ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Chybějící scéna ke kapitole 37

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál: https://www.fanfiction.net/s/3873268/41/
Souhlas s překladem: Ano
Překlad: dvemuchomurky
Betaread: Aiden

 
ooOoo
  • Rituál na získání souhlasu od Meropy Gauntové
 
Náhrobní kameny ve tmě vypadaly jako zuby ohromného draka. Pokřivené pomníky se v měsíčním světle šedavě leskly a jako připomínka vlastní smrtelnosti čelily oběma zvláštním postavám, jež se tiše plížily dávno zavřeným hřbitovem.

Jedna postava byla velká a hubená, druhá malá a baculatá, jak bylo možné poznat ve slabém svitu měsíce. Před nimi s každým krokem poskakovaly nahoru a dolů dvě malá světélka.

"Je to ten vpředu," zašeptal Filius Kratiknot a ukázal na neoznačený náhrobní kámen u zdi hřbitova.

Severus přimhouřil oči a pokoušel se něco zahlédnout v temnotě, kam už jeho hůlka nedosvítila. Ale teprve když stál před starým hrobem, mohl dát svému bývalému kolegovi za pravdu - toto bylo místo poledního odpočinku Meropy Gauntové.

"Raději začněme, než nás někdo objeví," řekl mistr lektvarů a sundal si hábit. Rozložil ho na mokré trávě a s nechutí se na něj posadil tak, aby měl hrob přímo proti sobě, sotva jeden a půl metru daleko.

"Tady nás jistě nikdo nenajde," namítnul Filius a vysušil půdu před sebou, až začalo šustit listí na zemi. Půda se prohnula proti špičce jeho hůlky a vytvořila malou vyvýšeninu, na kterou si profesor kouzelných formulí sedl.

Severus nad tou demonstrací rozmrzele nakrčil nos. "Přesto bych to měl rád za sebou."

Oči menšího muže se zaleskly, když přesunul svůj pohled z hrobu na Severuse.

"Tomu naprosto rozumím." V očekávání věcí budoucích si zkřížil obě ruce na hrudi.

Severus si odfrkl. Celá tahle záležitost byla tak strašně pokořující. Seděli tu jako dva školáci, kteří chtějí vyzkoušet zakázaný experiment. Opravdu doufal, že je tu nikdo nenajde. A že Filius skutečně udělá to, kvůli čemu ho sem vzal s sebou.

"Bojíš se, že by tě mohl nechat umřít," ozval se okamžitě hlas v jeho hlavě.

Severus tlumeně zasténal a promnul si rukou čelo. Navzdory cynickému komentáři, kterým by velmi rád odpověděl, mu hlavou proběhla jiná myšlenka.

Měl by pro to všechny důvody. Mám na svědomí jeho přítele.

"Filius o tobě nemusí právě teď smýšlet příliš přátelsky, přesto mu ale můžeš důvěřovat."

"A tím jsi si jistý, protože..." odpověděl tak jedovatě, jak to jen v mysli šlo.

"Protože mě potrestal stejným ignorováním, když se dozvěděl, co po tobě chci. Přesto se na něj mohu stále spolehnout."

"Nechtěl jsi to mít rychle za sebou?" vpadl do jeho mentálního rozhovoru profesor kouzelných formulí.

Severus nedokázal odhadnout, jak dlouho seděl na zemi s lahvičkou lektvaru v ruce, aniž by se pohnul nebo něco řekl.

"Ano," zamumlal, vytáhl zátku a schoval ji v prázdné ruce. Lektvar, vyrobený z přísad, jež získal včera v Obrtlé ulici, chutnal jako kyselé mléko s octem. Co nejrychleji ho spolkl.

Zatímco čekal, až začne působit, vší silou se snažil nepodívat se na malého muže vedle sebe. Místo toho vytrvale zíral na náhrobní kámen. Neměl tušení, jak to má provést, přesto musel nějak Meropu Gauntovou přesvědčit, aby jim pomohla zabít svého syna.

Srdce zničehonic vynechalo jeden úder a vytrhlo ho tak z jeho zamyšlení. Na hrudi se mu jako kámen usadil pocit tísně, bránil mu v dýchání a svaly se mu křečovitě stáhly. S tlumeným vzdechem se svalil na bok a svět mu před očima zčernal.

Když opět získal trochu vědomí, nedokázal říci, kolik času mezitím prošlo. Ovšem vzhledem k tomu, že Kratiknot stále seděl na své improvizované stoličce, zíral na ciferník zlatých kapesních hodinek a očividně se nechystal mu dát protijed, nemohl být mrtvý dlouho.

Ačkoliv ho tlačil čas, musel se podívat na sebe. O to víc ho zklamalo, že vypadal úplně stejně jako jindy. Až na to, že ho Filius neviděl. Neviděl ani jeho, ani žádnou z dalších postav, které se zde na hřbitově shromáždily a udržovaly kontakt s tím jediným, co jim ještě zbylo z jejich života - náhrobním kamenem.

