ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Autorka:WatchersGoddess

Link na originál:https://www.fanfiction.net/s/3585313/62/

Souhlas s překladem:Ano

Žánr:Romantika/Drama

Věkové omezení:od 18 let

Pár:HG/SS

Překlad:dvemuchomurky

Betaread:nebetováno

 

 

 

ooOoo

 

And I’m haunted

by the lives that I have loved

and actions I have hated.

I’m haunted

by the lives that wove the web

inside my haunted head.

 

Pronásledují mne

životy milované

a činy nenáviděné.

Pronásledují mne

životy spřádající pavučinu

uvnitř mé hlavy ztrápené.

 

(Poe - Haunted)

 

ooOoo

 

Po té noci v lese se soustředili na učební část jejich výletu. Viděli ty svoje stránky, které přispěly k vzájemnému pochopení lépe, než by Hermiona považovala za možné. Žádné množství otázek by jí neumožnilo ho na tak hluboké úrovni pochopit. Žádná odpověď by jí nedovolila ho chápat tak jasně, jak tomu bylo nyní.

Proto měli oba potřebu se věnovat něčemu méně intenzivnímu a dopřát si čas, aby zpracovali všechny ty malé detaily. Severus jí ukázal rostliny a minerály, které ještě nikdy v životě nedržela v ruce a které předtím viděla jen na obrázcích v knihách. Po každé jednotlivé přísadě následovala přednáška o jejím využití a většinou i praktická ukázka.

Hermiona se důvěrně seznámila s laboratoří, do které se Severus v létě velmi rád vrátil, a pochopila jeho důvod, proč tak učinil. Malý domek nebyl zevnitř magicky zvětšen, a tak se mezi početným zařízením pro přípravu lektvarů tísnili. Prostor byl sice velmi omezený, ale na druhou stranu byla laboratoř velice účelně zařízená. Kotlíky, přísady i jiné přístroje byly všechny na dosah ruky a Hermiona ani jednou nebyla na štíru s časem.

Přesto se Severusovi několikrát povedlo, postavit se jí do cesty takovým způsobem, že jí vlastně bránil v práci, a často to využil k věcem, které neměly absolutně nic společného s vařením lektvarů.

Hermiona toto rozptýlení vítala. Odhalila tak úplně nové stránky na muži, jenž ji šest let učil. Dovolila mu prozkoumat její nitro a nechala ho vnímat její pocity, a tím velkou měrou přispěla ke zvýšení jeho sebevědomí. Zdálo se, že její lásku k němu konečně přijal, že konečně přestal zpochybňovat, proč by měla milovat právě jeho. Prostě to nechal se dít.

Proto byly ty tři dny, které strávili ve Scarborough, plné harmonie a souladu, kterých se Hermioně dosud dostalo jen poskrovnu.

ooOoo

Museli se však vrátit. Profesorka McGanagallová by si jistě pečlivě prověřila, co prováděli. Hermiona už před delší dobou zjistila, že má lepší přehled o tom, co se děje mezi ní a Severusem, než by byla ochotná připustit i při mučení. Neměla pocit, že by Severus jejím hodnocením prošel.

A možná v tom měl prsty i profesor Brumbál. Naprosto přesně si vzpomínala, jak bez problémů akceptoval její pocity vůči Severusovi. To ale mohlo být také jen proto, že už do věcí nemohl osobně zasahovat.

Večer před prvním svátkem Vánočním se přemístili na hranici bradavických pozemků a mrzutě pohlédli na hrad. Většina oken byla tmavá, jen z Velké síně a několika kabinetů se linulo světlo. Sněhu bylo po kotníky a ostrý vítr jim vháněl zmrzlé vločky přímo do obličeje. Hermiona si přitáhla plášť blíž k tělu.

“Myslíš, že by nám profesorka McGonagallová dovolila odejít zpátky ještě na pět týdnů, kdybych jí řekla, že za těch pár dní jsem se naučila víc než za tři předchozí roky?”

Povzdechla si, když se Severus zasmál. “Myslím, že ne,” odpověděl. Chytil ji za ruku a sevřel její zmrzlé prsty. “Ale slibuju, že v létě to dohoníme.”

