost úsilí. Měla sto chutí s nadmíru dobrou náladou běhat po chodbách, i kdyby to znamenalo, že si její přátelé něčeho všimnou. Jako první o všem v hrubých obrysech pověděla Ginny.

“Takže vy teď spolu chodíte?” zeptala se jí dívka, zatímco jí kolem hlavy kroužil Papušík a čekal, až mu přiváže k noze dopis pro rodiče. Ginny si ho ale vůbec nevšimla. Místo toho zírala s vykulenýma očima na Hermionu.

Hermiona se opět kousala do rtu a pokrčila rameny. “Myslím, že jo…” Byl to naprosto šílený pocit, myslet na profesora Snapea jako na svého přítele. Šílený, ale také vyvolávající závislost. Rozpačitě se usmála, chytla Papušíka a podržela před Ginny jeho nožku.

“Zníš opravdu přesvědčivě,” zasmála se Ginny a konečně přivázala psaní.

“No jo. A taky mi řekl, že mě miluje…” Hermiona zrudla, a tak se rychle obrátila k oknu a vyhodila sovu ven. “Ale také si myslí, že to musíme držet v tajnosti minimálně do té doby, než dokončím školu,” dodala, hned jak zahlédla Ginniny velké oči. “Takže to, prosím, nikomu neříkej, dokonce ani Harrymu nebo Ronovi!”

“Samozřejmě že ne. Ale připadá mi to všechno hrozně vzrušující! Jaký je? Myslím v soukromí…”

Hermiona se na ni rozhořčeně podívala. Vzpomínky jí okamžitě zalétly k tomu, co dělal s jejím tělem. Dělalo se jí horko jen z toho, že na to myslela. A to bylo nebezpečné.

“Jiný. Neříkám, že by byl mnohem vlídnější než jak ho známe z vyučování. Při rozhovorech vyžaduje koncentraci a nemá rád odbočky od tématu. Ale to nemá rád v žádné situaci…” Hermiona se znovu začervenala.

“U všech čertů, Hermiono!” vypískla Ginny a přitiskla si ruku na ústa. “Vy jste přece ne to… nebo jo?”
Hermiona se pobaveně, ale i trochu nervózně usmála. “Co myslíš, že se mnou dělal celou noc? Držel mě za ruce?”

Ginny se zatvářila zkroušeně. “No ano… ano.”

“Nemáš ani ponětí…,” odvětila zpěvným hláskem Hermiona a významně se usmála.

“Toho jsem se obávala.” Ginny polkla. “Je to jen, že jsem o něm nikdy… v tomhle smyslu… nepřemýšlela.”

“A ani s tím raději nezačínej!” Hermiona se na ni přísně podívala.

“Pozdě,” zašeptala rozpačitě Ginny a na chvíli si skryla obličej do dlaní. “Ale jestli tě to uklidní, tak ta představa není vůbec špatná.”

“Ach ano, to mě opravdu uklidnilo.” Hermiona se však nedokázala dlouho tvářit rozhořčeně, a tak se obě dívky po několika vteřinách rozpačitého ticha rozesmály.

ooOoo

Bezstarostné rozhovory s Ginny, které s ní Hermiona čas od času vedla, ji ujišťovaly o tom, že si to všechno jenom nepředstavovala. To, že se vyspala se Severusem a že jí vyznal lásku, se zdálo být tak neskutečné, když kolem ní každé ráno po snídani prošel, aniž by dal nějak najevo, že vůbec existuje. Kdyby nevěděla, že obvykle nesnídá, tato lhostejnost by se jí zřejmě hodně dotkla. Takhle si říkala, že přišel, jen aby ji mohl vidět.

No jasně, představy jsou opravdu skvělým způsobem budování vztahu.

Dva dny po svých narozeninách se vydala do sklepení. Další den byla sobota a tak měli spoustu času věnovat se věcem, které kromě jiného vyžadovaly její pozornost. Potřebuje mu nějak říct, že musí odstranit jeho znamení, aby přežil Voldemortův pád.

