ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Chybějící scéna ke kapitole 17 - 3/4

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál: http://www.fanfiction.net/s/3873268/20/
Souhlas s překladem: Ano
Překlad: dvemuchomurky
Betaread: nebetováno


K této scéně: Protože jsem předtím změnila tolik věcí, o nichž se píše v knihách, musela jsem přemýšlet o jiných okolnostech, které vyústí ve stejný konec šestého ročníku. Všechno, co jsem změnila, si můžete přečíst tady, ostatní věci se odehrály stejně jako v knihách.

ooOoo

- poté, co Harry nechá Hermionu a Rona sedět  samotné ve společenské místnosti

 

Harry se postavil na nejnižší schod a mnul si ruce, zatímco se otočné schodiště dalo do pohybu. Neklidně přešlapoval z jedné nohy na druhou a jakmile se dostal za poslední zatáčku, podíval se na dveře do ředitelny.

Dveře se otevřely ještě předtím, než ho schody dovezly až úplně nahoru. Opatrně překročil mezeru mezi schodištěm a odpočívadlem, která spadala asi do hloubky deseti metrů, a přešel přímo před pracovní stůl uprostřed místnosti. Nikdo tam ale nebyl.

Harry se zkoumavě rozhlédl. „Profesore Brumbále?"

Z jeho pravé strany se ozvalo tiché zapípání. Fawkes roztahoval křídla a hlavou kýval nahoru a dolů. Harry se k němu pomalu přiblížil a opatrně natáhl ruku. Dokud se bude zaměřovat jen na jeho pera na zádech, může se fénixe dotýkat, aniž by si popálil prsty.

„Ach, Harry," ozval se zanedlouho Brumbál. Harry otočil hlavu dost rychle na to, aby viděl ředitele vystupovat z krbu. „Omluv mě, prosím, že jsem tě nechal čekat. Na ministerstvu je to hotové peklo!" Bělovlasý muž zavrtěl nevěřícně hlavou, postavil na stůl starou plechovou krabičku a posadil se.

Harry se odvrátil od Fawkese a znovu se postavil před stůl. „Je tohle přenášedlo?" ukázal na plechovku.

Brumbálovi zasvítilo v očích. „Opravdu. Dneska se vydáme na malý výlet. Máš s sebou neviditelný plášť?"

Harry přikývl a z kapsy povytáhl růžek pláště. „Kam půjdeme?" zeptal se. Od té doby, co si ho Brumbál začal k sobě nepravidelně volat, už vykonali několik cest. A kdyby měl být Harry upřímný, musel by přiznat, že se mu líbí víc, než rozhovory, které obvykle vedli. A také víc než vzpomínky, které mu Brumbál ukázal. Nebyl nijak zvlášť posedlý tím, dozvědět se o svém nepříteli co nejvíc - i když chápal, že je to důležité.

„Do Highlands,"1) odpověděl konečně ředitel. „Je tam něco, co bych ti chtěl ukázat. Něco, co ti pomůže."

„Co je to?"

Ředitel se zasmál. „Dočkej času, jako husa klasu!" Mávl na něj rukou, aby přistoupil ke stolu, a znovu uchopil plechovku.

Poté, co před téměř dvěma lety cestoval poprvé pomocí přenášedla, si Harry už dávno zvykl na ten divný pocit. Ani tentokrát to nebylo o nic příjemnější, a tak hlasitě zafuněl, když o pár okamžiků později přistál na kolenou ve vlhké trávě.

Opatrně se vyškrábal na nohy a koutkem oka zahlédl, že Brumbál udělal to samé. Poprvé ho zachvátily obavy, že ředitel na tom není se zdravím nejlépe, a okolo žaludku ucítil nepříjemný, svíravý pocit.

Když konečně stál, rozhlédl se kolem. Slunce už mizelo za obzorem a okolí bylo ponořeno do zlatožlutého pološera, které spíš krajinu skrývalo než odhalovalo. Nicméně ještě dokázal rozpoznat, že se nacházejí uprostřed zelené louky. Jako kdyby dopadli na zeleně namalovanou desku od krabice na barvy.

