ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Chybějící scéna ke kapitole 20

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál: http://www.fanfiction.net/s/3873268/23/
Souhlas s překladem: Ano
Překlad: dvemuchomurky
Betaread: nebetováno

ooOoo

- zatímco Hermiona spala v obýváku



Bylo už pozdní odpoledne, když Severus opustil svou malou laboratoř. V ruce držel kelímek s mastí, a přestože by to znamenalo, že Hermiona bude muset déle trpět bolestí, přál si, aby mu její výroba trvala až do večera.

Když strkal svůj nos do rozpálených kotlíků, soustředil se na vůně, barvu a teplotu a s lehkostí měnil receptury jednoduše proto, že to prostě věděl lépe, neměl čas přemýšlet o Albusovi. A Albus neměl příležitost na něj mluvit. Neboť jak se ředitel rád vychloubal svými vědomostmi, při vaření lektvarů překonal dokonce snad i samotného Pottera.

„Hrozně přeháníš," přišla promptní odpověď na směr jeho myšlenek, zatímco za sebou zavíral dveře do kůlny. Ačkoliv byly pozemky chráněny kouzly, vždy se našlo nějaké zvíře, které jimi prošlo. A přísady v laboratoři vydávaly intenzivní vůni, která je silně přitahovala.

„Nepřeháním," zavrčel a nenápadně se rozhlédl. Už jen představa, že by ho někdo mohl při jeho samomluvě zaslechnout, z něj dělala téměř paranoika. Kdyby byl tušil, že si do hlavy nasadí takového mluvku, zbavil by se Albuse i s jeho magií.

Se stisknutými rty prošel vstupní halou. Hermionu našel v obývacím pokoji. Ležela stočená v křesle, zraněnou ruku měla položenou přes opěradlo. Vycházel z ní klid, který prosákl celým pokojem. Dokonce i obrazy mlčely.

Vzklíčil v něm náznak závisti, protože on už dlouho takový klid nepoznal. Aniž by o tom dál uvažoval, zadržel vzduch a chystal se ji probudit. Ozval se jeho osobní trapič: „Nech ji spát, Severusi."

„Proč bych měl?" zasyčel vztekle.

„Protože je vyčerpaná. Sám jsi to viděl."

Severus něco potichu zamručel. ON by si toho docela určitě nevšiml, kdyby ho na to Albus nebyl upozornil. A právě to byl jeho největší problém. Od té doby, co v něm vězel Albus, už nebyl sám sebou. Ten starý muž ho zviklal svou přehnanou laskavostí a ještě se postaral o to, že by mohl Hermionu… slečnu Grangerovou, opravil se, mít rád.

„Nesmysl!"

Albus se zahihňal.

„Buď zticha, nebo ji opravdu probudím."

Po tomto prohlášení se k němu vrátil klid - přinejmenším z této strany. Do obýváku vstoupil způsobem, jako by to dělal proti své vůli; dával přitom pozor, aby nešlápl na vrzající prkna.

Mast odložil na stůl. Pod stolem byla podnožka ke křeslu, kterou zručně vytáhl a posadil se na ni tak, aby měl její zraněné zápěstí přímo před nosem. Světlo, pronikající do místnosti oknem, bohatě stačilo na to, aby dobře viděl na její zranění.

Tvářil se nezaujatě, když odšrouboval víčko a namočil jeden prst do ještě vlažné masti. Už po několika vteřinách ucítil brnění, způsobené hojivými složkami. Doufal, že spí opravdu hluboce - nepotěšilo by ho, kdyby ho při tomhle nachytala.

Úporně se snažil prohlížet si její ruku tak, jak si ho obvykle prohlížela Poppy. Lékouzelnice měla takový zvláštní pohled, který vyjadřoval současně pozornost i nezájem. Přikládal to jejím zkušenostem.

Ale on žádné takové zkušenosti neměl. Ani v ošetřování, ani v osobním vztahu ke své žákyni. Dokonce ani nevěděl, kdy se v něm objevila potřeba zacházet s Hermionou jinak než se zbytkem studentů. Věděl pouze, že tím se to všechno jen komplikuje.

Se svraštělým čelem roztíral po jejím zápěstí mast a dával pozor, aby pokryl všechna modrá místa. Přitom ho napadlo, že se mu sice nepodařilo se distancovat od její osoby, zato ale od příčiny jejího zranění ano.

Bylo správné, že jí pomohl. Přece jen ztratil kontrolu. Kdyby nebylo Albuse, poranil by ji možná ještě víc. Na druhou stranu, ona by sem vůbec nepřišla, kdyby nebylo Albuse.

Severus si nad svým abstraktním uvažováním odfrkl. „Je dost špatné, že vůbec existuješ, takhle musím myslet v množném čísle," zamumlal.

„Už jsi někdy přemýšlel o tom, že bys občas vůbec nepřemýšlel?" vypálil na něj Albus.

„Měl bych přemýšlet o tom, abych nepřemýšlel? Vážně, starý muži, smrt ti neudělala dobře," mlaskl Severus jazykem.

Najednou Hermiona vzdychla a otočila hlavu na druhou stranu. Severus se na ni rychle podíval a propásl tak Albusovu odpověď. Pátrat po ní ale rozhodně nebude.

Místo toho byl konfrontován s jiným problémem. Stejně jako před čtyřmi měsíci, když se v jeho pokojích léčila z otravy lektvarem, připadalo mu hrozně těžké, dívat se jí přímo do očí. Vlastně mnohem těžší. Ať už mu udělala cokoliv, zhoršovalo se to. A on neměl ani tu nejmenší touhu se toho zbavit.

„Ačkoliv mě opravdu těší, že jsi připravený se někomu otevřít," ozval se znovu Albus, „nezapomeň prosím, v jaké situaci se nacházíš."

„Jako bych toho byl schopný," odvětil monotónně Severus a zamrkal. Našel víčko, kelímek znovu uzavřel a postavil se. Neslyšně zasunul podnožku pod stůl, ale než se otočil a odešel, podlehl ještě jednou nutkání se na ni podívat.

Byla jako Siréna, která ho okouzlila bez svého zpěvu. A jeho sebeovládání začalo mizet.

01.12.2014 21:28:53
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one