ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Autorka: WatchersGoddess

Link na originál: https://www.fanfiction.net/s/3585313/64/

Souhlas s překladem: Ano

Žánr: Romantika/Drama

Věkové omezení: od 18 let

Pár: HG/SS

Překlad: dvemuchomurky

Betaread: nebetováno

 

 

 

ooOoo

 

There are times I could come and hurt you.

I could easily bring you tears.

I could send you to hell,

I know you.

 

Někdy bych ublížit ti moh’

a snadno dovést k slzám.

Do pekla poslat bych tě moh’

já tě znám.

 

(Sunrise Avenue - Forever yours)

 

ooOoo

 

Hermiona chvějícími prsty odhrnula vlasy, jež se přilepily na Severusovo zpocené čelo. Pak zavřela oči a zhluboka dýchala. Zvládla to.


Když se zamrkáním otevřela znovu oči, pohled jí spočinul na spícím Severusovi. Potom, co zkolaboval, ho uložila do postele a přikryla, přestože jeho tělo bylo vlastně dost rozpálené.


Neměl by prochladnout.


Lektvar se dostal mimo její kontrolu. Přehlédla možné následky, které byly tak předvídatelné, že… No ano, neměla si dovolit je přehlédnout. Světelné částečky se v Severusově krevním řečišti rozdělily a díky jejich ničivé povaze, která byla bez výjimky nasměrována na barvivo, zničily také hemoglobin v červených krvinkách. Ty pak nedokázaly vázat kyslík a Severus se málem udusil. Hermiona se otřásla pokaždé, když si vzpomněla na jeho modrý obličej.


Teď ale spal a jeho tvář byla uvolněná. Do spánku přešel přímo z bezvědomí, takže neměla vůbec příležitost s ním promluvit. Vlastně za to byla vděčná. Mohla mluvit o štěstí, že jen tři kapky lektvaru se dostaly do jeho organismu. Jinak by mu možná nedokázala pomoci.


I tak pečlivě prozkoumala Znamení zla na jeho ruce, i když se kvůli tomu cítila špatně. Byla to jediná zkouška, kterou teď mohla provést. Musela vědět, kolik času díky lektvaru získali, aby se mohli soustředit na samotné Znamení.


Zatím byly jeho linie stále nezřetelné, přestože již více nevypadaly tak jako bezprostředně po aplikaci lektvaru. Teď to byla hodina, kdy to šílenství začalo. Lektvar jí zajistil dost času - a příliš mnoho práce v nejistém terénu.


Natáhla ruku a přejela dlaní po jeho zpoceném čele. Pak se naklonila a na to samé místo ho políbila. “Je mi to tak líto, Severusi,” zašeptala se rty přitisknutými k jeho kůži. Když pocítila známé pálení v očním koutku, rychle odešla. Zavřela za sebou potichu dveře, ústa si zakryla dlaní a spěchala do kabinetu, aby byla co nejvíce vzdálená od Severuse. Neměl by vědět, že ztratila nervy.


Jak jsem jen mohla být tak hloupá?


Její jedinou útěchou bylo, že ani Severuse to nenapadlo.


Zabořila se do křesla a už se dál nevzpírala nastupujícímu pocitu lítosti. Severus jí řekl, že by se tomu neměla obětovat, že by ji to mohlo zničit. V tom měl jistě pravdu. Ona se však teď znovu ocitla v bodě, ve kterém nedokázala vystát sama sebe. A někdy, jak mezitím zjistila, bylo možné získat zpět malý kousíček sebeúcty tak, že člověk padl tak hluboko, že jen on sám, bez cizí pomoci, se mohl odrazit ode dna.


Hermiona měla tenhle způsob získání opětovné kontroly ráda. Bylo to zvláštním způsobem osvobozující, když se pak člověk zase postavil na vlastní nohy. To, co neměla ráda, byl ten pád, který tomu předcházel. Suše se zasmála. Možná to vůbec nebyl dobrý nápad, studovat lektvary. Její lektvary měly sklony k tomu, aby uváděly lidi v jejím okolí do ohrožení života.