„Páni," vydechl Harry.

Brumbál kývl na Harryho a vykročil. „Highlands vždycky zanechávají silný dojem. Je škoda, že slunce už skoro zapadlo." Mlaskl jazykem. „Možná někdy příště." Potom se usmál a ukázal na nedaleký pahorek. „Tamhle to je. Pojďme."

Harry šel jeden krok za ředitelem. Nohy se mu bořily do vysoké trávy a podle toho, jak byla půda měkká, odhadoval, že je porostlá mechem. Vzduch byl svěží a vlhký. V dálce viděl skály a za nimi šedivé Severní moře.

Šli asi deset minut a Harry, třebaže tu byl poprvé, věděl, že to na místní poměry není nijak dlouho. Přesto byl rád, když konečně stanuli u vchodu do jeskyně, protože ředitel s každým krokem vypadal vyčerpaněji a tak nějak stařeji.

Tvrdá skála enormně kontrastovala s měkkým povrchem louky. Harry se udiveně zahleděl na své nohy, když neúmyslně odkopl kámen do temnoty, v níž chodba mizela.

„Co tam je?" zeptal se potichu. Přesto se jeho hlas od stěn chodby odrážel dál a dál, násobil se a nakonec nabyl neuvěřitelných rozměrů, až z toho vyděšeně zkroutil obličej. „Páni," zašeptal, když se znovu rozhostilo ticho.

Brumbál vydal zvuk, který připomínal zachichotání. „Jak jsem říkal, dělají dojem. Ale měli bychom si pospíšit." Ukázal do chodby a šel napřed, hůlkou si osvětloval cestu.

Chodba se různě zahýbala a vedlo z ní nespočetně odboček. Byla tak úzká, že Harry musel jít za ředitelem. Jeho purpurový hábit mu šelestil přímo před obličejem a vháněl mu do nosu známou vůni.

Čím hlouběji šli, tím vlhčí a studenější byl vzduch. Po stěnách stékaly pramínky vody, které za staletí zanechaly na skále bílé usazeniny. Ze stropu vyrůstaly malé stalaktity, takže musel často shýbat hlavu.

Později už nedokázal říct, kdy to začalo, přesto se chodba nějak změnila. Harry nepatřil k těm, kteří nadšeně mluvili o auře, jako Levandule s Parvati, ale lepší slovo ho pro to nenapadalo.

Vzduch kolem byl znatelně teplejší a nabitý. Ne elektřinou, jak už to několikrát cítil při bouřlivém počasí, ale něčím, co bylo hůře uchopitelné, ale přesto nesrovnatelně silnější.

„Profesore Brumbále, co to je?" zeptal se potichu, když začalo monotónní hučení.

Brumbál se na něj ani nepodíval, když odpovídal: „Prastará magie."

Na jeho hlase bylo poznat, že ho pochod vyčerpal. Proto se Harry dále neptal, i když to pro něj nebylo snadné.

Naštěstí se nemusel dlouho trénovat v trpělivosti. Asi o pět minut později chodba vyústila do jeskyně. Brumbál udělal krok stranou a Harry se postavil vedle něj.

Poté, co si jeskyni prohlídl, musel přiznat, že je zklamaný. Očekával toho víc, třeba jezírko uprostřed. I když jedno tam bylo, ale nemohlo být hlubší než jeden metr. Jediné, co na něm bylo neobyčejné, byly lehké odlesky. A že když k němu člověk těsně přistoupil, hučení přestalo.

„Co je to, pane?" zopakoval Harry a s nakrčeným čelem si prohlížel jezírko.

„Vystrč ruku, Harry," byla jediná odpověď, které se mu dostalo.

Harry udělal, jak mu řekl Brumbál. Se silně bušícím srdcem natáhl pravou ruku nad vodní plochu - a vyděšeně klopýtl zpět.