Tento slib vyvolal na její tváři upřímný úsměv, ačkoliv se ze všech sil snažila potlačit myšlenku, že ještě předtím musí Voldemortovi zasadit poslední ránu a že ještě pořád nemá nic, co by zaručilo Severusovo přežití.

“Můžu zítra za tebou přijít? Ráda bych pokračovala v práci na tom lektvaru.” Považovala za lepší projednat tyhle věci tady venku, než se znovu vnoří do aury hradu. Sotva kdy měla vůči tomuto vyzařování zaujatější postoj než teď.

“Nechceš oslavovat Vánoce v klidu?” zeptal se Severus s mírným překvapením.

Hermiona zdvihla jedno obočí. “Máš na mysli to, že jsem se snažila skoro celý měsíc vymyslet co nejvíc uvěřitelnou výmluvu, abych nemusela strávit Vánoce v Doupěti, protože nemusím tradiční Vánoční oslavy?”

Severus zdvihl obočí.

“Už jsem všem obstarala dárky a poslala jim je, protože to je to, co ode mne očekávají. Ale upřímně řečeno bych se nějakého slavení právě teď raději vzdala.”

Hermiona pokrčila nos při myšlence na čas, který člověk každý rok promarní civěním na vánoční stromek - to je přesně to, co každý dělá. Čas je drahý. Chtěla ho využít smysluplně. Pro ni to teď byla práce na lektvaru.

“Tak ano, můžeš ke mně přijít.” Rukou ji pohladil po tváři a krásným způsobem tak zopakoval gesto, díky němuž se tenkrát dalo všechno do pohybu. Hermiona se do toho dotyku ponořila.

“Měli bychom už jít, pane. Jinak nás profesorka McGonagallová nahlásí jako pohřešované osoby.” Hermiona zrušila kouzlo okamžiku a o krok odstoupila.

“To máte asi pravdu, slečno Grangerová. Nicméně já nejsem ten, kdo zapříčinil toto zdržení!”

Kdyby nevěděla, že nesouhlasný pohled, který jí věnoval, je jen jeho způsob ochrany, určitě by pobaveně nepotřásla hlavou, ale razantně by se s ním začala hádat. Takhle jen následovala muže, jehož nyní znala naprosto opačným způsobem, a snažila se nemyslet na to, že tuto hru budou muset hrát ještě půl roku.

Zatracený půlrok…

ooOoo

“Slečno Grangerová, jsem ráda, že jsem Vás zastihla.”

Hermiona překvapeně zdvihla hlavu, když v prázdné společenské místnosti zaslechla hlas své kolejní ředitelky. Domácí skřítkové jí připravili snídani, navzdory veškerým jejím námitkám, a poté, co rozbalila všechny dárky, které se nahromadily v nohách její postele, se s nevolí a s několika knihami usadila ke stolu, aby mohla později sejít do sklepení.

“Dobré ráno, profesorko McGonagallová. Šťastné Vánoce!” Údiv nad touto návštěvou se promítl do jejího hlasu.

“Děkuji, také vám přeji krásné Vánoce,” odpověděla starší žena s přátelským úsměvem na rtech a posadila se proti Hermioně.

Hermiona položila na zem nohy, které měla dosud skrčené pod sebou. Na talíři na stole byla polovina nedojedeného toustu a vlasy jí určitě trčely na všechny strany. Přes prázdniny měla celou věž sama pro sebe. Bylo sice neobvyklé, aby úplně všichni Nebelvíři odjeli pryč, ale ona tomu nevěnovala jedinou myšlenku.

“Jaká byla exkurze s profesorem Snapem?” zeptala se na rovinu profesorka McGonagallová. Hermiona se cítila nepříjemně o to víc, že byla pořád v domácím úboru.

“Dobrá, děkuji. Hodně jsem se naučila a bylo skvělé, moci mu pokládat neomezený počet otázek.”

Profesorka přikývla. “Pomohlo Vám to s vaším výzkumem, jak odstranit jeho Znamení zla?”

