ikona.png
Narodila jsem se v Čechách, bydlím ve Skotsku.
Kdysi kamarádka mé kamarádky potřebovala do školy přeložit něco z němčiny. Nabídla jsem se, že jí pomohu, a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mě překládání baví. A tak vznikly tyto stránky...
Mám ráda zelenou barvu a miluji jedovaté rostliny. Mám jich plnou zahrádku a neustále řeším problém, že je moc malá a žádné další se mi tam už nevejdou...
Zajímám se o alchymii a mým snem je naučit se extrahovat jedovaté sloučeniny z rostlin. Hodiny lektvarů by rozhodně patřily k mým nejoblíbenějším :)
Kromě ISEM překládám i Kámen manželství - pod jiným nickem, ale jsem to pořád já :) odkaz najdete v rubrice Odkazy
HG-SS.jpg
obrázek v záhlaví (c) SeverusSnapesAngel
Humans need fantasy to be human. (Death)
People must believe in things that aren't true. How else can they become? (Death)
Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál

Chybějící scéna ke kapitole 70

Autorka: Watchers Goddess

Link na originál: http://www.fanfiction.net/s/3873268/69/

Souhlas s překladem: Ano

Překlad: dvemuchomurky

Beta Read: nebetováno

 

 

K této scéně: Na konci ISEM jsem slíbila pokračování, které jsem ale nikdy nedopsala - jsem prostě taky jenom člověk a to se nikdy nezmění. Rozpracované pokračování je už čtyři roky u ledu a pokaždé, když na ně pomyslím, rozbolí mě hlava. Takže ho pravděpodobně nikdy nedokončím.

 

Abych ale aspoň trochu dostála svému slibu, rozhodla jsem se, že v této poslední vymazané scéně zodpovím nějaké otázky. Ne všechny a ne důkladně, jak byste to jistě chtěli (protože si chci pro případ, že bych přeci jen někdy pokračování dokončila, nechat otevřená zadní dvířka), ale přesto doufám, že dost na to, abyste mohli klidně spát.

 

Tímto také s konečnou platností skončí ISEM - ne tak, jak jsem to posledních pět let měla v úmyslu, ale přesto tak, že i já budu moci klidně spát.

 

Děkuji všem čtenářům, kteří mi až doteď zůstali věrní, také těm, kteří se se mnou podělili o své myšlenky a těm, kteří byli tichými čtenáři. Jsem ráda, že jste byli se mnou.

 

ooOoo            

 

- O mnoho let později

 

 

Tlačenice v lékárně byla doslovně dech beroucí. Severus svíral přísady, které získal přes mnohé hlavy a ramena, zatímco se pokoušel probojovat k pokladně. Prázdninový výprodej byl opravdu něco nezapomenutelného. Ale také neuvěřitelně lákavý!

 

Právě proklínal sám sebe za svou předvídatelnost, když se nohou zachytil o nějaký neidentifikovatelný předmět. Pořádně zatáhnul a s frustrovaným zavrčením se uvolnil tak náhle, že málem přepadl dopředu. Mohl děkovat jen neprodyšnému davu, že nespadl na zem. Místo toho stoupl někomu na nohu. 

 

“Nemůžete dávat větší pozor?”

 

“Na to samé bych se mohl zeptat já vás,” pohotově odpověděl. “Proč se mi stavíte do… cesty…”

 

Severus měl náhle sucho v ústech. Jeho protějšek zdvihl obočí a lehce vykulil oči. Koutky úzkých rtů se svěsily ve výrazu opovržení a šoku. “Severusi,” řekla Minerva McGonagallová a držení jejího těla ztuhlo.

 

Severus nasucho polkl. “Minervo.”

 

Hluk kolem nich na chvíli ustal a na okraji jeho zorného pole se zablesklo. Pak se Severus sebral a vystrčil bradu. “Je milé tě tu potkat,” řekl a znovu se pokusil kolem své bývalé kolegyně procpat k pokladně.

