ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál
Autorka:WatchersGoddess
Link na originál:https://www.fanfiction.net/s/3585313/59/
Souhlas s překladem:Ano
Žánr:Romantika/Drama
Věkové omezení:od 18 let
Pár:HG/SS
Překlad:dvemuchomurky
Betaread:nebetováno

 
 
ooOoo
 
So let mercy come
and wash away
what I've done.

 
Nechť přijde slitování
a všechny mé skutky
pryč odplaví
.
 
(Linkin Park – What I've done)
 
ooOoo
 
Severus opatrně uchopil její ruce. Tak opatrně, že Hermiona zavřela oči a oddala se blaženému pocitu, který v ní toto jemné zacházení vyvolávalo. Jak se tinktura vsakovala do pokožky, pálení sláblo, až zůstal pouze pocit uvolnění.
 
Když Severus její ruce nakonec pustil, několikrát rozmrzele zamrkala a sledovala, jak vstal a vrátil zbytek tinktury do skříně, jak tiše uvnitř něco hledal a jak jednu lahvičku důkladně zkoumal, než si pro sebe přikývl.
 
"Namaž si tímhle ruce, než příště začneš pracovat. Zabrání to škodlivému účinku výměšků škůdců. A pak přijď hned za mnou, ať ti můžu ruce zase namazat tou tinkturou, jinak příští týden neudržíš v ruce brk." Podal jí lahvičku a Hermiona si ji s vděčným pohledem vzala.
 
Potom zůstala nerozhodně sedět, zatímco Severus se vrátil ke svému stolu a začal procházet nějaké papíry. Hermiona vydržela stísňující ticho několik minut, než vstala a šla k němu. 
 
Tázavě se na ni podíval. "Ještě něco?"
 
Ustoupila o krok dozadu, jako by ji uhodil do tváře. "N-ne. Mělo by?" zeptala se podrážděně a chytla se opěradla židle.
 
Přes Severusův obličej přeběhl stín lítosti, možná dokonce bolesti. "Měla bys jít spát. Je už pozdě a... tví přátelé na tebe jistě čekají." Bylo to sice přátelské, ale přeci jen vykázání.
 
Kdyby Hermiona nebyla tak ubolavěná a blízko k pláči, vzepřela by se. Takhle ale jen polkla svou kousavou odpověď a otočila se. Dnes už neměla sílu se hádat.
 
Chtěla jsi trest, tak tady ho máš, hlupačko!Její vnitřní hlas se až moc podezřele podobal Severusovu.
 
ooOoo
 
Ani následující večer nenašla Hermiona odvahu, postavit se Severusovu odmítavému chování. Po oba večery skončila před jeho dveřmi. Oba večery jí ošetřil ruce. A oba večery ji hned zase poslal pryč. Našel ten nejlepší způsob, jak ji potrestat. Dokázala to vydržet pouze díky skutečnosti, že ani jemu se tento odstup mezi nimi očividně příliš nelíbil. Držela pusu zavřenou a v duchu si opakovala, že tohle je ten jediný správný způsob, jak ji potrestat za její pochybné využití laboratoře.
 
Avšak vedle těchto zcela rozumných závěrů z událostí posledního týdne se jí v hlavě ozýval hlásek, který jí velice emotivním tónem našeptával něco jiného.
 
Tenhle hlásek jí vykládal, že Severus vždy zůstane tím profesorem, který ji učil šest let. Profesorem, který vždy s radostí uděloval nemilosrdné tresty, a to hlavně v jejím případě. Protože si o to stejně vždycky říkala.
 
Zároveň ten protivný hlas kňoural, že ji netrestá za její špatné chování. Říkal jí, že si udržuje odstup z jiného důvodu. Že poté, co svou kamarádku bídným způsobem uvrhla v nebezpečí, s ní už nechce nic mít.
 