Teprve teď Hermiona pochopila, kam profesorka McGonagallová míří. Plná frustrace odpověděla. “Bohužel ne. Pořád se snažím určit správný poměr přísad a stále si nejsem jistá účinkem u jedné či dvou z nich. Ale budu na tom pracovat dál a předpokládám, že ještě letos budu moci provést první testy.”

Profesorka ji zamyšleně pozorovala. “Pomohl vám Severus vůbec nějak ve vašem snažení?”

Hermiona nenáviděla tuhle nedůvěru. “Nic proti tomu nenamítal a dal mi volnou ruku. Kromě toho odpověděl na všechny moje otázky,” odpověděla přímo a sevřela pevně rty. Od toho rozhovoru s ní začal Severus docela spolupracovat, přestože jí v laboratoři nepomáhal ani se nepodílel na teoretické úrovni. Možná byly jeho problémy s přežitím pádu Pána zla podobného rázu jako její lítost nad Malfoyovou smrtí a Ginninou prosbou.

Profesorka McGonagallová se zatvářila rozzlobeně. “Ten paličatý, nemožný chlap! Promluvím s ním. Nemůže vás nechat na tom pracovat úplně samotnou.”

“To nedělá. Jak jsem řekla, odpověděl na všechny moje otázky a urychluje výzkum, jak jen je to možné. Přece sám neví, jak znamení odstranit. Kromě toho ho zaměstnává i Harryho učení.” Štěněcíma očima se pokusila obměkčit svou kolejní ředitelku. “Vím, že Harry dělá obrovské pokroky a že už nebude dlouho trvat, než se bude moci postavit Pánu zla. Navíc věřím ve vlastní schopnosti. Brzy budu mít úspěch.”

Profesorka skepticky přimhouřila oči. “Nepřetěžujte se, slečno Grangerová! Za několik měsíců budete také skládat závěrečné zkoušky.”

“To já vím. Ale také vím, že už teď jsem na ně dobře připravená. Zvládla jsem skoro 48-hodinové dny ve třetím ročníku. Takže dny s dvaceti čtyřmi hodinami a pár vedlejších projektů zvládnu levou zadní.” Hermiona se spiklenecky zasmála a poznala, že se trefila do černého.

“No dobrá, nebudu vás tedy více zdržovat. Přesto, slečno Grangerová, dejte na sebe pozor! Severus může být chvílemi… dost cynický, když člověk udělá něco, z čeho není nadšený. Nenechte se tím odradit. Chce Pána zla přežít tak jako my ostatní.” Profesorka McGonagallová vstala a s přikývnutím se s ní rozloučila.

Hermiona ji zamyšleně sledovala.

ooOoo

O tři hodiny později klepala s několika pergameny a knihami pod paží na Severusovy dveře a doufala, že jí brzy otevře; knihy měly tendenci vyklouznout z její náruče a už teď stála na jedné noze a snažila se zabránit jejich pádu.

“Pomoc!” žalostně zakňourala, když se dveře konečně otevřely. Díky Severusově rychlé reakci se podařilo zabránit nejhoršímu. “Děkuju.”

“Kvůli takovým situacím existují tašky,” zamumlal Severus a mírně zavrtěl hlavou, pak ale ustoupil a umožnil jí vejít.

“Jsem sice šprtka, ale o prázdninách nepobíhám kolem se školní brašnou,” odpověděla vyčítavě a věnovala mu rozhořčený pohled. Poté, co odložila svoje věci na stůl, přešla k němu ze dvou důvodů. Zaprvé aby si od něj vzala ty dvě neposlušné knihy, a za druhé aby ho mohla na přivítanou políbit. “Šťastné Vánoce!” řekla potom se širokým úsměvem a odnesla knihy ke zbytku na stole.

“Šťastné Vánoce!” Severus odpověděl na pozdrav dost vlažně. Zdálo se, že se cítil ztraceně ve vlastním kabinetu.

“Pokud ti to nevadí, ráda bych hned začala. Něco mě napadlo…” Hermiona zamyšleně vraštila čelo a ukazováčkem se poklepávala po bradě.