 

“To je všechno?” uslyšel za sebou zvolání. Okolo stojící lidé na vteřinu zmlkli.

 

Severus neudělal tu chybu, že by zůstal stát a přitáhl tím na sebe pozornost. Nerušeně pokračoval ve svém úsilí protlačit se davem, a když za sebou uslyšel známé odfrknutí, věřil, že tohle nepříjemné setkání přežil.

 

Věřil tomu i o dvacet minut později, když zamířil k východu. Pak se ale náhle znovu ocitl před Minervou a tvářil se jako tenkrát, když Konstantinovi Walkerovi poradil špatné zaklínadlo a ten se následně proměnil v prase bradavičnaté.

 

“To mi opravdu po všech těch letech nemáš co říct?” zeptala se Minerva obviňujícím tónem. Severus se pokusil o hrdý postoj, ztroskotal ale díky zákazníkovi, který odcházel za ním a prudce do něj vrazil. “Omlouvám se!” vyhrknul muž a mával účtenkou ve vzduchu. “Nedíval jsem se dopředu.”

 

“Příště dávejte lepší pozor!” zavolal za ním Severus. Lahvičky v jeho tašce zacinkaly. “A co se tebe týče,” otočil se znovu k Minervě, “to ty jsi mě vykázala z hradu! Proč bych měl mít vůči tobě jiné pocity než opovržení?” 

 

“Spal jsi se studentkou! Mně přímo pod nosem! A lhal jsi mi! Proč bych tě neměla vykázat z hradu?” odvětila naštvaně Minerva. Několik čarodějek a kouzelníků v jejich blízkosti se k nim otočilo.

 

“Ano, oba máme své důvody. Kdybys mě teď omluvila…” Severus udělal krok stranou a chtěl kolem ní projít, ale Minerva ho chytila za ruku. Vztek i lítost v něm vzkypěly tak náhle, že se prudce uvolnil z jejího sevření a nadechl se, aby jí vynadal, když si všimnul jejího výrazu.

 

Už v něm nebyla zloba, ale divoké odhodlání. “Odpověz mi na jednu otázku: Vážně jsi na mě nikdy nemyslel a nepřemýšlel, co se vlastně tenkrát stalo?” 

 

Severu ohrnul rty. “A ty?”

 

Minerva se smutně usmála. “Každý den.”

 

“A to věříš, že teď je zase všechno v pořádku?”

 

Minerva se chystala odpovědět, když se vedle nich zastavila korpulentní žena s rukama opřenýma v bok. “Nemohli byste si svoje soukromé záležitosti vyřizovat někde jinde? Tady kolem jsou děti a neměly by poslouchat o techtlích mechtlích mezi učiteli a studenty! A kromě toho se tudy nedá vůbec projít. To je od vás tak bezohledné…” Žena se stejně bezohledně procpala kolem Severuse, až málem skončil v sudu s nakládanýma mločíma očima.

 

Minerva zamračeně sledovala odchod rozčilené ženy. “Co bys řekl na Děravý kotel?”

 

“Nic pěkného,” odpověděl podle pravdy Severus. “Je to tam hlučné, špinavé a neskutečně předražené.”

 

“A je možné tam sedět nepozorován.”

 

“Bod pro tebe. A protože nedáš pokoj, dokud neutratíš ty svoje dva srpce…” Severus nevrle naznačil rukou, že má jít první.

 

O chvíli později seděli u Děravého kotle u stolu ve vzdáleném výklenku a čekali, až jim donesou jejich nápoje. Severus položil tašku se svými nákupy na lavici mezi sebe a zeď a neustále na ni dával koutkem oka pozor. “Co jsi vlastně potřebovala v lékárně?”

 

“Zásoby pro Bradavice. Během letního výprodeje nepřijímají objednávky po sovách.”

 

“Velmi vstřícné k zákazníkům,” konstatoval Severus.

 

“A ty?”

 

Ukázal na svou tašku. “Soukromé nákupy.”