Zatímco tak uvažovala, začal si jejími žílami razit naléhavě cestu neklid. Nejprve se ho pokoušela potlačit bubnováním prsty na opěradle křesla, pak se ale postavila, setřela z tváře slzy a začala pochodovat sem a tam.


Nakonec skončila u Severusova psacího stolu. Na kousek pergamenu rychle naškrabala pár slov a nechala ho ležet na jeho nočním stolku tak, aby ho po probuzení nemohl přehlédnout.


Naposledy přelétla vzkaz, pak se podívala na spícího muže a odhodlaně se otočila a odešla z pokojů svého bývalého učitele.


Pergamen na nočním stolku se lehce ve vzniklém průvanu zachvěl, ale zůstal ležet. Nad ním blikalo světlo jediné svíčky. Rukopis vypovídal o Hermionině stavu víc, než co by dokázala sdělit napsaná či řečená slova.


Severus se to přesto pokusil ignorovat, když si o několik hodin později četl vzkaz.


Nejmilejší Severusi,


nejslabší momenty mě zřejmě dostihnou vždy, když nemám příležitost nebo sílu Ti to říct. Ty mě ale znáš, a to je v pořádku.


Budu od Tebe pozdravovat Madlen.


S láskou,


Hermiona


ooOoo


O poznání klidnější a vyrovnanější se Hermiona vrátila odpoledne do školy a vydala se přímo do ředitelny. Čas, který strávila procházkami a s Madlen, jí pomohl si aspoň částečně urovnat myšlenky. Nechtěla riskovat, že se jí zase rozházejí, kdyby šla rovnou za Severusem.


Pokušení to však bylo velké, když stála na odbočce do sklepení. Tajně doufala, že se za ní Severus po probuzení okamžitě vydá. Neudělal to. Nebo se možná ještě neprobudil. Zuby nehty se držela naděje, že je pravda to druhé, přestože si to nedokázala představit. A tak narovnala záda a s rozhodným výrazem vystoupala po schodech do horního podlaží.


Profesorka McGonagallová se zdála být spokojená, že se konečně dobrali viditelného výsledku. Alespoň se na Hermionu přátelsky usmívala a nabídla jí místo k sezení, když se u ní neohlášená objevila.


Kývla na pozdrav profesoru Brumbálovi a on jí odpověděl stejně přátelským úsměvem. Rozhovor se Severusem zanechal stopy i u něj, to mohla s určitostí říct. Bělovlasý muž se zdál být méně napjatý a ne tak ustaraný jako při její poslední návštěvě.


“Co Vás ke mně přivádí, slečno Grangerová?”


Hermiona si vzpomněla na důvod své přítomnosti, odkašlala si a přešla rovnou k věci. “Myslím, že jsme našli klíč k odstranění Znamení zla.”


Profesorka McGonagallová zdvihla jedno obočí, ale nezdála se vůbec překvapená. “My?” zeptala se téměř dotčeně.


Hermiona se musela opravdu vzchopit, aby nebyla hrubá. “Ano, profesor Snape a já.” Nedokázala se však zbavit důrazného pohledu.


Profesorka McGonagallová se shovívavě usmála a vyměnila si vševědoucí pohled s profesorem Brumbálem. “Jsem ráda, že Vám Severus přeci jen pomohl.” 


Hermiona přemýšlela, jestli by jí měla říct to, co věděla o tom rozhovoru. Nakonec se rozhodla, že bude mlčet. To byly věci, které by své kolejní vedoucí svěřila, jen kdyby měla v kapse závěrečné zkoušky.