“Ciť se tu jako doma.” Severus zněl mrzutě, a kdyby nebyla Hermiona tak ponořená do svých myšlenek, všimla by si toho. Takhle jen stručně poděkovala a zmizela i se svým nákladem v laboratoři.

ooOoo

Hermiona se vynořila z laboratoře po pár hodinách s nadějeplným úsměvem a velmi spokojeným výrazem ve tváři. V ruce držela malou fiolu, až po okraj naplněnou tmavězeleným lektvarem.

“Měl byste teď čas zapůjčit mi svou paži, pane profesore?” zeptala se uličnickým tónem a vytrhla ho tak od práce.

Severus zdvihl oči, několikrát zamrkal a se smíchem potřásl hlavou. “Cos to v tý laboratoři prováděla?” vyptával se se zlou předtuchou.

Hermionin úsměv povážlivě povadl.

“Vůbec nic!”

Severus zvedl pochybovačně obočí.

“No dobře, možná byla jedna ze směsí trochu…” Hermiona mávala kolem sebe volnou rukou, jak se snažila přijít na vhodný výraz. “...výbušná.” Celá rudá sledovala, jak jeho strnulý výraz trochu povolil. “Ale laboratoř pořád stojí a dospěla jsem k výsledku!” Pohupujíc fiolou mezi dvěma prsty přešla k němu a opřela se o psací stůl hned vedle jeho židle.

S mírným zamračením zdvihl Severus ruku a přejel jí po Hermionině tváři. Pak jí ukázal svoje prsty. Byly černé od sazí. “Výbušnost to dobře charakterizuje,” prohlásil téměř nesouhlasně. Hermiona si rukávem volné ruky otřela obličej a pořádně ho tak zamazala.

“Vypadám hůř než laboratoř, opravdu,” dušovala se. Ulevilo se jí, když zahlédla malý úsměv.

“O laboratoř si nedělám starosti. Víc se mi nelíbí, že bych měl svoji ruku vystavit působení téhle směsi.” Rozmrzele a nanejvýš nedůvěřivě se podíval na tmavozelený lektvar.

Hermiona lítostivě posmrkávala.

“Tohle není výsledek exploze, jak bys věděl, kdybys mi pomohl, místo abys reptal. Takže natáhni ruku, ty nemožný chlape!”

Severuse její malý výbuch skutečně překvapil. Hermiona nemohla popřít, že se v ní za poslední hodiny hromadil hněv kvůli jeho postoji, kdy se držel zpět. Měla spoustu otázek, které by mu ráda položila, a to bez nutnosti neustále odbíhat z laboratoře.

“Nemusíš to přece dělat, Mio,” řekl po dlouhé době ticha.

Hermiona si odfrkla. “Jistě! Budu se prostě dívat, jak muž, kterého miluju, zemře v boji proti zlu, aniž by se ho aktivně účastnil! Tak to tedy nedovolím!” Postavila fiolu na stůl a překřížila ruce. Tenhle rozhovor se začínal protahovat a přílišné teplo, sálající z jejích rozpálených rukou, by mohlo změnit působení lektvaru, a to nehodlala riskovat.

Severus si potichu povzdechl. “Je mi líto, že tě už víc nepodporuju.”

“Tak proč to tedy neděláš?”

Severus už nedokázal vydržet sedět, a tak se postavil a začal přecházet sem a tam. Hermiona tohle jeho chování poznávala až moc dobře. Obrnila se před tím, co muselo následovat.

“Protože už nemůžu,” odpověděl nakonec s důrazem na každém jednotlivém slovu, až se Hermiona otřásla. “Bojoval jsem dvě desetiletí, abych přežil. Jen aby tohle všechno tady jednou skončilo. Jenže teď už prostě nemůžu dál. Dokážeš to pochopit, Hermiono?” Zůstal stát a se zkřiveným obličejem naklonil hlavu.