Mistr lektvarů těžce polkl a jednou se otočil kolem dokola. Na hřbitově byl nával jako na Příčné v poledne. Nikdo nepromluvil, ale všichni se tiše pohybovali mezi hroby.

Když potlačil zděšení z tohoto pohledu, začal hledat Meropu Gauntovou. Měl v hlavě její starou podobiznu, kterou našel ještě před Albusovou smrtí v jedné knize ze zakázaného oddělení knihovny. Malá žena s matnými vlasy a nesouladnými proporcemi obličeje. Nebyla krásná, ale poznal by ji mezi tisícovkami jiných.

"Meropo!" zvolal, jakmile zahlédl výrazné lícní kosti. Jeho hlas se nesl přes celý hřbitov, jako by použil Sonorus.

Zůstala stát a naklonila hlavu na stranu. Severus šel k ní, aniž by věnoval jediný pohled svému mrtvému tělu a Kratiknotovi.

"Jsi Meropa Gauntová?" zeptal se, když stál před ní. Jen aby se ujistil, že neplýtvá svůj drahocenný čas na někom jiném.

Přikývla. "Kdo jsi ty?"

"Jmenuji se Severus Snape. Potřebuji tvou pomoc."

Ženino černé husté obočí se trochu zvedlo. "Mou pomoc?" opakovala.

"Ano. Jde o tvého syna."

"Tom!"

Severus se úlevou pousmál. "Ano, jde o Toma."

"Co je s ním? Jak se mu daří?" Vztáhla k němu ruce a přestože neměl žádné tělo, cítil na ruce její pohyb. Cítil její strach. Její naději.

"Daří se mu dobře. Až moc dobře." Poslední slova z něj vyšla spíše jako zavrčení. "Dělá hrozné věci."

Meropa vykřikla a pak si ústa přikryla rukama. V očích měla výraz zděšení.

"Je mi to líto."

Severus se na chvíli podíval na Filiuse a oddechnul si, že se malý muž stále dívá na ciferník. Buď tady běží čas pomaleji, nebo mu pět minut poskytuje více času, než v kolik se odvážil doufat.

"Jaké věci?" Slabý hlas Meropy ho vytrhl z uvažování.

Otočil se zpět k ní. "Mučí. Vraždí. Chce si podmanit celý svět."

"Ne! To nemůže být pravda." Zavrtěla hlavou.

"Myslíš, že jsem do tohoto světa přišel, jen abych ti lhal?" zasyčel netrpělivě Severus. Pak na chvíli zavřel oči a donutil se ke klidu. "Říkám ti pravdu." A když mu stále nechtěla věřit, dodal: "Dokážu ti to."

Aniž by věděl, jestli taková demonstrace bude vůbec fungovat, dotkl se rukama jejích spánků. Ačkoliv neměla žádné tělo, cítil pod prsty mastnou pleť. Meropa byla příliš šokovaná, než aby mohla couvnout, nebo se během své smrti jen odnaučila mít strach. V každém případě klidně stála a jakmile se jí dotkly Severusovy ruce, instinktivně zavřela oči.

Severus rychle prošel své vzpomínky na Temného pána. Začal dobře vyhlížejícím mladým mužem, jakým byl ještě před zavražděním Potterových rodičů. Ukázal jí, jak už tenkrát zabíjel, jak od svých nových stoupenců požadoval důkaz, jak mučil a trestal. Ukázal jí, jak zemřel a jak se vrátil zpátky. Jak znovu zformoval své Smrtijedy a pokračoval přesně tam, kde předtím skončil. Nechal ji poslouchat jeho zapálené proslovy. Dovolil jí, aby na vlastní oči viděla jeho šílenství.

Když se stáhl, tekly jí po bledých lících slzy. "To není můj chlapeček," vzlykala a tiskla si na rty třesoucí se prsty. Kolem ní prošlo několik dalších postav, aniž by jakkoliv zaznamenaly její zármutek.

"To je pravda. Přesto tohle je to, co se z něj stalo," namítl Severus. "Stal se z něj tyran. Musíme ho zastavit."

Meropa zavrtěla hlavou. Severus si nebyl jist, jestli vůbec pochopila jeho slova. Chytil ji za ramena a zatřásl s ní. "Poslouchej mě," zavrčel, "potřebuji tvůj souhlas!"

Žena vzlykala a dívala se na něj skelnýma očima. "S čím?" zašeptala. "Abyste zabili mého syna?"

Severus sevřel rty a přikývl. "Pokud nechceš, aby zabil tisíce lidí, dej mi souhlas, abych mohl použít tvé kosti v lektvaru, který ho usmrtí."

"Ale..." bědovala s očima velkýma jako dva podšálky.

Severus potichu zaklel a rychle se ohlédl. Filius už odložil své kapesní hodinky a právě vytahoval z pláště protijed.