“Ano, hodně mi pomohl.” Myslela na jeho povyk okolo skelného prachu, který u ní vyvolal spíš pobavení než zlost. To, co se stalo potom, jí zcela jasně ukázalo, že by Severusovi měla raději dovolit přidat do lektvaru jeho drahocenné přísady, než aby už k tomu nikdy neměl další příležitost.


“A na co jste tedy přišla?” Profesorka McGonagallová protáčela v prstech brko, což bylo jediné znamení jejího vzrušení.


“Podařilo se nám uvařit lektvar, který pomocí světla nechá asi na hodinu zmizet linie Znamení. Zatím však působí velmi nekontrolovaně a díky svým ničícím účinkům také fatálně na okolní tkáň.” O tom, že tato okolní tkáň zahrnovala i krvinky, obezřetně pomlčela. “Proto ho musíme doplnit o zaříkání, které soustředí jeho působení pouze na Znamení zla a zabrání jeho přenosu i na další tkáň.”


A tím se dostaneme zpátky k problému rozlišení mezi tím, co je tělu vlastní a co cizí…


Profesorka McGonagallová zamyšleně svraštila obočí. “Nu, co se Temného znamení týče, nejsem žádným odborníkem. Přesto jsem si poměrně dost jistá, že je to spíš záležitost kouzelných formulí. Měla byste to probrat s profesorem Kratiknotem, slečno Grangerová.” Hermiona přikývla. “Také mě velice těší, že jste v tomto tak dalece pokročila. Je nejvyšší čas, abychom se Voldemorta nadobro zbavili.” V profesorčině tváři se zračila úleva, ale také velká únava.


“Ano, to si také myslím,” souhlasila s ní Hermiona a očima zaletěla k profesoru Brumbálovi. Udivilo ji, že zatím neřekl ani slovo. Atmosféra v ředitelně se celkově velmi změnila od té doby, kdy tu byla naposledy. Nebyla nepříjemná nebo špatná, jen byla prostě neobvyklá.


Jakmile byla tato oficiální část rozhovoru ukončena, začala profesorka McGonagallová hovořit na další, už ne tak vážná témata. Hermiona byla ráda, že může se svou profesorkou diskutovat o jednom či dvou problémech, týkajících se vyučované látky.


U ní to byla samozřejmě výmluva, aby nemusela jít za Severusem. Obrázek jeho modrající tváře se nedal jen tak zapomenout a Hermiona se zachvěla pokaždé, když na to pomyslela. K tomu se přidávala lítost, že si to předtím důkladně nepromyslela, panika, kterou při tom cítila a samozřejmě strach, že ho ztratí.


Po téměř hodině strávené s profesorkou McGonagallovou se ocitla před dveřmi její kanceláře a konečně si uvědomila, co bylo jiné. Profesorka McGonagallová nebyla jen oficiálním ředitelem školy, ona tu roli přijala za svou a ztělesňovala ji. Profesor Brumbál ji v tom podporoval tím, že se stáhl a choval se tak, jak člověk od portrétu očekával - mlčel.


Nemohla popřít, že se jí kvůli tomu ulevilo. Zdálo se, že alespoň do Bradavic se vrátil pořádek. Každý věděl, kde je jeho místo a co se od něj očekává.


S výjimkou jí a Severuse. Neměla ani ponětí, kde je její místo. S tím, že tu Severus bydlel, aniž by tu byl zaměstnán, a přesto jako by se tak choval, zbývalo jen málo, co by si mohla v porovnání s ním vybrat.

Ztracená v myšlenkách se nejprve vydala za profesorem Kratiknotem a už poněkolikáté odsunula návštěvu Severuse. Potřebovala ještě trošku času.


ooOoo


Ten večer udělala Hermiona něco, čeho se nikdy předtím neodvážila. Nezaklepala na dveře a vešla do Severusova kabinetu bez vyzvání.