Ke svému překvapení si Hermiona uvědomila, že přikývla. “Dokážu.” Sama se ještě před pár dny cítila naprosto neschopná udělat ještě jeden krok. Také u něj objevila sklony k podobné slabosti, když jí podal ten květ. Byla to jen otázka času. Poté, co ji z této neschopnosti vytáhl a dal jí novou sílu, měla v úmyslu udělat to samé pro něj. Dny ve Scarborough znamenaly víc, než jak se odvážila doufat. Čas strávený s ním a lektvary v ní probudil divokou odhodlanost. Nevzdá se tak snadno. Bude bojovat.

Severus si potichu odfrknul. “Nenávidím to. Nenávidím, že se moje kázeň očividně vypařila, jakmile Temný pán skončil zavřený v té zatracené urně. Tohle se mi nepodobá, Hermiono. Dělá to ze mě blázna. “ Prsty si projel vlasy a oči měl přitom rozevřené takovým způsobem, že opravdu vypadal jako šílený.

Hermiona potlačila svoje obavy, které se v ní začaly formovat. Jejich projevením by mu nijak nepomohla. Věděla ale o něčem, co by mohlo. Bolelo, že její osoba samotná nestačila k pomoci, protože kdyby ano, pak by mu dny strávené společně také dodaly sílu a odhodlání. Byla však dost moudrá, aby si uvědomovala, že to neznamená, že ji miluje méně než ona jeho. Cítila jeho pocity a u Merlina, bylo v něm tolik lásky! Tak moc, že to vnímala, jako kdyby dostala pořádnou ránu.

Podala mu ruku a vysloužila si tím zmatený pohled. “Co chceš udělat?” zeptal se ostrým a velmi nedůvěřivým tónem.

“Věř mi!” požádala ho pevně. Věděla, že by za ní nešel jen proto, že mu to řekla. Musela ho ale dostat aspoň pryč z jeho pokojů. Přestože ji on před několika dny podobným způsobem přinutil, aby přijala jeho pomoc, váhal několik vteřin, než ji vzal za ruku.

Hermiona se otočila, lahvičku s lektvarem nechala zapomenutou na stole, a cílevědomě kráčela ke dveřím. Severus se jí chtěl pustit, když se ocitli na chodbě, ale nenechala ho. “Kromě mě není ve škole žádný jiný student a učitelé mají lepší věci na práci, než v devět večer kontrolovat prázdné chodby,” vysvětlila mu. Severus jen něco zavrčel.

Oklikami ho vedla školou a doufala, že ho tím trochu zmate. Povedlo se jí to, jakmile prošli několik pater, nicméně bylo jen otázkou času, než mu to dojde.

“Tak na to teda zapomeň!” vyštěknul jedovatě po chvíli a vytrhl svou ruku z její.

Hermiona zhluboka vydechla a zase se nadechla, pak se otočila a postavila se rozzlobenému muži čelem. “Severusi, nemůžeš se tomuhle místu neustále vyhýbat! Myslím tím, chceš zase učit, ne? Teď je to kancelář profesorky McGonagallové a dřív nebo později tam budeš muset vstoupit. A on tam bude!”

Srdce jí prudce bušilo a z divokého tepání na jeho krku poznala, že je na tom podobně.

“Přesto bych rád sám rozhodl, kdy se s ním uvidím!” odseknul s rukama zkříženýma na hrudi.

“Dala jsem ti na to půl roku. Kdyby bylo po mém, stál bys před profesorem Brumbálem hned po svém návratu do Bradavic.” Rozčileně se na něj dívala a viděla, že polkl. Později nedokázala říct, co na této maličkosti ji přivedlo k tomu, že se jí konečně rozsvítilo. Ale že to bylo oslňující poznání - tak jasné, až to bolelo. “Nikdy nešlo jen o Temného pána, že?”

Severus se zamračil a pokusil se vzdorovitě vyhnout otázce. “Nevím, co tím myslíš.”

Hermiona si odfrkla. “Ptala jsem se profesora Brumbála, proč za ním nechceš zajít. Řekl mi, že to má co dělat s tvou kontrolou myšlenek před Pánem Zla. Jak jsem mohla být tak slepá? Skvělý pocit z toho, že není úplně mrtvý, by mnohem víc odpovídal tomu, co bys měl pociťovat při kontrole před Voldemortem!” Na chvíli se odmlčela a zrychleně dýchala, její hruď se přitom mocně zvedala a zase klesala. “Zabití profesora Brumbála tě zasáhlo tak hluboce, že ještě teď jsi tím otřesený, že ano?”