"Prosím!" zasténal naléhavě. "Chceš, aby jich zabil ještě víc? Chceš to?"

Meropa znovu potichu vykřikla a její kolena podlehly váze rozhodnutí, jež člověk nemohl udělat ani za života, ani dlouho po smrti.

"Já... já nemůžu."

Severus si klekl k ní a vzal její bradu do dlaní. Oči měla plné slz, koutky úst sebou cukaly, brada se jí třásla.

Než začal mluvit, představil si, že je to Hermiona, kterou se pokouší přesvědčit. Představil si, že se jedná o jejich dítě, které se dostalo na šikmou plochu. Představil si, že by k němu přišel nějaký šílený napůl mrtvý člověk a řekl mu, že to jeho syn musí zemřít. Hrdlo se mu sevřelo bolestí, musel si odkašlat, aby mohl znovu promluvit.

"Je mi tak líto, že tě o to musím žádat," promluvil zdrsnělým hlasem. "Je mi líto, žes ho nemohla sama vychovávat, aby z něj vyrostl dobrý muž. Přál bych si, abych na tom mohl něco změnit."

Severus měl mokré prsty od slz, jež jí tekly po tvářích. Dívala se mu upřeně do očí, jako by doufala, že v nich najde odpověď, která jí nezlomí její mrtvé srdce.

"Nemohu nic změnit," pokračoval Severus, "ale můžu zabránit tomu, aby zabil víc lidí. Pokud mi dovolíš, abych použil tvé kosti. Uděláš to, Meropo?" Palcem ji pohladil na bradě. Zamrkala.

"Ano," vydechla a děs z jejího vlastního rozhodnutí se jí odrážel v očích. "Merlin mi odpusť."

"Určitě ti odpustí."

V další vteřině Severus cítil, jak ho něco táhne pryč od Meropy Gauntové. Jako by překonával prudký protivítr, klopýtal přes hřbitov, vyhýbal se náhrobním kamenům a bezmocně mával rukama. Pak se zřítil na své mrtvé tělo a v dalším okamžiku svět znovu zahalil závoj temnoty.

První, co si uvědomil, když mu znovu začal pracovat mozek, byly miliony nervových zakončení, jež hořely bez ustání mučivou bolestí. Vykřikl a stočil se do klubíčka. Chvěl se po celém těle, svět kolem něj se točil a vnitřnosti měl nejspíš beznadějně překroucené.

Filius se k němu sehnul a chytil ho za rameno. "Bude trvat několik minut, než protijed dosáhne nejvyššího účinku," vysvětlil mu Severus. Na první poslech zněl jeho hlas klidně a věcně, ale uvnitř se klepal strachy.

Prsty zatnul do hábitu, na němž ležel, v zubech svíral jeho hrubou látku. V ústech ucítil chuť žaludečních šťáv, chroptěl a supěl. Bolelo ho celé tělo a srdce mu nepravidelně bilo. Chvílemi ještě stále ztrácel vědomí. Tohle bylo horší než všechny Cruciaty, které dosud zažil.

Teprve po zdánlivě nekonečné době bolest téměř ustala. Zůstalo pulzování v těle, protože byl přecitlivělý a unavený. Ruce se mu třásly, když se snažil posadit. Filius mu pomohl a dopřál mu čas, aby se vzpamatoval z návratu z onoho světa. Dlouhou dobu seděl se zavřenýma očima a soustředil se jen na dýchání.

Když pak zdvihl hlavu, podíval se nejdřív na místo, kde se setkal s Meropou. Klečí tam pořád, zděšená ze svého rozhodnutí? Nebo u ní znovu nastala letargie, která naplňovala všechny ostatní postavy? Překračuje už zase řady hrobů, jako by se nic nestalo, jako by nikdo nikdy nepronikl do jejího pekla a nepožadoval, aby vyřkla rozsudek smrti nad svým synem?

"Máš její souhlas?"

Do jeho myšlenek pronikl Filiusův hlas. Severus zamrkal, trhavě k němu otočil hlavu a přikývl.

"Dobře. Postarám se o to."

Kratiknot se postavil a z tašky, kterou měl přehozenou přes rameno, vyndal prázdnou nádobu. S hůlkou v ruce přistoupil k Meropinu hrobu a začal z něj vyhrabávat kosti.

Severus odvrátil pohled s pokrčeným nosem. Postavil se na roztřesené nohy a opřel se o strom, jež rostl asi dva metry od jejího hrobu. Bylo mu špatně a bolely ho svaly, jako by je několik hodin extrémně namáhal. Hrdlo se mu stáhlo a pálily ho oči. Těžce polkl.

"Udělal jsi správnou věc," ozval se v jeho hlavě Albus.

Severus si odfrkl. "Tak mi vysvětli, staříku, proč se cítím tak mizerně."

Nedostal žádnou odpověď.
01.03.2015 10:52:52
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one