Autorka: WatchersGoddess
Link na originál: http://www.fanfiction.net/s/3873268/30/
Souhlas s překladem: Ano
Překlad: dvemuchomurky
Betaread: Aiden
ooOoo
- Po návratu Severuse a Hermiony do Bradavic
Jakmile Severus ucítil známou vůni svých pokojů, couvnul zpět do chodby. Směs bylinek, prachu, starých pergamenů a vlhkých zdí uvolnila vodopád reakcí jak v jeho mysli, tak v jeho těle. Ty druhé byly docela nepříjemné.
Záhadou mu byl záchvat paniky, který dosud pozoroval pouze u jiných lidí. Vždycky si myslel, že je vůči všemu natolik lhostejný, aby kvůli tomu nezačal panikařit. Nakonec se to téměř podařilo pachům, jež měly symbolizovat jeho domov.
Krátce zvažoval možnosti vrátit se tam, odkud přišel. Upřeně se zadíval do chodby ztrácející se ve tmě. Vstupní hala byla prázdná, Hermiona je u Minervy a nikdo jiný tu není. Jediný člověk, komu by to musel vysvětlovat, by byl on sám.
„A mně," ozvalo se okamžitě v jeho hlavě. „Možná mám jen omezené možnosti působení, ale měl by ses odnaučit na mě neustále zapomínat."
Severus zavrčel. „Na tebe nezapomínám, tebe ignoruji, starý muži."
Ale ať už udělal s Albusovým hlasem cokoliv, vždycky ten stařík dosáhl toho, co zamýšlel. Severus uznal, že útěk není řešením. Proti své vůli odvrátil pohled od chodby a podíval se na vstup do svých komnat.
Zatímco čekal, až se mu zklidní divoce bušící srdce, zkoušel si vzpomenout na den, kdy se sem poprvé nastěhoval. Svraštil čelo, protože to vlastně musel spočítat. Necelých šestnáct let. A tehdy by byl býval přísahal, že si bude navždycky pamatovat každý jednotlivý den.
Jenže to se nestalo. Nejdřív začal jeden den splývat s dalším, pak se z toho staly týdny, měsíce, a nakonec i roky. Neustále žil s Damoklovým mečem nad hlavou, že se Voldemort vrátí. Věděl, že musí dostát slibu. A nikdy mu to nevadilo.
„Jenže teď máš něco, co bys mohl ztratit," přerušil jeho myšlenky Albusův tichý hlas. Severus byl protentokrát rád. Tyhle romantické úvahy o Hermioně se mu z několika důvodů nelíbily. Především proto, že to neodpovídalo jeho povaze.
„Nic se jí nestane," klidně zamumlal, ale nedokázal při tom pořádně uvolnit stisknuté čelisti.
„V to bychom měli doufat, v tom s tebou souhlasím."
„Doufání nestačí." Zíral na otevřené dveře tak usilovně, až měl pocit, že mu oči vypadnou z důlků. Rád by šel dovnitř a mrštil o zeď vším, co mu přijde pod ruku, bez ohledu na škody. Úplně ho kvůli tomu svrběly prsty. Jenom jeho nohy zůstávaly vytrvale stát na místě jako vrba mlátička nad vchodem do tajné chodby.
„Dobře," promluvil znovu Albus, „když tedy doufání nestačí, máš něco, za co se vyplatí bojovat."
Profesor lektvarů znovu zavrčel, tentokrát proto, že proti tomuto výroku neměl žádný použitelný argument.
„Běž dovnitř, Severusi."
„Ne." Severus vytáhl hůlku a pomocí kouzla dveře zase zabouchl. Pak se otočil nalevo a ušel několik kroků. Pohled na laboratoř byl mnohem příjemnější a jemu nedělalo žádné potíže otevřít dveře a vejít. Tady to vonělo čistotou a neosobním chladem, jako kdyby tam někdo kvůli němu odstranil stopy jeho omylu.
„Nemůžeš bydlet v laboratoři," připomněl mu Albus.
„Ale můžu do ní jít," odvětil lektvarový mistr. Sundal si plášť a svědomitě ho přeložil přes opěradlo jedné ze židlí. Pak si vyhrnul rukávy a začal připravovat přísady a pomůcky pro ne příliš náročný lektvar.
Když ho nejdřív uvaří, pak si zaslouží vejít do svých pokojů. Je to lepší, než kdyby se vlámal do bezpečí svého předchozího života jako nějaký obyčejný zloděj.
