Chybějící scéna ke kapitole 28 - 1/2

ooOoo
 

• Předtím, než Severus poprvé po Scarborough zavolá Hermionu pomocí mince

 

Když Severus odpověděl na volání Temného pána, objevil se v dobře osvětlené místnosti, ve které nikdy předtím nebyl. Pokrčil čelo. Stál na tlustém koberci tlumícím kroky, na stěnách visely obrazy slavných Zmijozelů. Nepohnul se od té doby, co se sem přemístil. Jediné, čeho se odvážil, bylo otočit hlavu vpravo.

U zdi, hned pod dvěma hořícími pochodněmi, stál velký psací stůl z tmavého dřeva. Židle byla odsunutá stranou, jako kdyby právě před malou chvilkou někdo přerušil svou práci a měl se každou chvíli vrátit. Deska stolu byla ale prázdná.
Vzduch voněl ohněm a byl příjemně chladný. Po letním parnu, které ho nenadále zasáhlo při chůzi přes školní pozemky, zde nebylo ani památky.

Pak se podíval doleva a objevil další, mnohem menší stůl, na němž stála láhev whisky a několik čistých křišťálových skleniček. Nikde v tomto ne příliš velikém pokoji nikoho neviděl.

Přinejmenším ne před sebou nebo vedle sebe.

Na zátylku mu najednou naskočila husí kůže. Nebyl tu neohlášeně. Temný pán ho zavolal a pravděpodobně ho zkoušel, zatímco stál za ním a čekal.

Podle toho, jak ho znal, Voldemort očekával, že tam bude stát jako věrný služebník, dokud nedostane příkaz se otočit. Proto to okamžitě udělal.

Část místnosti za jeho zády byla prázdná. Byl tu sám. Podezření, které v něm tyto okolnosti vyvolaly, odsunul rázně do pozadí, a bez vědomého rozhodnutí se dal do pohybu.

Za ním – přesněji řečeno nyní před ním – stál další stůl. Nádherný kousek z tmavého dřeva s vyřezávanými nohami a jemně zdobenými okraji. Ale nebyla to krása nábytku, která Severuse zaujala, jako spíš to, co na něm stálo.

Myslánka. A před nedávnem ji někdo použil. Záblesky vzpomínek stále ještě tancovaly nad jejími kamennými stěnami. Někdo – pravděpodobně samotný Pán Zla – do ní odložil své vzpomínky, které našel v hlavách svých stoupenců. A objevilo se v ní něco, co Severuse obzvlášť zaujalo.

Byl to Hermionin obličej, který se nad ní jako bělavý záblesk vznášel a občas se zachvěl. Severus přistoupil ještě blíže a zavřel oči. Byla to jedna ze vzpomínek z jeho hodiny. Hermiona pozorně poslouchala jeho výklad.

Otázka, jak Temný pán přišel k této vzpomínce, byla zbytečná.  Od jeho posledního podrobení se nitrozpytu Pána Zla neuběhlo tolik času a jeho mysl od té doby nebyla moc dobře chráněná. Jedna otázka tu ovšem byla: Když Temný pán našel jeho vzpomínku na vyučování, našel s ní i ještě něco jiného?

Severus stiskl čelisti a vytáhl hůlku. Chvíli naslouchal do ticha místnosti a pak začal tak rychle, jak dokázal, prohlížet vzpomínky v myslánce. Pravděpodobně to bylo přesně to, co Voldemort chtěl – přistihnout ho při tom a v přítomnosti ostatních ho odhalit jako zrádce.

Byla to ubohá představa, že přestože se považoval za profesionála, dělal tohle. Že je pro něj důležitější vědět, jestli je Hermiona v nebezpečí, než zajistit, aby se do něj nedostal sám. Bylo mu to jedno.

Před očima mu prolétávala jedna vzpomínka za druhou, aniž by se obrázek jeho studentky ve vzduchu jakkoliv změnil. Pozorně poslouchala s pohledem upřeným do prázdna. O malou chvíli později věděl, že tohle byla jediná vzpomínka s ní. Temný pán možná něco tušil, ale neměl důkaz.

Právě když povolilo sevření obavami, uslyšel za sebou známé syčení, tiché sunutí se po tlustém koberci. Celé tělo mu oblil studený pot a hned nato pocítil krátkou, ale silnou bolest v lýtku.