Hermiona dokázala ten hlas vyhnat ze své hlavy na celé dny, dokonce týdny. Plela bylinky, nechávala se pokousat a popálit škůdci a všechno přijímala bez viditelné reakce. Profesorka Prýtová s ní několikrát promluvila s lehce ustaraným výrazem, jenž ale rychle zmizel, když Hermiona odpověděla s pozorností a soustředěností.
 
Její přátelé vrhali na její zelené ruce nevraživé pohledy, ale nikdo nic neřekl. Ginny se několikrát nabídla, že jí s jejím trestem pomůže, ale Hermiona to pokaždé rázně odmítla. Byla to její chyba a ten trest si zasloužila. Ginny to samozřejmě ale zdůvodnila jinak.
 
Zrzka jí dala jasně na vědomí, že o skutečném důvodu jejího pobytu na ošetřovně nechce nic vědět. Oficiálně upadla a přivodila si vnitřní krvácení. Hermiona nedokázala uvěřit, že se nad tím vůbec nikdo nepozastavil.
 
Sama však nebyla v pozici, aby celou situaci vysvětlila. Pokaždé, když se rozhovor stočil tímto směrem, držela se stranou a donutila se k občasnému více či méně přesvědčivému úsměvu. Musela se ve svém hereckém umění dost zlepšit, protože nikoho nenapadlo o jejím výkonu pochybovat.
 
Jenom Ron si ji jednou vzal stranou a ustaraně se jí zeptal: "Jsi v pořádku, Hermiono?"
 
Pevně se mu podívala do očí s vědomím, že si dělá obavy pouze kvůli její nepozornosti v poslední hodině. Neuniklo to ani profesoru Křiklanovi, který jí kvůli tomu sebral pět bodů.
 
"Samozřejmě, že jsem. Minulou noc jsem nemohla spát. Nemusíš si dělat starosti." Vyrovnaně se usmála a po několika vteřinách se Ron nechal přesvědčit, že její úsměv je upřímný.
 
Poslední týden před vánočními prázdninami byla Hermiona velmi tichá. Když se večer piplala s lektvarem na odstranění Znamení zla, často cítila, že Severus stojí za ní a sleduje, co dělá. Nikdy na ni nepromluvil, a ani ona mu nikdy nic neřekla. Nálada mezi nimi nebyla mrazivá nebo ublížená, jen se mezi nimi utvořila propast, kterou ani jeden z nich neuměl překonat. Nakonec začala počítat s tím, že ji zase bude oslovovat "slečno Grangerová", ale tak daleko zatím nezašel.
 
Čím víc se vzdalovala svým přátelům, tím víc postrádala Severuse a jejich racionální rozhovory, které se staly svým vlastním způsobem láskyplnými. Měl svůj styl, jímž přistupoval přímo k věci bez zbytečných příkras a díky němuž se mu nějak podařilo nastolit v její vlastní hlavě pořádek.
 
Teď na to byla sama. Přísahala by, že udržet čisto ve vlastní hlavě je ten nejtěžší úkol, jakému kdy čelila. Dokonce i s odstraněním Znamení zla si věřila víc než v tomhle.
 
Z toho důvodu vyčkala na začátek prázdnin, kdy bude škola prázdná. Severus se jasně vyjádřil, že o jejich vztahu nebude už lhát. A protože bude skoro úplně sama v celém hradě, těžko si někdo všimne, když poruší nějaká pravidla. Hermiona toho hodlala využít.
 
V neděli odpoledne, když už zapadlo slunce a třpytivý sníh se změnil v tmavě šedou plochu, oblékla si teplý hábit a zamířila k tajné chodbě za gobelínem naproti vchodu do ředitelny. Tam si uvážlivě navlékla rukavice a hůlkou osvětlila úzkou chodbu, aby měla jasný výhled na bující houby, které jí před necelým půl rokem způsobily takové problémy.
 
S přimhouřenýma očima zkoumala bělavé chmýří na zdech a jen těžko odolávala pokušení se ho několika dobře mířenými plameny zbavit. Nicméně oheň v uzavřené chodbě by měl katastrofální důsledky, a tak se rozhodla raději neriskovat.
 