Profesor Brumbál nikdy s jistotou netvrdil, že všichni Smrtijedi zemřou spolu s Voldemortem. Ale Hermiona vycházela z toho, že to tak bude. Nikdy by neriskovala, aby počkali a Severus jen vyrovnaně přijal svůj osud.
Proto mu taky neřekne, že se jedná jen o domněnku. Raději bude přespříliš opatrná, a jestli to znamená, že bude muset trochu lhát, tak to udělá. S trochou štěstí na to nikdy nepřijde.

Cítila se podivuhodně klidná, když zaklepala na dveře do jeho kabinetu. Netrvalo dlouho, než jí Severus otevřel. Hermiona se pokusila rozluštit jeho výraz.

“Dobrý večer, pane. Měl byste na mě chvíli čas?” pozdravila stejným tónem, jakým by zdravila jakéhokoliv jiného profesora.

“Pokud to nebude trvat příliš dlouho…” odpověděl teatrálně a ustoupil, aby mohla projít.

Zatímco Hermiona stále přemýšlela, jestli to řekl jen kvůli zdání nebo to tak doopravdy myslel, zavřel Severus za ní dveře, popadl ji za ruku a otočil ji k sobě. Hermiona nevěděla, jak se to stalo, ale Severus ji hrubě a žádostivě políbil. Po několika vteřinách naprostého překvapení se k němu přitiskla a vychutnávala si horko, které se začalo šířit jejím tělem.

Když se oddělili, oba dva zalapali po dechu. Hermiona si rozpačitě přejela rukou po obličeji. “Tomu říkám přivítání…” zašeptala a šťastně se usmála.

Severus odvrátil zrak a odkašlal si. “Je mi to líto, měl jsem se kontrolovat.” Otočil se a posadil se do jednoho z křesílek u krbu.

Hermiona si povzdechla a se zkříženýma rukama ho následovala. “Přestaň se neustále za takové věci omlouvat! Umím dát najevo, kdyby se mi to nelíbilo.”

Díky polibku začala opět pociťovat hlubokou touhu, především z toho důvodu, že se očividně rozhodl ji nenechávat znovu samotnou.

“Oba víme, že v některých situacích bys neměla žádnou šanci,” ozval se Severus se zdviženým obočím.

“Myslíš, že bych se při našem prvním setkání nedokázala ubránit? Nic takového jsem nechtěla. Ze zpětného pohledu mi to přitom upřímně řečeno nahání víc strachu než samotná událost.” Rozpačitě sklopila oči.

“Co tě sem přivádí?” změnil Severus téma a přivolal konvici a dva šálky.

“Háček,” odpověděla automaticky Hermiona.

Severus se na chvíli zarazil, zatímco jí doléval šálek. Udiveně se na ni podíval a Hermiona poznala, že pochopil, kam tím míří.

“Doufal jsem, že mi jednou řekneš, co tím háčkem je.”

“Mohl ses mě zeptat.”

“Zeptal jsem se.” Konvice nepatrně cinkla, když ji postavil na stolek mezi křesly. “Jenže tys mi neodpověděla.”

“To bylo ještě předtím, než jsi Harrymu předal moc profesora Brumbála!” hájila se.

“Nejsem ten typ, který se ptá dvakrát, Hermiono.” Severus usrkl ze svého čaje.

Hermiona frustrovaně zavřela oči. “To není pravda. Zeptal ses mne třikrát na to, proč se o tebe zajímám.”

“Protože jsem chtěl dostat upřímnou odpověď!” Jeho hlas byl ostrý jak břitva. “A jakmile jsem ji dostal, přál jsem si, abys raději dál lhala.” Znovu se podíval do ohně.

Hermioně poklesla brada. “Copak sis za celou dobu nevšiml, co k tobě cítím? Co myslíš, proč jsem pořád chodila ven k bráně? Snad sis nemyslel, že jsem tak milovala tvoje hašteření? To kvůli tobě jsem pila ten lektvar, Severusi!”

“To já přece vím!” zahartusil a postavil se.

Hermiona si přitáhla nohy pod sebe a čekala, jak se tento rozhovor vyvine. Určitě ne tak, jak si představovala.

“Jenže jsi byla moje studentka. Myslíš, že bych ti řekl, jak máš ten lektvar upravit, aby nebyl tak nebezpečný, kdybych nevěděl, že je to nutné?” Věnoval jí podrážděný pohled. “Byl bych tě nejraději vyloučil ze školy, protože jsi svůj čas v laboratoři trávila jeho vařením!”

