ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Chybějící scéna ke kapitole 17 - 2/4

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál: http://www.fanfiction.net/s/3873268/19/
Souhlas s překladem: Ano
Překlad: dvemuchomurky
Betaread: nebetováno

 

K této scéně: Jedná se o klíčový moment pro ISEM. Nelze to nijak obejít.

Varování překladatele: napsáno jiným stylem než zbytek povídky!

 

ooOoo

-   Předtím, než Severus potká Hermionu venku na pozemcích

 

Věděl jsem, že dvojí zavolání nepřinese nic dobrého.

Zatímco jsem zatínal pěsti a mou rukou se rozlévala stále silnější bolest, objevily se v krbu po mé levici zelené plameny a v nich Albusova hlava. „Severusi?"

Sroloval jsem rukáv hábitu přes Znamení a postavil jsem se. „Albusi." Horko z ohně mě bodalo do obličeje, když jsem přistoupil ke krbu, aby mě mohl vidět.

„Musím s tebou mluvit."

Zkřivil jsem obličej. „Má to něco společného se Setkáním, které se koná dnes večer?"

„Má. Přijď za deset minut do ředitelny."

„Budu tam za pět minut, starý muži," zavrčel jsem. Pak jsem se odvrátil od ohně, přesvědčil se, že mám hůlku ukrytou ve vnitřní kapse hábitu, a opustil své pokoje.

ooOoo

Tušil jsem, že se dnes něco stane a že to bude mít katastrofické následky. Co jsem ale nečekal, bylo, že dnes splním neporušitelný slib.

„Proč jsi si tím tak jistý, Albusi?"

Ředitel se usmál tím způsobem, který mě vždycky přinutil sevřít ruce v pěst. Nejraději bych s ním třásl tak dlouho, dokud by z něj nevypadlo trochu vážnosti a smyslu pro realitu a dokud by nepochopil, že svět nestojí jen na citrónových bonbonech a lásce. Jenže na tohle už bylo příliš pozdě. Vždycky jsem věděl, že ho to jednoho dne zabije. Teď, když k tomu skutečně došlo, to také bolelo, bez ohledu na skutečnost, že já mu mám vzít život.

„Proč jsi si tím tak jistý?" zopakoval jsem svou otázku, tentokrát hlasitěji, poněvadž se nezdálo, že by na ni chtěl odpovědět.

„No, Sibyla mě dnes pozvala na čaj."

Odfrkl jsem si a naklonil hlavu. „Věštba? Víš, že na tyhle blbosti nevěřím, Albusi!"

„A na to máš právo." Naklonil se nad desku stolu. „Přesto dnes nastal den D. Zanedlouho bude konec školního roku. Draco odešel ze školy. Sibyla ho viděla, když propočítávala zdánlivý pohyb Slunce po ekliptice. Žádná věštba."

Polkl jsem a sklopil oči. Kruci!

Současně jsem se ptal sám sebe, co se to tu pokouším popírat. Celý den jsem už přece věděl, že k tomu došlo. Jinak bych neodklidil Hermionu z cesty a nedíval se stranou, kdykoliv jsem potkal Draca.

„Co hodláš dělat?"

„Není toho moc, co bych mohl udělat. Preventivní opatření, abych mohl vstoupit do portrétu, jsem už učinil. Přesto bych chtěl, abys převzal část mé magické síly. Pomůže vám to porazit Voldemorta."

Zamračeně jsem přikývl. „Jak to bude probíhat?"

„Pomocí nitrozpytu. Přenos není problém. Ale bude to chvíli trvat, než ji budeš moci použít. Mrzí mě, že nám do schůzky Smrtijedů zbývá tak málo času."

Ani jsem ho neupozorňoval na skutečnost, že mě mohl zavolat dřív. Našel by si nějaký důvod. „Potom bychom si měli pospíšit."

Albus se postavil, obešel psací stůl a přesunul dvě židle, které stály před ním. Když jsem se k němu otočil, soustředil jsem svůj pohled do bleděmodrých očí.

„Věříš mi, Severusi?"

„Naprosto."

„A uděláš to, o co jsem tě požádal?"

Zaváhal jsem. „Pokud neexistuje něco, co by mluvilo proti tomu, pak to udělám."

Albus se usmál. „Zmijozel zůstane vždy Zmijozelem."

Sklonil jsem hlavu. Albus se dotkl mých spánků špičkami prstů a zdvihl ji. Obnovili jsme oční kontakt a zatímco jsem dělal, co jsem mohl, abych odstranil své štíty, vstoupil do mé mysli.

Nebylo to nijak příjemné, cítit ve své hlavě přítomnost někoho jiného. Ale na rozdíl od Pána Zla byl Albus velmi ohleduplný. Hledal zdroj mé magické síly a nijak se nerozhlížel. Předtím jsem se bál, že by mohl vidět, co se stalo mezi mnou a Hermionou - ne že by to bylo něco skandálního, přesto bylo dost výjimečné, že jsem ve svých pokojích dobrovolně snášel přítomnost někoho jiného.