V předklonu postupovala chodbou a ulehčeně si oddechla teprve tehdy, když se objevila venku na mrazivém vzduchu. Zapovězený les se kolem ní výhružně rozkládal ponořený do tmy. Kdyby bouda se zrcadlem nebyla od ní vzdálená deset metrů, začala by vážně o svém rozhodnutí pochybovat.
 
S toužebným očekáváním odemkla mávnutím hůlky ztrouchnivělé dveře. Poté, co se naposledy rozhlédla, vklouzla dovnitř. Sundala prostěradlo a posadila se na mechem porostlou podlahu.
 
"Mízar bozyhu otešave lařáv ten," zašeptala nesrozumitelná slova, jež byla napsaná na rámu zrcadla, a ještě když si je pro sebe překládala do správného tvaru, celé tělo jí zalil teplý pocit.
 
Povzdech, který jí unikl při pohledu na muže v zrcadle, stojícího za ní, neslyšela. Celá její pozornost, celé její bytí se soustředilo na postavy v zrcadle.
 
Hermiona pokrčila nohy v kolenou a objala je rukama. Bradu si opřela o předloktí a schoulila se co nejvíc do sebe, aby se nerozpadla.
 
ooOoo
 
Zanedlouho se začala třást zimou. Prosincový vzduch byl studený a mráz jí zalézal za nehty, a ta nepatrná troška ochrany, kterou jí chata poskytovala, nedokázala venkovní počasí zastavit.
 
Stejně dlouhou dobu jí trvalo, než vzdala pokusy se neklepat zimou. Bylo přece jedno, jak moc žalostně vypadala. Tady venku byla sama a mohla si dovolit několik hodin slabosti.
 
Jen ještě chviličku...
 
V zrcadle ji Severus hladil ramena a paže a celým svým tělem ji vtáhl do hřejivého obejmutí. Hermiona zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla a zase vydechla.
 
Když otevřela oči, aby se znovu podívala na touhu svého srdce, Severus v zrcadle ji už neobjímal. Vypadalo to, jako by jí zrcadlo ukázalo novou scénu, jenom teď stál Severus několik kroků za ní ve dveřích, které jako by z oka vypadly vchodu do chatrče. Hermiona naklonila hlavu a tvář si opřela o hřbet ruky.
 
Ano, to by bylo pěkné, kdyby právě teď stál za ní. Minimálně v určitém smyslu. V tom druhém smyslu by to bylo příšerné, protože Severus ze všeho nejvíc nenáviděl slabost. Hermiona se dlouho pokoušela být navenek silná. Zkoušela představovat všechno, co on sám ztělesňoval, o čem mu tak vehementně tvrdila, že tím je. Koncentrace. Sebeovládání. Moc. Síla.
 
Síla...
 
Avšak v tom pokusu neobstála. Uvnitř se začala třást, a možná že nebojovala jen proti tělesnému třesu, protože to byl jen projev toho, co ji zasáhlo. Hrozilo jí, že se žádosti a touhy jejího srdce rozpadnou na kousíčky.
 
Černě oděný muž se k ní nejistě vydal. Hermiona mu hleděla přímo do očí, jako by ji muž v zrcadle mohl vidět. Srdeční tep se jí zrychlil, když si představila, že skutečně stojí za ní. Otočit se teď bylo stejnou měrou pokušení jako noční můra.
 
Co kdyby tam nebyl?
 
Nebo ještě hůře, co kdyby tam byl?
 
Muž za ní šel do podřepu a pak se posadil za ní.
 
Hermina těžce vydechla, když ucítila nejistý dotek na svém rameni.
Když si podél ní natáhl nohy.

Když se svou hrudí přitiskl na její záda.
 
"Severusi...", vydechla téměř neslyšně a zavřela oči. Zrcadlo už několik minut bylo přesně tím, co vyjadřovalo jeho jméno: zrcadlem.
11.10.2018 13:49:22
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one