ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Autorka: WatchersGoddess

Link na originál: https://www.fanfiction.net/s/3585313/61/

Souhlas s překladem: Ano

Žánr: Romantika/Drama

Věkové omezení: od 18 let

Pár: HG/SS

Překlad: dvemuchomurky

Betaread: nebetováno

 

Pozn. autorky: To, co jsem napsala ohledně Kafkovy Proměny, nepochází z žádné oficiální interpretace jeho díla. Je to můj vlastní názor a může to být taky klidně úplná blbost. Tahle blbost mi ale perfektně zapadá do děje, takže jsem se rozhodla riskovat duševní zdraví čtenářů zběhlých v literatuře :D
Báseň Panter od Rainera Maria Rilkeho jsem objevila v příběhu Satias Požehnání temnoty. Mám její souhlas ji zde také použít, a protože ona mou povídku ještě nezná, měla by si ji neodkladně přečíst ;)

 

ooOoo

 

“Kdy máš narozeniny?” Hermiona ta slova spíš zasípala než aby je normálně vyslovila, protože Severus nasadil při jejich chůzi lesem poměrně rychlé tempo.

Teď se k ní ale s udiveným pohledem otočil, díky čemuž si mohla na chvíli odpočinout, než se zase rozešel dál. “Proč to chceš vědět?”

Protočila oči. Před hodinou opustili Snape Manor. Teď muselo být kolem deváté večer. Cítila se zvláštně, protože vstali teprve asi před třemi hodinami. Severusovi se nějak podařilo totálně rozhodit její vnitřní hodiny a teď se pokoušel o to samé s jejím mentálním zdravím.

“Protože jsi řekl, že bychom měli tenhle čas využít k tomu, abychom se lépe poznali. Nechci čekat, až začneš sám mluvit, tak se ptám.”

Severus se zastavil a otočil se k ní. Hermiona okamžitě využila příležitost a sotva popadajíc dech se jednou rukou opřela o strom a vyčerpaně ho pozorovala. “Byla bych ti vcelku vděčná, kdybys šel o trochu pomaleji,” dodala a vyvolala tím na jeho tváři škodolibý úsměv.

Přistoupil k ní o několik kroků a zaujal impozantní postoj, ze kterého by se nepochybně roztřásla strachy, kdyby ho ovšem tak dobře neznala. Dokud mu bude naslouchat, nic neudělá. Dokonce by ji neuhodil ani tenkrát, když by se zachovala tak, jak chtěl. Což samozřejmě neznamenalo, že teď měla v úmyslu tancovat tak, jak bude pískat.

“Udělám, co budu moci,” odpověděl sice potichu, ale s takovou intonací, že se zachvěla.

“V to doufám. Ráda bych totiž ještě viděla ty přísady, co ti tu rostou, a nerada bych se složila vyčerpáním, sotva je najdeme.” Ukazováček zahákla za poutko k opasku na jeho kalhotech, které se objevily, když se mu pootevřel hábit, a přitáhla si ho k sobě. Severus klopýtl, až se musel zachytit stromu. Zahrávala si s ním a poznala, že ji chtěl políbit. Ona však měla jiné plány, které chtěla uskutečnit jako první.

Naklonila se k němu, ale pak se zase odtáhla. “Ještě jsi mi neodpověděl na mou otázku,” připomněla mu sladce. Severus protočil oči.

“Devátého ledna,” odhodlal se nakonec k odpovědi a Hermiona spokojeně přikývla.

“To je dobré vědět.” Uchopila ho oběma dlaněmi za tváře a přitáhla si ho k sobě, aby ho mohla konečně políbit. Jeho rty měly slabou slanou příchuť - důkaz, že i pro něj byla tahle procházka náročná.

Jak zábavné.

“Co považuješ za nejkrásnější moment svého života?” zeptal se Severus, zatímco ji chytil za ruku a pomalým tempem ji vedl skrz les.