Několik vteřin se mu motala hlava a srdce mu nepravidelně bušilo. Instinktivně sevřel v ruce látku hábitu na své hrudi, dokud tísnivý pocit pozvolna neustoupil. Potom znovu zaostřil zrak doprostřed jeskyně, ale neviděl nic než jiskření. Přesto tam muselo něco být.

Bylo to cítit, jako kdyby se po jeho prstech natahovaly plameny, lačné je olíznout a celého ho spálit. A zároveň to byl absolutně opojný pocit, příjemně to bolelo a zanechávalo to v něm divokou touhu, zakoušet ten pocit stále dál, jako by ho něco tahalo za hruď.

Těžce dýchaje ustupoval zpět, dokud za zády neucítil studenou skálu. Na rty se mu potřetí drala ta samá otázka, ale tentokrát se zdálo, že mu Brumbál chce odpovědět.

„Tohle, Harry," začal starý muž, který se opíral o skálu na protější straně jeskyně, „je nejstarší známý zdroj magie. Už není neustále aktivní, ale čas od času…" Chrčivě se nadechl. „…čas od času začne magie proudit."

Harry s otevřenými ústy zamrkal. Nebyl si vůbec jistý, co si o tom má myslet. A když špičkami prstů přejel po nerovné ploše skály, cítil na nich stále ještě horko.

„Jdi dovnitř, Harry!"

„Cože?" zeptal se chraplavým hlasem.

Brumbál - k Harrymu nekonečnému údivu - se slabě zasmál. „Nic se ti nestane, Harry. Nic kromě magie." Krátce zavřel oči, s úsměvem stále na rtech.

„Profesore Brumbále, jste v pořádku?" Harry se namáhavě odlepil od stěny a udělal několik kroků směrem k řediteli - a tím také ke zdroji magie.

Ředitel zamítavě mávl rukou. „Jen přechodná slabost. Běž dovnitř, Harry!"

A tentokrát Harry šel.

Nejdřív se opravdu cítil, jako kdyby vešel do krbu. Trochu jako při cestování letaxem, jen to bylo intenzivnější a trvalo déle, než žár opadl. Možná ho magie poznala. Že je kouzelník. Nebo že je Harry Potter.

Každopádně začala téci, právě tak, jak řekl Brumbál. Přes jeho chodidla proudila do jeho těla a skrze cévní systém, nervy a svalová vlákna se dostávala stále výš, dokud nezvýšila citlivost každé jednotlivé buňky a nedostala se až do jeho hlavy. V ní mu šuměla v každém záhybu mozku, od jedné synapse ke druhé, a vytrvale hledala jedno konkrétní místo.

A když našla svůj cíl, Harry sebou škubnul, jako když náhle zastaví auto. Začal se potit a pod kůží ho brnělo. Vypadalo to, jako by všechno v jeho těle bylo v pohybu, a minimálně v žaludku kvůli tomu cítil nepříjemnou nevolnost.

Po chvíli začala magie znovu proudit. Když opustila jeho tělo, černé vlasy mu trčely do všech stran. Přesto Harry jednoznačně věděl, že jeho vlasy odteklo méně magie než kolik jí do něj vteklo jeho chodidly. Část jí musel prostě vstřebat.

Tohle bylo tedy to, co měl Brumbál na mysli. Měl do sebe nasát magii jako u čerpací stanice, v naději, že mu to pomůže porazit Voldemorta.

S velkou námahou otevřel oči. Pupily měl pokryté něčím slizkým, co mu znemožňovalo jasně vidět, navzdory tomu, že měl brýle. Přesto rozpoznal postavu ředitele. Přiměl koutky svých rtů se zvednout do úsměvu. To škubnutí, které proběhlo Brumbálovou hlavou, se dalo vysvětlit jako přikývnutí.

V dalším okamžiku kolem jeho hlavy něco zasyčelo a trefilo to Brumbála do ramene. Okamžitě mu začalo divoce bušit srdce (a teprve teď si uvědomil, jak klidně se předtím cítil), zatímco pozoroval dvě tmavě oděné postavy, které se k nim blížily.