Profesor Kratiknot odjel na prázdniny domů za svou rodinou a vrátí se až zítra večer. Hermiona strávila odpoledne procházkou po bradavických pozemcích. Navštívila Hagrida, hrála si s Tesákem a několikrát obešla jezero. Pozorovala obří oliheň, jak prostrkává svoje chapadla dírami v ledu a jak měla s jedním problém, dostat ho zase zpátky do vody. Nic, co udělala, ani trochu nezměnilo skutečnost, že tu jednu konkrétní cestu musela uskutečnit. To proto nezaklepala. Měla strach, že by mohla zase ztratit odvahu.


Takže stála ztracená uprostřed jeho kabinetu a nerozhodně se rozhlížela. V krbu hořel oheň, ale Severus nebyl nikde k vidění. Zamyšleně a s tichým povzdechem přešla ke křeslu a špičkami prstů přejela po opěradle. Nakoukla přitom do napůl otevřených dveří do jeho soukromých pokojů, ale tam byla úplná tma. Nebylo pravděpodobné, že by si kabinet tak příjemně vytopil a pak se posadil do ztemnělého obýváku.


Vtom se na jejích ramenou objevily dvě ruce. Hermiona se vyděsila, otevřela ústa v němém výkřiku a zavřela oči. Celé její tělo ztuhlo, jako by jí ten dotyk způsoboval bolest.


Jen pomalu se uklidňovala, ale Severus ji nepouštěl. Spíš naopak - palci jí začal masírovat podél krční páteře a vysílal tím do jejího těla blažené pocity. V podobných chvílích Hermiona zrádné reakce svého těla přímo nenáviděla. Neměla náladu na sex. Chtěla, aby pochopil, proč odešla a vrátila se teprve teď.


“Severusi,” zašeptala po chvíli. Hlas se jí zřetelně třásl a prsty zatínala do opěradla křesla.


Kouzlo okamžiku bylo přerušeno. Severus ji obrátil k sobě a čelil její tužbě s uzavřeným výrazem. Proč ten chlap nemůže aspoň občas dát najevo svoje pocity? Proč se od ní odtahuje právě v těch nejdůležitějších chvílích?


“Kde jsi byla?” zeptal se tak potichu, že jeho hlas jí po kůži sklouzl jako pohlazení.


Hermiona to sotva dokázala snést a zmučeně zavřela oči. “Venku… ve Scarborough, u profesorky McGonagallové… na návštěvě u Hagrida, u jezera…” Odmlčela se a podívala se mu do očí. “Všude, jenom ne s tebou,”  dodala nakonec. Naklonila hlavu na stranu a pevně sevřela rty.


Severus přikývl. “To jsem si všiml. Proč?” Dlaněmi jí nepřestával přejíždět po horní polovině paží, skoro jako by ji chtěl zahřát.


Jak může vědět, že je mi zima?


Hermiona zdvihla jednu ruku a přitiskla ji na jeho hruď. “Když ses mi před očima zhroutil…” začala s nejistotou, kde její vysvětlování nakonec skončí. Měla tak neuvěřitelný strach, že ho ztratí. Ale měla by mu to říct? “Myslela jsem, teď, když je Voldemort tak nějak mrtvý, že všechno bude už jen dobré, víš? Myslela jsem, že jsme v bezpečí a neexistuje nic, co by nás mohlo oddělit. Tedy když neberu v úvahu posledních šest měsíců školy, které mám ještě pořád před sebou, ale to nějak zvládnu.” Zhluboka nabrala vzduch a vůbec nezaregistrovala, že začala plácat páté přes deváté. Byl to vlastně způsob, jak zabránit slzám opustit její oči.


Severus ji upřeně pozoroval s nepatrně zúženýma očima a krátce přikývl.


“Ale když jsi dneska ráno tak zkolaboval, uvědomila jsem si, jak pomíjivý… neuvěřitelně pomíjivý je čas, který máme k dispozici. Severusi, bála jsem se, že tě ztratím. Myslela jsem, že mě ta tíha zlomí. Už jsem nevydržela tady zůstat. Musela jsem… jednoduše… pryč.”