Hermionu udivilo, že v bezprostřední blízkosti Snape Manoru se nachází tak velký les. Vychutnávala si ale, že ho může s ním klidně a hlavně nerušeně prozkoumávat. Připadalo jí neskutečné, že za tři dny se musí zase vrátit do Bradavic. Skoro jako by svůj starý život vyměnila za jiný, nový. Bez možnosti se vrátit.

Teď ale přemýšlela nad jeho dotazem. “To je těžká otázka…” povzdechla si po několika minutách, které jí dopřál, aniž by po ní vyžadoval odpověď.

“Myslím, že není. Je to jenom odpověď, která ti činí problémy,” ušklíbl se. Hermiona protočila oči.

“Víš, jak to myslím.” 

Přikývl.

“Slovo nejkrásnější pro mně získalo zcela nový význam. Je pěkné, být tady s tebou…” Ve skutečnosti chtěla říct procházet se tu s tebou, ale to neodpovídalo skutečnosti, tak místo toho zakončila větu jinými slovy: “...a šlapat maratón. Ale je taky pěkné dostat dobrou známku. Jenom je to krásné jiným způsobem.”

Odmlčela se a zamyšleně se na něj podívala. “Myslím, že nejkrásnější okamžik byl, když jsi mi minulou noc řekl, že jsi po mně toužil už dlouho.”

Severus zdvihl obočí. “Svěřil jsem se ti s něčím hlubokomyslnějším.”

“Ach, ale to, co myslím já, je hlubokomyslné!”

Severus zdvihl obočí ještě o kousek výš.

“Bylo to poprvé, kdy jsem se zmýlila v odpovědi na velmi důležitou otázku. Byla jsem tak přesvědčená o tom, že bys mi nikdy neřekl o svých pocitech tohohle druhu. Když jsi to udělal, naplnilo mě to způsobem, který nelze popsat jako začít toužit.Bylo to něco víc. Byl to…” Hermiona nedokázala nalézt správná slova.

“Ten nejkrásnější moment ve tvém životě?” skočil jí do řeči Severus a ona přikývla.  “I tak je to kýčovité.”

“Tak ať.” Hermiona nadurděně pokrčila rameny. 

Zatímco se sklonili pod nízko visící větví, přemýšlela Hermiona o další otázce. Líbila se jí tahle hra, do které se spolu pustili.

“Jaká je tvá nejoblíbenější kniha?” rozhodla se nakonec, vědouc, že ho tím přiměje k hlubokému zamyšlení.

Proto byla o to víc překvapená, když okamžitě odpověděl: “Proměny od Kafky.” Když Hermiona překvapeně vyjekla, zeptal se: “Znáš ji?”

Přikývla. “Četla jsem ji několikrát, ale abych byla upřímná, víc mě zmátla než nadchla.”

Severus se ďábelsky zasmál. “Proto ji mám rád.” 

Hermiona potřásla hlavou. 

“Vyzařuje z ní zvláštní magie. Řehoř se nestal broukem teprve až když tak začal vypadat. Jeho přeměna pouze vedla k tomu, že ho tak konečně začali vidět i ostatní. Často jsem se ptal sám sebe, do jakého zvířete bych se přeměnil já, jaké zvíře by bylo symbolem mého bytí. Do jakých zvířat bychom se přeměnili my všichni.”

Hermiona chvíli mlčela a pak vyhrkla: “Panter.”

Nechápavě se na ni podíval.

“Tvoje zvíře. Přeměnil by ses do pantera.” Když se jeho zmatek přetavil do údivu, potichu se zasmála. “Vážně, Rainer Maria Rilke o něm napsal báseň.”

Svraštila čelo a pak začala recitovat: “Sunutí hebké silných kroků vpředu, jež nejmenší kruh otáčení zná, je jako tanec síly kolem středu, v němž stojí velká vůle zmámená.”1)

Severus na ni dlouhou dobu mlčky hleděl.