 

Minerva přikývla. “Je moc brzy na otázku, proč jsi se stáhnul z lektvarového byznysu?”

 

Severus odmítavě mávnul rukou. “Dostal jsem lepší nabídku.”

“Jakou?” odvážila se zeptat Minerva.

 

“Spolupráci se soukromým detektivem. Když potřebuje nějakou laboratorní analýzu, přijde za mnou.” Pomlčel o tom, že pod pseudonymem píše také knihy o lektvarech. To jí možná poví někdy jindy. “A ty si pořád myslíš, že máš hrad pod kontrolou?”

 

“Od té doby, co tam nejsi, se tenhle úkol stal mnohem jednodušším.”

 

“Máš tedy strach, že by sis se mnou neporadila?”

 

“Právě naopak. Ale ty jsi mi tu šanci vzal. Školní rada by mě ukřižovala, kdybych ti dovolila zůstat.” Naléhavě se mu podívala do očí, že jí Severus skoro uvěřil, že lituje, že ho musela propustit.

 

“A o půl roku později to už bylo passé,” dodal cynicky.

 

“Ano,” připustila potichu. “Slyšela jsem o výroku soudu. A o Hermioně. Měli jste podobné potíže.”

 

“To zlehčuješ,” zamumlal Severus.

 

Jejich rozhovor byl náhle přerušen, když dorazily jejich nápoje. Oba ihned zaplatili a znovu osaměli.

 

Severus doufal, že změní téma, ale Minerva plynule pokračovala. “Tenkrát jsem Hermioně pomohla vyhnout se vyšetřovací vazbě až do začátku procesu. Pak už jsem se jen dozvěděla to, co napsali v novinách.”

 

“V novinách nebylo nic,” opovržlivě poznamenal Severus. “V každém případě nic, co by odpovídalo pravdě.”

 

“Myslela jsem si to. Co se tenkrát skutečně stalo?” Minerva usrkla z ohnivé whisky, zatímco ji Severus pozoroval přimhouřenýma očima.

 

“Proč bych ti to měl říkat?”

 

“Protože mi záleží na tom, abych znala pravdu.”

 

“Po všech těch letech? To je už dávno jen minulost.”

 

“Pro mě je ta minulost stále ještě přítomností, Severusi. Mám tolik nezodpovězených otázek, že to nedokážu nechat být.”

 

“To je mi ale líto…”

 

“Strč si svůj cynismus někam!”

 

“Mám na něj právo. A mám právo ti neodpovědět na jedinou otázku. Celých třináct let ses vůbec nepokusila získat odpovědi, a nepokoušela by ses dalších třináct let, kdybychom se dneska náhodou nepotkali.”

 

“To není pravda,” přerušila ho Minerva a zatímco Severus čekal na podrobné vysvětlení, sáhla do kapsy svého hábitu a vytáhla odtamtud dopis. Obálka byla pomačkaná a opotřebovaná, její rohy roztřepané a  jméno - jeho - už poněkud vybledlé. “Tenhle dopis nosím po kapsách už tři roky. Jsem si jistá, že za pár dní bych našla odvahu ho odeslat.” Když se něj znovu podívala, trochu se červenala.

 

Severus zdvihl obočí. “Jak dojemné…”

 

“A ty?” zeptala se ostře Minerva. “Taky nosíš po kapsách dopis? Nebo jsi to vlastně ty, kdo se už třináct let o mě vůbec nezajímal?”

 

Severus sklopil oči. “Někdo se pokusil Hermionu odsoudit,” vyhnul se jedné otázce tím, že odpověděl na jinou. “Vystavili falešný posudek o její příčetnosti a poslali ji do Azkabanu.” Zdvihl svou sklenku whisky a na jeden zátah ji vypil. Tekutina mu málem vypálila díru do jazyka, ale také mu pročistila hlavu.

 

Minerva zřejmě o Hermionině pobytu v Azkabanu věděla. “Doufám, že to tam přestála bez úhony.”