Instinktivně posunul myslánku na její původní místo na stole a otočil se. Voldemort byl stále ještě pryč, zato tu byl jeho prokletý domácí mazlíček. Obrovský had, jenž občas slyšel na jméno Nagini, se před ním zdvihl do výše a vyplazoval na něj svůj rozeklaný jazyk.

„Zatracená bestie!“ zasyčel Severus a cítil, jak se jed šíří jeho nohou. Svaly v okolí kousnutí se chvěly a svrběly, zatímco jeho nervy zaplavila ostrá bolest. Bude trvat jen minuty, než dojde k ochrnutí. Ne dost dlouho na to, aby přestál rozhovor s Pánem Zla a ještě se stihl vrátit do Bradavic. Nehledě na to, že Temný pán věřil Nagininým zprávám stejně tak jako tomu, co viděl na vlastní oči.

Zdvihl hůlku, kterou stále držel v ruce a namířil ji na malou hadí hlavu. „Obliviate!“ zavrčel a doufal, že kouzlo bude na zvíře fungovat stejně jako na lidi.

Pozorně sledoval jeho působení. Nagini otočila hlavu doprava, pak doleva, tiše zasyčela a pomalu klesla zpět na podlahu. Působila stejně zmateně jako všichni, kdo byli očarováni tímto kouzlem. Důkladněji nemohl svou chybu napravit; ne s tím časem, který mu zbýval.

Poté, co se Nagini odplazila pryč a možná se pokoušela vzpomenout si na to, proč tam vlastně byla, opřel se Severus o desku stolu a odlehčil zraněné noze. Ještě to nebyla ani minuta, co ho ten dobytek uštknul.

„Nesnáším tohle mávání hůlkou,“ mumlal, zatímco rukou maloval ve vzduchu linie, jež se ovíjely kolem jeho nohy a se zasyčením pronikaly látkou kalhot. Cítil, jak se mu ovinuly těsně pod slabinami a zadkem a náhle se stáhly. Severus zalapal po dechu a smutně se zasmál, zatímco pohled obrátil ke stropu.

S omezeným prouděním krve z jeho nohy do zbytku těla se čas, který mu zbýval, podstatně prodloužil. Možná dokonce natolik, že se mu podaří nepozorovaně se vrátit do Bradavic.

Chvilku si zvykal na tlak na své noze, pak si přes sebe přehodil hábit a odkulhal do středu místnosti. Opatrně rozložil svou váhu rovnoměrně na obě nohy a ignoroval prudké bušení srdce, zatímco čekal na Pána Zla. Jen kdyby si tak chtěl aspoň jednou pospíšit…

Nicméně jeho Pán, kterému se tak lehkomyslně podrobil, přišel až téměř po deseti minutách. Severus by byl nyní ochromen až po pás, kdyby si předtím nestáhl nohu.

„Omluv mi mé zpoždění,“ pozdravil ho muž s hadí tváří, dal ovšem tónem hlasu jednoznačně najevo, že neexistuje nic, co by mu měl Severus odpouštět.

Mistr lektvarů sklonil hlavu ještě hlouběji a při odpovědi bojoval o rovnováhu: „Jsem vám k službám, pane.“

Místností se rozneslo tiché syčení, když si Voldemort povídal s Nagini. Následovalo krátké mlčení a pak začali opět syčet.

„Nuže,“ obrátil se konečně Temný Pán k Severusovi; perfektně přitom zamaskoval zmatek, který v něm musely vyvolat Naginini odpovědi. „Zavolal jsem tě jen proto, abych ti sdělil, že smíš zrušit spojení mezi tebou a Dracem – jakmile k tomu najdeš příležitost.“

Severus si nedokázal odpustit, aby nepozorovaně nezdvihl jedno obočí. Jeho přítomnost zde měla jiný důvod, a kdyby byl Pán Zla neposlal svého domácího mazlíčka, ale přišel sám, vyplatilo by se mu to.

Avšak Severus se z toho zázrakem vyvlékl a výjimečně mu nevadilo poděkovat: „Jste velmi laskavý, můj Pane. Jsem vám navěky zavázán.“