S posledními slovy sevřela svou ruku do pěsti a opakovaně ho jemně bouchala na místě, kde měl srdce.


Severus jí jemně setřel slzy, které se jí nepodařilo zadržet, z tváří a políbil ji na čelo. “Moje malá, hloupá, paličatá Hermiono…,” povzdechl si a jemně ji objal, aby ji ujistil, že je tam pro ni. “Vážně si myslíš, že bych tě teď nechal samotnou? Když už jsme skoro v cíli?”


Hermiona popotáhla nosem a zabořila obličej do jeho hábitu. “Já nevím… asi ano. U tebe člověk nikdy neví.” Poslední slova vyslovila s mírnou dávkou ironie. Severus se potichu zasmál, až mu zadunělo v hrudi.


“Tak rychle se nevzdám.” Odtáhl ji od sebe jen tak daleko, aby mohl její obličej uchopit do dlaní. “Příliš dlouho jsem bojoval sám se sebou a s celým světem, s morálkou a slušností, se zákony a školními pravidly, než abych se k tomu teď otočil zády.” Důrazně se na ni podíval a dodal: “Kromě toho jsem věděl, co by se mohlo stát.”


Hermioně význam jeho slov došel během vteřiny a vykuleně na něj zírala. “Ty… co?” Rukama si přejela přes obličej a o několik kroků couvla. “Ty jsi věděl, že bys mohl umřít?”


Severus vypadal naprosto nevzrušeně, jen zdvihl jedno obočí. “Samozřejmě že jsem to věděl. Jsem Mistrem lektvarů, Hermiono. Nebo si snad myslíš, že bych nebyl schopen takový vývoj odhadnout? Myslíš si, že tu knihu mám v knihovně jen pro ozdobu?” Nemluvil rozzlobeně nebo naštvaně, jen jaksi překvapeně a zněl, jako by jí vysvětloval jednoduchou chybu.


Což vlastně opravdu dělal, a kdyby situace nebyla tak neuvěřitelně tíživá, Hermiona by zrudla a vzala si tohle poučení k srdci. Takhle se v ní ale začal hromadit vztek a dokonce i nenávist. Hermiona sevřela obě ruce v pěst a cítila, jak se její tělo zahřívá. 

“Nechápu, jak jsi mi mohl něco takového udělat, Severusi Snape!” Hermiona mu do obličeje vykřičela všechny svoje emoce a spokojeně zaznamenala, že měl aspoň tolik slušnosti, aby na chvíli zavřel oči. “Copak tě ani jednou nenapadlo, že bych mohla mít o tebe strach? Že bych si mohla myslet, že jsem udělala podobnou hloupost jako u Ginny?” Srdce jí bilo až v krku a aby se aspoň trochu zbavila zlosti, která jí neumožňovala normálně dýchat, začala pochodovat sem a tam.


“Napadlo tě vůbec, že jsem také věděl, že mě ten lektvar nezabije? Už jsem to řekl, v lektvarech se vyznám líp než většina ostatních kouzelníků. Věděl jsem, jak ten lektvar bude působit. A věděl jsem, že mě nezabije. Ne s takovou dávkou!” Severus začal zvyšovat hlas také.


“Takhle to vypadá zatraceně až teď! Uvítala bych aspoň varování, Severusi! Všiml sis vůbec, co se stalo? Sakra, myslela jsem, že se udusíš!” Hermiona se rozplakala a musela se držet, aby nemrštila něčím proti zdi, a to nejlépe něčím, co by dopadlo s velkým rámusem.


“Musím přiznat, že jsem nečekal, že ztratím vědomí. Chtěl jsem ti to říct, jakmile by to zašlo daleko.” Severus se stěží kontroloval, což potvrdil svými dalšími slovy. “Ať už tomu věříš nebo ne, Hermiono, cítím se povinen ti dát aspoň občas nějakou lekci. A to, že nikdo lehkovážně nevyzkouší lektvar, aniž by si předtím nepromyslel všechny možné důsledky, bys měla už dávno vědět.”