“Často jsem na tuhle báseň myslela, když jsem čekala, až se vrátíš ze setkání. Jako bych ji najednou chápala na nějaké jiné úrovni. Perfektně na tebe sedí.”

Hermiona si všimla, že sklopil oči, když přemýšlel, co má odpovědět. Nakonec řekl něco úplně jiného než čekala.

“No, když je to tak… Já si většinou představoval hady, takže si myslím, že bych měl být s tvojí volbou spokojený.”

Hermiona pokrčila nos. “Hadi? Myslíš tím, že tě Nagini tenkrát skutečně šíleně pokousala?” Zasmála se, když na sobě ucítila jeho pohled. Tohle téma nesnášel a tak považovala za bezpečnější o tom přestat mluvit. Místo toho ho vyzvala: “Jsi na řadě!” Byla ráda, že ho těmito slovy dokázala uchlácholit.

Severus chvíli bloumal očima po okolí a přemýšlel. “Kdy jsi poprvé použila magii?”

“Vědomě nebo podvědomě?” zeptala se okamžitě, protože odpověď na první možnost byla mnohem jednodušší.

“Podvědomě,” zašklebil se na ni Severus.

Měla to tušit. Znovu si potichu povzdechla a vzpomínala na dobu před Bradavicemi. Napadlo ji několik okamžiků, které jí připadaly naprosto zvláštní, ale ty se prolínaly celým jejím životem.

“Nevím,” musela nakonec přiznat. “Kolem mně se vždycky děly věci, které byly trochu zvláštní. Moji rodiče je nikdy příliš nezkoumali, ani kvůli nim nepodnikli žádné zvláštní kroky.”

“Která z těch událostí je nejvýraznější?”

Hermiona zavřela oči, aby se mohla lépe soustředit. Pod nohama jí prasklo několik větviček. Severus ji stále držel za ruku a šla tak těsně vedle něho, že se nemusela obávat, že by vrazila do stromu.

“Myslím, že to bylo můj první den ve školce. Byl tam nějaký kluk, který si dělal legraci z mých zubů. Sesypala se pod ním židle poté, co jsem na něj dlouhou dobu zlostně koukala.”

Lehce zrudlá otevřela oči a provinile sledovala pěšinu pod svýma nohama. Zato Severus se hlasitě rozesmál. Zastavil se, přitáhl si ji před sebe a rukama objal její obličej. 

“Vždycky jsem věděl, že se v tobě skrývá pravá Zmijozelka.”

Něžně ji políbil, ale Hermiona se od něj odtáhla a podívala se na něj. Severus se znovu ušklíbal. “To byl od tebe skutečně sympatický tah,” poznamenal.

Hermiona něco zabručela a zlobila se na sebe, že ji dokáže tak snadno uchlácholit. 

“Z čeho máš nejvíc strach?” vystřelila na něj další otázku.

Severus si teatrálně povzdechl, než se dali znovu do chůze.

“Z podzemní dráhy,” odpověděl po chvíli neochotně.

Hermiona na něj udiveně zírala a stěží potlačovala smích. “Proč?” zeptala se pochybovačně i pobaveně zároveň.

“Opravdu se na to ptáš? Hermiono, ty věci jezdí pod zemí!” Rukou udělal pompézní gesto. “A jsou v nich namačkány takové masy lidí, že je div, že to člověk přežije bez bublinového kouzla. Vážně by mě zajímalo, kde se tam bere všechen ten kyslík.” Severus se viditelně otřásl.

“Mají tam ventilaci, Severusi!”

Muž si jen pohrdavě odfrknul. “Ale ne v těhle pekelných přístrojích. Podzemní dráha je vynález, který by mohl z fleku pocházet od samotného Pána zla.”

Tón jeho hlasu prozradil, že se o tom nechce dál bavit. Zastavil se a přes obličej mu přeběhl spokojený úsměv. Hermiona se zatvářila zmateně.

S pohledem učitele, který si je jistý, že se ptá na něco, o čem nemá student ani potuchy, jí položil další otázku.