Se vší silou, kterou dokázal shromáždit, ukončil tok magie a ustoupil ze středu jeskyně.

„Harry, ne!" pokusil se ho Brumbál zastavit, zatímco si z ramene vytahoval něco jako šíp.

Obě postavy se se zdviženými hůlkami otočily tak, aby mohly zároveň sledovat jak Harryho, tak Brumbála. Špička jedné z hůlek mířila přímo na Harryho čelo, špička druhé na ředitelův spánek.

Byli to Smrtijedi, a když si sundali masky, ochromily Harryho mozek dvě věci: hrůza a vystřízlivění. Hrůza z toho, kdo stál před ním. Vystřízlivění kvůli stejné věci. Byli to Lucius Malfoy a Severus Snape.

„Snape," zalapal Harry po dechu s přivřenýma očima a sevřenými rty.

„Pan Potter," odpověděl lektvarový mistr. To on mířil svou hůlkou na Harryho. „Už dlouho čekám na to, abych vás konečně naučil, že pravidla tu nejsou od toho, aby se porušovala. Jste konečně připraven naučit se svou lekci?"

Harry strnule stál, ruce sevřené v pěst, příliš vzteklý na to, aby řekl jediné slovo. Koutkem oka zahlédl, jak se Brumbál ztěžka opřel o zeď a dlaní si tiskl rameno. Když slyšel, jak sípavě dýchá, na čele mu vystoupil pot.

„Ano," protáhl Snape, „když na to přijde, vždy jen mlčíte a doufáte, že přijde někdo a vytáhne vás z bryndy. Ale tentokrát nepřijde nikdo, Pottere."

„Co- co chcete?" dostal ze sebe nakonec Harry, jako kdyby ta slova v sobě už dlouho zadržoval. „Co jsem udělal špatně?"

Než mohl Snape odpovědět, Malfoy si odkašlal. „Mohli bychom tyhle věci prodiskutovat později? Ředitel se už neudrží na nohách a já si nemyslím, že by chtěl slyšet detaily, které už beztak zná, že, Albusi?"

Brumbál se těžce nadechl. „Děkuji vám, Lucie." Potřeboval ještě chvilku, než se postavil vzpřímeně. Chvilku, kterou ho Snape nevzrušeně pozoroval.

V Harrym vzplanula nová vlna nenávisti. Hořela mocným plamenem, který byl živen šest dlouhých let a čekal jen na to, až bude moci někoho spolknout - nejlépe Snapea. Ale dokud na něj bude dotyčný mířit svou hůlkou, těžko uspěje.

Konečně se ředitel narovnal do své plné výšky. „Dochází mi vskutku čas. Je to jed Tamobilis, že?"

Malfoy sklonil hlavu. „Skutečně."

„Nu, potom je půl hodina přiměřený odhad. Co myslíš, Severusi?"

Lektvarový mistr pokrčil rameny. „Možná o něco déle. Metabolismus se od určitého věku zpomaluje, jed se do krevního oběhu dostane později."

Brumbál přikývl. „Ano, to by mohlo být."

Harry nevěřil svým uším. „Co.. prof… já…" vykoktal, zatímco mu před očima začaly tancovat bílé tečky. „Co to všechno znamená?"

„Ani se nepokoušejte to pochopit, Pottere. To přesahuje vaše schopnosti," poškleboval se mu Snape.

„Nebuď tak zlý, Severusi," zapojil se Malfoy a otočil se k Harrymu. „Albus věděl, že něco plánujeme. Dalo by se říct, že vás úmyslně přivedl na smrt, pane Pottere."

Harry očima zalétl k Brumbálovi a pak zpět k Malfoyovi. „To je absolutní nesmysl," řekl přesvědčeně.

„A přesto jste tady."

„To, že tady stojím, má nějaký důvod. A to, že ho neznáte, neznamená, že profesor Brumbál nás úmyslně vystavil nebezpečí!"

Snape a Malfoy si vyměnili pohledy. „Sladká naivita," ušklíbl se blonďák.

„Vskutku," souhlasil Snape.