 

“Nepřestála. Ale mezitím se s tím smířila. S Remusovou pomocí se nám podařilo všechno vysvětlit a jí se dostalo spravedlivého soudu.”

 

“O tomhle se v Denním věštci nic nepsalo,” vzpomněla si Minerva.

 

“Přesně. To by byly opravdu okouzlující zprávy. Zatímco já jsem po svém soudu nemohl dále učit a nesměl jsem pět let opustit Londýn, byla Hermiona deset let v domácím vězení ve Scarborough. A to jen proto, že se o to postaral Remus. Původně měla skončit v nějakém zapadákově na jihu Anglie, stovky kilometrů od všeho, co znala a milovala.”

 

Minerva se pokusila o decentní reakci, pravděpodobně aby neohrozila křehký mír, který nastolili. Její výraz však jednoznačně hovořil o překvapení. “To muselo být těžké.”

 

Severus se zamračil. “Byly mezi námi rozmíšky.” Řekl to tónem, z něhož vyplývalo, že toto téma už nebude dále rozebírat.

 

“A dneska?” zeptala se Minerva.

 

“Vzali jsme se.” Severus si všimnul, že se Minerva podívala na jeho levou ruku, na níž chyběl prsten. Protože nic neřekla, mlčel také. Snad ho znala dost na to, aby ji to neudivovalo. Nebo by si mohla sama vyvodit správné závěry. Že to měla Hermiona jednodušší, když se k ní oficiálně přiznal. Jeho názor se přesto nezměnil. “A nemůžu uvěřit, že to říkám, ale za šest let budeš mít to potěšení seznámit se s mým potomkem - Merlin nás ochraňuj.”

 

Minerva se usmála a neudržela se a chytila ho za ruku. “Těší mě to.”

 

“To bych na tvém místě nedělal. Je to skutečný ďábel, po mně toho zdědil příliš mnoho a po Hermioně příliš málo. Už jsem dokonce přemýšlel o tom, že ho nechám někomu na prahu a uteču.”

 

“A Hermiona?”

 

“Šla by do toho se mnou! Ale čekali jsme příliš dlouho, už si pamatuje naše jména a adresu, bankovní spojení a zná několik tajemství, která je lepší udržet pod pokličkou.” Severus si odfrknul. “Jaká škoda.”

 

Minerva se potichu zasmála a Severus cuknul koutky úst. Po chvíli mlčení se zeptala: “Odpustíš mi někdy, Severusi?”

 

“Když mi promineš moje lži, určitě časem najdeme nějakou cestu,” překonal se Severus.

 

“To jsem ráda.” 

 

Severus odvrátil oči při pohledu na slzy v jejích očích. A tak ji nemohl zastavit, když řekla: “Příští týden slaví Bradavice výročí založení. Nechcete přijít?”

 

“To, moje milá Minervo,” odpověděl uštěpačně Severus, popadl svůj nákup a postavil se, “není určitě ta cesta, kterou jsem měl na mysli. Místo toho bys mohla začít odesláním toho dopisu dřív, než se úplně rozpadne. Možná ti dokonce i odpovím.” Na rozloučenou jí věnoval záhadný podhled a kývnutí hlavou, zapnul si hábit a odešel.

14.06.2020 13:28:36
dvemuchomurky
Rozbouřené moře 3.jpg
Robert Frost
ONCE BY THE OCEAN

The shattered water made a misty din.
Great waves looked over others coming in
And thought of doing something to the shore
That water never did to land before.
The clouds were low and hairy in the skies,
Like locks blown forward in the gleam of eyes.
You could not tell, and yet it looked as if
The shore was lucky in being backed by cliff,
The cliff in being backed by continent;
It looked as if a night of dark intent
Was coming, and not only a night, an age.
Someone had better be prepared for rage.
There would be more than ocean-water broken
Before God's last "Put out the light" was spoken.
Rozbouřené moře 1.jpg
(c) dvemuchomurky alias larkinh
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one