“Co víš o Mores monstrare?”

Hermiona musela naneštěstí připustit, že se nemýlil. “O čem?”

“Myslel jsem si to,” prohlásil nespokojeně a sklonil se. Vyčaroval Lumos, takže půda před ním byla jasně viditelná. “Mores monstrare2) je velmi vzácná rostlina s velmi zajímavými účinky. Už jako teenager jsem si uvědomil, že se jí v tomhle lese velmi dobře daří a doufal jsem, že bychom dnes mohli pár květů najít.”

Zatímco vysvětloval, prsty odhrnul několik spadlých listů stranou a odhalil tak malý zelený trs.

“Je to rostlina, která využívá bezútěšný čas zimních nocí k vyprodukování těch nejkrásnějších květů. Už jen to dokazuje, kolik magických schopností se v ní skrývá.”

Utrhl jeden ze stonků a natočil se tak, aby ho držel Hermioně přímo před nosem. Ta fascinovaně pozorovala malý temně červený květ. Prostředkem jednotlivých okvětních plátků se táhl světle modrý proužek, který se směrem ke krajům rozvětvoval a jako žíly protkával rudé plátky. Kvítek byl malý a na zemi téměř nepostřehnutelný a vypadal jako miniatura vlčího máku. Doufala, že tyto květy mají větší výdrž a neopadají tak rychle jako jejich nekouzelný protějšek.

“Jaké jsou její účinky?” zeptala se nakonec zvědavě.

Severus se tajemně usmál. “Zjisti si to sama,” řekl, natáhl ruku a podal jí květinu.

Hermiona si ji vzala s pocitem, jako by se právě dostala pořádnou ránu. V mysli se jí začaly vynořovat obrazy a především emoce, které nebyly její vlastní. Slyšela křik a smích, hlasy a zvuky. Viděla lidi a místa, vše rychle přeskakovalo od jedné situace k druhé a dokonce se domnívala, že zahlédla samu sebe.

Pak všechno naráz ustalo a to, co zbylo, byly čisté pocity. Jako by někdo náhle zastavil rychle se točící kolotoč.

Působivé!

Hlavu měla podivně prázdnou a cítila zvláštní závrať. Nakonec se vynořil pocit hluboké spokojenosti a něco, co rozluštila jako naplněnou touhu, jako lásku a oddanost. Vše bylo nicméně prosáklé pozvolna slábnoucím vztekem a strachem. Strachem ze ztráty, strachem z toho, že nebude stačit, že zase zraní. Strachem z blízkosti, z neschopnosti akceptovat lásku jako dar. A vnitřní boj o to, to alespoň zkusit.

Pod tím vším cítila hrozbu, kterou nedokázala zařadit. Převalovala se a slabě pulsovala, a přestože ji nemohla identifikovat, věděla, že v dohledné době o ní budou mluvit. To bude muset prozatím stačit.

Po několika minutách veškerý chaos zmizel a ona podrážděně zamrkala. Severus ji tiše a možná i trochu zvědavě pozoroval.

“Co to bylo?” zeptala se ohromeně a podívala se znovu na květ ve své dlani, jež nyní rychle odkvétal a scvrkával se, dokud z něj nezbyla hnědá neforemná hrudka.

“Co bylo co?” zeptal se na oplátku Severus. Hermiona bezradně naklonila hlavu.

“Bylo to, jako bych uvízla v nějaké bizarní myslánce. Nic jsem neviděla jasně, ale… cítila jsem se, jako bych to všechno znala. A ty pocity… ty... “ Pokrčila čelo, jak se pokoušela porozumět tomu, co se právě stalo. Ruku s nyní již mrtvým květem držela stále nataženou před sebou.

Severus kvítek vzal a zamyšleně jím otáčel. “Mores monstrare je rostlina, která do sebe přejímá vzpomínky a pocity osob, které ji utrhnou, a uskladní je v sobě. Bude žít tak dlouho, dokud ji nedostane někdo, kdo je jich hoden. Tomu pak ukáže vše. Je to smysl její existence.”