Hermiona k němu vzhlédla a rukama si objala kolena. “Už jsem si ho pak nikdy nevzala, víš,” odpověděla monotónním hlasem.

Severus přikývl. “Vím to. Jinak by ses sotva ukázala ve Scarborough.” Jednou rukou si projel vlasy.

Hermiona polkla a několik vteřin zvažovala, zda má opravdu vyslovit tu otázku, kterou měla na jazyku. Nakonec se rozhodla: “Litoval jsi někdy, že jsi mě tenkrát neposlal pryč?”

Severus se k ní pomalu otočil a zamyšleně se na ni podíval. Potom přikývl. “Samozřejmě že ano. Každý jednotlivý okamžik, co jsi tam byla. Každou vteřinu, kterou jsi mě musela snášet. A Albuse jsem proklínal za to, že tě tam poslal. Proklínal jsem skutečnost, že si ve mně uskladnil svou moc a že mě to dělalo zároveň slabším i silnějším.”

Hermiona pokrčila čelo. “Co tím myslíš?”

Severus si opovržlivě odfrknul. “Kdyby ve mně nebyl ten zatracený citlivý kousek z Albuse, neměl by na mě tvůj první polibek žádný účinek. Po setkáních jsem vždycky mimo, Hermiono. Trvá hodiny, někdy i dny, než se dám po nitrozpytu Pána Zla zase dohromady a můžu vyjít zpoza svých štítů. Tvůj polibek na mě zapůsobil jako rána pěstí.” Vrátil se zpět ke svému křeslu a vyčerpaně se do něj svalil. Zavřel oči a v jeho obličeji se odráželo hluboké vyčerpání.

“Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem se do tebe zamilovala,” ujistila ho tiše, ale důrazně. Severus si jen odfrknul.

“Toho jsem se bál. Doufám, že to tak zůstane.” Pomalu k ní natočil hlavu. Hermiona si přála, aby ho takhle mohli vidět její spolužáci. Určitě by o něm začali smýšlet jinak.

“Taky v to doufám.” To bylo všechno, co na jeho prohlášení mohla odpovědět, pokud chtěla zůstat stát nohama pevně na zemi. Kdo ví, jak bude na tohoto muže pohlížet za pět let? Nebo za deset?

Docela určitě ne tak jako před dvěma roky.

“To ale není důvod, proč jsi přišla,” připomněl jim oběma skutečné téma a vytrhnul tak Hermionu z jejího zamyšlení.

“Ne, to ne.” Sklopila oči a pohrávala si s lemem svetru. “Severusi, víš, jak přesně má být zničený Voldemort?”

Lehce pokrčil rameny. “Mám určité tušení, ale klidně mi to vysvětli. Ředitel…” Odmlčel se, odkašlal si a pokračoval: “Albus měl určitě zcela jasnou představu, jak chce toho docílit.”

Hermiona jeho přeřeknutí nijak nekomentovala a přikývla. “Chce Voldemorta přinutit, aby si musel najít nové tělo. Harry bude jediným, které bude mít k dispozici. A Harry bude proti tomu bojovat tak dlouho, dokud to Voldemorta úplně nezničí.”

Severus tento plán pár minut v duchu zvažoval a potom přikývl. “Ten nápad se mi líbí. Potter by se měl už začít připravovat na to, že budeme pokračovat v jeho výuce nitrobrany.” Přes obličej mu přeběhl škodolibý úsměv. Hermiona zavřela oči.

Je a zůstane bastardem…

“Naučím ho to. Nejdříve se ale musí naučit, jak zacházet s mocí profesora Brumbála. Myslím, že tohle je to nejdůležitější.”

Severus souhlasně přikývl.

“Jak dlouho ti trvalo, než ses s tím vyrovnal ty?”

Podíval se na ni a Hermiona dostala obavy, že se jí jeho odpověď nebude líbit.

“Měl jsem na to hodinu.”

Vyděšeně zasyčela. “Víc ne? Kdy to bylo?” Rozbalila se ze své pohodlné pozice a podívala se na něj s doširoka otevřenýma očima.