„Takže, Albusi. Řekni mu to!" vyzval Malfoy ředitele a zašermoval hůlkou ve vzduchu.

Albus se znovu sípavě nadechl. „To jediné, co jsem tady chtěl, bylo přivést Harryho ke zdroji." Díval se při tom přímo Harrymu do očí.

V příštím okamžiku jako by Harryho něco táhlo dozadu. Zaklopýtal, podlehl tomu tlaku a ocitl se znovu ve víru magie. Snape a Malfoy zareagovali příliš pozdě, než aby mu v tom dokázali zabránit.

Brnění pod kůží bylo zase zpátky, tentokrát mnohem silnější. Skoro jako by zdroj věděl, že nemá moc času to udělat tím jemnějším způsobem - jak to chtěl původně udělat. Magie probublala jeho tělem, jako kdyby ho převálcovala armáda mravenců, její síla se stupňovala a vytvářela v něm tlakovou vlnu, která nakonec vybuchla. Snapea s Malfoyem odhodila do vstupní chodby. Brumbál, který se opíral o skálu, byl na ni přitisknut, ale překvapivě rychle se ocitl vedle Harryho, jakmile bylo po všem.

„Pojď za mnou!" zvolal, popadl mladíka za ruku a táhl ho, zcela otupělého, opačným směrem, ven z jeskyně.

Kromě magické bouře vyskakovaly Harrymu v hlavě nespočetné otázky, přesto ho jeho ústa odmítala poslouchat. Vzduch se mu zdál řidší a před očima znovu viděl bílé kruhy.

„Zdroj spotřebovává kyslík. Musíme si pospíšit," řekl mu přes rameno Brumbál. Ruku, kterou ho držel za předloktí, měl studenou, ale sevření nepovolil. Harry neměl na výběr, než ho následovat.

Několikrát zatočili a čím dále šli, tím více kyslíku se s každým nádechem dostávalo do jejich plic. Blížili se k východu z jeskyně.

Konečně Harry zahlédl hvězdy. Ne pomyslné, ale skutečné, které vysoko na nebi vypadaly jako malé dírky v černém suknu. Vzduch byl studený, přestože byl červen. Neměl však čas o tom přemýšlet. Brumbál se zastavil tak náhle, až do něj vrazil. A než se mohl zorientovat, uvědomil si známý pocit, doprovázející přemísťování.

Když se dostali tam, kam Brumbál zamýšlel, udělal několik klopýtavých kroků zpět a pokusil se přemoci nevolnost, která mu v žaludku vzkypěla jako mléko na plotně. Rukama se opřel o kolena a pozvracel se.

„To jsou vedlejší účinky magie. Hned to přestane," řekl mu ředitel. „Počkej tady, Harry!"

Potom odešel, pomaleji než obvykle, ale v podstatě celkem v pořádku. Rozhodně lépe, než jak působil v jeskyni.

Harry se vysmrkal a potřásl hlavou, hned toho ovšem zalitoval, protože se vrátila nevolnost. „Zatraceně," zamumlal a pokusil se postavit rovně. Když se rozhlédl, poznal, že jsou v Prasinkách. Domy se koupaly v měsíčním světle, a přestože viděl jen jejich obrysy, jednoznačně je poznal.

S přivřenýma očima pozoroval malou postavu, která se před ním objevila. Byl to Brumbál. Na chvíli zmizel v hospodě U Tří košťat, pak se vrátil zpátky - ne zrovna vhodně se dvěma košťaty v rukou. Jedno podal Harrymu a na druhé nasedl.

„Přistaneme na Astronomické věži, Harry. Včas zruším to kouzlo." Potom se odrazil od země a vzlétl.

Harry si pospíšil, aby neztratil kontakt s ředitelem. A tak to uviděl, až když byl ve vzduchu, a téměř kvůli tomu ztratil rovnováhu: nad hradem se vznášelo Znamení zla.

-------

Pozn. překladatele: Highlands - hornatá oblast v severním Skotsku. 

01.02.2013 08:24:49
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one