Autorka: WatchersGoddess
Link na originál: http://www.fanfiction.net/s/3873268/9/
Souhlas s překladem: Ano
Překlad: dvemuchomurky
Betaread: nebetováno
K této scéně: Doufám, že jste se stejně často jako já ptali, jak se Ginny dostala k Harryho neviditelnému plášti. Anju napadla odpověď :)
ooOoo
Předtím, než jde Hermiona s Hagridem do Zapovězeného lesa
To bylo beznadějné.
Ginny Weasleyová špehovala, skrytá za okrajem knihy, a nervózně se kousala do spodního rtu.
Jak těžké vlastně může být, mluvit s Harry Potterem o samotě? Potlačila frustrovaný výkřik. Očividně mnohem těžší, než donutit hordu třeťaček k smíchu.
Už delší dobu je pozorovala a od začátku se připravovala na to, že uvidí Harryho v nesnázích. Tak moc si přála, aby k němu mohla jen tak přijít a říct mu, že s ním potřebuje mluvit. Sama. Bez toho otravného chichotání pubertálních třeťaček, které Harryho svými nevinnými pohledy málem sežraly.
Harry Potter seděl na druhém konci společenské místnosti, hlavu skloněnou nad pergamenem a nevypadal, že by se nechal rušit svými fanynkami. Každých pár minut lehce cuknul hlavou ke straně, aby se hned vzápětí ještě víc naklonil nad stůl. Na tu vzdálenost mohla vidět, jak zvláštně se špička jeho brku prohýbá. Po jednom obzvlášť prudkém tahu vystříknul modrý inkoust až na druhou stranu stolu a zanechal na Ronově nose nepěknou čmouhu.
„Hej!" zanadával její bratr a setřel si barvu z obličeje. Harry něco zamumlal, ale Ginny neslyšela co.
„Čau," řekl vedle ní něčí hlas a ona sebou trhla.
„Ahoj, Deane," odpověděla, aniž by od Harryho odvrátila zrak.
Děvčata znovu srazila hlavy dohromady a šuškala si něco, co znělo jako kdákání slepic, zatímco Harry si se zřetelnou rozmrzelostí opřel hlavu o pergamen a zůstal tak sedět.
„Ginny, řekni mi," začal Dean koktavě a odkašlal si. Ginny se k němu přeci jen otočila a všimla si pohledu, který Dean věnoval svému nejlepšímu příteli Jordanovi, jenž mu naopak nápadně svou rukou něco naznačoval. Když zjistil, že se na ně Ginny dívá, okamžitě s tím přestal a začal si utírat neexistující prach z předního dílu svetru.
„Co chceš?" zeptala se Ginny a opravdu se snažila, aby to vyznělo, že ji to zajímá. Ne že by nemohla Deana vystát. Byl jen… pořád okolo. Aby jí otevřel dveře, aby nesl její knihy, aby se jí zeptal, jestli chce ještě ovesnou kaši. Spíš ji to dráždilo. Jako by neměla už tak dost problémů.
Potlačila zachvění a konečně se podívala na Deana, který na ni usilovně civěl.
„Ehm… pochopila jsi to s tím reverzním růstem mandragor?"
„Jo," odpověděla Ginny, aniž by se tím nějak dál zabývala.
„A? Můžeš mi to vysvětlit?"
Podívala se na knihu před sebou. Měla ji vlastně otevřenou přesně na stránce, kde se o tom psalo. Jenom ji držela vzhůru nohama, protože ji použila jako úkryt. Rychle ji přetočila správným směrem.
„Ach ne, já…" Honem nějakou výmluvu. Cokoliv inteligentního, nenápadného. „To je přece látka ze čtvrtého ročníku. Měli jste to minulý rok." Zarazila se. Tenhle důvod očividně nebyl dost dobrý. „Právě jsem to zase zapomněla. Promiň."
Ufff, to by mohlo stačit, aby už navždy získala přívlastek „zvláštní". Možná by mohla rovnou uzavřít pokrevní sesterství s Lenkou Láskorádovou.
„No, tak dobře. Kdyby sis zase vzpomněla… budu tam vzadu," ukázal Dean palcem za sebe a odešel.
Ginny si ulehčeně oddychla a zavřela knihu. Překážka byla odstraněna a ona okamžitě zjistila, že se na ni Harry dívá. Ten svůj pohled ale rychle odvrátil a znovu se věnoval vytváření díry v pergamenu. Aha!
Nemohla jinak. Úsměv se jí rozlil po tváři a dřív, než si to mohla rozmyslet, se postavila, knihu o bylinkářství odložila stranou a pružnými kroky zamířila k Harrymu.
Ignorovala nesouhlasné poznámky hejna slepic a zastavila se až u Harryho a Ronova stolu.
„Potřebovala bych tvůj neviditelný plášť," řekla ztišeným hlasem. Harry se na ni překvapeně podíval. Pod jeho pohledem se znovu široce usmála. Na Harryho čele bylo zrcadlovým písmem napsáno: „Ginny, chtěla bys jít se mnou do Prasinek?"
Chvíli jí trvalo, než ten vzkaz rozluštila, přesto to stačilo k tomu, aby se její bratr zhroutil smíchy a plácal se rukou do čela. Harry se na něj ohromeně díval. Zdál se být mimo víc, než kdyby Neville řekl ‚Potřebuju nový kotlík'. Pak něco zamumlal.
„Ano," odpověděla Ginny s rukou stále ještě před svými ústy, aby nevyprskla smíchy. „Ano, půjdu s tebou do Prasinek. Můžu si teď půjčit tvůj neviditelný plášť?" Harryho oči zářily jako rozsvícený vánoční stromek. „Mám sraz s kamarádkou u jezera a nechci, aby mě Dean sledoval."
Harry na ni dál zíral, jakmile ale padlo Deanovo jméno, Ginny by přísahala, že slyšela vzteklé zavrčení. Nakonec přikývl. „Ale jistě. Půjč si ho na tak dlouho, jak chceš." Postavil se, náhle ztuhnul a hůlku namířil na své čelo. Inkoust zmizel. Svým fanynkám nevěnoval pozornost a vyběhl po točitém schodišti, aby jí přinesl plášť.
„Mise úspěšně splněna," zašeptala Ginny. Byla si jistá, že by netrvalo dlouho, než by ji ty husy začaly proklínat. Přesto to stálo za to. „Velmi úspěšně," zašeptala znovu.