Každé jeho slovo ji zasáhlo jako facka. Ne proto, že by ji tím tak zranil, ale protože měl pravdu. Tohle bylo přesně to, co si vyčítala celý den. To, co nedokázala zaplašit ani Madlen.


Udělala jsem chybu. Hloupou chybu, kterou by neudělal dokonce ani Neville Longbottom - což bylo samozřejmě jen proto, že se důkladně vyhýbal všemu, co mělo něco společného s lektvary.


“To přece vím!” Hermiona mu odsekla se zkříženýma rukama. “Celý den jsem si dělala výčitky, protože jsem si myslela, že jsem lehkomyslně ohrozila tvůj život!”


Severus vyrovnaně pokrčil rameny. “Kdybys neutekla na celý den jako malé dítě, které ukradlo bonbóny, dozvěděla by ses už před několika hodinami, že tak to nebylo. Ne úplně.”


Hermiona sevřela pevně rty, aby si zabránila pokračovat v jejich hádce, nebo spíš v tomto velkém nedorozumění. Když se totiž uvolnila z jeho objetí, Severus si oblékl svůj profesorský hábit. Možná bylo načase, aby ho napodobila a začala se chovat jako školačka.


“Děkuji, pane, vzala jsem si z toho ponaučení,” zaskřípala skrz sevřené zuby a zle se na něj zamračila.


“Pak mi nezbývá než doufat, že u Vás ještě není všechno ztracené, slečno Grangerová.” Severus přijal její hru, ale škádlivý tón byl zcela překryt přísným napomenutím. To jí zřetelně ukázalo, že v této zkoušce neobstála.


Ještě chvíli stáli proti sobě a zrychleně dýchali. Hermiona agresivním způsobem upírala oči na jeho obličej a čekala, jestli - a pokud ano, tak kdy - se vymaní ze svého učitelského módu.


“Dáš si čaj?” přerušil nakonec Severus ticho a rukou si vyčerpaně přejel přes obličej.


Hermiona přikývla. “Ráda.”


Severus jí pokynul, aby se posadila, než odešel do kuchyně připravit konvici s nálevem z bylinkové směsi, kterou oba rádi pili.


Hermiona znaveně dosedla na podušku. Tenhle způsob učení ji na každý pád vyčerpával, ale věděla, že ji Severus miluje. Nejhorší bylo, že mu musela dát za pravdu, co se týkalo efektivity takových lekcí. Existovaly věci, na které už nikdy v životě nezapomene.


Tahle zkušenost k nim bude patřit.


O deset minut později se Severus vrátil a vytrhnul tak Hermionu z jejího rozmrzelého uvažování. “Co řekla Minerva na tvoje pokroky?”


Hermiona si povzdechla a napřímila se. Severus jim mezitím nalil do šálků silně vonící nápoj. 


“Je spokojená s našimi výsledky,” odpověděla se zvláštním důrazem na slovo našimi a věnovala Severusovi přísný pohled.


“Je to tvoje zásluha, Hermiono. Já jsem jenom poskytnul skelný prach,” odmávnul Severus všechny možné námitky.


“A taky svoje tělo k vědeckému výzkumu,” dodala přesto Hermiona s trochou výčitek a usrkla si čaje. Než mohl Severus něco namítnout, rychle pokračovala: “Profesorka McGonagallová je v každém případě spokojená a odkázala mě ohledně zaříkání na profesora Kratiknota. Ten ale na prázdniny odjel domů a vrátí se až zítra.”


Severus se zamračil. “Zaříkání?”


Hermiona nevěřícně naklonila hlavu. “Samozřejmě že zaříkání! Myslel sis, že ten lektvar na tebe jen tak znovu použiju? U Salazara, Severusi, bylo to jen pár kapek a tys ztratil vědomí. Budeme potřebovat mnohem větší dávku, aby zmizelo celé znamení.”


