ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Chybějící scéna ke kapitole 62 - 1/2

Autorka: WatchersGoddess
Link na originál:https://www.fanfiction.net/s/3873268/62/
Souhlas s překladem: Ano
Překlad: dvemuchomurky
Betaread: nebetováno

ooOoo            

- Rozhovor s Albusem

 

Severus byl už v půli cesty ode dveří, než ho Minerva vzala na vědomí. Vzhlédla od práce, očividně překvapená jeho návštěvou.

“Odejdi.”

“Prosím?” zeptala se dotčeně.

“Odejdi!”

“Je ti známo, že toto je moje kancelář?”

“Ne, vážně?” odpověděl netrpělivě Severus. Očima sklouzl k portrétu posledního ředitele. Albus měl sepnuté ruce položené před sebou na stole a vyčkávavě na něj hleděl.

Minerva pochopila a postavila se. “Nejraději bych ti dala domácí úkol, drahý Severusi. 300krát krasopisně “Prosím!” by ti rozhodně prospělo.”

“Jen do toho. Určitě najdu domácího skřítka, který to za mě vyřídí,” vlažně odpověděl a ustoupil, aby mohla odejít.

Následné ticho Severuse málem ohlušilo, až zatoužil svou kolegyni následovat. Pak ale za sebou zaslechl šepot a jeho pýcha získala převahu. Prudce se otočil a náhle se opět rozhostilo ticho. Několik portrétů provinile zamrkalo. Jen Albus pořád seděl se sepnutýma rukama u stolu a koutky rtů se mu zvedly do úsměvu.

Teprve když k němu Severus popošel, probral se ze svého zdánlivého zírání. “Rád tě vidím, můj chlapče.”

Jeho hlas v něm probudil pocit jistoty. Doba, kterou strávil s ředitelovou mocí ve své hlavě, byla pro něj výjimečná, navzdory neutuchajícím komentářům a zdravotním potížím. O to těžší bylo toto setkání.

Místo aby si přitáhl židli před portrét, usadil se před Minerviným stolem, jako by byl studentem, jehož si pozvali na kobereček, a s pohledem upřeným na jeho desku přemýšlel.

“Nepřišel jsem dobrovolně,” prohlásil nakonec temně.

“Protože byla Minerva stejně překvapená jako já, tipuji to na Hermionu.”

Severus zdvihl oči. “Co ti řekla?”

“Nic. Ani nemusela.” Albus se stále usmíval.

“Samozřejmě že ne,” zamumlal Severus.

“Obávám se, že naše rozloučení bylo poněkud krátké…”

“Špatně. Trvalo příliš dlouho.” Protože portrét očividně netušil, na co naráží, poklepal si Severus na čelo. “Zabil jsem tě a od té doby jsem neměl od tebe pokoj.”

“Ach, samozřejmě, zapomněl jsem.”

“Záviděníhodné.”

Albus mlčel, ale Severus si byl příliš zřetelně vědom jeho pozornosti. Svrbělo ho na zátylku a zrychlil se mu srdeční tep. Musel se násilím nutit, aby zůstal klidně sedět.

“Požadoval jsem toho od tebe příliš mnoho,” začal nakonec Albus a přitáhl tak k sobě pozornost všech obrazů. “Čas od času jsem dokonce i já pochyboval o svém plánu. Byl bych ho rád mnohokrát změnil.”

“Proč jsi to tedy neudělal?”

“Bylo jedno, jak moc jsem se tím zaobíral, nikdy nebyl nikdo jiný než ty, kdo mohl dát průběhu věcí požadovaný obrat.”

“Pěkná výmluva. Je ti pohodlně ve zmatku, který jsi si nachystal?”

Bývalý ředitel sklopil oči. “Pohodlí je požadavek, který jsem si nikdy nedovolil vznést. Ale než jsem odešel, pokusil jsem se ti to udělat co nejjednodušší.” Brumbál na něj znovu pohlédl.

“Co tím myslíš, starý muži?”

“Hledal jsem někoho, kdo by ti mohl stát po boku. Někoho, kdo byl dost silný na to, aby s tebou vydržel a ještě v tom našel potěšení. A podařilo se mi to právě včas. Trvá dlouho, než se dva lidé naučí jeden druhému důvěřovat.”

Severus cítil, jak mu padá brada, zatímco se jeho mozek pokoušel zpracovat slova bývalého ředitele. Nakonec mu to docvaklo. “Hermionu?” zeptal se dutě.

Ostatní ředitelé, kteří Hermionu znali, zalapali po dechu. Albus si toho nevšímal.

“Musím se přiznat, že jsem přemýšlel o někom jen trochu mladším, když mi došlo, že už dlouho nebudu moci být tvým důvěrníkem. Ale vy dva jste se našli sami. Jediné, co jsem musel udělat, bylo nic proti tomu nepodniknout.”

Severus se narovnal. “Jestli byl tohle tvůj pokus se omluvit, tak se ti to nepovedlo, Albusi.”

Brumbál byl opravdu překvapený. “Nevěděl jsem, že očekáváš omluvu, chlapče. Ale stejně ti ji nemohu dát, protože i kdyby to šlo, nic bych neudělal jinak.”

“V tom případě doufám, že s tím dokážeš žít. Přemýšlel jsi vůbec někdy, co tohle tvoje kuplířství znamená pro Hermionu? Co znamená, že má po svém boku muže jako jsem já?” Severus položil otázku naprosto klidně, bez pocitu hněvu.

“Nepřemýšlel. Jak jsem už řekl, nepodniknul jsem nic. Naproti tomu Hermiona tě měla plnou hlavu. Bylo to její rozhodnutí, které náhodou pasovalo do mého záměru.”

“Přál bych si, abys přestal fušovat jiným lidem do života. Copak jsi neměl dost práce se svým vlastním?”

“Neexistuje vlastní život a proti tomu životy ostatních, Severusi. Naše životy se prolínají v mnoha směrech. Někdy jsme za to rádi a děláme všechno pro to, aby to tak zůstalo. Hermiona tohle dělá. A vzhledem k tomu, že to ona tě sem dotáhla, tak ty to děláš také. Chceš mě skutečně obžalovat z toho, že jsi našel člověka, který pro tebe znamená stejně moc jako kdysi Lily?”

“Ano,” odpověděl Severus a zněl přitom zahořkle.

“Proč?”

“Protože chci kvůli ní žít.”

Albus se zasmál. “Ve skutečnosti existují lidé, kteří tohle považují za nanejvýš žádoucí.”

“Mohli by mi tihle lidé taky říct, jak se s tím má člověk vyrovnat?”

“Nu, pro začátek by pomohlo, kdyby ses smířil s tím, že máš budoucnost.”

“Nemohli bychom začít s něčím jednodušším?” zeptal se v zápětí nevrle Severus.

“Co chceš ode mne slyšet? Běž každý den na snídani, zbytek přijde sám?”

“Například.”

“Tohle přání ti bohužel nemohu splnit. Ale možná ti bude víc vyhovovat rada, abys šel za ní a mě zanechal v minulosti.”

Severus odvrátil pohled a očima bloumal po ostatních portrétech, jejichž obličeje byly plné očekávání. Nakonec přikývl. “To se mi zdá jako dobrý začátek.”

Albus se vrátil k úsměvu, s nímž začal tento rozhovor. “Pak tedy jdi!”

Severus se těžkopádně postavil. Měl pocit, že zestárnul o sto let, jak unaveně a vyčerpaně se cítil. Bez rozloučení odešel z ředitelny. Tam na chodbě na něj čekala ona. Jeho budoucnost.

28.06.2019 09:04:27
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one