Popošla k němu o pár kroků a byla ráda, že před ní necouvl. Severus po dlouhém váhání nepatrně přikývl. Muset připustit svou slabost bylo pomalu víc, než kolik dokázal unést - Hermiona tohle u mores monstrare ani jednou nevycítila. Ani tak, ani onak. Vysoce si ho považovala, takže navzdory své prchlivé reakci se tomuto tématu nevyhýbal ani ho rezolutně neodmítal, ale ani kvůli tomu nehodlal ztratit byť jen jediné slovo navíc.

“Nenávidíš ho, protože tě přiměl to udělat. Nenávidíš, žes to musel udělat a že se na tebe kvůli tomu nezlobí. Nenávidíš, žes byl v jeho rukách hračkou. Že ho nezajímalo, jak moc kvůli tomu trpíš. Je to tak, že ano, Severusi?” Slova se z ní valila proudem a její hlas byl stále tišší, že poslední slova byla sotva víc než naléhavé šeptání. Po krůčkách se k němu přibližovala a Severus najednou zjistil, že se s výrazem odporu naklání dozadu.

“Zatraceně, že ano!” vykřiknul. Jeho hlas se v ozvěně odrážel ode zdí.

Hermiona přikývla, spokojená se závěry, ke kterým dospěla teprve nyní. Spokojená, že měla dost odvahy, aby to dotáhla do konce. Věděla, že šanci dostat Severuse do ředitelny má právě teď.

“Běž za ním, Severusi. Řekni mu to! Řekni mu, jak ho nenávidíš za všechno, co po tobě chtěl! Dej mu šanci se omluvit a zmírnit tak to, co ti provedl! Možná to nenapraví, ale může se o to alespoň pokusit.” Hlas měla jemný a jednu ruku mu položila na zkřížené paže.

“Možná nestojím o žádnou omluvu,” prskal ze zvyku Severus.

Hermiona si znovu odfrkla. “To si skutečně nemyslíš, že ne? Dokonce já sama jsem ji chtěla slyšet, než jsem ti řekla, že to tak není. A ty ses omluvil. Myslíš, že bych tenkrát za tebou šla dobrovolně? Přišel jsi do mého pokoje. Profesor Brumbál tuhle možnost nemá.” Dívala se, jak jeho odpor mizí. “Dej mu šanci!” snažně ho poprosila a s třesoucíma se rukama čekala, jak se rozhodne.

Severus nakonec odvrátil zrak a přikývl. “V pořádku.”

Hermiona si ulehčeně oddechla, rozmotala mu zkřížené paže a chytila ho za ruku. Zbytek cesty k chrličům proběhl v tichosti. Než zabočili do chodby před ředitelnou, zastavila se a pustila ho. “Počkám tady na tebe. Musíš tam jít sám, protože uvnitř bude profesorka McGonagallová.”

“Nezůstane tam,” přerušil ji Severus.

Hermiona přikývla. “I tak ti nemůžu na téhle cestě pomoct. Stejně jako sama musím pochopit, že Lucius Malfoy není obětí této války, tak ty musíš sám konfrontovat svého mentora. Zaslouží si vést tento rozhovor mezi čtyřma očima.” S omluvným výrazem ho pohladila po tváři a Severus s povzdechem zavřel oči.

Pak se náhle otočil a bez ohlédnutí přeběhl chodbu k chrličům. Neměl na sobě hábit, ale Hermiona věděla, že kdyby ho měl, divoce by za ním povlával.

Nervózně zkřížila ruce a opřela se o stěnu. Sledovala, jak Severus vyslovil heslo a zmizel na pohyblivých schodech. Teď bude muset čekat.

ooOoo

Profesorka McGonagallová vyšla z ředitelny chvíli po Severusově odchodu a Hermiona byla ráda, že ji neviděla. Její nálada se totiž zdála být na pomezí mezi rozhořčením a úlevou. Uměla si dobře představit, co to způsobilo. Severus ji jistě vyhnal nějakou kousavou poznámkou a profesorka McGonagallová by mu to určitě zazlívala, kdyby se konečně nepostavil tváří v tvář muži, který ho měl ve zvyku trápit.