“A čeho chceš tím zaříkáním dosáhnout?”


“Aby se soustředil pouze na Temné znamení?” Hermiona dostávala nepříjemný pocit, že něco přehlédla.


“Hermiono, Znamení je imunní vůči magii zvenčí. To, že ten lektvar vůbec působil, je opravdu neobvyklé. Nečekal jsem, že bude fungovat.”


“Fungoval dokonce lépe, ale nebyl správně zaměřený. Severusi, trvalo skoro hodinu, než se Znamení znovu objevilo. To je víc, než v co jsem doufala.”


Severus se zdál tím být také překvapený a pomalu přikývl. “I tak je to výjimečné.” Zamyšleně se napil čaje. “Přesto to je maximum, kterého můžeme dosáhnout. Nedokážeš zaměřit částečky světla jen na Znamení zla. Na to se až příliš dobře maskuje.”


“Před pár dny jsi vůbec nic neřekl na moje uvažování o zapojení kouzla,” vzpomněla si rozladěně Hermiona. Štvalo ji, že ji nechal tak dlouho přemýšlet nad nápadem, který byl od počátku odsouzen k nezdaru.


“Nejde přece o to, omezit působení lektvaru na Znamení, ale naopak ho zesílit. To je velký rozdíl.”


Hermiona odevzdaně zavřela oči. “A jak zabráníme tomu, aby ses udusil? Když ti namažu ruku lektvarem, dostane se příliš mnoho skelného prachu do tvého krevního oběhu, že tvou krev přemění v neužitečnou břečku.” Při této představě se jí zvedl žaludek.


“Na tento druh vedlejších účinků existuje léčivé kouzlo. Budeš mě s ním držet nad vodou, dokud nepřejde to nejhorší.” Severus pokrčil rameny; zdálo se, že si vůbec neuvědomil dvojsmysl toho, co řekl.


Hermiona si mnula čelo. “Nemůžu účinek omezit aspoň jen na tvou ruku?”


“Když ho nějak zadržíš… Jen bych to velice nerad snášel celou hodinu.” Severus se odmlčel a zamyšleně sledoval, jak se díky novým poznatkům zavrtěla. “Hermiono, bude to fungovat. Už jsem utrpěl celou řadu naprosto neobvyklých zranění a pokud sneseš jedno odpoledne na nervy jdoucího poučování od madame Pomfreyové, až tě bude učit to léčivé kouzlo, pak to nebude žádný problém. Za předpokladu, že se Potter naučí, co má říct, bude Pán Zla brzy patřit minulosti.”


Hermiona se na něj dívala s přivřenýma očima. “Nelíbí se mi, že bych tě měla vystavit takovému riziku.”


“Je to kontrolované riziko. A taková rizika budeme muset akceptovat, moje zlatá. Takový je prostě život.”


Hermiona zdráhavě přikývla. “Kvůli tomu to ještě nemusím chtít.”


Severus se zasmál. “Samozřejmě tohle rozhodnutí zůstane jen na tobě. Ale život je podstatně příjemnější, když je člověk připraven přijmout určité riziko.” Chytil ji za ruku, když pokládala zpátky na stůl svůj šálek, a přitáhl si ji k sobě. “Jinak bys tu pravděpodobně neseděla,” dodal šeptem a pevně se na ni podíval.


“To je něco jiného, když se jedná o lásku nebo o smrt, Severusi.” Rukou ho objala kolem krku a obličej si schovala do prohlubně pod jeho bradou.


“Ten rozdíl je zanedbatelný. Jedno zabíjí psychicky, to druhé fyzicky.” A když jí rukou pomalu přejížděl po stehně a přidržoval si ji tak na klíně, musela mu dát za pravdu. I když se jí to nelíbilo.

03.09.2019 14:28:44
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one