Když našel, co hledal, uslyšel jsem ho vydechnout. Nebylo mi jasné, jak to chce provést. Sice jsem se v nitrozpytu vyznal a věděl jsem, že je možné za jeho pomoci udělat několik věcí, ale musel jsem se ve svém výzkumu držet zpátky, protože riziko, že by to Temný pán vyhodnotil jako své ohrožení, bylo příliš velké.

I teď jsem nezjistil, jak to udělal. Jen jsem cítil, že to funguje. Cizí síla protékala mou myslí, ale nespojila se s ní. Ležela tam jako tlustá vrstva oleje na vodní hladině. Ihned jsem pocítil následky.

Můj mozek jako by se roztahoval a nemohl se vtěsnat do lebky. V uších mi jednotvárně zvonilo a před očima mi tančily jiskřičky. Když se Albus stáhl a promluvil na mě, vnímal jsem jeho hlas zkresleně. Chvíli trvalo, než jsem pochopil význam jeho slov.

„Nesmíš dovolit, aby moje moc převzala kontrolu nad tvou."

A pak mi v hlavě naprosto jasně a zřetelně zazněl jeho hlas: „Protože s tím má ještě své plány."

Namáhavě jsem vydechl. „Mám v hlavě nějaký hlas. Tvůj hlas!"

Albus se smutně usmál. „Já vím, chlapče. Tomu se nedá zabránit. S trochou cvičení se ho naučíš ignorovat a nakonec dokonce, i jak ho umlčet."

Několikrát jsem zamrkal a pak jsem se začal smát. A dokonce i s mým pokřiveným vnímáním to znělo hystericky. Jako kdybych právě ztratil rozum. A kdybych měl být upřímný, přesně tak jsem se cítil.

Postavil jsem se a začal pochodovat sem a tam. Albus zůstal sedět a pozoroval mě. Musel jsem se potácet jako nějaký opilec. Poměrně často jsem narazil do police nebo skříňky. Jednou se mi do cesty dostalo i Fawkesovo bidýlko. Fénix zavřískal a začal poletovat po místnosti. Jasné světlo, jež vydával, a vysokofrekvenční skřehotání bolest hlavy ještě zhoršovaly.

Několikrát jsem zamrkal a všiml si, že v zadní části ředitelny je příjemné přítmí. S rukama nataženýma před sebou jsem vykročil a znovu nabyl rovnováhu, jakmile jsem se prsty dotkl zdi. Opřel jsem se o ni zády a klesl do sedu.

Teď, když jsem měl trochu klidu, jsem cítil, jak Albusova moc stimuluje moji magii. A protože moje vlastní magie si právě hledala nové místo, před očima mi vyvstávaly různé obrazy a vzpomínky.

Hermiona, plačící v mém kabinetu.

Hermiona, děkujíc za šálek čaje.

Hermiona, navíjející si vlasy na prst, zatímco poslouchá moje vysvětlování.

Hermiona, kousající se do spodního rtu a přemýšlející nad odpovědí.

Hermiona, jejíž obličej se roztáhl do širokého úsměvu.

A tenhle poslední obrázek byl tak uchvacující, že nezmizel. Doslova se vypálil do mé sítnice, aby tam už zůstal navěky. Způsobil, že bolest se stala snesitelnější.

ooOoo

Z letargie mě vytrhla ruka na rameni. Jako kdyby Albus náhle zastavil kolotoč, v mysli mi zavířily zvuky, obrazy a myšlenky a žaludkem se mi přehnala vlna nevolnosti.

Zároveň tím ale skončilo něco, na co jsem si vzpomínal jen jako na šílený trip. Zvonění v uších odeznělo, závrať zmizela a mžitky před očima ustaly. A s nimi i zmizel úsměv. Díval jsem se na ředitelův vrásčitý obličej.

„Musíš už jít, chlapče." Uchopil mě za zápěstí a vyhrnul mi rukáv u hábitu. Znamení zla bylo červené a teď jsem i cítil silné pálení.

„Jistě," odpověděl jsem krátce. Albus mi pomohl na nohy a chvíli mě podepíral, než nakonec ustoupil.

„Hodně štěstí, Severusi."

„Děkuji, Albusi."

„Řekni mu," uslyšel jsem v tom okamžiku Albusův hlas v hlavě, „že si přeješ něco úplně jiného než štěstí. Je to tvoje poslední šance."

Potřásl jsem hlavou a soustředil se na to, abych hlas umlčel. Zdálo se, že se alespoň posunul dále ode mne. Pak jsem se narovnal a prošel kolem Albuse ke dveřím. Fawkes hlasitě vřískal, zatímco jsem odcházel. Když se dveře za mnou zavřely, zhluboka jsem vydechl.

„Zbabělče!" podařilo se hlasu obvinit mě.

„Nenazývej mě zbabělcem!" zavrčel jsem a vytáhl hůlku, jakmile jsem sešel z točitých schodů. „Accio smrtijedský hábit, Accio maska!"

Dlouhými kroky jsem kráčel k hradnímu portálu. Cestou jsem zachytil přivolané předměty a oblékl si je. Přišel čas, abych vyplnil slib.

25.01.2013 20:00:36
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one