Poté, co profesorka McGonagallová vyběhla schody, se na chodbě opět rozhostilo ticho. Hermiona se levým ramenem opřela o stěnu, okusovala si nehet na palci a čelo vraštila způsobem, který prozrazoval, že je zároveň napjatá i plná naděje. Nemohla vůbec nic změnit na ničem, co by ti dva muži mohli vyvést. Jen zřídkakdy si připadala tak bezmocná.

Čas od času přešlápla a špičkou boty ťukala o podlahu. Hlavu si opřela o zeď a po čtvrt hodině zavřela oči a představovala si, že je někde úplně jinde a že tohle tady není vůbec důležité. Ale bylo, jak jí její mozek neustále připomínal.

Nohou ťukala o podlahu stále důrazněji, až to začalo bolet. Oči však nechala zavřené, ve tmě za víčky se cítila bezpečně a pohodlně.

Ani se nevylekala, když jí po celé věčnosti přistála na rameni ruka. Sice ho neslyšela přicházet, ale vycítila jeho přítomnost. Chloupky vzadu na krku se jí postavily a z nějakého neznámého důvodu jednoduše věděla, že je to on a ne paní Norrisová, kdo se k ní tak neslyšně blíží.

Otevřela oči a vyčkávavě se zahleděla do nic neprozrazujícího obličeje svého bývalého učitele. “No?” zeptala se nakonec, palec vyndala z pusy jen na nezbytně nutnou vzdálenost.

Severus vysíleně přikývl. Hermiona zavřela oči, tentokrát úlevou, a cítila, jak z ní napětí odteklo jako voda. Zhluboka vydechla a přitáhla si ho do náruče. Severus si spokojeně povzdechl.

“Pojďme pryč, Mio.”

Hermiona přikývla a odstoupila od něj. Jeho oči vypadaly ztrápeně a trochu uštvaně. Bylo zřejmé, že se necítil dobře.

“Vždycky to bude bolet,” řekla potichu. Severus odvrátil oči a pozoroval protilehlou stranu chodby. Odhodlaně ho chytila za bradu a otočila jeho tvář k sobě. “Ale naučíš se s tím žít,” připomněla mu jeho vlastní slova. Severus na to odpověděl stažením rtů do úzké linky.

Píchla ho důrazně prstem do hrudi. “A když bude nejhůř, máš mě a Madlen,” prohnaně na něj mrkla.

“Skutečně,” souhlasil slabým hlasem a opřel si čelo o její.

Hermiona pozorovala jeho mimiku, zavřené oči a boj, který sváděl, aby ho neovládly trýznivé myšlenky na vraždu.

“Co si myslíš o vánoční večeři u mě?” zeptal se nakonec.

Hermiona zamyšleně nakrčila čelo. Nebyla si jistá, jestli chce přistoupit na takové odsunutí nepříjemných myšlenek. Nebyla ale v pozici, aby soudila jeho metody. “Můžu předtím otestovat svůj lektvar?”

Severus teatrálně zasténal. “Jestli je to bezpodmínečně nutné…”

“A můžu rozhodnout, co budeme jíst?” pokračovala v otázkách.

Smutně se zasmál, jako by pochopil její hru. “To také, drahá,” odpověděl trpělivě. Hermiona se spokojeně ušklíbla.

“A smím tě pak svést a tak dlouho líbat a mučit, až nebudeš mít sílu mě vyhodit ze své postele?”

Slova vyhrkla tak rychle, že Severusovi chvíli trvalo, než pochopil jejich význam. Se zúženýma očima zavrčel: “Chlípná malá potvoro,” a políbil ji se slibem, že to povede k něčemu dalšímu. Poté, co Hermiona otestuje svůj lektvar. Ale možná ještě před jídlem…

 

11.02.2021 00:00:01
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one