Hermiona na něj zírala s otevřenou pusou. “To byly tvoje vzpomínky a pocity?”

Severus přikývl. “Když má být použita do lektvaru,” pokračoval věcným tónem, “musí se sklízet pomocí vhodných nástrojů. Ani rukavice přenosu nezabrání. V prázdném stavu se udrží stejně dlouho jako každá jiná rostlina. V lektvaru je ale schopná do sebe pojmout vibrace ostatních přísad a cíleně je předat těm, kdo je potřebují. Z toho vyplývá, že se používá výhradně v léčivých lektvarech.”

Hermiona zatajovala dech a sotva mohla sledovat jeho výklad, ať už byl jakkoliv zajímavý. Stále nemohla uvěřit, jaký dar jí věnoval.

“Jak rostlina pozná, kdo je toho hoden?” zeptala se na to, co zmínil jako první, a všimla si, jak Severus rezignovaně sevřel rty. “Já... pochopila jsem to, co jsi říkal o léčivých lektvarech a její sklizni, ale… upřímně řečeno, tahle část mě zajímá víc.” Cítila, že jí hoří tváře, a doufala, že si toho Severus v té tmě nevšimne.

“Vycítí to,” odpověděl k její spokojenosti na otázku. “Všechno, co je v ní uložené, jí k tomu dá dost vodítek. Odvážím se dokonce tvrdit, že kdyby si ji vzal pan Potter, zjistil by jen, že má pěkné květy. Pokud by ho to vůbec napadlo, vzhledem ke skutečnosti, že by si ji musel vzít ode mne.”

Hermiona se ušklíbla. “Skutečně moudrá rostlina.”

“To ano.”

Konečně se Hermiona také předklonila a zkoumala květiny. Srdce jí bilo až v krku, když jednu utrhla a ucítila, jak z ní něco přešlo do květu.

Potom se otočila k Severusovi, oči pevně upřené na květ, a podávala mu ji. Pokud to bude cítit aspoň z poloviny tak jako ona, pak to bude víc, než co by si mohla přát.

Severus zíral na rostlinu. “Jsi si jistá,že to chceš udělat?” zeptal se opatrně a Hermiona přikývla.

“Jsme tu, abychom se lépe poznali. A žádná otázka, kterou bys mi mohl položit, ti nedá jasnou odpověď na to, co tě trápí, jako tato rostlina. Vezmi si ji, Severusi! Vezmi si ji a nahlédni do mé duše.”

Ještě chvíli váhal, ale pak vztáhl ruku a květ si od ní vzal.

Hermiona sledovala, jak zalapal po dechu a zavřel oči. Lehce se zakymácel, ale rychle se sebral a nabral opět rovnováhu. Oči ale nechal zavřené. Jako ve zpomaleném filmu sledovala jeho reakce, napínání a uvolňování svalů v jeho obličeji, jako by se vznášel mezi bolestí a rozkoší.

Pak se jeho výraz uvolnil a Hermiona si ohromeně zakryla ústa rukou, protože mu po tváři stékala slza.

Nebyla to slza, která ji zmátla, přestože bylo jistě zvláštní, vidět ho plakat. Byl to její groteskní účinek, který měla, společně s hořkým úsměvem na jeho rtech.

Když nakonec zase otevřel oči, bylo něco jinak. Hermiona to nedokázala pojmenovat, ale nejblíž tomu bylo asi hluboké porozumění. Severus nic neřekl, jen k ní natáhl ruku. Hermiona se jí chytla a oba se otočili zády k místu s Mores monstrare a vydali se hledat zbývající přísady z jejího seznamu.

Pozn.překladatelky
1) překlad Vladimíra Holana zde: 
http://ambulance.levret.cz/18-brezna-2016-rainer-maria-rilke-panter/
2) Název by se dal přeložit jako Ukaž mravy.
10.08.2019 11:08:04
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one