“Ten večer, kdy jsem ho zabil. Když jsi na mě čekala na hranici bradavických pozemků, byla to přesně hodina, co mi svou moc předal. Hrozně mě mátla a cítil jsem se mdle. Za normálních okolností bych se s tebou tenkrát tolik nesblížil.”

Hermiona těžce polkla, ale rychle se dala dohromady a řekla: “Za normálních okolností bys to nikdy neudělal. Měla bych mu být vážně vděčná.”

Severus se zasmál. “Nejspíš ano.”

Hermiona se usmála a položila ruku na stolek s nadějí, že ji za ni vezme. Severus jí přání splnil a začal ji palcem jemně přejíždět po hřbetu ruky.

“Takže, v čem je ten háček?”

Hermiona několikrát mrkla a pokusila se najít ztracenou nit. “Jde o Znamení zla,” vzpomněla si nakonec a stiskla jeho ruku.

“Co je s ním?”

Podle distancovaného a ostrého tónu hlasu poznala, že tohle je pořád ještě jeho bolavé místo, a pravděpodobně jím i zůstane.

“Profesor Brumbál si myslel, že všichni Smrtijedi jsou jeho prostřednictvím svázáni s Voldemortem. Až Voldemort umře, nějak je to zabije. Musíme najít způsob, jak Znamení odstranit předtím, než se mu Harry postaví.”

Omluvně se na něj podívala. Severus pustil její ruku a s povzdechem se postavil.

Hermiona sledovala jeho takřka útěk přes místnost, než se zastavil u krbu a oběma rukama se opřel o římsu.

“To není možné, Hermiono. Znamení Zla nelze odstranit. Pokoušel jsem se o to dlouhou dobu.”

Nepodíval se na ni a Hermiona musela bojovat s těžkým kamenem, který se jí usadil na hrudi. Postavila se, přešla k němu a položila mu ruku na rameno. Severus se na ni podíval s obličejem naprosto bez výrazu.

“Určitě si nemyslíš, že bych to jen tak přijala, aniž bych se předtím o něco nepokusila,” řekla pak klidně. Ulevilo se jí, když se zatvářil rozmrzele.

“Samozřejmě že ne.”

“Nežádám po tobě, abys mi pomáhal. Ale obávám se, že budu potřebovat tvou ruku kvůli testování.” Konečky prstů pohladila úzký proužek holé kůže na jeho zápěstí, nad nímž měl vypálené Znamení. Ucítila jeho puls, rychlejší než obvykle, ale nijak přehnaně zběsilý.

Severus se konečně odvrátil od ohně a otočil se k ní. “Nikam to nepovede, Hermiono,” řekl naléhavě.

“To nech na starost mně. Smím ti teď pravidelně testovat nervové vzruchy a odolnost Znamení?” S hlavou nakloněnou na stranu doufala, že ho přesvědčí, ačkoliv by mu jen nerada připomínala jeho slib. Měl by jí to dovolit, protože to sám chce, ne protože jí před několika týdny něco slíbil.

Severusovi unikl hluboký povzdech, než odevzdaně pokrčil rameny. “Stejně bys mi nedala pokoj.”

Spokojeně zavrtěla hlavou a udělala k němu dva malé krůčky, aby se nechala vtáhnout do jeho objetí. Rukama ho objala kolem pasu a dlaněmi mu přejížděla po hýždích, které byly pod hábitem cítit jako pevné a dobře tvarované. Do nosu ji udeřila pronikavá pižmová vůně. Z plných plic ji nasála a otírala si o něj nejprve obličej, potom také vnitřní stranu stehen.

“Máš na dnešní večer něco v plánu?” zeptala se opatrně a nevinně se na něj podívala.

Jeho černé oči se zaleskly, když přikývl. “Očekávám jednu velmi oddanou bývalou studentku, která si neustále nárokuje mou pozornost.”

Hermiona nasadila vážný výraz. “Tu bys jí měl bezpodmínečně věnovat. Nikdy nevíš, komu by si mohla jinak stěžovat.” Po chvíli se tiše zasmála a natáhla se, aby mohla ochutnat jeho rty. A potom i všechno ostatní.
17.04.2017 18:53:41
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one